Přátelé?

Byla malá a byla šťastná. Měla krásné dětství, bezstarostný život, rodinu a svoje dětské přátele a nepřátele. S problémy si dětská hlavička neporadí a tak je radši vypustí a zapomene. Bydlela v malém bytě, který pro ni byl obrovským. Měla hračky a nikdy si nemusela hrát sama, nikdy nebyla sama. Prolítla dětstvím tak bezstarostně jak to umí jen děti a pak mohla jen vzpomínat jak to bylo a plakat nad tím, že to tak už nikdy nebude.Bude muset do školy. A ve škole sou děti a děti jsou svým způsobem zlé a kruté. Nepomůže, že změní kolektiv, kruté děti jsou všude, nechtějí být kruté, ale jsou, protože to nechápou, nechápou, že mohou člověka ovlivnit svým chováním. A tak nastane v životě doposud malé a bezstarostné holčičky první rozhodnutí, rozhodnutí o kterém ani neví že musí udělat. Musí zaujmout své postavení v kolektivu, a malá holčička nechtěla být krutá. Stala se malou bezvýznamnou součástí celku. Neměla tolik přátel jako spousta dětí z uzavřeného kolektivu jedné třídy. Ve třídě neměla přátele, měla přátele jinde, měla přátele od toho nejútlejšího věku. Ale jak holčička rostla, se svými přáteli se skoro přestala vídat, jí na nich záleželo. Ale oni jako všichni ostatní zaujali své místo v jiném kolektivu, v kolektivu do kterého nepatřila. A tak ztratila své přátele, jediné které měla a doopravdy je potřebovala. Nezbylo jí nic jiného než hledat si „přátele´´ v kolektivu do kterého sice patřila, ale který dosud nepotřebovala. S přibývajícím věkem byl její postoj k přátelství měněn okolím a tím jaká chtěla a nechtěla být. Našla si ve svém kolektivu lidi se kterými začala navazovat něco co by se s trochou nadsázky dalo nazvat přátelství. Jak z dětí rostli o něco dospěleji se chovající lidé, poznala holčička, že přátelství není jednostranné a že nestačí, když bude ona dávat a ostatní brát, měla by za to taky přece něco dostat. A lidí, kteří byli ochotni jí na oplátku také něco dát se v jejím kolektivu moc nenašlo, přesto si myslela, že bez těch lidí nemůže být. Snad i proto, že už nechtěla být pouze ta malá a bezvýznamná část jednoho malého celku, přestala být tou malou holčičkou, která si s ničím nelámala hlavu. Přišla devátá třída a ona si myslela, že s nástupem na střední školu něco ztratí, že ztratí svojí těžce vybojovanou pozici ve svém kolektivu a že bude muset znovu bojovat, aby zapadla do nového společenství lidí, které vůbec nezná. Když přišel první den na střední škole, už věděla, že bude bojovat o lepší místo, než které dosud měla. Opravdu se snažila a nakonec zjistila, že i to zdánlivě lepší místo je stejné a že nezáleží na tom jak je oblíbená v rámci jedné menší skupinky lidí. Zjistila že záleží na tom, aby byla šťastná a ona šťastná není. Měla své přátele, ale bála se jim často vysvětlit co cítí a proto věděla, že jí nemůžou chápat. Bála se tak moc, že ten zbytek malé bezstarostné holčičky, který v ní zbyl už zmizel úplně. Proto, že neuměla dát najevo své pocity, proto, že se tak bála, že jí ostatní nepochopí zůstala mezi spoustou lidí, které měla ráda a bez kterých nemohla být naprosto nepochopená a sama. Nechtěla, aby v ní někdo viděl tu malou a bezstarostnou holčičku, která byla tolik zranitelná. Zamkla proto svoje pocity někam hluboko do sebe a navenek působí někdy až nezdravě sebevědomě. Nechá svoje okolí, aby si myslelo, že ji chápe, protože ani teď nedokáže dát najevo svou zranitelnost. Je jen jeden člověk, kterému dokáže popsat svoje pocity a o kterém ví, že jí za ně neodsoudí. Je to jediný člověk, kterému se kdy dokázala alespoň trochu otevřít a přesto ví, že o ní nikdy nebude vědět všechno. Je to člověk kterého si nesmírně váží a jediný bez kterého by nemohla být.