Výkřik do ticha...

Vždy se těším na to, až se zase potkáme. Až na pár minut nebo snad hodin zase stratíme pojem o čase, až zase budem patřit jeden druhýmu. Já vím, nemám si zvykat, ale jde to těžko, ty tvoje oči, ty mi prostě učarovali, pro ně bych kradla a pro ten tvůj úsměv snad i zabíjela. Víš co je ale nejhorší? Ráno se potom probudit a vědět, že už tě zas nemám, i když tvoje dotyky ucítím na svém těle ještě dlouho, i přesto, že už jsem se nejmíň dvakrát sprchovala. A ani tvůj horký dech, co stále ještě cítím na své tváři, tak ani ten neschladím ledovou vodou. Ještě dlouho potom budu sedět a koukat do blba a myslet na tebe, jaký by to bylo KDYBY… Kdybys byl jen můj. Ale my dva jsem přece kamarádi nebo tak nějak si to vlastně řikal. Protože tobě ta volnost vyhovuje. A hlavně by nám to neklapalo, to si taky řikal, ono dneska pár kilometrů je hrozná dálka.
I dneska jsem se těšila, naivně si myslela, že si tě na chvíli ukradnu jenom pro sebe. A ono ne, ty jdeš proti mně a za ruku si vedeš jinou slečnu a směješ se. Ale ten úsměv patří ji, ne mě. Škoda. O kousek dál se zastavíš, aby jses mohl s ní líbat. Tak to už mi vážně stačí. Takhle si přece líbal mě. Myslela jsem si že láhví zelený se to spraví, že ten žal spláchnu, ale ne, žal je svině, ten se utopit nedá, umí totiž plavat, víš?
Ať se kouknu kamkoliv, vidím tě před sebou. Ale co, ty chvíle co jsme spolu prožili, ty mi zůstanou, tebe mi vzala, ale vzpomínky mi vzít nemůže, ty sou totiž jen a jen moje. A víš co je vlastně nejhorší na tom všem? Že to časem přebolí a že se objeví jinej co mi pošlape sny a zlomí srdce. Ale co, vždyť já si přece můžu dojít koupit vteřinový lepidlo a slepit ho nebo ne?
Stejně ale nikdy nebudu litovat, toho, co jsem s tebou zažila, těch pár chvil co jsem byla s tebou bylo nádhernejch. To zlomený srdce mi za to stálo. A víš co? Stejně budu dál naivně doufat, že až se s ní rozejdeš, budeš chtít třeba mě…