Nesmysl života

Nesmysl Života

- Bohužel se tady nedají načíst smajlíci, takže v některých pasážích jsou místo nich otazníky. Za to se omlouvám, ale je mi to vlastně jedno.

 

Část I

 

Tak já to zkusím. 

 

Auto, jeden krok, druhý krok, světla, brzdy, náraz.

Moje krásný ruce a jemný chloupky na nich zasáhne chladná kapota a mně z pusy vyletí slina. Auto postupně brzdí a mezitím mi praskají žebra. Modré oči zasáhne prázdnota a naběhne v nich malá červená žilka. V tváři mám nevěřící výraz, zatímco sleduju končetiny, které se mi lámou pod náporem rozjetého vozu. Noha se mi odlepuje od země, vypadá to, že poletím. Je to celkem zvláštní pocit. Hlavně ten výraz toho chlápka za volantem. Tváří se, jako by mu fakt záleželo na tom, aby to stihnul. Ale je to zbytečný, kámo, můžeš ten pedál sešlápnout sebevětší silou, ale mě už zpátky nevrátíš.

 

Nejdřív pravá a potom zkroucená levá noha se mi odlepují od země. Jsem celkem vzrušenej, mohl jsem doletět až do oblak, kdyby ten ťuňťula tolik nebrzdil. Tohle jsou moje poslední okamžiky, ale mně to nevadí. Jsem totiž jenom hloupá postava v příběhu bez příběhu, jsem tady pro Vaše pobavení, nemám žádný smysl, jsem autorovo dílo, jeho otrok, nejsem svobodný, jsem jenom pár idejí. Neexistuju, doteď jsem byl jenom pár vět.

 

Jsem jako hadrová panenka. Rozplývám se a ruce mi tančí ve vzduchu. Jsem celý prohnutý a jako bych už ani neovládal, co dál udělám. Jsem teď vržen do dráhy letu, kterou nezměním. Rány na mém těle jsou čerstvé, ale ještě se z nich nestačila vyvalit krev. Přežiju… Umřu? Je mi to jedno. Jak už jsem řekl, tak neexistuju. Můžete si hodit mincí. Prosím, poslužte si, rozhodněte o mém životě. Stejně to totiž nic neovlivní.

 

Haha maximum. Jsem aspoň tři metry vysoko! A teď pomalu poletím dolů a dopadnu jako do postele. Až na to, že vůbec. Náraz bude tvrdý. Fraktura lebky. Možné poškození páteře. Hele, co támhleten ostrý roh značky? Snad to o něj nevezmu, to by měla uklízečka dost práce. Haha.

Jak ale víte, tak neexistuju. Jak to vím? Nevím, neumím myslet. Co kdybych vám řekl, že tenhle text nenapsal člověk. Ani stroj. Nikdo. Kde se vzal teda? Ano, tak to jsem já. Už chápete? Ne, ano? Žádná odpověď není správná. Děkuji.

 

Moje krásný kalhoty, to je škoda. Jsou celý potrhaný, no nevadí. První jsem dopadl na zadek. Jak jinak, jenže něco ve mně křuplo, ano, pánevní kost, nebo já nevím, co ten doktor myslel. Dřív nám tam rostl ocas, když jsme byli ještě dinosauři, ale dnes už to nepotřebujem. Víte vy co? Co kdybych Vám, nebo vám, malý v, neboť si vás nevážím, řekl, že vás tahám za nos jenom.

 

Jak vůbec byste mohli uvažovat nad takovýma kravinama, že neexistuju a bla a lítající kuřata. Kdo je tady blázen? Čtenář anebo ten, kdo neexistuje, teda já, teda kdo?

 

Pomalu si lehnu na vozovku, je to jako když si ustelu doma. Hodím přes sebe neviditelnou přikrývku a zavřu oči. Jenže. Ten blázen z modrýho auta mě přišel rušit.

 

No tak jste mě srazil, pane, já to chápu, přesto bych si rád odpočinul. Trvala si na svém ta hysterka, musela se volat sanitka. Já přece nemůžu umřít a bla bla.

 

A teď mi prosím řekněte jednu věc. Kdybych umřel, kdo by sakryš napsal tenhle příběh? Jakože bych to napsal během umírání? Trochu přemýšlejte, svá díla nechávám číst pouze rozumné čtenáře, copak nejste nerozumní?

 

Tak, pořád je to divný... ne? Něco mezi nebem a zemí, začínám nabývat jasnější podoby, před chvílí jsem nevěděl ani jak vypadá můj obličej, ale teď začíná být vše jasnější. Hýbu prsty a pomalu mi tvoje oči, které jezdí řádek po řádku, vdechují život. Neptej se, je moc brzo, abych chápal, proč tu jsem. Jediný, co vím, je, že musím odvyprávět svůj příběh až do konce.

 

Začíná to bolet. Co jsem to udělal. Ano, bylo to celkem osvěžující, ale mohl jsem umřít. Rozběhnout se pod auto, to může napadnout snad jenom blázna. Třeba jsem blázen. Třeba ve světě, v němž žiju, jsou všichni blázni… jsem ale pak taky blázen? Anebo musím být superblázen? Teď ani nevím, možná, že jsem trochu cvok. Ale v tomhle světě je každej cvok. Už mi to uvěřte, jsem jenom postava v příběhu bez příběhu.

 

 

Každopádně po tomhle stručném úvodu bych vám rád představil můj nemocniční pokoj. Uklidněte se, ano, nádech a výdech. Už jsme pryč z místa nehody.

 

V rohu je velká kytka, pojmenoval jsem ji Bohuslava. Má velké zelené listy a když se nudím, tak na ni volám: „Bohuslavo, ty rosteš!“ Anebo „Bohuslavo, to je smrad, tos byla ty?“ Na stěně se nachází televize. Co vám budu povídat, je to hnusnej nemocniční pokoj s bílejma stěnama. K zbláznění. To si pak člověk musí vymejšlet příběhy. Že ho třeba srazilo auto…

 

Ne, nedělám si srandu, přísahám. Řeknu vám, jak to bylo. Nevěřím už, že ten svět, ve kterým žiju, je skutečnej. Tak jsem si řek’ okej. Už se nudim, hele přechod, udělám, že mi to uklouzne. Auto, jeden krok, druhý krok, světla. A potom… vznesu se jak helium.

 

No, nebudu se opakovat, to bychom tu byli do nekonečna!

 

Já žiju ve světě, který vy nedokážete pochopit. On existuje, ale vlastně ne. Ono to dává smysl, jenom to bohužel nevidíte.

 

Asi je načase, abych šel s pravdou ven. Jmenuju se Beethoven. Haha, kecám. Co když zase kecám, žiju ve stejný realitě jako vy, ale VY, to nechápete.

 

Baví mě si s váma hrát. Doufám, že se necháváte ovládat slovy, jimiž píšu. Hry jsou zábavný. Tak hrajte se mnou.

 

Do pokoje vešla sestřička. Pssst. Neprozraďte mě.

 

„Pane … (není jí rozumět)… to byla vážná nehoda, budeme vás muset převézt na vyšetření mozkové můry.“

 

Nebo možná kůry, já nevím, co kecala.

 

„Jistě madam, ale nezapomeňte se dobře postarat o Bohuslavu. ´Budu ti každý den psát, Bohuslavo, a posílat balenou vodhuu!´“

 

Sestřička si jen odfrkla a poručila mi, ať se posadím na invalidní vozejk.

 

Usedl jsem do něj jak do rakety, která poletí na Mars.

Chytla úchyty, uvolnila brzdu.

 

„Připravte se Manfréde, jsem divoká karta.“

 

Byli jsme jako formule, jež vyletí rychlostí světla.

 

„Tři,“ křečovitě zařvala.

 

„Dva!“

 

Opřela se nohou o podlahu a připravovala se k odpálení. 

 

„Jeeee“

 

„eeee ????“

 

„eeeeeet“

 

Boha jeho, tak už se vymáčkni sestři.

 

„DNA????!!!

 

Na čele pot.

BuM!

Rozrazily se dveře!

 

(…)

 

A najednou naproti projel nějakej starej dědek na lehátku. Haha. Zase jsem si to trochu přiostřil, promiňte. Potom sestřička otevřela naše dveře a pomalu mě vezla do místnosti na vyšetření.

 

Ty jo, přestávám pochybovat, že je tenhle svět vymyšlenej. Já musím bejt skutečnej. Už nejsem jenom výplod mysli. Ne, vážně. Mám život. A začínám mít dokonce i cíl.

 

V místnosti seděl nějakej starej pán doktor. Prý má pár otázek. Říká se, že tě nadopujou lékama, když budeš odpovídat hodně ano na jejich otázky.

 

Bílej pláštík jeden, sedí si tam a v hubě okusuje doutník. Nekouří ho, jenom ho okusuje jako žvejkačku. Divný.

 

„Pan Vlastimil Procházka, 18 let, skočil pod auto, no pěkný to kokot.“

 

Možná spíš řekl hukot než kokot. Už si moc nepamatuju.

 

„Řeknu vám, jak nabýt zpátky svobodu.“

 

Cože, co to mele, on mi snad vidí do hlavy! Hah.

 

Poté se naklonil a zašeptal mi do ucha pár nesmyslných vět. Možná že to co řekl dávalo smysl, ale vy byste to stejnak nepochopili.

 

 

Část II

 

Odklonil jsem se od doktora a poslouchal jeho dlouhou zpověď.

 

„Dobrá tedy, pane Václave, co se Vám dneska stalo?“

 

„Já nevím, srazilo mě auto.“

 

Nevěřím mu, určitě je proti nám spiklej. Nesmíme mu říct vůbec nic.

 

„Ano, ano, ale něco víc... Rozumějte, máme podezření, že jste pod to auto naschvál skočil...“

 

„Uhm, ne.“

 

Bože, doktůrku, na co si hraješ...

 

„HEJ!“ zařvu.

 

Ten maník v bílym na mě zejrá, jako na pomatence. To koukáte, co? Já si můžu dělat, co chci a kdy chci. Celý je to jenom jedna velká hra. Doufám.

 

„UŽ MĚ TO NEBAVÍ, tohle není zábava!“

 

Zavřu oči a doufám, že se přemístím někam jinam. Ano, můj stvořiteli. Já umím přemýšlet, poslouchej. Pořád mi tvrdíš, že neexistuju. Ale jeden filozof kdysi řekl: „Myslím, tedy jsem.“

 

Otevřu oči a k mému překvapení je místnost pořád stejná. Udělal jsem ze sebe trotla akorát. Chci už pryč z týhle komnaty. Za Bohuslavou zpátky.

 

„Pane Pavle, vypadá to, že trpíte poškozením mozku.“

 

Ticho, doktore. Jestli tedy myslím, tak zároveň existuju. Ale já myslím, protože moje schopnost přemýšlet je založena na tom dělat rozhodnutí na základě informací, které mám. A tím, že čteš tyto řádky, necháváš plynout čas ve světě, kde žiju, a tím mě necháváš přemýšlet. A za předpokladu, že tedy skutečně myslím, tak musí platit implikace: myslím, tedy existuju. Takže barabum.

 

PRÁSK! Bouchnul jsem do stolu a naklonil se k doktorovi jako nějakej vězeň při výslechu. Úplně slyším ty pouta. 

 

„Existuju, doktůrku! A teď mě pusť zpátky do pokoje.“

 

Svým ukazováčkem jsem mu jezdil před obličejem a ukazoval mu tak svoji nadřazenost v intelektuálním pochopení své existence.

 

Omluvte mi, že jsem vysvětloval tento známý citát Descarta, ale někdo to udělat musel. Ve světě, kde nejsou pravidla, musí někdo zavést pořádek a dát věcem život.

 

Jenže já ne a ne pořád zmizet z týhle nudný situace s debilním doktorem.

 

 

Čtenáři, pomoz mi! Haha, blázne. Tak co? Hrabe ti? Co když ti lžu zase. Mě nesrazilo auto, jsem jenom magor v léčebným ústavu a tohle jsou jeho deníky.

 

Ne, zase kecám. Sorry. Já fakt nechápu, co to je.

 

Já už vím, co musím udělat, aby mě ten kojot doktorskej pustil. Musím mu odpovědět na jeho otázky.

 

„Ano, pane doktore. Já jsem skočil pod auto. Lákaly mě jeho světla. Dvě velký, bílý. Bylo to jako bych zase viděl něco pozitivního a krásnýho. Při nárazu jsem necítil žádnou bolest! Letěl jsem aspoň 5 metrů vysoko, rukou jsem se mohl dotýkat mraků… a slunce, no to mě krásně hřálo na zádech.

 

Nějak se na mě divně dívá. Co je doktore, co je?!

 

(…)

 

„Jistě, chápu vás, takových je tu hodně.

SESTŘI, přemístěte ho na třináctku.“

 

Ach ne, tam nebude Bohuslava. Ale co. Kytka jedna. Byla to jenom kytka. Poslední naděje v tomto zhoubném světě! Tolik hodin jsme spolu prožili sakra, já ji vesele zaléval a ona natáčela své listy za sluncem a celá se vždycky orosila, její zeleň se leskla a já ji každým dotykem laskavě hladil a pokoušel jak moc silné pouto mezi kytkou a mužem můžem mít. Hihi. Kdo tě bude zalévat? Zlý personál tě přelije a ty uhniješ nebo ti nedají ani vody lok a ty seschneš. Krutost. Krutost sama.

 

Jenom žertuju, kytka. Asi…

 

Už nad svojí existencí tolik nepochybuju. Nemám, čím vás ohromit, nemám tolik chytrejch řečí. Neumím namalovat obraz jako Picasso. Příběh nevymyslím jak Šakespáér a geniální nejsem jak Kafka. Rozhodně nebudu povídat jenom proto, aby řeč nestála. To ne. To nikdy. Jaako třeba teď.

 

Sestra mě odvezla na pokoj číslo 13. Tentokrát bez žádných dramat. 

 

Byla tam palanda, ale žádný spoluvězeň. Čtyři bílé stěny, ani nevím proč mě přemístili, třeba na mě zkusí nějakou psycholéčbu. Juhů! To bude sranda. DROGY.

 

Na parapetu stojí osamělý kaktůsek. Jediná zelená barva, která narušuje monotónní bělost tohoto žaláře. Můžu odejít kdy chci, z místnosti, ale stejně se k nám chovaj jako k dětem nebo jako k vězňům.

 

Kaktus… pojmenuju ho třeba Markus.

 

(…)

 

Markus píchá.

 

Zapnul jsem televizi, jenže žádný signál. Protože v tomhle světě nejsou žádná hlavní města, žádné televizní noviny. Dívám se z okna, vidím park a lidi, jenže jak můžu vědět, že to nejsou jenom najatí herci, že je to skutečný.

 

 V tomhle světě není nic co není potřeba. Štve mě to. Snažím se zabavit.

 

Zkouším štěkat jako pes.

 

„Haf, haf."

 

Moc velká sranda to není. Nechápu, jak to psi můžou dělat celej den.

 

 

Popravdě mě už přestává bavit ti neustále vysvětlovat, že neexistuju. Čím víc si povídáme, tím víc narušuješ tu magii. Pořád mi věříš ty laciný vtipy? Jakože haló, co když jsem třeba tvůj soused? Já nevím, kámo. Chápeš, vymýšlím si, že bych mohl klidně kolem tebe projít na chodníku. A ty mi to pokaždý uvěříš.

 

No nic, jdeme radši dál! Juhu, je pozdě, a to znamená večeři. Moc se těším, až poznám další blázny.

Vstal z postele a pomalým krokem se vydal ke dveřím. Než opustil celu, několikrát zhasnul a rozsvítil a zběsile trhal hlavou. Chtěl snad zjistit, jestli nastanou nějaké změny. Jestli se tam třeba zázračně nezjeví nějaký tajemný narušitel.

 

:) Dělám si srandu, rád o sobě mluvím ve třetí osobě. Celou dobu o sobě mluvím ve třetí osobě. Tady není žádný autor, žádný vypravěč.

 

Haha, double kill! Zase kecám. Vsadím se, že už mě začínáte nenávidět. Lžu i o tom, že lžu. Jenže co na tom. Pro vás jsem jenom snůška vět, tak proč ne i snůška protichůdných tvrzení a lží? Ty jsou stejně uvěřitelné.

 

část III

 

Huu, salát. Dám si salát a rád, protože zelenina podporuje živiny, a ty zase zdraví mozku. Mozkové můry.

 

Jsem teď na večeři… s ostatními blázny v kantýně. ???? Kdyby ti to nedošlo. Před chvílí jsem říkal, že jdeme na večeři.

 

„Dobrý večer, Adame, ráda vás tady zase vidím. Co si dáte?”

 

Ah, abych vás představil, to je Alžběta. Hlavní kuchařka.

 

„Ó, Albí, dej mi ten nejlepší salátek.”

 

Dala mi na talíř salát. Prostě zelený listy... O ne, Bohuslavo! Kde jsi?! Neříkejte mi, že! Jak je život krutý. HAHAA. Za břicho se smíchem popadám, je to totiž strašná komedie. Asi to nebude Bohuslava, ale proč si nedělat srandu ze smrti rostliny. Hloupé rostliny.

 

V mém světě se moc nerozlišuje přítomnost, minulost a budoucnost. Můžu vám klidně vyprávět o minulosti a mluvit o ní v přítomném čase, protože můžu. To nechápete? Nevadí. Tady toho moc nedává smysl.

 

Dobře, musíme najít místo, kam si sednout. Zaujal mě stůl - kdo by to byl řekl. Sedí u něj dva blázni a jedna bláznivkyně. Tak co na tom, seznámím se s nimi aspoň.

 

„Ahoj, Matěji!” říká blázen 1.

 

Co je vám po jméně. Je to prostě blázen 1 a co jako. Markus bude pořád Markus a Božka Božkou, ale tyhle ostatní lidi… jsou to pro mě jenom chodící schránky. Jejich jména jsou mi ukradený. Blázen 1 může být zítra úplně někdo jiný.

 

„Čau, Ferdo,” je mu úplně jedno, jak mu pokaždý řeknu, ale vždycky je to správně.

 

Přisednu si a začnu hodovat. Blázen 1 je trochu tlustý, právě si vychutnává hrozný kuře s odpornejma nemocničníma bramborama. Prostě humus.

 

„Kamarááde, jak ti chutná papu?”

 

Je to blázen, proboha, nedivte se, že mluví takhle. Ještě u toho šišlá a teče mu od pusy. Já jsem tady jedinej normální. Na to myslete. Jestli teda existuju. Ale o tom už se nebudeme bavit. Jednou skočit pod auto mi stačilo. Možná.

 

„Nemůže mi chutnat, puštíku, ještě jsem ani nezačal jíst.”

 

„Gábla híbli, huhuhu,” asi mu moje poznámka o puštíkovi přišla strašně vtipná. Ani nevím, co je to za ptáka, ale zní vtipně. Jako všichni tady. Nad tím se můžu jenom smát.

 

Možná bych měl něco uvést na pravou míru. Kde jsme, v nemocnici? V léčebně? Já nevím. A skoro je mi z toho až zle, když nedokážu odhadnout ani svoje místo ve světě. Jenže sám nevím, kde jsem. Moje smysly mi lžou. Už tolik nepochybuju o světě okolo mě, ale spíš o světě uvnitř sebe. Včera jsem byl zrozen při autonehodě.

 

Puštík měl pravděpodobně nějaký druh mentální retardace, mluvil zpomaleně a to, co říkal nedávalo moc smysl.

 

Usmějeme se na něj, uvidíme jak zareaguje.

 

„????“

 

Blázen 1 neboli puštík: „????“

 

Co to dělá, proč se na mě tak kouká.

 

„????,“ odvětím.

 

On mě chce zhypnotizovat. Je to tajný agent!

 

Puštík: „????“

 

Proboha, ovládá mi myšlenkyyy. Ughh.

 

Já: „????“

 

Dobrý, stačilo. 

 

:) Nojono, baví mě si s těma lidma hrát. Prostě to popisuju, trochu živěji než se to událo. Jestli se to událo. Já vím, už jsem s tím nudnej. Bla, bla.

BUM! Kdežto mě přerušil pohled. Ano, proč ne. Jedna z bláznivkyní na mě upřela svůj pohled. Byla hnusná jak noc. Zrak jsem zase odklonil zpátky.

 

Najednou jsem pohledem přejel na druhou spolupacientku. Byl to fakt kus. A prý ani není moc psycho. Barvu očí si domyslete. Postava? No, stereotyp krásy. Jistě, proč ne.

 

Úplně jsem se do ní zamiloval. Už jsem jí chtěl skládat milostné básně. Jenže pozor. Ten večer po večeři vzala nůž a skončila to už. Ve vaně si podřezala žíly. Myslím to vážně. A co mě fakt dostalo, je, že u ní potom našli dopis. Byl adresovaný mně. Psala v něm, jak mě má ráda a že se zabila kvůli mně, protože bych jí prý nikdy nemohl milovat.

 

Hahaha, čtenáři, zase kecám. Jasně, že takovou blbost nenapsala. Jestli si teda podřezala žíly. Jestli jsem ji vůbec ten den viděl. Jestli vůbec kdy existovala… Jenže o mojí existenci už nepochybuješ, ne? Prosím, řekni, že ne. Potřebuju dodat nějakou naději. Jsem uvězněný ve svém příběhu a na řádcích utíkám vypovědět svou beznaděj.

 

Zatímco večeřel, chvílemi zavíral oči a měl na sobě bolestné grimasy. Ve světě, kde jediné, co ještě dává smysl, je skladba vět.

 

Po večerním hodování jsem přišel do pokoje a co nevidím? Markus svedl leteckou bitvu s mouchami. 

 

Krev a nabodaný křídla.

 

Letecký souboj.

 

Bzzz, bzz.

 

 

Markus: (ticho)

 

Bzz Bzz.

 

Markus: (…). Kaktus totiž nemluví.

 

Bzz, Bzzz, šmc.

 

Markus: (????????).

 

Takhle nějak o tom historici mluví.

 

Já vím, už melu blbosti. Stejně se s váma nechci rozloučit.

 

Trochu mě štve, že můj jedinej smysl bylo pokusit se vám předat chaos života.

Trochu

mě

štve,

že

můj

jedinej

smysl

bylo

pokusit

se

vám

předat

chaos

života.

 

Hmm.. ááHA!

 

Takže existuju.

 

Tohle možná byl můj účel.

 

 Přichází to tak náhle.

 

část IV

 

Spousta lidí mi vyčítá moje dlouhý monology. Ale na nich není nic špatného, aspoň si procvičíte abecedu.

 

Já už jsem vám předal, co jsem měl na srdci. Nebudu si vymýšlet zbytečně komické situace, abych vás bavil. Od toho tady nejsem. To nechám na jiné postavě, kterou autor napíše. Já se směju nad těmahle kravina, protože mi přijdou vtipné. Jestli jsem podle vás trapný, tak odtrhněte oči. Nechte mě zemřít! ???? Jako byste to snad mohli ovlivnit. Jako by snad záleželo na tom, jestli můj příběh čtete rychle, pomalu, pozpátku nebo jestli ho vůbec čtete.

 

Já nevím… Asi jediná logická věc je vrátit se zpátky a skočit pod to auto. Ale tentokrát si z toho nedělat srandu a prostě zemřít.

 

Nevnímám to jako morbidní, či smutné. Musím se jednoduše dostat pryč z tohoto světa, už jsem tady k ničemu. Svůj příběh jsem řekl, smysl předal. K čemu - žít tady? Jsem jako hra, kterou dohrajete, kniha, jež dočtete a život, jenž prožijete. Konec přišel a já ho nebudu oddalovat.

 

Hodil jsem přes sebe bundu a odkráčel pryč. Předtím jsem ještě pohladil svůj milovaný kaktus Markus, jeho chladné a pevné bodáky mi připomínaly mou vlastní smrtelnost a rozlehlou pustotu Bytí. S Bohuslavou již bohužel nebyl čas se rozloučit, ale tam někde uvnitř určitě ví, že jsem ji měl taky moc rád. Tak moc, jak jen květinu může muž milovat. Ach ty její zelené listy. 

 

Prosím Vás, uklidněte se. Zas trochu přeháním, ne tolik jako dřív, ale pořád mě baví vás přesvědčovat, že nejsem normální.

 

Procházím vrátnicí. Nikdo tam není, všichni sledují fotbal v televizi. Klasika, tady doktoři neléčí a vrátní nehlídají. Už jsem si zvykl. Vycházím ven. Ahoj světe.

 

Ty stromy jsou fakt nádherný, přál bych ti to vidět. Chladný vzduch a vítr mě ovívá, odlesky vody v tomhle parku. Listy se nádherně chvějí, jak ty Božky.

 

Rád bych ti zopakoval, čtenáři, aby sis pamatoval, že má smrt není ničím špatným. Já necítím žádnou bolest. Mohl bych ti říct, že cítím, jenže k čemu to? Uvěřil bys mi? A co kdybych ti zase lhal. Vtipné. Já jsem v pohodě se svojí identitou. Ve světě, kde žiju a kde nic nedává smysl, nějak mi všechny ty blbosti do sebe zapadají.

 

Hele, přechod, to je ono. Nebojím se smrti. Smrt, v tomhle světě je to jenom hloupé slovo, které moc neznamená. Umírá se tady jak na běžícím páse a nikoho to moc neštve. Každý den je absurdita a já si z toho dělám srandu, necítíme bolest když nechceme a nevnímáme pocity. Jsme jenom slova.

 

Nášlap, krok.

Zavřu oči.

Už se blíží. 

Jsem v klidu.

Neexistuju.

Kluzká vozovka.

Brzdy skřípou.

Klid mě čeká.

 

Ani nevím, jestli ovládám sám sebe,

jestli jsem v tenhle poslední okamžik chtěl,

aby mi ta noha uklouzla před to auto.

 

Ale to nevadí, teď už se s tím nedá nic dělat.

 

Jsem v pořádku, jsem rád, že mě zde autor nezdržoval

a neudělal ze mě nudnou postavu.

 

Jsem smířený.

 

Ahoj, čtenáři.

 

 

Auto,  světla,  brzdy  a  náraz.