Smutek bluesové princezny

Smutek bluesové princezny.

Když se léto chýlí k podzimu a pláže se vyprazdňují, snaží se majitelé hotelů udržet hosty alespoň tím, že zvou na hostování různé zpěváky a skupiny.
Majiteli Edenu se povedl skutečně skvělý tah, když získal na vystupování
Julii Sandersovou, ženskou s tělem bohyně a hlasem, který mužskejm vypaloval synapse v mozku. Nepotřebovala kolem sebe žádné tanečníky, nepotřebovala ani sexy kostýmky, prostě si jen stoupla k mikrofonu a začala zpívat tím svým malinkato nakřáplým hlasem a ženský v sále hned poposedávaly a v duchu jí krájely na malinkaté kousíčky, zatímco chlapi byli u vytržení.
Samozřejmě jsem tam taky zašel hned první den a pak podruhé a potřetí. Sedával jsem v koutku, cucal citronádu a nechal se unášet na křídlech fantazie.
…………………………………………………………………………………..
Někdo mi zaklapal na rameno. Otočil jsem se a stál tam takovej pomenší chlápek, tváře protkané žilkami, takže připomínaly mapu Arizony. Vypadal na to, že s alkoholem pokročil už tak daleko, že občas pije i vodu po holení.
„Vy jste Winter? To soukromý vočko?“
„Může být. Podle toho, co chcete.“
„Měl bych pro vás práci. Říkali mi, že prý jste docela dobrý. Pojďte se mnou.“
Otočil se a otevřel úzké plechové dveře vedoucí do chodby k šatnám.
Vešli jsme do malinkaté místnůstky, kde byla hromada haraburdí. Nejsem žádný puntičkář, ale takovéhle orgie nepořádku se hned tak nevidí. Vmáčkl se za stůl a sedl si, zatímco já zůstal stát a čekal, co z něj vypadne.
„Já jsem Leo Harrper a dělám Julii manažera a od vás potřebuju, abyste rychle a diskrétně sprovodil ze světa jeden malér. Před několika dny dostala Julie od jednoho movitého příznivce dar- soupravu šperků. Byl to náhrdelník, náušnice a čelenka nebo korunka, nevím, jak se tomu správně říká. Ten člověk chtěl, aby si ty šperky na sebe brala, když jde na jeviště. Samozřejmě jsem mu to slíbil, on není z těch lidí, kterým se říká ne, jestli mi rozumíte. Jenže včera, když program skončil, Julie se vrátila sem do šatny a ty šperky uložila do kazety. Já je pak měl odnést k sobě, jenže mi nebylo nějak dobře a potřeboval jsem se něčeho trochu napít. A tak jsem si řekl, že si odskočím na jednoho panáka a udělám to pak. Jenže když jsem se vrátil, byla kazeta fuč.“
„Jak dlouho jste byl pryč?“ přerušil jsem ho.
„Jen malou chvilku….vlastně asi půl hodiny,“ dokončil neochotně, když viděl můj nevěřící pohled.
„ A šatnu jste hádám nezamkl, co?“
„Ne, já jsem se chtěl opravdu hned vrátit.“
„Poslyšte, to mohl ukrást v podstatě kdokoliv, to je spíš práce pro policii.“
„Jen to ne! Umíte si představit, jaké by to bylo, kdyby tu začali pobíhat vyslýchat kdekoho? Ředitel hotelu by nám okamžitě zrušil kontrakt a to nechci ani pomyslet na to, že by se o tom dozvěděl on, ten muž, víte? Takhle mám naději, že to najdete dřív, než se to dozví.“
„To může být třeba už dnes, jestli tu byl a zjistil, že Julie nemá ty věci na sobě.“
„To mi ani nepřipomínejte, bojím se na každém kroku.“ Celý se jakoby scvrkl a schoulil do sebe.
„Tak dobrá, uvidíme, co se dá udělat.“
Vytáhl peněženku. Ruce se mu třásly, když pokládal bankovky jednu vedle druhé na stůl.
„Počkat,“ zarazil jsem ho a vzal si jen dvě: „Vezmu si jen tohle a další až jestli něco vypátrám.“
„ Víte Julie je krásná ženská, ale je to v jistém slova smyslu ještě dítě. Musíme jí všichni chránit. Je to naše princezna.“
Vyšli jsme ven. Program právě měl přestávku. Julie proběhla uličkou a zastavila před námi: „Co vy dva tady? Uhnuli byste laskavě, chci se převléknout.“
Udělali jsme jí místo.
„…. A ne že budete nakukovat,“ a zabouchla za sebou.
Nepřipadalo mi, že by se o sebe neuměla postarat.
Harrper na mě vrhnul pohled přišlápnutého psíka, pak se bez pozdravu otočil a vydal se směrem k baru. Asi ho rozhovor semnou natolik unavil, že potřeboval dotankovat.
Vrátil jsem se zpět do sálu, poručil si ještě jednu citronádu a přemýšlel.
Když jsem před chvílí mluvil s Harrperem, říkal jsem mu, že to mohl ukrást kdokoliv, ale teď jsem si hned uvědomil, že to tak není. Byl konec programu a v té uličce muzikanti jistě pobíhali sem a tam, kdyby tam byl někdo cizí, jistě by si ho všimli. Možná někdo personálu hotelu, ale ti by zase nejspíš nevěděli, že se Harrper v baru zdrží tak dlouho. Takže někdo přímo z kapely? Třeba to s tím opatrováním princezničky Julie není tak, jak Harrper tvrdil.
Pohledem jsem ho vyhledal. Seděl na druhém konci baru až úplně v koutku a před sebou měl napůl vypitou sklenku. Předpokládal jsem, že není první.
„Potřeboval bych si promluvit s muzikanty. Možná si některý z nich něčeho všiml. Dalo by se to zařídit?“
Trochu se ošíval, ale když jsem navrhl, že budu předstírat, že pátrám po známém kapesním zloději, tak souhlasil. Blížila se půlnoc, kdy končil program a tak jsem nemusel dlouho čekat. Poslední skladba byla instrumentální a Julie už byla ve své šatně. Když muzikanti dohráli, ještě chvíli seděli na svých místech. Zašli jsme za nimi na jeviště. Když mě Harrper představil, koukali na mě trochu zvědavě a trochu s podezřením. Myslím, že té lži tak docela nevěřili.
Na moje otázky se jen dívali po sobě, krčili rameny a váhavě odpovídali, že si nikoho cizího nevšimli. Nedělal jsem si velké naděje, že z nich něco vydoluji a tak jsem byl zklamán jen trošku. Poděkoval jsem jim a dal si odchod.
…………………………………………………………………………………
Druhý den jsem zkusil obejít místní zastavárny. Protože mnoho hostů tu v kasinech prohraje veškerou hotovost a potřebují pak peníze alespoň na cestu domů, mají obchodníci otevřeno vlastně pořád a krámky bývají hlavně v sezoně hodně přeplněné. Objel jsem jich docela pěknou řádku a už jsem se pomalu vzdával naděje, ale konečně se na mě usmálo štěstí. Tahle zastavárna byla vlastně jen kousek od hotelu Eden a za pultem stál potetovaný obr, kterého by jste čekali spíše za řídítky nějaké silné motorky. Na mojí otázku nezavrtěl záporně hlavou, ale opáčil: „Možná. Proč se ptáš?“
„Rád bych je vykoupil nazpět.“ zkusil jsem.
„Jenže ty nejsi ten, kdo je sem zastavil.“
Samozřejmě, že ptát se, kdože to byl, by byla pitomost a v nejlepším případě by se mi vysmál.
„Přesto bych je moc rád získal.“
„ Jsou to jen cetky za pár šupů, ale dobrá, jestli je chceš, je to tvoje věc. Když si pro to majitel nepřijde, jsou zítra tvoje, platí?“
„Tak dobrá,“ a dal jsem si odchod. Věřil jsem tomu, co mi ten zastavárník řekl, při prodeji by přeci měl své zboží spíše vychvalovat a snažit se prodat za co nejvyšší cenu. To co mi řekl, ale vyvolávalo řadu otázek: Jak to, že o těch špercích mluvil jako o cetkách? Proč by pak někdo kradl věci, které nemají velkou cenu? Možná si lupič myslel, že šperky jsou pravé a pak ho čekalo těžké zklamání. Tohle určit nebyla práce profesionála, ten by poznal pravé šperky i na dálku. A byl skutečně Harrper takový hlupák, že věřil tomu, že ty věci jsou pravé? Na to jsem si odpověděl, že nejspíš ano.
Řekl jsem si, že mám den na to, abych zkusil najít lupiče.
………………………………………………………………………………….
Ten večer jsem si nesedl na své oblíbené místo, ale na židličku u baru, abych měl výhled k šatnám. I když to nebylo příliš pravděpodobné, bylo možné, že se zloděj pokusí o další loupež. Vlastně jsem to v duchu věděl téměř jistě a tak hlavním důvodem, proč jsem tu vysedával a nakukoval do chodbičky a po očku sledoval, jestli neuvidím něco neobvyklého, byla ta skvělá muzika a oslnivý zjev zpěvačky. Za celý večer tam ale prošel jen číšník, který nosil muzikantům pití.
Když program končil, přesunul jsem se na kraj chodby, abych viděl, jestli to, co se tam děje, odpovídá mým představám. Stál jsem na kraji, zrovna u dveří do šanty, která patřila Julii.
„Co vy tady zase děláte? Šmírujete?“ ozvala se mi za zády. Pochopil jsem, že zatímco muzikanti použili vchod do chodby z jeviště, ona to vzala přes parket.
Ne, já jsem Winter, soukromý detektiv.“
„Vás určitě najal Harrper, abyste mě hlídal, co?“
„Ne tak docela.“
„Umím se postarat sama o sebe. Nejsem z cukru a taky nepotřebuji žádného rytíře, který by se kolem mě motal a dělal ramena, aby mě ohromil.“
Bylo to řečeno dost ostře, ale v jejích mandlových očích jsem přesto neviděl zlost, ale spíš smutek.
Proklouzla kolem mě do šatny a než jsem stačil cokoliv říct, byla pryč. Ostatní hudebníci mezitím zmizeli v druhé společné šatně.
Zkusil jsem si představit jak to ten večer, co došlo ke krádeži, proběhlo. Nejspíš stejně jako dnes: všichni toho měli za celý večer dost a zalezli do šaten, aby se převlékli. Harrper přichází za Julií do šatny, ona mu řekne, aby kazetu vzal k sobě, a odchází na chvilku pryč. Harrper místo toho aby to odnesl, dostane žízeň a odjede taky. Bylo jasné, že tahle situace, která poskytla příležitost ke krádeži, byla náhodná. Nic co by se dalo naplánovat.
………………………………………………………………………………….
Druh den jsem hned ráno zašel do té zastavárny. Motorkářského obra vystřídala mladá žena ověšená spoustou okultních symbolů. S bílým nalíčením a černými rty vypadala, jakoby vypadla z béčkového hororu o upírech.
Když jsem řekl, co chci, beze slova líně vstala a odešla za korálkový závěs někam dozadu. Neslyšel jsem, že by tam s někým mluvila, ale vrátila se za půl minutky a řekla cenu, za kterou bych si mohl koupit půlku tohohle kutlochu.
Zalomil jsem tu cenu na desetinu, ona něco přidala a já zas ubral. Tak jsme se chvilku kočkovali, až nakonec jsme došli k celkem přijatelné sumě.
Zase se odvlnila dozadu, přinesla tu kazetu a postrčila ji ke mně, jakoby to byla časovaná bomba. Nakoukl jsem dovnitř. Byla to opravdu jen imitace, i když docela pěkná. Přepočítal jsem peníze, položil je na pult, ona je bleskově shrábla a ukryla ve výstřihu šatů. Pak si sedla, natáhla se pro hrnek kafe a už mi nevěnovala pozornost. Bylo mi to jedno.
………………………………………………………………………………….
Samozřejmě by bylo nejjednodušší zajít za Harrperem, vzít od něj honorář. Do sálu jsem dorazil krátce před začátkem hudební produkce.
Prošel do chodby a zaťukal na dveře její šatny. Vykoukla a: „ To jste zase vy?“
„Slečno Julie, já vás rozhodně nechci obtěžovat. Je pravda, že mě pan Harrper najal, ale kuli něčemu úplně jinému.“
Musel jsem se předtím hluboce nadechnout, abych to dokázal říct najednou.
Tentokrát mi nezabouchla dveře před nosem, ale odměnila mě tázavým pohledem.
„Podařilo se mi najít ty vaše ukradené šperky, ale lupiče jsem bohužel nechytl.“
„Šperky? Je to jen náhražka. Nebo si snad myslíte, že by se našel někdo, kdo by barové zpěvačce daroval pravé diamanty? A žádného lupiče jste chytit nemohl. Ty věci jsem do zastavárny dala sama.“
Zasmála se, když viděla můj udivený výraz.
„Proč? Harrper si myslel, že je někdo ukradl. Proč jste mu o tom neřekla?“
„Harrper umírá na rakovinu. Zbývá mu možná týden, možná měsíc, víc ne. Zahání bolest alkoholem. Dohodli jsme se s kapelou, že za něj zaplatíme účet u baru.“
„Mluvil jsem s nimi, ale nikdo mi o tomhle neřekl.“
„Zbláznil jste se? Před Harrperem?“
„Vy jste zase nejspíš nevěděla, že ta bižuterie byla dárek od nějakého bosse a Harrper má teď strach, že si na něj došlápne.“
„To jsem opravdu nevěděla. Budu se muset pokusit někde sehnat peníze a ty věci vykoupit nazpátek.“
„Tohle by vám mohlo tu starost ušetřit.“ Jako eskamotér jsem vytáhl z tašky krabici a otevřel jí.
„Jé to je ono, vy jste je vykoupil!“ ten šťastný úsměv stál opravdu zato, ale vzápětí se zamračila: „Co za to chcete? Jste stejný jako ostatní muži, kteří si myslí, že barová zpěvačka je lehká holka co?“
„Tak to není, jen jsem vás chtěl vidět spokojenou.“ Otočil jsem se a ještě přes rameno dodal: „ a Harrperovi řekněte, že je všechno v pořádku.“
Cítil jsem, jak mě zezadu propaluje pohledem. Na podiu už byli muzikanti připraveni začít hrát a tak za mnou zavolala: „Musím už jít.“
Sedl jsem si k baru a hledal pohledem Harrpera, ale nikde nebyl. V duchu jsem si nadával, že jsem to nedomyslel.
O přestávce ke mně Julie přišla: „ Omlouvám se, asi jsem vám křivdila a jste opravdu rytíř z dávných věků, děkuji vám za vše…..“ lehce mě políbila a odcházela.
Možná jsem měl v té chvíli něco říct, nebo jít za ní, ale měl jsem pocit, že mám nohy zalité do betonu a hlas mi selhal.
Asi to bylo dobře. Někdy je lepší nechat věci tak, jak jsou.