Případ pěti kufrů

Případ pěti zavazadel.

Barman Tom už si dávno zvykl, že jsem si z jeho bistra udělal v podstatě svou kancelář a už se nezlobí, když mi tam lidé občas volají.
Tak tomu bylo i na začátku tohoto příběhu.
Zazvonil telefon. Tom ho zvedl: „ Ano je tady,“ a kývl na mě. Vstal jsem se od stolku v rohu a on mi předal sluchátko: „Tady Paolo Brassci, potřebuji tvoji pomoc.“
„O co jde?“
„ Přijď, to musíš vidět.“
Auto výjimečně nestávkovalo, a tak jsem vyrazil.
Naše výletní středisko má samozřejmě spoustu obrovských hotelů, kterým tu říkáme továrny na turisty, ale někteří návštěvníci dávají přednost bydlení v soukromí a v domáckém prostředí.
Díky nim tu vzniklo spousta malých penzionků. Paolo měl ten s názvem „Pohoda“.
Seznámil jsem se ním před dvěma lety, kdy mu utekla dcera s pěkně vypečenou partičkou. Našel jsem jí jen mírně zdevastovanou a dopravil do rodného hnízda. Z doslechu vím, že tahle jedna zkušenost jí stačila a od té doby seká dobrotu.
Paolo na mě čekal venku v malé předzahrádce. Byl to vysoký kolohnát, který na první pohled vypadal jako pěkný ranař, ale ve skutečnosti to je pohodový dobrák. Vešli jsme společně dovnitř a on mě vedl do patra, kde byly dva pokoje s příslušenstvím, kterým on vznešeně říkal apartmány a přitom mi vykládal:
„ Tenhle člověk, George Messner, si tohle apartmá zamluvil už brzo na jaře na celý měsíc a poslal tučnou zálohu. Tak nějak jsem si představoval, že to bude zase jeden z těch otravných manažerů, co si myslej, že jim patří svět, ale když včera přijel, viděl jsem, že je to chlápek na první pohled divný.“
Mezitím jsme vstoupili do pokoje.
„Pak za ním přijela dodávka a přivezla tohle!“ a teatrálně ukázal na kupu kufrů uprostřed pokoje. Ta skupinka vypadala opravdu divně. Ten největší měl skoro dva metry a ani ostatní nevypadaly jako běžná zavazadla.
„Poručil si večeři, a když mu jí Gladis přinesla, ještě si s ní domluvil, kdy mu má ráno přinést snídani.
Jenže ráno když mu jí nesla, tak neotvíral. Bouchla na dveře a nic. Říkali jsme si, že se mu možná udělalo špatně a tak jsem přinesl náhradní klíč, ale ten jeho vězel v zámku. Naštěstí byl jen trochu pootočený a nám se ho pomocí drátku podařilo otočit nazpět a vystrkat. Pak jsme vešli a chlap nikde. Okna jsou, jak vidíš, zavřená a to včetně okenic. Ty jsi na tyhle záhady přeci specialista, tak mi řekni, kam se mohl ztratit?“
Vypadalo to opravdu na první pohled tak, že se ten chlápek odsud vypařil.
Zašel jsem nejprve do koupelny. Okénko tam bylo tak úzké, že jím nikdo neprolezl. Tak, jak mám ve zvyku, začal jsem si vše postupně systematicky prohlížet a doufal, že přeci jen najdu vysvětlení.
A opravdu, když jsem se vrátil do pokoje a zastavil jsem se u hromady kufrů, všiml jsem si, že u dna toho největšího je malá kalužinka.
„Ničeho se nedotýkej a dojdi zavolat policii. Řekni, že chceš seržanta Hajna.“
„Co-co? To jako proč?“
Ukázal jsem na skvrnu: „ Tohle je krev.“
„Tak to otevřeme a koukneme se ne?“
„To ať tě ani nenapadne.“
…………………………………………………………………………………….
Netrvalo to nijak moc dlouho a do pokoje nakráčel můj starý známý seržant Hajn. Byl jako vždy nenaladěný: „Tak co tady máte? Jestli jste mě otravovali, kuli nějaké blbosti…“
Nedopověděl, protože už také uviděl tu krev u dna kufru. Obrátil se na mě: „Pomoz mi to otevřít.“
Vrhli jsme se na západky. Víko odskočilo a uvnitř na zádech ležel muž a v prsou měl až po střenku zabodnutý nůž.
Vypadal přesně, tak jak ho Paolo popsal. Vysoký štíhlý se smolně černými vlasy, a úzkou bradkou zastřiženou do špičky. Na sobě měl černý frak.
Hajn si k němu klekl a pozoroval ho chvilku zblízka. Já jsem se posunul trochu stranou, protože jsem po seznamování s mrtvolou netoužil. Hajn vstal, vytáhl telefon a zavolal pro techniky a doktora. Nato se otočil na Paola a poručil mu, aby mu řekl, co ví. Ten mu převyprávěl v podstatě totéž, co už řekl předtím.
Pak si vzal do prádla mě: „ Můžeš mi vysvětlit, proč jsi tady tomu hoteliérovi řekl, že sem mám přijít zrovna já? Podívej se, do čeho jsi mě to namočil! Zatím to vypadá tak, že se ten chlápek navečeřel, pak se tu zamkl, vlezl si do bedny, zavřel za sebou a nakonec do sebe vrazil tu kudlu.“
„Já si myslím, že aby se mohl probodnout, musel to udělat venku a pak si teprve vlézt do té bedny a zavřít za sebou.“ kontroval jsem.
„To je fakt moc vtipný. Abys věděl, tohle mi na hrb nehodíš, jedeš v tom semnou.“
To už se po pokoji hemžil tucet chlapů, kteří na pozdrav jen kývli a hned se dali do práce. Byli fakt perfektně sehraný.
Doktor byl mladý muž, který vypadal spíš jako diskotékový floutek. Hajn se na něj otočil: „ Tak Steve, kdy umřel?“
„To ti řeknu až po pitvě.“
„Ale no tak, jen odhad.“
„Předpokládám někdy mezi devátou a půlnocí. Můžou ho už kluci odnést?“
Vytáhl opatrně z těla vražednou zbraň, vsunul jí do plastového sáčku a podal jí Hajnovi.
Hajn kývl na souhlas, sáček převzal, ale nevěnoval mu pozornost, podal mi to a přistoupil k velkému zavazadlu, které vypadalo jako starobylá truhla a otevřel ho.
Uvnitř byly naskládány šátky, skládací kroužky, několik balíčků karet, vysoký cylindr s falešným dnem, hůlka a další kouzelnické propriety.
„ To vysvětluje ten frak, nemyslíš?“
„To jo, ale ne to proč si ho na sebe navlík, než vlezl do toho kufru, nebo jak tomu budeme říkat.“
„ No já si myslím, že nejspíš chtěl zkoušet nějaké nové číslo. Proč by si jinak oblékal ten frak?“
Obsah dalšího zavazadla, kde byly civilní šaty, prádlo, ponožky a další osobní věci, tento nápad jakoby potvrzoval. Hajn se v tom chvíli hrabal, ale pak vstal a zklamaně řekl: „ Nic zajímavého.“
To obsah dalšího byl z mého pohledu mnohem zajímavější. Bylo v něm dámské oblečení a také blyštivý korzet
„ No vida,“ komentoval jsem ten objev, „ každý správný iluzionista má u sebe krásnou asistentku. Tady máme kostým, ale krásná asistentka nikde.“
„Asi cestovala sama, takže doufejme, že se brzo objeví a alespoň něco vysvětlí. Jenže to nevyřeší to, co se tu stalo! Přišel někdo, koho nikdo neviděl, vlezl dovnitř zavřenými dveřmi, zabil toho kouzelníka, zavřel ho do bedny, zase prošel zavřenými dveřmi a zmizel. Tipnul bych si, že to byl taky nějaký kouzelník, nejspíš konkurence a jestli ano, tak se mu podvedl trik hodný Davida Copperfielda.“
„Ano, zatím to tak opravdu vypadá. Triky iluzionistů jsou všechny založeny na tom, že je pozornost diváků upřena na to, co se děje zjevně a skutečnost zůstává skrytá.“
Hajn jen nevrle zabručel, přistoupil k poslednímu zavazadlu a začal prohledávat obsah. Nakoukl jsem mu přes rameno, ale krom dalšího dámského oblečení v něm podle mě nebylo nic zajímavého a tak jsem se soustředil na prohlídku vražedné zbraně.
Nebyl to obyčejný nůž, ale dýka s úzkou střenkou a rukojetí ozdobenou spoustou kočičího zlata a skleněnými diamanty. Prostě klasická divadelní dýka.
Něco mi blesklo v hlavě. Bylo to něco, co souviselo s tou dýkou.
Zalovil jsem v paměti a v duchu se vrátil do školních let, kdy jsem ochotnicky hrával divadlo. Mračil jsem se přitom na celý svět, protože jsem tu souvislost stále nemohl vyhmátnout.
„Já vím, jak se sem ten vrah dostal,“ prohlásil náhle sebejistě Paolo, „Vzpomněl jsem si, že jsem to viděl v jednom filmu. Tam to detektiv vysvětlí tak, že vrah přišel ke dveřím, podstrčil pod ně noviny, pak vystrčil klíč ze zámku, tak jako jsme to udělali my. Klíč na těch novinách vytáhl ven a odemkl si. Nazpátek to udělal tak, že skrz zámek protáhl vlasec a klíč k němu přivázal. Zabouchl dveře, klíč vtáhl do zámku a pomocí malých kleštiček zamkl.“
Hajn se jen otočil a houkl: „ Nechte toho nebo vás nechám zatknout. Když nad tím totiž přemýšlím, tak jste jediný, kdo měl čas, příležitost i prostředky, k tomu aby to provedl.“
„Ale já to neudělal!“ zděsil se Paolo.
„To se ještě uvidí, ale máte štěstí, zatím si myslím, že jste nevinný, tak držte hubu.“
Pobavilo mě to a tak jsem k němu došel a řekl: „ Tak prima, pojďme to zkusit.“
Seběhl jsem dolů, vytáhl ze schránky raník, vrátil se nahoru, vrazil mu ho do ruky a zavřel dveře. Chvilku se s tím lopotil, ale pak zklamaně přiznal: „ Ono to nejde.“
„No jasně že ne, nesmíš věřit všemu, co ti ve filmu nabulíkují. Skoro každé dveře totiž mají práh a tak pod ně nic podstrčit nejde, a i když práh nemají, nikdy tam není dost místa, aby tamtudy prošel klíč, to by tam pěkně táhlo.
Celá takhle taškařice je jen na oblbnutí diváků, aby měli pocit, jak je ten detektiv úžasně chytrý. Přemýšlej! Když vrah mohl kleštičkami zamknout, tak mohl stejně dobře odemknout ne?“
Paolo na mě zíral, jakoby mi narostly rohy nebo tak něco: „ No teda!“
Otevřeli jsme dveře, Hajn za nimi stál, v ruce měl klíč a pečlivě si ho prohlížel.
„Nejsou tam žádné vytlačené zoubky, že ne?“ zeptal jsem se mile.
„Nech těch blbostí Sherlocku. Kdybys náhodou měl pravdu a já to přehlíd, šéf by mě pěkně zpéroval.“
„Já? Já se naopak snažím vysvětlit, že to, co tady Paolo vyprávěl, je celé pitomost.“
Mrtvola už byla odnesena a i technici už si balili svoje fidlátka a poroučeli se, jen Hajn se pořád neměl k odchodu a já jsem ho chápal.
Neexistují nemožné zločiny, jen takové, které jsou udělány tak šikovně, že budí takové zdání. Jakmile toto zdání prolomíte, celá konstrukce se rozsype. Oba jsme instinktivně tušili, že nějaké vodítko k rozřešení této záhady musí být právě tady.
Hajn obcházel pokoje a znova kontroloval každou maličkost, nespokojeně vrčel.
Já jsem se oproti tomu posadil do křesla a snažil se znovu vylovit myšlenku, kterou jsem předtím už-už téměř měl, kdyby do toho nepřišel Paolo s tím svým povídáním.
Když jsem na to přišel, zamrkal jsem překvapením. I když jsem nevěděl, jestli nás to povede k řešení, možná to je ( myslel jsem si) onen pověstný konec provázku klubka záhad.
Přešel jsem ke stolku, kde ležela dýka a vzal jsem jí do ruky. Ovšem je to přeci divadelní dýka ( myslel jsem si v duchu) a ty přeci mají zasouvací ostří s tou ho přeci nikdo probodnout nemohl. Chvíli jsem hledal na rukojeti a opravdu jsem na potvrzení svých úvah našel na rukojeti malý knoflík, který šel stisknout. Zatlačil jsem na hrot, ale ten se ani nehnul.
„Něco tu mám.“
Hajn se otočil a viděl, že držím v ruce tu dýku: „ Co je s ní?“ znělo to trochu zvědavě a trochu nejistě.
„Je to divadelní rekvizita. Jenže u těch se hrot zasouvá do rukojeti, ale tady to nejde,“ a podal jsem mu jí.
Zkusil si to a i jemu se hned myšlenky rozeběhly: „ Předpokládejme, že si tu opravdu zkoušel nějaké nové iluzionistické číslo, jehož součástí byla ta bedna a taky ta dýka. Zamknul se tady, aby ho nikdo nerušil, převlékl se do fraku, aby to bylo jako na jevišti a pak co? To se jako sám probodl?“
„Přesně tak. Já vím, že to vypadá zdánlivě divoce, ale poslouchejte. Představuji si to asi takhle: Číslo vypadá tak, že na jeho konci se kouzelník probodne, spadne do bedny a ta se za ním sama zavře. Pak chvíle napětí, krásná pomocnice bednu otevře a kouzelník vystoupí živý a zdravý. Nebylo by to prima finále? Ale aby to bylo náležitě dramatické, musí to bodnutí provést s rozmachem, plnou silou. Kouzelník se toho nemusí bát, ví, že hrot zajede do rukojeti, jenže tady někdo ten hrot zablokoval.“
„Jestli máš pravdu tak to byl opravdu chytrý plán, pojďme si znovu prohlédnout tu bednu.“ a už ošahával víko i boky. Když se chtěl pustit i do dna, tak jsem ho zarazil. Vzal jsem z ozdoby na stěně hůlku a na dno s ní zatlačil. Moje tušení bylo správné, víko zaklaplo s rychlostí padající gilotiny.
Hajn se k mě otočil a byl trochu pobledlý: „Dík, tohle by mi zlomilo ruku.“
Vrátil se ke stolku, na kterém ležela dýka: „ Odnesu to do laboratoře technikům, aby jí rozebrali. Pak ti dám vědět.“
………………………………………………………………………………….
Volal třetí den: „Tak se v tom technici povrtali a jeho asistetntka opravdu vyměnila pérko, které bylo v rukojeti, za kus železa. Nebyl zas až tak velký problém jí najít. Vystupovala samozřejmě zase u jednoho kouzelníka. Cítila se úplně bezpečně, byla přesvědčená, že její plán byl geniální, ale stejně udělala chybu.“
„Jakou? Vždyť na dýce její otisky asi nebyly.“
„To ne, ale na tom železe ano.“