Špinavej kšeft.

Špinavej kšeft.

Tak tohle mi přihrála kamarádka.
„Bude se ti líbit,“ říkala mi do telefonu.
Nebyla to pravda.
Leon Carter byl asi třicetiletej namachrovanej frajer s přezíravým pohledem pracháče, co může mít všechno, nač si vzpomene, jen když pohne malíčkem. Když jsem mu zavolal, zvedl to jeho osobní sekretář a že prý mám jednat s ním. Vysvětlil mi, že se Carterovi ztratila jeho přítelkyně Telma a on si myslí, že mu jí někdo unesl a chce, abych mu jí našel nebo jednal s únosci. Ale já jsem se nějak zasekl a trval na tom, že chci mluvit s Leonem osobně. Nakonec jsem ho zlomil a tak mi řekl, že mám jet jen do Simon clubu.
To bylo, abyste věděli, snobský fitko.
Vyhazovač u vchodu nedůvěřivě koukal na moje obnošený hadry a asi uvažoval jestli jim tam nechci šlohnout nějaký posilovače.
Leon v modrejech značkovej teplákách zrovna zvedal asi dvacetikilovou činku a hekal při tom, jak kdyby tahal metrák. Chvilku jsem na něj čučel, ale pak mě to přestalo bavit a přešel jsem k baru. Nakoukl jsem, co je k mání a nakonec jsem si poručil sodu, protože jeden drink tu stál tolik, co dělá moje týdenní gáže.. tedy když vůbec nějakej ten kšeft mám.
Vymluvil jsem se na to, že beru prášky. Stejně mi to barman nevěřil.
Carter tam tak šaškoval ještě asi deset minut a pak ho to konečně přestalo bavit. Zvedl se, otřel ručníkem, hodil ho svému trenérovi, přešel ke mně a měřil si mě.
„Tak vy ste to soukromý vočko, jo? Danby mi říkala, že jste docela schopnej, ale teď jak vás vidím, tam vypadáte spíš na nějakou šmíru.“
Za jiný konstelace bych se sebral a šel, ale moje konto se zrovna potácelo těsně nad nulou a tak jsem finanční injekci potřeboval. Dělal jsem tudíž, jako bych to neslyšel.
„Tak co ode mne chcete? Všechno snad už víte od mého tajemníka, ne?“
„Byla to vaše přítelkyně, nevšiml jste si v posledních dnech, než zmizela, změny chování?“
„Ne, byla naprosto spokojená. Vždyť jsem ji taky vytáhl z ulice, kde prodávala párky. Měla kolem sebe přepych o kterým si jiní jen sní.“
„No jasně,“ myslel jsem si, „ale taky s ní určitě tenhle neomalenej křupan zacházel jako s kusem nábytku.“
„Anonymní volání? Výhružky? Dopisy?“
„Jestli něco takového snad přišlo, dostal by to do ruky můj sekretář, stará se o veškerou mojí poštu. Nic neříkal. Ještě něco?“
Byl jsem s ním chvilku a už jsem ho měl dost :„Ne, pro tuhle chvíli je to všechno.“
„Tak už mě neotravujte, jsem zpocenej a chci si dát sprchu. A vy se konečně dejte do práce.“
Otočil se a bez pozdravu odcházel. Dal jsem si taky odchod a říkal si, že tohle na únos nevypadá. Nejspíš tý jeho arogance měla holka už po krk a v tuhle chvíli se snaží mezi sebe a tohohle debila položit co největší vzdálenost.
Jsem asi staromódní a tak dávám přednost vždy, když je to možné, osobnímu kontaktu. Carterův tajemník byl štíhlej mladíček, který nosil schválně nemoderní brýle s masivní kostěnou obroučkou, aby vypadal starší. Podle mého odhadu v nich ani neměl dioptrie. Byl to frajírek, který měl napomádovanou snad i duši- vypadal jak figurína z výlohy.
Jestli jsem si myslel, že s ním bude lepší povídání, tak jsem se ošklivě zmýlil. Byl ještě nepříjemnější než jeho zaměstnavatel.
Dobýval jsem to z něj po troškách, jak když rýžujete zlato na Yukonu .
Položil jsem mu tutéž otázku jako Carterovi: „ Nevšiml jste si u Telmy před tím než zmizela nějaké změny v chování?“
„Slečny Telmy,“ opravil mě, „Ne.“
“Co nějaké výhružné telefonáty, dopisy?“
„Ano, vzpomínám si, že přišlo několik dopisů. Text už si nepamatuji, písmena byla vystřižená a nalepená z nějakých novin. Pan Carter mi řekl, abych je vyhodil a nevěnoval jim pozornost.“
„Kdy jste přišli na to, že je pryč?“
„Každé ráno v 8.00 je snídaně. Když se slečna do 8.01 nedostavila, poslal jsem služebnou do jejího pokoje. Byl prázdný.“
„Postel byla ustlaná?“
„Ne.“
„A co dělala den předtím?“
„Je to důležité?“
„Možná ano.“
„Byla po nákupech. Jezdí občas do Globe.“
„Předpokládám, že autem.“
„Ano, jistě. Měla dispozici červené sportovní Ferrari.“
„Můžu si ho prohlédnout?“
„Není tu.“
„Aha, a nemyslíte, že tohle by spíš napovídalo spíše na útěk než na únos?“
„Rozhodně ne, slečna Telma tu byla spokojená a šťastná.“
Tohle jsem už jednou slyšel, ale nevěřil jsem tomu ani trochu.
„Mám tomu tedy rozumět tak, že jí únosci nějak přinutili, aby si vzala auto a odjela z domu?“
„Mohla si později po večeři vzpomenout, že ještě zajede znova do města něco dokoupí.“
To byla dobrá odpověď, ale od špatného herce. Tuhle etudu měl zahrát s malým zamyšlením, ale on to ze sebe vysypal tak rychle, jakoby to měl naučené. Líbilo se mi to čím dál tím míň. Tvářil se studeně jako sněhulák a nic bych v tu chvíli nedal zato, že ví víc.
V téhle chvíli ale bylo nejlepší dělat, že mu to věřím. Rozloučil jsem se a vydal se na projížďku městem.
I když tohle není velké město, přesto najít v něm jedno auto, je skoro nemožné.
Já jsem ovšem vsadil na to, že k žádnému únosu nedošlo a Telma si to namířila rovnou z města ven.
………………………………………………………
Všechny benzínové pumpy jsou dnes už majetkem velkých firem, ale chlápci, co jsou auťáky jejich život, v nich zůstali a pozorují cvrkot na silnici. Že by si nevšimli takového exotického auta, navíc, když ho řídila pěkná kost, bylo skoro nemožné. Stačilo tak objíždět pumpy na výpadovkách a ptát se. Na třetím místě jsem měl štěstí. Nechal jsem chvíli postaršího plešouna v montérkách nadávat na mizerný kšefty a taky tak všeobecně na všechno a pak jsem jen tak nahodil udičku.
Samozřejmě jeho pozornosti červené Ferrari neuniklo a ani kráska v něm.
Strčil jsem mu do kapsičky bankovku a štrádoval jsem si to k auťáku, protože mě napadlo, kde by mohla být.
Asi půlhodinky cesty odsud, kdysi v třicátých letech postavili malý motorest, kam se tehdy sjížděla honorace na dýchánky, aniž by je obtěžovala prohibiční policie nebo neotesaný šerif.
I v dnešní době docela prosperoval, protože ho vyhledávali milenci, co potřebovali mít trochu soukromí.
Dorazil jsem tam už skoro za šera. Auto jsem nechal trochu opodál a vydal se pěšky po příjezdové cestě. Minul jsem vjezd a dal se stranou. Červený sporťák tam pochopitelně čněl jako maják. Otočil jsem se a namířil si to do recepce.
Chlápek za pultem byl od pohledu těžká váha. Nevypadal na to, že bych ho mohl opít řečma a tak jsem rovnou vybalil, co chci a položil na pult licenci.
Přitáhl si jí a studoval jako filatelista modrý Mauritius. Nakonec mi ji posunul nazpátek: „ Čekal jsem, že se tu vobjeví nějaká veš. Ta holka je od pohledu ztělesnění průšvihu. Co takhle nějaká pětka pro kámoše, jen tak čistě z útlocitnosti, to se ví!?“
Počítal jsem s tím a tak jsem bankovku měl připravenou v kapse. Stočil jsem ji do roličky a na prstě mu ji podal, přitom jsem se snažil přátelsky se cenit.
Na to jak byl velkej, hbitě vytasil obrovitou chlupatou levačku a papírek z mého prstu bleskově zmizel.
„Tak jo, chatička číslo deset, ale nechci žádnou divočinu.“ a zazíral nahoru, jakoby na šedém stropě uviděl něco strašně zajímavého.
Jednotlivé domečky byly dostatečně daleko od sebe, aby poskytovaly dostatek soukromí. Desítka byla předposlední vlevo. Skrz zataženou záclonu prosvítalo tlumené světlo.
Zaklepal jsem. Nic. Pomalu jsem vzal za kliku. Nebylo zavřeno. Seděla na posteli, v ruce měla malou dámskou pistoli a mířila mi rovnou mezi oči.
Jen výjimečně nosím zbraň, ale stejně bych neměl šanci. I taková malá ráže dokáže nadělat pěknou neplechu a já chtěl raděj zůstat neporušenej. Začal jsem mluvit, což mi vždycky šlo nejlíp: „Nemusíte na mě mířit tou pistolí, nemám zbraň. Jsem soukromý detektiv Winter.“
Pomalu jsem otevřel sako, aby viděla, že opravdu nejsem ozbrojen. Pozorovala to, ale mířit na mě nepřestala: „Poslal vás Carter co?“
„Jo, ale jestli nechcete, nemusíte se k němu vracet.“
To pomohlo, konečně sklonila hlaveň k podlaze.
„Je konec, uvízla jsem tady. Já husa si neuvědomila, že mi zablokuje účet. Nemám ani na zaplacení týhle špeluňky. Jsem naprosto zoufalá, zkoušela jsem mu i volat, jestli by mi nedal peníze, ale nebral mi to.“
Jakoby se protrhla hráz začala horečně mluvit: „ Zahrnul mě vším o čem si normální holky sní. Šaty, luxusní boty, šminky. Krásný auto. Na to si člověk zvykne rychle. Ze začátku se ke mně choval hezky, ale postupně se projevoval jako tyran. Byla jsem samá modřina. To ještě šlo, ale pak k tomu přizval i toho svýho slizkého kamaráda. Kdyby jste jen viděl tu radost, když viděli jak pláču a pak oni dva spolu….“
Mohl bych tu tvrdit, že mě dojala její zpověď a její slzy, ale myslím, že v duchu jsem byl rozhodnut už od prvého okamžiku, kdy jsem Leona Cartera uviděl.
Občas se mi stává, že mám tušení blízké budoucnosti. Tak tomu bylo i tenkrát.
Určitě měla nejnovější mobil, co hlásí polohu volajícího a hoši už byli v tuhle chvíli na cestě. Bylo třeba jednat rychle.
„Dobrá, nechci o tom víc vědět. Kde máte šaty?“
„V autě.“
„Zapomeňte na ně. Vemte si jen to, co máte tady. Vyjděte ven a vemte to zadem. Můj sedan stojí na příjezdové cestě. Nechoďte k němu. Schovejte se do stínu tak, aby vás nebylo vidět, ale viděla jste na něj. Čekejte a buďte zticha, ať se bude dít cokoliv. Zajdu to vyřídit do recepce a pak odsud vypadnem.“
Už otvírala pusu, aby spustila příval otázek, ale zarazil jsem jí: „Prostě mi věřte a udělejte, co říkám. Jsem vaše šance.“
Otevřel jsem dveře. Venku to vypadalo, že je klid. Kývl jsem. Telma zatím sebrala pár svých svršků, přehodila přes sebe pléd, prosmýkla se kolem a zmizela za chatkou ve tmě.
Loudal jsem se k recepci. Chlápek pořád ještě pozoroval strop a vrtal se tlustým ukazováčkem v nose. Položil jsem na stůl padesátku: „ Slečna zůstane do rána a pak se bude pakovat.“
Přestal kutat, shrábl peníze, zapálil si cigáro a ignoroval mě.
Nechal jsem ho tam, vyšel k autu a štěrk pod nohama mi nepříjemně křoupal.
Přišlo to ve chvíli, kdy jsem se otočil k autu. Někdo mě drpasnul zezadu za ruce a k zátylku mi přitiskl studenou hlaveň: „Kde máš tu couru?!“ ozval se známý hlas. Zároveň mě oslnilo světlo rozžatých světlometů. Spočítal jsem si to dobře..
V takových chvílích mi jde lhaní nejlíp: „ Sedí támhle v té chatce a nechce se hnout. Vytasila na mě pistolku a vyhodila mě ven.“
„Hm, dejme tomu. Tak kde je? Ven s tím!“
„ V desítce.“
Od luxusního cadilacu se odlepila štíhlá postava, ve světle se zablýskaly brýle a vydala se mezi chatky. Netrvalo to dlouho, mladík se vrátil a hlásil: „ Hnízdo je prázdné, holubička uletěla, ale auto stojí na parkovišti a věci v něm má.“
Leon Carter byl vzteky bez sebe: „V tom máš určitě ty svoje špinavý pracky! Kams ji ulil!“
Zvedl pistoli a praštil mě. Trochu jsem cukl hlavou a tak rána zasáhla rameno. Sesunul jsem se na dveře auta. Carter už- už se napřahoval, aby mi dal další, když k němu přistoupil ten jeho kumpán a cosi mu zašeptal. Ruka s pistolí klesla.
„Dobrá, možná nás holka opravdu viděla a někam se zdekovala. Hledat jí teď v noci nemá smysl, ale ona pěšky daleko nedojde. A ty si pamatuj, že jestli si nás podvedl, tak si tě najdem a tohle byla jen malá ukázka toho, jakej dostaneš příděl.“
Aby dodal svým slovům důraz, ještě do mě kopl a odcházeli. Nejsem žádnej drsňák z akčních filmů a tak jsem se tam zkroucen snažil tu bolest vydýchat.
„Jste v pořádku?“ ozvalo se mi těsně u ucha. Vzhledem k mému okamžitému stavu to byla absurdní otázka.
„Zalezte sakra.“ zasípal jsem.
„Jsou pryč, viděla jsem je odjíždět.“
Měl jsem o tom vlastní teorii, ale nebyl jsem v stavu o tom diskutovat.
Nasoukal jsem se do vozu a když si chtěla sednout vedle mě, ukázal jsem dozadu:
„ Nechci, aby bylo vidět, že vedle mě někdo sedí, lehněte si tam.“
Poslušně si vlezla dozadu a položila se na sedačku. Otočil jsem vůz a vyjel. Nejel jsem nijak rychle a bedlivě pozoroval silnici za sebou. Přesně tak jak jsem předpokládal, v dálce zaplály světla auta, které jelo za mnou. Drželi se dost daleko za mnou a tak jsem jen čekal na vhodnou příležitost. Přejel jsem malý kopec za kterým vedla silnice táhlou zatáčkou, kde po jedné straně byl řídký lesík. Po chvilce jsem uviděl travnatou odbočku. Prudce jsem trhnul volantem a zhasnul světla. Pomalu jsem se došoural na malý palouk. Zastavil jsem úplně a vystoupil. Netrvalo to nijak dlouho a po silnici se přiřítilo auto. Podle zvuku silný cadilac. Zapálil jsem si cigaretu a díval se, jak mizí v dálce.
„Jak jste věděl, že nás budou sledovat?“
„Na rozdíl od nich nemám tu sebejistotu, že jsem nejchytřejší a ostatní jsou hlupáci.
Máte kam jet. Nějaké známé, příbuzné?“
„Moje teta má malou farmu. Je trochu bláznivá. Jako mladá holka spadla do drog, pak byla na odvykačce u řádových sester a ty z ní udělaly tak trochu náboženskou fanatičku. Vlastně jsem k ní měla namířeno.“
Nasedli jsme a vyjeli opačným směrem.
Jel jsem celou noc a ranní červánky nás dostihly daleko odsud. Z asfaltky jsem podle jejích pokynů odbočil nejprve na prašnou silničku a pak na cestu, která se vinula někam do kopců.
„Zastavte. Dál radši půjdu sama, už je to jen kousek. Teta by asi nebyla nadšená, kdyby mě viděla s mužským. Děkuju za všechno. Třeba se ještě někdy setkáme.“
Dal jsem jí většinu peněz ze zálohy, kterou jsem dostal. Objala mě a políbila. Moc jsem si to neužil. Tu bolest jsem ještě úplně nevstřebal a krom toho jsem byl strašně unavený. Byla to dlouhá noc.
Samozřejmě jsme se už nikdy nesetkali, ale já dodnes ve vzpomínkách vidím její krásné hnědé oči a pružný krok když odchází.
Oči mě pálily a potřeboval jsem se vyspat. Zajel jsem do stínu nejbližšího stromu a zavřel oči.
Spal jsem ale sotva hodinu nebo dvě, pak už do auta začalo pražit nemilosrdně slunce a probudilo mě. Otočil jsem to a jel pomalu domů.
Bylo to nejspíš nedaleko od místa, kde jsem v noci odbočil. Ve dne jsem to tam nepoznával. Ohořelý a pomačkaný cadilac tam byl napasován do obrovitého dubu. Muselo se to stát v noci, kdy mě pronásledovali. Jeli jako šílení, frustrovaní z toho, že mě ztratili.
Později jsem se dozvěděl, že ve voze uhořeli oba dva. Nemůžu říct, že by mi jich bylo líto. Stejně jako peněz. Byly to špinavý prachy, stejně jako byl špinavej celej tenhle kšeft.