Anděl

Byla bezmračná noc a měsíc v úplňku. V takové noci dívka obvykle zůstávala vzhůru. Nezáleželo na tom jestli byl víkend či všední den. Tuto noc seděla u sebe v pokoji na zemi. Seděla a pozorovala vesele plápolající oheň ve starých kamnech. Z uctivé vzdálenosti samozřejmě. Neměla ráda teplo, oheň, slunce a přesto jí to fascinovalo. Pozorovala oheň, který sama v sobě neměla a nedokázala vzbudit. Na dotyk byla studená, jako kdyby už v těle neměla žádnou krev a její bledý obličej ještě potvrzoval tuto domněnku. To vše by se dalo ignorovat nebýt havraních vlasů, které její bledost ještě podtrhávaly. Klidně, téměř nepohnutě s chladným výrazem ve tváři pozorovala přesný opak samy sebe. Přemítala, kde se stala chyba, když nikdy nebyla členem společnosti. Vždy byla sama na své trápení, hoře, smutek, ale zvykla si na to a pokládala to za samozřejmost. Takto přemýšlela i přestože se slunce vyhouplo nad obzor a oznamovalo tak, že již přišel den. A přestože žhavé uhlíky dávno vyhasly, pozorovala stará kamna jakoby v nich pořád hořel oheň. Zamračeně pohlédla na slunce. Věděla, že je již čas vyrazit mezi lidi. I při té představě se zamračila. Otevřela skříň s oblečením. Vždy se orientovala do černa popřípadě do ruda, takže když si zvolila černou nabíranou sukni a košili tytéž barvy, jako teď, nebylo to pro nikoho překvapením.
Cesta do školy proběhla v tichu. To už byl zaběhnutý systém. A když vešla do třídy, nikdo nevzhlédl a nepozdravil tu osamělou dívku.
Ještě předtím než zazvonilo, se třída jako vždy pomalu zaplnila. Téměř všichni se spolu vesele bavili a nedávali na vědomí, že tam sedí s nimi. Musela si přiznat, že jí to někde hluboko v duši moc mrzelo, ale i přesto se tvářila lhostejně, nezaujatě, přičemž pozorovala tak dobře známou skvrnu na zdi.
Se zazvoněním přišel do třídy profesor s jakýmsi neznámým ‚chlapcem‘ v patách. „Přeji vám dobrý den. Jak jste si již mohli všimnout, máme nového žáka.“ Bylo jí jasné, že jediné volné místo je vedle ní, v zadní lavici, co nejdál od oken. Uvolnila mu tiše místo vedle sebe zasypané knihami a on si váhavě přisedl. Bylo na něm vidět, že ví, že konverzace typu ‚Jak se jmenuješ a co ráda děláš?‘ je v tomto případě nepřípustná, a tak prostě mlčel. Avšak dával jí drobná znamení, že si její přítomnost plně uvědomuje. Například těmi kradmými pohledy či ošíváním se.
Když hodina skončila, kvapně se zvedla a podívala se na něj. Oplácel jí pohled. Obličej měla na pohled lhostejný, ale v očích jí bylo vidět něco zvláštního. Během chvíle uhnula očima a rychle zamířila ze třídy ven, do její oblíbené, prázdné, dávno nepoužívané učebny.
Posadila se do okna a povzdychla si. Co se to s ní jen děje? Přemítala tiše a zamyšleně přitom hleděla z okna. Z úvah ji vyrušil zvuk otevíraných dveří, v nichž se objevil její nový spolusedící..
Věnoval jí andělský úsměv, který jí hnul srdcem. Oplatila mu ho. Věděla však, že to musí vypadat hloupě. Úsměv skoro nikdy nepoužila a i její napnuté čelistní svaly dávaly vědět, že to pro ni není moc přirozené. Její snahu ocenil a poté, co mu uvolnila místo vedle sebe si přisednul. Nevěděla proč se takto chová, ale líbilo se jí to.
„Promiň, ale tam se to nedalo vydržet.“ Omluvně se na ni pousmál a v očích jí viděl pochopení. Jeho oči jen zářily. Anděl – pomyslela si. Nemohla si pomoci, pořád se na něj musela usmívat. „Nevadí.“ Pronesla šeptem a vlídně na něj shlížela. Zničehonic chytla jeho teplou ruku. Prosím vyprávěj mi o sobě, všechno.“ Žádala naléhavě. Už nemohla snést tu vzpurnou samotu, se kterou žila již tak dlouho. Ani matka a otec pro ni nebyli útočištěm. Přestože je nade vše milovala, nerozuměli jí. A tak tedy vyprávěl.
Každý den ve svém volném čase sedávali na okně a vyprávěli vše o svém životě tomu druhému. Jejich vztah začínal nabývat na důvěrnosti. A ona se nepřestávala divit přízni anděla. Dokázal v ní vzbudit oheň, který postrádala. A ona byla velice šťastná. Ovšem štěstí nikdy není věčné a ona začala pochybovat, jako už tolikrát. Toho štěstí bylo přespříliš. Nebyla na něj zvyklá, a tak si myslela, že si ho nezaslouží. Nebyla sobecká. Začala se tedy chovat chladně. Odměnou byl mrtvý, tázavý pohled v jeho očích. Chybělo jí obětí, ale odolávala. Musela to dotáhnout až do konce. Byl to trest.
Ukradla štěstí, které bylo určeno někomu jinému a ne jí. Teď už si ho vůbec nezasloužila – zlomila anděla. Dny míjely jeden za druhým v bolestných mukách až jednoho dne ji čekala úleva, ale i bolest. Úleva proto, že neviděla ty oči. A bolest, protože je neviděla.
Až teprve doma zjistila, že j přišel dopis. Psal jí anděl. Věděla, že to není opravdový anděl, ale pro ni jím byl. Vylíčil jí všechnu svou bolest, kterou mu tím způsobila a omlouval se jí, loučil se. On se omlouval jí. Ledové slzy dlouho skrápěly krásný dopisní papír prosycený jeho vůní. Už neměla srdce chladné, ale z ledu.
Bylo jí nabídnuto tak krásné a křehké přátelství a ona ho nakonec podupala svýma zrádnýma nohama. Selhala. Zabila anděla svého života.