Déšť ti šeptal jeho jméno, Magdaléno…

     Co ta tu dělá? pomyslel si, když kouřil a pil kávu před oddělením spolu s několika dalšími pacienty a pozoroval dívku na lavičce naproti sobě. Bylo jí tak přes dvacet, jmenovala se Magda, jak se dověděl a byla oslnivě krásná. Stále se smála, vyzývavě kroutila tělem a házela hlavou, až jí blonďatá hříva lítala ze strany na stranu.
     Náležitě si užívala pozornosti přítomných mužů. Hned položila ruku na stehno vedle sedícímu staršímu obtloustlému chlápkovi, hned se opřela prsem o rameno mladíkovi, který seděl vedle ní z druhé strany. Jak ucítil dotek jejího ňadra, objal ji kolem ramen, ale jaksi chladně a bez zájmu.
     Tlouštík se jmenoval Václav a při skupinové terapii tvrdil, že má gamblování pod kontrolou, ač ho žena na čas vyhodila z bytu a on přespával po čekárnách. Teď měl o koleno opřenou kytaru.
     „Vašku, zahraj něco,” požádala Magda.
     „Vidíš, že kouřím. Zahraju, až to típnu.”
     Za chvíli už ale rozezněl struny kytary a zpíval: „…z célé jižní eskadróóóny nézbyl ani jeden muž…”
     „…ale kuš!” poznamenal k tomu Kamil, což byl mladík, který objímal Magdu.
     „…v Móntgomery bijí zvony…,” pokračoval Vašek.
     To už zpívala i Magda.
     „…za nás, za Jižany,” opět podotkl Kamil.
     „Déšť ti šeptal jeho jméno…,“ začal Vašek poslední sloku.
     „…Magdaléno!“ dodal Kamil.
     Magda náhle posmutněla, setřásla Kamilovu ruku, skryla obličej do dlaní, vzápětí vyskočila z lavičky a upalovala do budovy.
     „Pryč od Magdy, tyhle její deprese,” komentoval její úprk Kamil.
     Díval se za ní a došlo mu, že Magdu ta odrhovačka asi rozplakala a způsobila jí zřejmě nějaký záchvat.
     „Kvůli čemu tady je?” zeptal se všech.
     „No kvůli depresím,” objasnil Kamil.
     „Ty jsi tady novej?” otázal se ho další z kuřáků.
     „No jo,” přitakal.
     „Jsem Láďa,” představil se vytáhlý, hubený chlapík. „S čím tu jsi?”
     „Gambluji.”
     „Ty?” pochyboval Láďa. „Nevypadáš na to.”
     „A jak má vypadat gambler?”
     „To nevím. Ale rozhodně ne jako ty. Co děláš?” vyzvídal dál. „Tedy jestli pracuješ?”
     „Redaktora. Vlastně šéfuji jedněm místním novinám.”
     Řekl to tak, aby jeho slova zněla jako věcné oznámení. Zapůsobila ale coby menší bomba a chvíli bylo ticho.
     „To jako píšeš články, který jsou pak otištěný v novinách?” ujišťoval se Vašek.
     „Ano,“ řekl a zalitoval, že si radši nevymyslel, že je třeba prodavač.
     „Nevěřím, že jsi gambler?” kroutil hlavou Láďa.
     „Proč?”
     „No nejde mi to dohromady. Já jsem vyučený elektrikář, ale teď jsem už dva roky nezaměstnaný, protože mě kvůli hraní vyhodili. A ty hraješ a šéfuješ novinám?”
     „Kdybych nebyl gambler, proč bych byl tady?“
     „Podle mě ses domluvil, že sem přijdeš naoko jako gambler, abys to tady poznal a napsal o tom pak reportáž,“ kombinoval Láďa.
     „Víš, že si něco takového myslela i doktorka,“ usmál se. „Naše doktorka?“ zajímal se Kamil.
     „To máš jako vysokou školu?“ zeptal se Václav.
     Byl mu vděčný, že odvedl řeč jinam.
     „Jasně, že má. Na tohle musí mít vejšku, nebo ne?” odpověděl Kamil za něj.
     „Ne nezbytně, ale já ji mám,” připustil.
     „A sakra,“ ulevil si Vašek. „Takže už tu máme dva vzdělance. Tadyhle Milan je doktor,” ukázal na posledního člena sešlosti, co dosud nepromluvil. Byl snad ještě vyšší než Láďa, rovněž hubený, měl úzkou tvář, bledou pleť a jasně žluté vlasy.
     „Čeho jsi doktor?” zajímal se.
     „Mám dva doktoráty, na právech a na filozofii,“ vysvětlil Milan.
     „A co děláš tady? Taky kvůli hraní?”
     „Ne. Já to mám složitý, je to na delší výklad. A jak ty se cítíš čerstvě v blázinci?”
     „Tady je léčebna. Blázinec je venku,” opravil ho Láďa.
     Měl vlastně pravdu. Milan se beze slova zvedl a odešel.
     „Nevím, co má, ale je fakt divnej,“ objasňoval hned Kamil. „Chvíli před tím, než jsi sem nastoupil, otevřel si Milan v noci okno, po hromosvodu slezl dolů a utekl odtud. Policajti ho pak našli, jak spí v parku na lavičce.“
     „To víš, je to filozof.“
     „Že jsou všichni filozofové blázni,“ ujišťoval se Kamil.
     On se místo odpovědi jen usmál.

     Další den ubíhal ještě klidněji než jiné. Dalo se to přepokládat, neboť byla neděle, jeho první v léčebně. Neobvyklé bylo jen to, že byl klidný i on. Tedy vnitřně klidný a snad až příliš. Nechtělo se mu ani přemýšlet a nudil se. Aby se zabavil, sledoval lidi v jídelně a sousední společenské místnosti.
     Kdyby nevěděl, že se nachází v psychiatrické léčebně v oddělení, kde se muži a ženy různého stáří, vzhledu, rozličných profesí a zájmů snaží na jednom místě ale každý zvlášť zbavit závislostí na hazardu, na lidech, depresí, anorexií, agorafobií, mánií, a kdo ví čeho ještě, mohl by se domnívat, že je třeba v nějakém rekreačním středisku a oddává se siestě po nedělním obědě. Kolem něj nebyli žádní nepříčetní šílenci, ani slabomyslní idioti.
     Několik můžu a žen se dívalo televizi, sem tam si někdo četl, támhle jedna žena středního věku pletla, Jiřina, s kterou seděl při jídle u stolu, žvanila s nějakou mladou holkou, Láďa, Kamil, a ještě jeden gambler mastili mariáš a stavy kont si zapisovali na papír, dvě ženy a jeden muž hráli člověče nezlob se, anorektička Bohunka cosi vyráběla z drátků a hadříků, gambler Lumír si u stolu kreslil tužkou na čtvrtku a dával bacha, jestli nikdo nečumí, co tvoří. A on seděl apaticky v křesle poblíž knihovničky. Nikdo z osazenstva ho vůbec k ničemu nepodněcoval.
     Zaujala ho až Magda, co se náhle dostala jeho zorného pole. Vážně krásná holka, zhodnotil ji. Postava skoro dokonalá, útlá ramena, černé kraťasy bez nohavic dávaly vyniknout skvostným nohám, pevná ňadra pod bleděmodrou halenkou bez rukávů se při chůzi vzrušivě pohupovala, ale nejpůvabnější byl zadek, nádherně tvarovaný, s nímž navíc svůdně kroutila, jak několikrát prošla kolem něj. Až se cítil provinile, jak se mu líbila. Pak se mu ztratila z očí.

     Čas se vlekl, nejvíc o nedělích, ale když byl v léčebně asi měsíc, odjel s Václavem na dovolenku. Netušil proč si Vašek vybral právě jeho jako doprovod, ale souhlasil, protože pro něj cesta znamenala vítané zpestření pobytu.
     V autobuse se Václav ošíval, že mu musí něco prozradit, a pak na něj vybalil, že je jeho manželka cikánka.
     „Hm,“ řekl zamyšleně.
     „Tobě to nevadí?“ divil se Vašek.
     „Proč by mělo?“
     „Obyčejně na to lidi koukaj divně, ale tebe to ani nepřekvapilo, aspoň se mi zdá.“
     „Psal jsem už o různých záležitostech Romů a dost jsem jich při tom poznal. Co by mě mělo překvapovat na tom, že máš za ženu cikánku?“
     Snažil se mluvit co nejvěrohodněji, ale ve skutečnosti to bylo jinak. Bylo mu zcela lhostejné, kdo je Vaškova žena, protože s ní nemá a nebude mít nic společného, stejně jako s tlustým chlápkem, kterého doprovázel.
     Sabina, jak se Vaškova žena jmenovala, ho uvítala srdečně a okamžitě se na něj upnula. Hned s ním chtěla řešit, jaké má se svým mužem trápení, zatímco s Vaškem mluvila dost odměřeně.
     Usmažila k obědu řízky, a i když poznamenal, že kvůli němu nemusela vyvařovat, pochopil, že nemá cenu se upejpat. To v Sabině vzbudilo dojem, že je opravdu přítel a začala mu vyprávět o jejich životě. Tvrdila, že je její manžel výborný stolař, ale od doby, kdy začal hrát, to jde všechno do háje. Napřed ho prý vyhodili z práce, potom přestal brát i kšefty a místo toho prohrával peníze, které ona těžce vydělává.
     „Chápete to, pane, že já dřu šestadvacet let ve sklárně v třísměnném provozu a on pak ty prachy prohraje v automatech, že nemáme třeba ani na chleba a musím si někde půjčit?“
     „To je hrůza, viďte,“ řekla Sabina po chvíli mlčení.
     „Chtěl jsem říct, že já jsem stejný jako Vašek, možná i horší,“ konečně promluvil.
     „Vy jste študovanej člověk, fajnovej, vám to musí připadat strašný,“ vedla si dál svou, jako by ani neslyšela, co právě řekl.
     „Snad tak působím, ale jsem taky gambler. Taky svou manželku trápím.“
     „Vy si to asi nedovedete představit, ale vždyť jsem Vaška vyhodila i z domu, aby se vzpamatoval. Tehdy vybral skoro všechny peníze z našeho účtu a prohrál je. Pak jsem ho vzala zpátky, chvíli sekal dobrotu, ale pak zase začal hrát. Děsně jsem se nasrala a řvala na něj, že se musí jít léčit. Tak snad…,“ povzdechla si.
     Když vyprávěla, došlo mu, že tahle cikánka bude asi moc hodná a zodpovědná ženská. Jako jeho manželka, i když se jinak vůbec nepodobaly.
     „Že je ta moje ženská báječná,“ řekl Vašek na zpáteční cestě.
     Vašku, ty jsi takovej vůl,“ odpověděl. „A já ještě větší.“

     Přišla další neděle v léčebně a on seděl v jídelně jejich oddělení u stolu a vyprávěl dvojitému doktorovi Milanovi, jakou náhodou se seznámili jeho rodiče a tahle náhoda rozhodla, že je na světě, a že podobná náhoda způsobila, že poznal svou manželku. Den před nástupem na vojnu si totiž zlomil nohu, takže narukoval o půl roku později a jinam, kde se setkal se svou pozdější ženou.
     „Vlastně skutečnost, že moje budoucí matka šla kdysi dávno proti vůli svého otce na jistou tancovačku, kde se střetla s chlapíkem, který se stal pak mým otcem, vedla zamotanou změtí událostí k tomu, že tu dnes sedíme v blázinci, nudíme se a kecáme o blbostech. To je přece děsně absurdní.“
     „Teď jsi vlastně vyjádřil existenciální stanovisko,“ řekl Milan, „že totiž nepřehledný chumáč náhod, které nelze ovlivnit a v nichž není žádný smysl, nutně vede k názoru, že je naše existence absurdní.“
     „Zastáváš ho taky?“
     „Myslíš jako, že je člověk bytost, která je ve vztahu ke svému bytí, že jí o její bytí jde, ale že to je možné jen ve světě, v němž jsou věci i jiní lidé, ale že svět je člověku vnucen, nevybírá si ho, takže je do něj vržen, a přestože je svobodná bytost za svou existenci odpovědná, je omezována tím, co si sama nezvolila?“ zeptal se Milan.
     „Ano, přesně to mám na mysli,“ přikývl.
     Milan se dlouze zadumal, pak se koukl z okna a řekl: „Já už nezastávám nic.“
     „Blbče,“ zasmál se. „A proč odtud vlastně utíkáš?“
     „Třeba proto, aby mě nepropustili a mohl jsem tady ještě zůstat,“ odpověděl Milan, postavil se a hleděl na něj z výšky svých dvou metrů.
     Zakroutil hlavou a řekl: „Půjdu se teď osprchovat, než vyrazím na vycházku.“

     Ve dveřích koupelny se málem srazil s Magdou, jak tam vtrhla, zamotaná jen do osušky. Mohl jí ten ručník spadnout, pomyslel si mlsně. Ona ale okamžitě zaplula do jedné sprchové kóje s posuvnými dveřmi z matového lisovaného skla v hliníkovém rámu a zašoupla je za sebou. Hned však shodila z těla osušku, takže uviděl z profilu její nahou postavu rozplizle prosvítat sklem dveří.
     Zastavil se a chtěl vyčkat, než Magda zmizí za kachlíkovou přepážkou sprchy, jak předpokládal. Jenže se mýlil. Ona se znenadání přitiskla ňadry, břichem a stehny na skleněnou výplň dveří. až v šoku přimrzl k zemi a zíral na rozostřené ženské půvaby.
     „To byla krása. Škoda, že nemůžu za tebou, Magdo,“ řekl, když se vzpamatoval a ona se vzdálila od skla.
     „A proč ne?“ ptala přes hlučící vodu.
     „To přece nejde.“
     „Opravdu?“ ujišťovala se a znělo to lehce zklamaně.
     „Sotva se známe, a navíc jsem proti tobě starej.“
     „Tak bysme se poznali úplně nejlíp a věk není tělesná vada.“
     „Přece tady nemůžeme spolu ve sprše...“
     „Já jsem ale děsně nadržená!“ přerušila ho nazlobeně.
     „A já jsem zase ženatý člověk.“
     „No a? Kdybys nebyl srab, tak už bys byl tady u mě.“
     „A proč zrovna já?“ ptal se. „Jsou tu přece mladší a hezčí.“
     „Blbý otázky by ti šly,“ odsekla uraženě.
     Možná jsem vážně srab, řekl si v duchu. Nahou ji viděl rád, ale když mu otevřeně nabídla sex, vyděsil se jako zajíc. Navíc mu v uších zazněla Kamilova slova – pryč od Magdy, tyhle její deprese. To jsem blboun, můžu mít takovou krásnou holku a já ji odmítnu, vynadal si vzápětí.
     „Magdo, třeba někdy později,“ navrhoval.
     „Na to ti kašlu!“ vykřikla ze sprchy. „Jdi do hajzlu. Už nemám zájem.“
     „Půjdeš teď na vycházku? Mohli bychom jít spolu a promluvit si o tom,“ nabízel jí.
     „S tím běž do prdele!“ zaječela. „Svou příležitost si propásl!“
     Radši zalezl do vedlejší kabiny a pouštěl na sebe vodu tak dlouho, dokud Magda neodešla z koupelny.
     „Déšť ti šeptal jeho jméno, Magdaléno…,“ zanotoval si nahlas do crčení vody, než zastavil sprchu.
     Přemýšlel, jestli to vyřešil správně. Možná by si s ní užil, ale zradil by svou ženu, která nad ním navzdory tomu, co jí prováděl, nezlomila hůl a dala mu šanci. A co když jsem měl spíš jenom obyčejný strach, aby nás nikdo nenačapal, jak šukáme ve sprše, napadlo ho.