Fronta

Všiml jsem si ji tehdy jen letmo. Seděla sama u nedalekého stolu, co byl pokrytý třpytivě bílým ubrusem, jak to na velkých plesech bývá, a s prázdným výrazem ve tváři se dívala do země. Tuším, že se jmenovala Klára. Pila gin s tonikem a nikoho si nevšímala, jen tam tak seděla a kolébala se na svých myšlenkách. Říkalo se o ní, že je divná, proto jsem ji znal, že se nesměje, že se s nikým nebaví, jako by byla lepší než ostatní. Že se uzavírá sama do sebe, do svého nitra, a že se tam samolibě kochá vlastní duší. To všechno jsme o ní dobře věděli, to všechno nám o sobě řekla, aniž by jedinkrát promluvila.
Ale jak říkám, všiml jsem si ji jen letmo. Tou dobou jsem se držel svoji holky, byla zavěšená do moji pravé paže, jak se to na velkých plesech dělá, měla modré šaty s hlubokým výstřihem, a já celou tu dobu, vlastně už týdny, přemítal nad tím, jestli je to moje holka a, pokud není, jestli bych vůbec chtěl, aby někdy byla, jestli se mi vlastně líbí. A ona to taky nevěděla, poznal jsem to, protože se co chvíli pouštěla mé paže a pak se ji znovu pevně chytala. Stáli jsme v dlouhé frontě, asi někde uprostřed, obklopeni dalšími páry, všichni čekali, než je vpustí na parket, než všechno konečně začne slavnostním zahájením, hrdým nástupem párů a ladným waltzem. Kolem nás šuměly hlasy, veselé švitoření a smích, jen já a moje holka jsme mlčeli, a potom snad ještě Klára, co seděla v ústraní ve své pyšné samotě. Další páry se přidávaly, fronta teď byla tak dlouhá, že se stáčela do strany. Ruch gradoval, šumění se měnilo ve vibrující hukot, bylo jasné, že to brzy praskne, že brzy vše vypukne.
Čtyři holky se zničehonic objevily vedle moji taneční partnerky, objímaly ji a nahlas se smály.
„Pojď si s náma dát panáka, ne?“ volaly na ni.
„Nemůžu přece, za chvíli to začíná! Musím tady stát.“ A já v jejích očích neviděl zklamání, ani otrávenost, vlastně ani nevím, co jsem v nich viděl, ale něco to být muselo, protože jsem se tomu nedokázal ubránit a musel jsem říct:
„Klidně běž. Však nemusíme tancovat, jestli nechceš.“
A ona beze slova odešla, chytla se se svýma kamarádkama za ruce a společně zmizely za roh, zkrátka se rozeběhly a utekly pryč, jakkoli vysoké byly jehly jejich střevíců.
A v té frontě najednou vznikla mezera, prázdná díra, která zapříčinila rozruch a zmatek. Najednou se vedle mě objevila cizí holka, kudrnatá blondýnka, které se na tváři leskly třpytky, smála se a třpytila na všechny strany, dokud se nepodívala na mne, v tu chvíli jako by ztuhla, jako by ji za krk spadla studená vločka, její úsměv zmizel a snad se i trochu zamračila, i když to tak určitě nemyslela, byla jenom překvapená. Přeměřila si mě chladným pohledem, takovým, kterým se člověk dívá na cizí, a pak řekla:
„Ty nejsi můj partner.“
Pak se ohlédla na všechny strany a za mými zády konečně spatřila toho, koho hledala, a zase se celá rozzářila.
„Tak tady seš,“ usmála se a zamrkala očima.
Její taneční partner mě pak předběhnul a odstrčil za sebe. A pak znovu, další a další dělali to samé, posouvali mě za sebe, podávali si mě jako medicinbal při tělocviku, až jsem to nakonec vzdal, vystoupil z fronty a postavil se opodál, abych nepřekážel.
A tak jsem tam stál a nepřítomně naslouchal šumění davu a skoro si nevšimnul, že se Klára zvedla od svého stolu, že tichými kroky došla až za mnou a chytla mě za ruku. Ani jsme se na sebe nepodívali, jen tam tak stáli, celý večer jako sochy.