POČKÁM

Marian domluvil a položil mobil. Vyndal z peněženky kus nevzhledného papíru, na kterém bylo jedno telefonní číslo a dvě slova: „Náčelník“ bylo první z nich. Druhé bylo napsáno velkými roztřesenými písmeny a znělo „POČKÁM“. Před třemi dny mu tento výtvor dala jeho babička při společném setkání. A nebylo to veselé setkání. Proběhlo v nemocnici, kde tato dřív krásná žena ležela, žlutá v důsledku selhání jater, obličej šedivější víc než její vlasy. Počkala až všichni odešli a zašeptala: „Maječku, vem si toto a slib mi jedno, prosím. Až umřu, zavoláš na tenhle telefon, budeš chtít mluvit s náčelníkem a řekneš mu „počkám““. Doufal, že útržek zůstane ještě dlouho v peněžence. Rozhodně nepočítal s tím, že bude neznámému náčelníkovi volat už za tři dny. Kdo to vůbec je? Co mu má říct? Má zavolat a jen říct „Počkám“?

Okamžitě mu došlo, jak jsou jeho myšlenky a pochyby malicherné, nicotné, jde přeci o slib umírajícímu, neexistuje jej nesplnit. Vyťukal číslo. „Prosím“ ozval se ženský hlas. Až teprve nyní jej napadlo, že vůbec nepočítal s variantou, kdy na druhém konci nebude ten pravý adresát. Začal blekotat:“mmm…dobrý den….chtěl bych mluvit s … náčelníkem“. Až když slyšel sám sebe vyslovit to slovo, uvědomil si podivnost celé situace. S náčelníkem. Řídká frekvence tohoto slova způsobila cizost při jeho vyslovení. Jediný náčelník, který jej napadl, byl náčelník indiánský.

Milý ženský hlas v telefonu se mezi tím změnil na mužský, sípavý, téměř bez artikulace, přerývaný a odměřený. „Dobrý den“, povídá Marian, „mám vzkaz pro náčelníka, zní „Počkám“. „Děkuji ti Maječku“. To oslovení jej překvapilo a zároveň povzbudilo. Jediný, kdo jej používal byla jeho babička, patřilo do doby, kdy byl ještě vnukem. Tak, jak plynou minuty, se tomuto statusu vzdaloval. Už není vnukem, po padesáti letech jím už téměř hodinu není. „Kam jsem se prosím dovolal“, zeptal se. Hlas zajíkavě odpověděl:“Nezlob se, Maječku, mluvení mi dělá problémy, dozvíš se to, záleží na tobě.“ A dál už nic. Jen ticho. Padl na něj smutek…

Od této události uběhl měsíc. Při návratu do své družstevní samoty, jak říkal svému bytu, se mechanicky zastavil u schránky, aby vyndal dnešní dávku reklamních letáků. Tentokrát byl mezi letáky i dopis, ze kterého se s nevolí vysoukalo černě orámované parte s neznámým jménem. A s přiloženým papírkem s nápisem „Náčelník“.

Po druhé v jednom měsíci tatáž obřadní síň, podobná rakev, květiny, jen z fotky na stojanu vedle rakve místo ženského obličeje pozoroval smutné shromáždění obličej mužský. Po obřadu a kondolencích jej při odchodu ze síně oslovila drobná žena. Smuteční čerň jejích šatů tvořila kontrast k rozpuštěným plavým vlasům. „Tentokrát plním poslední vůli já“, povídá. „Jsem pověřena se vás zeptat, zda chcete znát ne příliš známou část života mého dědy a vaší babičky.“

Společné setkání připadlo na páteční večer. Náčelník nebyl vůdce indiánů, ale byl to náčelník policejní. S babičkou se sblížil po smrti jejího manžela, policisty, který umřel ještě před Mariánovým narozením. POČKÁŠ následované odpovědí POČKÁM bylo dalších padesát let synonymem slov „miluji tě“. Ač oba bez závazku, celý život jen čekali. Nejprve až Maječkovi rodiče dokončí školu. Pak až bude Maječek větší, je třeba pomáhat s péčí o něj. Pak až dodělají alespoň první atestaci. Pak sice už byl Maječek desetiletý kluk a začal trávit konečně víc času se svými rodiči než babičkou, ale narodil se mu bratr. A POČKÁŠ začalo nanovo. A dál? Náčelník nezůstal náčelníkem, ale dostal možnost práce na policejním ředitelství v Praze. A tak nyní POČKÁM slibovala babička. Smutná událost jej vrátila z Prahy zpět, po smrti své dcery se začal starat o vnučku Danielu. A čekání bylo nosným motivem celovečerního vyprávění o dvou lidech. O dvou lidech, kteří se nakonec přeci jen dočkali.

Večer se nachýlil ke svému konci. Marián zaplatil, pomohl Daniele do kabátu. V podzimním chladu přešlapoval, hledal slova, jak říct, že si přeje, aby večer ještě neskončil. A nebo aby se zopakoval. Těsně než Daniela nasedla do taxíku, dodal si odvahu a řekl: POČKÁŠ? Podívala se na něj, dotkla se jeho ruky a s vlídným úsměvem řekla: POČKÁM.