Tajemství papíru

Den se nachýlil ke svému konci. Slunce ustupovalo na západ, kde pokukovalo na lidi napůl schované za zelenající se kopce. Nehybně se dívalo na své děti, jakoby je ještě nechtělo propůjčit noci, která je zahalí svým temným pláštěm. Uhasí v nich světlo a zavrhne do pochyb temnoty. Nemělo na výběr. Dobře to vědělo. Chtělo se ještě na chvíli smát na bledý obličej, který sledoval celou tuto scenérii s veškerou pokorou. Chtělo osušit potůčky slz, které se kutálely pomalu po tvářích. Stála nehnutě, jakoby tohle vše viděla naposledy. Všude kolem ní byl klid a mír. Příroda pomalu usínala. Jen v ní neutichal boj myšlenek. Nebo vzpomínek? Hlas, který dnes nad ní uzavřel ortel, neustále opakoval onu větu. Nevěřila. Nechtěla věřit slovům, chtěla se probudit. Probudit ze snu, který snem nebyl. Byla to realita. Ruce se ji chvěly. Nevěděla kudy kam. Stála nad propastí a nevěděla jak se má s ní vypořádat. Chvíli si vyčítala, že vůbec někam chodila. Pak si zase dodávala sílu a naději, že jde jen o omyl, o krutou lež. Ale proč by mi lhal? Proč? Toužila po náruči, v které by ukryla veškerý svůj zmatek a nalezla pochopení…bezpečí.
Tma zahalovala údolí šedavým závojem nicoty. Slunce propadlo kopcům. Noc získala nadvládu nad celým světem. Letěla krajinou jako velký pták, který na svých křídlech vnášel i do těch posledních světlých míst temnotu. Sklopila hlavu. Smířená s tím, že bude muset jít zpátky do čtyř stěn, sestupovala krok za krokem. Prsty si stírala slzy z tváři. Slané kapičky bolesti se kutálely dál po prstech dolů. Zastavila se ještě naposledy pohlédla na okolní krajinu, která už dávno rezignovala a podrobila se noci. Rozběhla se a utíkala polem, tou známou cestičkou, domů. Bála se, že jí temnota pohltí, že nikdy už neuvidí slunce, neuslyší zpívat ptáčky a neuvidí lidi, které má tak ráda. Naposledy si otřela tvář rukou a vykreslila na rtech úsměv. Nikdo nesměl poznat, že jí něco trápí. Nemohla vnést do srdcí těch, které miluje bolest. Možná nechtěla, aby to někdo vědět a možná ano. Nevěděla, co je správné, ale v tuto chvíli jí přišlo nejlepší nic neříct a užírat se tím sama. Odemkla si a nepozorovaně prošla síní až do svého pokoje. Jen co zavřela dveře, slzy opět naplnily její oči. Nervózně hledala krabičku zápalek, chtěla si zapálit plamínek klidu. Tak, jako každý má své sny, plány a touhy, i ona snila a plánovala. A najednou se vše zhroutilo. Hodiny nemilosrdně měřily čas, který jí ještě zbývá. Sledovala hořící svíčku a strach prostupoval celým jejím tělem. Najednou cítila, že je chladná, studená jako někdo, kdo už nežije. Propukla v neutichající pláč. Nebylo nikoho, kdo by jí řekl neplač to bude dobré. Všichni byli tak daleko a přitom tak blízko. Sledovala své skrvnité ruce. Jejich chlad a ztuchlost jí už nemohly přinést větší muka. Už to nešlo. Byla na pokraji svých sil. Nemohla už ani plakat. Hlava, která měla spočívat majestátně na krku, byla v jednom ohni. Bolest a žal se vpíjel v jedno. Pořád se ptala „proč“? Pod vázou s tulipány ležel kus bílého papíru. Nezmuchlaný. Pečlivě složený dřímal na stole. Vypadal jako každý jiný papír, ale uvnitř měl strašlivé tajemství s nálepkou SMRT!
Vteřinová ručička nemilosrdně krátila dny a prodlužovala noci. Vše plynule rychle. Stromy rozkvétaly a ptáčci pěli své milostné ódy. Bylo tady jaro. Krásné a nespoutané. Nebylo jediného tvora, který by se neradoval a neopěvoval nový den. Posledních pár měsíců žila naplno a nelitovala ničeho. Schovala svoji bolest, která ji někdy křivila obličej za úsměv, který všem chtěla dát. Milovala a chtěla být milována. Chtěla pocítit štěstí, ne lítost a slzy, těch, které měla ráda.
Žluté narcisy tiše sedící ve váze rozjasňovaly šerem protkaný pokoj. Hodiny na nedaleké kostelní věži odbíjeli pátou hodinu ranní. I když se rodilo ráno a tmu odhánělo do kouta, ona spala hlubokým spánkem. Spánkem pokoje. Už nastal její čas. Světlo svíčky pohaslo. Vypršel čas, který jí byl vyměřen.