Kamenný most III-Ďáblovy kameny

Ďáblovy kameny
Sotva jsem přišel domů, začalo mi připadat, že nápad, s ženitbou nebyl dobrý. Ona, bohatá a stále krásná žena. A já? Už mám své lepší dny za sebou.
Sedl jsem si a začal přemýšlet nad tím, jak to lady vhodně vymluvit, aniž abych jí urazil. Nalil jsem si k tomu sklenku vína, pak druhou a přemýšlel, až jsem u toho usnul.
Ráno jsem se umyl, oblékl si to nejlepší, co jsem ve skříni měl, a vydal se na cestu, i když jsem si uvědomoval, že řeč, kterou mám připravenou, je velmi chabá.
Nešel jsem dovnitř, ale zamířil jsem k malému altánku na zahradě. Už jsem přišel na to, že tam lady ráda snídá. Tušení mě nezklamalo. Vypadala nádherně a mé odhodlání, hned začít mluvit, se zbortilo.
Jakmile mě uviděla, začala energicky mávat rukou, abych přišel blíž.
„Pojď a posaď se. Jestlipak jsi snídal?“
Bylo mi trapné přiznat, že jsem ještě nejedl, ale na druhou stranu jsem měl už pěkný hlad a tak jsem ze sebe vydal jen nějaké neurčité zabručení.
Ona ale stejně na mojí odpověď nečekala a postavila přede mne talíř plný lehce opečených topinek.
„Támhle je máslo a tuhle marmeláda.“ ukazovala.
To mi alespoň pro tuto chvíli poskytlo důvod, abych mlčel a svou řeč odložil, zatímco uvnitř jsem si nadával do zbabělců.
Přišla služebná Mary: „ Madam je tu lesník, pan Winston a chce s vámi mluvit.“
„Samozřejmě. Jen mi ho sem pošlete.“
Winston byl starší už skoro bělovlasý muž, S mohutným plnovousem vypadal tak trochu jako mytologický Zeus navlečený do uniformy. Pokusil se o úklonu, ale bylo vidět, že už mu to moc nejde.
„Madam, omlouvám se, že vás ruším, ale u ďáblových kamenů se včera potuloval takovej podivnej člověk. Tak jsem se přišel zeptat, jestli bych neměl najmout pár chlapů z vesnice, aby tam hlídali. Víte, ona bude ta Valpuřina noc a já už na všechno nestačím. Račte odpustit.“
„Udělejte to, co považujete za nutné.“
Winston udělal čelem vzad a odpochodoval.
Lady se na mě otočila a v očích měla oheň: „Ďáblovy kameny?“ řekla vyčítavě,
my tady máme něco takového?“
„ Ďáblovy kameny je místo asi dvě míle odsud. Na takovém malém návrší kdosi v dávné minulosti vztyčil čtyři vysoké štíhlé kameny. Vaši předci si toho místa velmi vážili a chránili ho.“
„Tak zbojnická jeskyně, ďáblovy kameny? Co tu ještě máme, o čem nevím? Bažinu s bludičkami? Nebo les s hejkalem? Začínám mít pocit, že tenhle kraj je nejspíš strašidelným panoptikem! Jak to Rogere, že jsi mi o tomhle neřekl?“
Už byla zase ve svém živlu a hezky rozjetá.
„Nevěděl jsem, že to nevíte.“
„Jsem si jistá, že se k tomu místu váže nějaký příběh, co? A jestli ne, tak si určitě nějaký vymyslíš. Jen tak pro jistotu: je tu někde ještě nějaké místo o kterém se vyprávějí ty tvoje strašidelné historky?“
„No, možná ještě kamenný most támhle přes říčku Tegu.“
„Co je s ním?“
„No je postaven z takových divných černých kamenů a je v lese daleko od vesnice a tak vlastně nevede odnikud nikam. Říká se o něm, že…“
„NE! Dost! Už nechci slyšet žádné další historky o ďáblech a takové havěti! Jinak! Řekni mi spíš, je tu někde nějaké místo, o kterém se žádná historka nevypráví?“
Zamyslel jsem se: „Myslím, že vlastně ani ne. Tady každý kout země má svou historii.“
„No dobrá, dojdu se převléct, za chvíli se vrátím a uděláme si malý výlet, co ty na to?“
Nečekala na odpověď a majestátně odkráčela.
Chvíle u ní znamená asi tak půl hodiny a tak jsem se v klidu usadil, aby můj žaludek strávil bohatou snídani a znova v duchu piloval, co jí řeknu, až na to bude vhodná chvíle. Moc se mi to nedařilo a měl jsem pocit, že každá další verze je horší než ta předešlá.
Když dorazila, měla na sobě šaty, ve kterých vypadala opravdu božsky….. jako vždy.
Když jsme přijeli na místo, viděli jsme, že se tak skutečně motá kolem kamenů nějaký člověk v hábitu, připomínajícím mnišskou kutnu.
Lady měla pro strach uděláno a rázovala si to přímo k němu. Já měl o ní přeci jen obavy, a tak jsem pospíchal za ní.
„Copak tady děláte?“ zeptala se ostře a na podporu svých slov si trochu dupla.
Chlápek shodil kapuci. Byl to mladý černovlasý muž s vousem, který ho měl patrně dělat starším.
„Jsem majitelka tohoto místa, lady Bacon. Tak co tu chcete, ven s tím.“ pokračovala neméně rázně, nehodlajíc ztratit iniciativu.
„Jmenuji se Aleister Crowley a medituji tu.“ odpověděl, zahnán do defenzivy.
Lady vykouzlila oslňující úsměv: „Ó, ale to je naprosto úžasné. Tak vy jste ten slavný mág? Tolik jsem toho o vás slyšela a teď vy zde a medatujete!“
„Medituji,“ opravil jí, „víte v dávných dobách naši předci stavěli podobné stavby na místech, kde vyvěrá z hlubin zemská energie…“
Možná by povídal i dál, ale přerušila ho: „Skutečně?! No to jsem netušila, že zde vyvěrá nějaký pramen. Mohla bych se na něj podívat?“
Hrála skvěle naivní husičku.
„Energie Zero není vidět, je to duchovní energie. Už budu muset jít.“
Bylo vidět, že ho neznalost tohoto tématu znechutila.
„ To je škoda, že už odcházíte! Vyprávíte TAK zajímavé věci!“ cvrlikala, ale mládenec se toporně uklonil a odcházel.
Sotva byl trochu z doslechu, výraz lady Bacon se změnil, jak když zajde slunce za mrak. Otočila se ke mně a sykla: „Jestli tohle je Crowley, tak já jsem papež. Setkala jsem se s ním v Londýně. Je to obtloustlý holohlavý hnusák. A tenhle? Lže tak špatně, jak vypadá. Ty vousy! Ten hábit!... a měl špinavé boty! Hrůza!“
Od vesnice se k nám pomalu škrábal lesník: „ Viděl jsem, že je tady nějaké hemžení, tak jsem přispěchal.“
„ To je v pořádku, jen jsem se na tuhle místní památku přijela podívat osobně. A myslím, že si s hlídáním tohoto místa nemusíte dělat starosti.“
To mě překvapilo, byl jsem totiž přesvědčen, že tu ten mládenec skutečně cosi chystá. I Winston se na ní podíval nevěřícně, ale pak jen pokrčil rameny, protože vrchnost je vrchnost a mívá různé vrtochy. Otočil se a odcházel.
Obrátila se na mě: „ Já magii nevěřím, ale nechci, aby mi tady někdo provozoval nějaké kejkle. Nebo myslíš, že by v tom mohlo být něco jiného?“
„No mohl by v tom být ten poklad.“
„Jaký poklad?“
„Říká se, že prý zde před bitvou s králem Artušem ukryl svůj poklad Mordred.“
„To je přeci pitomost. Umíš si představit, že by se večer před bitvou kradl ven s rýčem, aby někde kopal jámu?“
„No to jistě ne, měl na to lidi. V příbězích mu s tím pomáhali čtyři jeho nejvěrnější rytíři. Ty pak nechal ráno popravit, aby nikdo krom něj nevěděl, kde je poklad zakopán.“
„ Tak to je ještě hloupější. Copak by se velitel zbavoval před bitvou čtyř svých nejlepších mužů? Rogere, ty příběhy jsou nesmysl. Proč by vůbec nějaké cennosti před bitvou vůbec zakopával? Kdyby jí vyhrál, tak by to pak musel zase vyhrabat.
A to ani nemluvím o tom, že žádný vojevůdce by sebou do bitvy netahal nějaký poklad.“
Tahle její logika byla naprosto neprůstřelná.
„Vím, co si myslíš,“ pokračovala, „i já jsem si jistá, že se sem ten mladý muž vrátí, a sním svůj poslední klobouk, jestli ne. Pokud jste si všiml, ten jeho oblek, co měl pod tím hábitem, byl z lepší látky, ne nový, ale přešitý nějakým provinčním krejčím, takže mládenec patří nejspíš k nějaké místní smetánce. Nudí se, a tak hledají zábavu i v magii, a kdybychom tohle nechali chlapům z vesnice, tak by si nejspíš nařezali lískovky a pořádně jim nabančili. Z toho by pak mohly být nepříjemnosti.“
„To chápu, ale co tedy chcete dělat?“
„Přijdu se sem podívat sama.“
„Ale co když se přeci jen něco semele?“
„Od toho mám přeci svého rytíře.“
Bylo to řečeno naprosto vážně.
„ To jste si myslím nevybrala zrovna nejlíp.“
Teď byla vhodná chvíle, abych spustil svou řeč, kterou jsem tak dlouho připravoval, ale nakonec, v této chvíli a při pohledu na ni, se zredukovala do jediné věty:
„Jsem pro vás příliš starý!“
„To si děláš legraci že? Mému prvnímu muži, když jsme se brali, bylo skoro šedesát a mě dvacet. Bylo to přání královny, které se nedalo odmítnout. Naštěstí byl kapitánem na válečné fregatě a tak poté, co jsme splnili svou manželskou povinnost, trávil většinu času mimo domov. Tobě je, a oprav mě, jestli se mýlím, padesát teď, tak to jsem si po letech hodně polepšila, nemyslíš?“
Tím mi, obrazně řečeno, vzala vítr z plachet. Na to se nedalo nic odpovědět, ale přesto jsem to ještě chabě zkusil: „ Nejsem žádný udatný rytíř a myslím, že budu špatný zámecký pán.“
„Víš,“ pokračovala, „ za tím, co mi tu říkáš, necítím odmítnutí, ale ostych a taky lásku ke mně. Za svůj dlouhý život už jsem poznala mnoho a tak vím, že ti, co vystavují své přednosti na odiv, jsou většinou hrdinové, z kterých se sypou piliny.“
Mezitím jsme sešli z návrší, nasedli a vyjeli směrem k domovu.
„Občas navštívím jeskyni a vhodím do studánky pár zlatých nuggetů.“ začala znenadání.
„Přivede vás to na mizinu.“
„Ó nikoliv, je to vždy jen pár zrníček a vidět Hookera, jak pracuje, mě opravdu uspokojuje. Je to přesně tak, jak jsem předpokládala. Propadl zlaté horečce, nechal si poblíž jeskyně postavit srub, kam se přestěhoval a vzal si do hlavy, že ten otvor v jeskyni je zavalená cesta do zlatého dolu a kutá tam. Vidět ho, jak se tam ohání krumpáčem a funí při tom jako kanec, stojí za mnohem víc než za špetku zlata, to mi věřte.“
„ To je opravdu tvrdý trest.“
„Pomysli na ty lidi, které on bez špetky soucitu, obral do poslední penny. Můj dávný předek sir Roger Bacon, byl velice chytrý muž, který pomohl vyřešit mnoho zločinů, ale nikdy nikoho nedokázal potrestat a spoléhal na Boží prozřetelnost. Já jsem si jistá, že té božské i lidské spravedlnosti je zapotřebí velmi často pomoct. Ostatně pan Hooker si svůj osud vybral sám, nemyslíte? Já ho k tomu jen trochu postrčila.“
………………………………………….
Přemýšlel jsem, jak si to zítra asi představuje. Co když to už nebude jeden podivínský mládenec, ale skupinka fanatiků? To si myslí, že tam nakráčí, tak jak dnes? Při obědě jsem v duchu přemýšlel nad tím, že se doma poohlédnu po otcově staré pistoli, nabiju ji a vezmu sebou. Jen tak, pro jistotu.
Ale zdálo se, že umí číst myšlenky, protože když jsme se pak loučili, řekla: „Rogere, vím, že mě máš rád a bojíš se o mě, takže jestli pomýšlíš na nějaké zbraně, tak prosím, nechte je doma a důvěřuj mi, že vše dobře dopadne.“
„Co máte v plánu?“
Sladce se usmála: „ Prosím, neber mi to potěšení překvapit tě. Zítra přijď opět na oběd a pak uvidíte.“
To mě tedy skutečně uklidnila….
Doma jsem si řekl, že i když si to lady nepřála, přeci jen bych si tu pistoli měl vzít. Otevřel jsem starou truhlu, vyhrabal zbraň, pořádně ji promazal a nabil.
…………………………………………………………………………………
Druhý den jsem ji pak schoval pod košili a vydal se vstříc osudu, jak se píše v románech. Po obědě se rozhodně Helen odmítla o následující výpravě bavit a požádala mě, abych jí přečetl nějaké Aischylosovy verše.
Antičtí básníci mě vždy fascinovali svou vírou, že všechno pokaždé skončí špatně.
V jejich básních se všichni buď vzájemně pobijí, nebo se otráví, případně sestoupí z Olympu bohové a provedou jim něco moc ošklivého.
To nebyla pro nadcházející večer vhodná četba.
Konečně po odpoledním čaji se lady zvedla a prohlásila, že je čas se připravit. Tentokrát jí to netrvalo ani půl hodinky a byla zpět. Šli jsme do stáje, kde pro nás byli připravení již osedlaní koně. Ten můj, když mě uviděl, zvedl oči k nebi a pak nasadil výraz naprostého zoufalství. V duchu patrně zpytoval svědomí, co kde provedl, že ho osud takto trestá.
Všiml jsem si, že lady má před sedlem přivázaný nějaký poměrně objemný balík, ale neptal jsem se, co to je. Myslím, že odpovědi bych se stejně nedočkal.
Na místo jsme dojeli, už když se slunce pomalu klonilo k západu. Z dálky jsme viděli, že je tam u ďáblových kamenů skupinka lidí. Nás zatím vidět nemohli, protože jsme zajeli do mělkého úvozu z obou stran obrostlého mlázím.
Ten končil jen pár kroků pod úpatím kopečka. Tady lady Bacon zastavila, slezla a odvázala své zavazadlo od sedla. Také jsem se seškrábal dolů a dovlékl se k ní. Jízda na koni mi prostě nedělá dobře. Jemu taky ne……
Byl jsem zvědavý co je uvnitř, ale když balík rozvázala a já uviděl záplavu krajek a stříbrných flitrů, nevěřil jsem svým očím.
Lady si začala rozepínat sako. Chtěl jsem se otočit, ale zarazila mě: „ Rogere na tohle teď není čas. Potřebuji s tím pomoct. Neměla jsem to na sobě už pěkně dlouho a tak jsem zvědavá, jestli se do toho ještě nasoukám.“
„Co….co.. to je?!“ koktal jsem v šoku. Kdybych jí neznal, myslel bych si, že zešílela.
„Kostým víly Vivienne. Měla jsem ho na sobě asi před deseti léty na maškarním plese v Benátkách.“
Společnými silami se nám podařilo šaty obléct a na většině míst i pozapínat.
Byla naprosto okouzlující, ale absurdita téhle situace hnala mé myšlenky zcela jiným směrem.
Nakonec vytáhla barevnou hůlku s hvězdičkou na konci, na zkoušku s ní zamávala, jako se síťkou na motýly. Usmála se na mě a řekla spokojeně: „Vešla jsem se do toho! Dej mi chvilku náskok.“ a vyrazila z našeho úkrytu.
Dal bych v té chvíli všechno bohatství světa zato, kdybych věděl, co chystá.
Vykoukl jsem a viděl, že na tom pátém nízkém kameni leží jakási postava v bílém a kolem v půlkruhu stojí dalších šest. Co přesně dělali to nevím, ale byli do toho zabráni tak, že lady Bacon viděli, až když byla téměř u nich.
To už jsem nevydržel a vyrazil za ní. Byli to samí mladíci a jsem si jist, že mě neviděli, protože naprosto fascinovaně zírali na lady
. Musela jim připadat jako stříbřitá víla, která se před nimi znenadání zjevila. I ta postava na kameni se nadzdvihla a já viděl, že je to dívka přibližně stejného věku jako družina kolem. Tak tam civěli na ten přízrak, zkamenělí jako Lotova žena.
A lady začala hromovým hlasem: „Kdo jste vy, kdož se tu opovažuje rušit klid slavné čarodějnice Vivienne? Lidská chátro! Jsem nanejvýš rozzlobena, že jste mě vzbudili z mého dlouhého spánku. Okamžitě opusťte toto posvátné místo a nikdy již se sem nevracejte nebo vás proměním v podsvinčata!“
„Jedna!.......... Dvě!“ a mávala horlivě hůlkou.
Ještě neřekla tři a nohy celé téhle povedené party už kmitaly. Shodili kutny a dali se na útěk. I dívka svižně seskočila z kamene, vyhrnula si podolek košile a následovala je.
Helen se obrátila a se širokým úsměvem prohlásila spokojeně: „ Tak to bychom měli!“
Vykroužila piruetu a udělala pukrle jako malá holčička: „ No, nejsem skvělá?“
Bylo to, jakoby mi spadl kámen ze srdce. Neodolal jsem, vzal jí do náruče a políbil. Nahmátla pistoli a řekla: „ Tak ty jsi mě neposlechl a přeci jen jsis vzal zbraň? Tak to si vyřídíme později, ale teď mě proboha honem rychle z toho pomoz ven. Už vím, jak se cítí želva v krunýři, který zdědila po mladší sestře.“
Bylo na čase, některé knoflíčky už držely jen na krajíčku. Sešli jsme dolů a dali se do toho. Pokoušel jsem se nedívat, ale moc se mi to nedařilo.
Všimla si toho a povídá: „Rogere, budeme manželé. Jen co Amy porodí, zařídím první ohlášky. Měl by jsis zvyknout, že mě občas uvidíš bez šatů.“
„Mohlo to být nebezpečné!“ odpověděl jsem ve snaze přesunout hovor od tohoto ožehavého tématu. Taky jsem chtěl omluvit to, že jsem se ozbrojil.
„Ale kdepak. Byla to jen parta mladých lidí, skoro ještě dětí, které si hráli a doopravdy ani žádného démona, nebo tak něco, vyvolat nechtěly. Byla to pro ně legrace spojená s trochou mrazení v zádech. Však jsem si je prohlédla dobře. O to víc byly v šoku, když mě uviděly. Atmosféra byla taková, že pro tu chvíli uvěřily, že ta jejich hra náhodou zafungovala. Krom toho jsem se skvěle bavila.“
Vyjeli jsme a ona pokračovala: „ V Londýně, na královském dvoře bylo vše sešroubováno přísnými pravidly etikety a jeden hlídal druhého, zda náhodou neudělal chybu. Smích bylo něco nepatřičného. Bylo to strašné. Mám pocit, že teprve teď a tady začínám žít.“
„Proč jste tedy neodešla dřív?“
„Protože člověk musí mít něco nažito, aby pochopil, že ta pompéznost, je jen pozlátko a plesy, odpolední nudné sedánky a tak podobně, jsou ztrátou času, zatímco život utíká.“
Dojeli jsme k zámku. Měl bych napsat, že jsem sestoupil s koně, ale spíše jsem se svezl na zem a slyšel, jak si oddychl, že to má za sebou.
Chtěl jsem se rozloučit, ale zadržela mě: „ Já vím, že jsis tu pistoli vzal jen proto, že jsi se o mě bál, protože mě máš rád. To je víc než nějaké tlachání o lásce. Zůstaň.“
A tak jsem zůstal, pro tu noc, i pro všechny další.