Karel

„Karle, to přeci nemůže nikdo normální číst!“
Starej Vejražka upil ze svého piva. Byl rozlaďený. Každý týden mu do Miletínského hostince přinesl Karel nějaké literární materiály. Básničky a povídky. Jeho bývalý žák, nyní plešatící třicátník s licousy se smutně pousmál.
„A proč ne?“
Učitel Vejražka měl Karla rád. Byl nejnadanějším studentem obecné školy. Sice se s nikým moc nekamarádil a jeho uzavřenost mu bránila navázat vztah s osobou opačného pohlaví, avšak jeho literární nadání bylo příkladné. Vejražka ho považoval za mimořádně talentovaného studenta. Než se takhle zmrvil.
„Protože je to strašně depresívní, Kájo. Copak je to normální takhle psát?“
Karel upil ze svého žejdlíku.
„Mně se o tom ale každou noc zdá!“
Vejražka ho přerušil.
„To už jsi říkal, že máš takové sny. Useknutý končetiny, utopený dítě, umrlce a podobný nechutnosti, ale pochop, že to nikdo číst nebude, a když jo, tak se pak akorát zblázní!“
Karel zamlkle vejral do půllitru. Začínal mít naváto. Nebyl zvyklý pít. Každý čtvrtek přinesl k posouzení svému bývalému učiteli nějakou tvorbu. Zdálo se, že trpěl depresemi a psaní básniček a povídek mu ulehčovalo jeho těžký život.
„Třeba ty pohádky,“ pokračoval Vejražka. „To byl výtečný počin. Vraťse ke svým princeznám, princům, zlatovláskám, drakům a já nevím čemu ještě.“
Karel mávl rukou.
„Jenže to mě nebaví.“
V hostinci U Záhoře byl docela šrumec.
„Nebaví, nebaví, ale je to přeci jakás takás cesta.“
Hostinský postavil před pár další dvě piva.
Starý Vejražka nečekal, až se Karel uráčí napít a zhluboka si přihnul. Karel si odkašlal.
„Tuhle se mi zdálo o hastrmanovi. Celkem to šlo až do okamžiku, než...“
Vejražka měl ve zvyku skákat všem do řeči. Přitom ho vůbec neposlouchal.
„Na vodníky se vyser, kam na to vůbec chodíš?“
Karel zarytě mlčel. Nebude mu vykládat jak chodí po půdách starých babek a sbírá různé historky. Folklór by Vejražka asi nestrávil.
„Je fakt, že ti to pěkně rýmuje,“ dodal Vejražka smířlivě.
Karel trucovitě usrknul ze svého moku.
„Mně ale přeci nejde o rým. Mně jde o to, aby se lidi hlavně báli.“
„Nebuď přehnaně patetický. Vrať se k pohádkám. Rozhodně je lepší, když princ usekne hlavu drakovi, než když matka udusí svoje dítě.“
Karel měl svojí hlavu, ale Vejražka byl v silné ofenzívě.
„Tak tohle mi třeba připadá naprosto nevkusný.“ Dopil další pivo a zarecitoval. Hospoda na chvíli ztichla. Přeci jen měla úctu k Vejražkově osobě.
„Dvě věci tu v krvi leží,
mráz po těle hrůzou běží,
dětská hlava bez tělíčka
a tělíčko bez hlavy.“
Vejražka nezapřel skutečnost, že třicet let učil ve škole.
Hospoda zahučela překvapením.
Na jejich stůl přilétly dvě režné.
„Umííííí!“ zahulákal místní násilník Krampera.
„Chlapi, nedělejte si z toho prdel, vždyť je to případ pro psychiatra.“
Karel chtěl protestovat, ale nakonec v něm jeho zádumčivost zvítězila.
Mlčel.
„Tak co mi na to povíš?“ Vejražka objednal další pivo.
„Hele, tak proč to musí vždycky takový masakr?“ zeptal se. „Pij a netrucuj.“
Karla se vzepjal k odvážnému činu. Napíše na just tomu dědkovi sbírku o které se budou učit děti ještě za dvěstě let.
„Hostinský, dej všem po malejch,“ zahulákal osvícen nápadem.
Štamgasti gesto skrblíka Karla kvitovali s hlasitým povykem. Hostinský Bejteš všem nalil po malejch. První se panáka zmocnil Krampera. Pustili ho před měsícem. Dvojnásobný mord. Vstal a zařval.
„Tak na co, Kájínku?“
Karel s démonickým výrazem vstal, rozhlédl se po výčepu, trucovitě přejel Vejražku a pronesl onu památnou větu, jejíž důsledek jistě ovlivnil sny mládeže po dalších dvěstě let.
„Na Kytici!“