Třináctá komnata

Rodina Deveraux byla po generace jednou z nejmocnějších a nejbohatších rodin v zemi. Jejich sídlo, rozlehlý zámeček na okraji města, bylo symbolem jejich postavení a luxusu. Každý, kdo měl tu čest navštívit jejich domov, obdivoval velkolepé sály, starožitné obrazy a rodinné portréty visící na stěnách, které zobrazovaly předky až do 17. století.
Ale o Třináctém pokoji se nikdy nemluvilo. Nikdo o něm nesměl ani šeptat.
Sophia, snoubenka nejmladšího z rodu, Adriana Deverauxe, poprvé přišla do domu krátce po jejich zasnoubení. Byla okouzlená bohatstvím, elegancí i Adrianovým šarmem. Vše vypadalo dokonalé. Až na podivný pocit, který ji pronásledoval pokaždé, když procházela chodbami zámku. Měla dojem, že na ni někdo nebo něco neustále upřeně zírá.
Jednoho dne, když Adrian nebyl doma, se rozhodla prozkoumat zámek o samotě. Procházela prázdnými chodbami a dívala se na všechny ty staleté portréty. Všechno vypadalo normálně, dokud nenarazila na zvláštní věc. V jednom z koutů dlouhé chodby byla zapečetěná dřevěná dveřní klika, pokrytá pavučinami. Nebyly tam žádné jiné dveře jako tyhle. Na mosazném štítku vedle kliky bylo napsáno číslo: 13.
Sophia si vzpomněla na něco, co ji matka Adriana kdysi jen letmo zmínila: „Nikdy nechoď k třináctému pokoji, drahoušku. Nech to místo být.“
Ale teď stála přímo před ním. Pokušení bylo příliš silné. Možná jen nakoukne, podívá se dovnitř a uzavře tuto kapitolu zvědavosti. Věděla, že Adrian i jeho rodiče by ji přísně pokárali, kdyby zjistili, co dělá, ale… něco jí našeptávalo, že odpovědi na všechny její neklidné pocity se skrývají právě za těmito dveřmi.
Když opatrně otočila klikou, dveře se otevřely s tichým zaskřípěním. Za nimi bylo tmavé schodiště, vedoucí dolů. Vzduch v místnosti byl chladný a vlhký, nesl v sobě pach zatuchliny a něčeho, co připomínalo Smrt.
Sophia se zarazila, ale její zvědavost ji popohnala dál. Pomalu sestupovala dolů, její kroky byly téměř neslyšné na starých kamenných schodech. Když dosáhla spodní místnosti, byla téměř úplně ve tmě. Ale jakmile její oči přivykly, viděla to, co bylo v místnosti skryto.
Stěny byly pokryty starými, zaprášenými obrazy. Ne rodinnými portréty jako nahoře, ale něco jiného. Byli to lidé, kteří vypadali podobně jako Deverauxové, ale jejich oči byly prázdné, mrtvé. Vypadalo to, jako by jejich duše byly uvězněny v těch obrazech.
Uprostřed místnosti stála stará truhla, na jejímž víku byl vyřezaný znak rodiny Deveraux – had, který si požíral vlastní ocas.
Sophia přistoupila blíže a otevřela ji. Truhla vydala zlověstné zaskřípání a uvnitř nalezla deník psaný dávno mrtvou rukou. Opatrně otevřela první stránku.
„Tajemství naší moci je v krvi. Každá generace musí obětovat jednoho z rodu, aby byla zajištěna naše nesmrtelnost a síla. Ti, kteří jsou vybráni, nikdy neopustí třináctý pokoj. Jejich duše zůstanou navždy spojené s naší mocí.“
Sophia se otřásla hrůzou, když jí došlo, že obrazy na zdech nejsou jen malby – jsou to uvězněné duše. Deverauxové si svou moc udržovali za cenu života svých vlastních příbuzných, kteří byli obětováni tomuto zvrácenému rituálu.
„Už nemůžeš odejít,“ ozval se tichý hlas za jejími zády.
Sophia se prudce otočila. Stál tam Adrian. Jeho obličej byl nehybný, bez emocí. „Teď už víš pravdu. A to znamená, že jsi další v pořadí.“
Sophia ustoupila, ale schody za ní byly příliš daleko. Adrian se blížil, jeho kroky byly tiché a klidné.
„Musíme pokračovat,“ zašeptal. „Jsi součástí naší rodiny. A rodina je věčná.“
Dveře třináctého pokoje se za nimi s tichým cvaknutím zavřely.