Ta třetí

Ta třetí.


Licistráta byla na výročním trhu v Lancre poprvé v životě a když se ocitla uprostřed klubka asi třiceti lidí a několika pokřikujících proda¬vačů, měla pocit, že je na nejrušnějším místě na světě.
Pocházela z hor Beraní hlavy, kde sníh slézá až dlouho potom, co dole už kvetou sněženky. Zeměpisný pojem „řídké osídlení“ tu platí v míře vrchovaté, neboť cesta z jedné chalupy do druhé, je často celodenní horskou túrou.
Adeptkou čarodějnictví se stala před dvěma lety, když k nim přišla bába Křenová. Jmenovala se vlastně Skočdopolová a svou přezdívku dostala díky tomu, že s chronickou pravidelností na většinu neduhů ordinovala křenovou placku.
Je zajímavé, že tato její léčba měla větší úspěch, než bylo statistické procento pravděpodobnosti.
S čarodějkami je zapotřebí vycházet vždy co nejlépe a tak její ná¬vštěva byla důvodem k tomu, aby byla náležitě pohoštěna i za cenu toho, že nebude do konce týdne co jíst.
Když tedy bába, sledována smečkou hladových pohledů dojedla a po-slední kousek uzeného doprovázen zmizel v jejích útrobách, rodina se semkla v koutku a s obavami očekávala, až stará čarodějnice prozradí pravý důvod své návštěvy.
„Ty!“ ukázala na Licistrátu, „ Půjdeš se mnou a budeš se učit na čaro-dějku.“
Tak to bylo vždycky. Adeptky byly vybírány a nikdo se ne¬ptal na jejich názor.
Jejím rodičům se ulevilo, čekali něco mnohem horšího a tohle pro ně byla vlastně pomoc, protože měli ještě dalších pět dětí a takhle se zbaví jednoho hladového krku.
Učení jí začalo tím, že od rána do večera uklízela, až se všechno v bábině chatrči lesklo jako nové. Křenová jen seděla ve svém kře¬sílku, báňala z mohutné dýmky, kterou dostala od vzdálených příbuz¬ných až z Klače
a většinu času trávila tím, že nahlížela do kouzelnických knih, které si nechala zasílat ze zásilkové služby Vše pro magickou praxi. Všechny je důkladně prostudovala, ale jaksi jí při tom uniklo, že to, co jeden autor doporučuje a vychvaluje, to druhý zavrhuje jako škodlivé a pře¬konané.

Křenová tohle svoje knižní obžerství přenesla i na malou Lici. Ze všeho nejdřív jí začala učit číst a tak, když zemřela, měla Licistráta plnou hlavu magie, ale v praxi se naučila pouze aplikovat křenovou placku.

Sem na trh do Lancre se vypravila proto, že se dočetla o tom, že správná čarodějka má mít létající koště a tak se rozhodla nějaké zakoupit.
Znovu si vybavila příslušnou stránku: Na obrázku tam byla lepá děva oděná toliko do lehké průsvitné košilky, vznášející se nad stromy. Vy-padalo to lehce, vzdušně, graciézně a náramně snadně, a Lici netušila, že kresbu má na svědomí malíř se zastydlou pubertou, který nemá o létání sebemenšího tušení.
Ze snění jí vyrušil drobný štíhlý mužík, který měl na popruhu před se¬bou dřevěné plato. Povalovalo se na něm několik opěčenin tak podiv¬ných tvarů, že nejspíše připomínaly opálené kořeny horské borovice.
„Kuptééé sííí čerstvééé knááky. Pote si ně dokád sů čerstvé!“ křičel jí do ucha. „Extra pochoutka! Nedáte si slečinko?“
Opatrně, aby se mu nerozpadl, napíchl vidličkou jeden obzvláště zuhelnatělý a odporně zkroucený kus vypadající jako pravěká fosílie.
„Ať mě smrt vezme estli sem ho zrovinka nevytáh z udírny.“
„OPRAVDU?“ ozvalo se vedle Lici a znělo to jako hlas přicházející z nejhlubšího podzemí. Licistráta ještě nikdy neviděla, že by někdo tak bleskově změnil barvu. Koutkem oka zahlédla téměř mimo své zorné pole vysokou vyzáblou postavu v černém plášti, držící jednodu¬chý žací nástroj gargantuovských rozměrů. Byl to však jen mžik tak prchavý, že to byl asi přelud, nicméně Kolík Aťměvezme se rozklepal tak, až jeho zboží popadalo na zem, kde se během okamžiku neroze¬znatelně smísilo se zemí, a zcela zdrcen odvrávoral pryč.
Licistráta se konečně mohla vydat za cílem své cesty. Protože byla zocelena bojem s lesními houštinami, nedělalo jí žádný problém proklestit si cestu ke stánku, o který se opíralo několik košťat a jeden prodavač, který už dávno rezignoval na pokus o přilákání koupěchtivých spoluobčanů. Jeho mlžný pohled dával tušit, že se již od rána patřičně posilňoval pěnivým mokem, ale vida potencionálního zákazníka, rázem obživl.
Lici se dostala do dilematu, zda koupit koště se světlou násadou, či to druhé s tmavou, jakoby do bronzova opálenou. O třetím, které vypa¬dalo poněkud nepovedeně, ani neuvažovala. Však také stálo trochu stranou, jakoby se ho ostatní košťata stranila. Bylo celé rozcuchané, jakoby ani nepatřilo ke košťatům, ale k zcela jinému druhu. Už se po tom tmavém natahovala, když se odněkud poza jejího ramene ozvalo: „Jestli to má být koště na létání, tak být tebou dě¬venko, tak beru támhleto, co stojí stranou.“
Lucistráta se podívala dolů. Postávala tam taková kulaťoučká bábrdle, v ruce držela jakousi černou kouli, která vzdáleně připomínala obrovského kocoura, který prošel drtičem odpadků, a šibalsky se na ní usmívala. Co tahle může vědět o magii? Pomyslela si s převahou intelektuálky, která přečetla víc než jednu knihu.
„Hele Esme, co chce kupovat. Vsadila bych se, že z těchle košťat nic nevyždímáš ani za sto let, ale tohle vypadá nadějně.“
Ta druhá byla celá v černém a na hlavě měla naražen v poněkud od-vážném úhlu černý klobouk. Mělo to Licistrátu varovat, ale tentokrát měl rozum lístky do poslední řady, zatímco v první se rozvaloval otylý náfuka, který na ní pokřikoval: „Vykašli se na ty dvě starý škatule! Dyť ty jsi studovaná magicky praktikující osoba,“ a přehlušil tak po¬plašné zvonky znějící zezadu.
„Ne,“ prohlásila rezolutně, „já si vezmu tady to hnědé s blond ofin¬kou.“
„Jak myslíš děvenko.“
Lici byla alergická na to když jí někdo říkal „děvenko“.
„Hele, vona si dovoluje říkat ti děvenko!“ hulákal na ní ten z první řady.
Už to nebylo k zadržení: „Jsem si jistá, že tohle bude lítat jako žádné jiné.“
„A nevadilo by ti, kdybych ti zkusila s tímhle rozcuchánkem konku-rovat?“ řekla ta mrňavá a rozzářila se jako vánoční stromeček, „A ty Esme budeš dělat rozhodčího.“ a dloubla tu druhou do žeber. Ta jen hekla a cosi nakvašeně zamumlala.
„Ale dámy, měli by jste nejdřív zapla…“ vmísil se do hovoru prodavač, ale hlas se mu někde v krku zalomil a když na něm ty dvě staré semet¬riky zaparkovaly pohledem, jakoby na něm měly vlastnická práva, a najednou se přistihl při tom, jak říká: „Vlastně, když je to pro spor¬tovní účely, tak jsem se rozhodl, že vám je daruji.“
Lezlo to z něj jak z chlupaté deky, ale pak mu bleskl v hlavě nápad: „Na ty vaše závody se bude koukat spousty lidí, takže to pro mě a moje zboží bude vlastně to…!“
„Uvedení ve známost,“ dořekla za něj bábi Zlopočasná, „ My jsme hned věděly, že to pochopíš správně. Ať se ti obchod daří chlapče!“
Když odešli, prodavač by se nejradši hanbou propad, ale k jeho pře-kvapení se lidé seběhli a během hodinky ho zcela vykoupili.
Mezitím čarodějky vyšly z Lancre . Zpráva se okamžitě rozkřikla a tak
je následoval houf zvědavců.
„Navrhuji, abychom letěli odsud k mostu a zpět.“ řekla ledabyle Sta¬řenka Oggová, jakoby tudy lítala každý den.
„Hned teď?“ znejistěla Licistráta. Podle knih bylo nejprve nezbytně nutno alespoň týden se postit a trávit čas rozjímáním o duchovním po¬sílení jednotlivých čáker a teprve potom po náležitých přípravách a svolání temných zástupců čtyř živlů přistoupit k obřadu očarování.
„No jasňačka!“ prohlásila rozhodně Stařenka. Položila koště mezi dva kameny, nadzdvihla sukně, takže se objevily červené boty, které no¬sila od té doby, co cestovala do Genovy a posadila se na něj jako slepice na hřadu. Koště na protest zaúpělo, ale kupodivu neprasklo.
„Slez Silvere!“ oslovila kocoura. Ten se líně protáhl a pomalu, aby se neřeklo, seskočil. Než odešel, neopomněl označkovat několik postávajících.
Stařenčina jistota Licistrátu nahlodala a rozkolísala a tak začala propadat panice. I křikloun z první řady se někam vytratil. Ale Lici se rozhodla, že ne¬může tady před těma dvěma rachometlema ustoupit a že tedy zavrhne nastudovanou teorii, vykašle se na všechny iniciace a ema¬nace a zkusí do toho jít po hlavě až na doraz. Udělala nad koštětem to nejjednodušší kouzlo a doufala, že to snad bude fungovat. Její po¬chyby se již dostaly do takového stádia, že ho pro jistotu ještě poti¬chu poprosila, aby alespoň trochu popoletělo.
Vzpomněla si na obrázek a lehce bokem usedla na koště. S narůstající hrůzou pozorovala, jak Stařenka Oggová odněkud vytáhla staré mo¬hutné palčáky a dlouhatánskou šálu, s kterou si omotala důkladně krk i obličej. Potom obkročmo usedla na koště, přikrčila se, aby zmenšila odpor vzduchu, vykřikla: „Jedéééém!“ a vyrazila.
Než se Licistráta vzpamatovala, zůstal ze stařenky jen černý bod na obloze. Koště sebou zazmítalo, jako splašený kůň a k jejímu údivu se vzneslo též.
Mladá čarodějka se ho v posledním okamžiku křečovitě chytla a při¬plácla se k držadlu. Její koště letělo jako šíp, snad ve snaze dohnat Sta¬řenku. Tohle nebylo vůbec žádné nadýchané a lehounké poletování! Ostrý protivítr štípal do očí a deformoval jí tvář do ďábelského šklebu. Studený vzduch jí během okamžiku změnil v ledový rampouch. Kaž¬dým okamžikem ztrácela cit v rukou a snažila se nemyslet na tu hloubku pod ní.
Předklonila se, aby jí přestaly slzet oči a v jednu chvíli před sebou uviděla letět Stařenku. Vypadala jako třešnička na párátku. Dole se blýskla řeka a přes ní most do Lancre. V dalším okamžiku dráhu Licina koštěte přetnul velký horský orel. Ve zlomku vteřiny, který se zdál nekonečný, si oba hleděli do očí. Pak unisono za¬krákorali a orel se pokusil loopingem uhnout. Licistráta v těle, o kte¬rém si už dávno myslela, že je mrtvé, našla poslední zbytek života a prudce trhla koštětem. To se překlopilo a vývrtkou začalo padat k zemi. Stařenka Oggová, která se právě otáčela v elegantním oblouku, to uviděla. Zaječela tak šíleně, že z věčně bílých vrcholků vzdálených hor se utrhla sněhová lavina a strhla koště směrem k padající Licistrátě.
Ta v pádu viděla hrozivě blížící se zelenou masu lesa a byla by ochotna přísahat, že díky jakémusi podivnému optickému efektu byla schopna vidět každou jednotlivou větvičku.
Už, už se zem blížila, když jí čísi ruce prudce strhly k sobě. Byla to Stařenka Oggová. „Drž se!“ řvala na Lici, aby přehlušila svištění vzduchu. Bylo to zbytečné. Mladá čarodějka se jí držela jako klíště. V jednu chvíli jí do nohou šlehly špičky stromů, ale to už nabí¬raly s temným hukotem výšku. Teprve, když se situace poněkud uklidnila, přehodila si stařenka Licistrátu přes koště jako kus hadru.

Když jí o něco později položila na plášť, který bábi Zlopočasná rozprostřela na zemi, čumilové se kolem nich semkli.
„Zmizte,“ zasyčela na ně. Dav se neochotně rozcházel.
„Hej,“ zavolala ještě udýchaná Stařenka na Jasoně Ogga, „ať náš mladej Janek přinese ten můj likér.“
Její bylinný likér měl tu nejlepší pověst. Byl to téměř čistý alkohol a měl všechny vlastnosti žíraviny. Na cestě hrtanem do žaludku s důkladnosti Čingise- dobyvatele spaloval všechno šmahem. Tento hrůzný lektvar stařenka ordinovala v případech krajní nouze a nutno podotknout, že ne bez úspěchu.
Licistráta byla téměř v bezvědomí a jen okrajově vnímala, jak se ty dvě nad ní tyčí jako dva monolity a baví se o ní, jakoby byla věcí.
„To od tebe nebyl dobrý nápad. Taková stará ženská by už mohla mít dost rozumu, aby nedělala takové hlouposti. Zvlášť, když ona je taková tvrdohlavá a namyšlená.“
„Prostě cílevědomá a sebevědomá. Ideální vlastnosti pro každou čarodějnici, že jó!“ jásala Stařenka., „já ti hned říkala, že je nejlepší na to, aby nás doplnila do trojice. Tak to přece vždycky má být, né? Tři sudičky, tři princezny a tři čarodějnice.“
„A co ta Agnes Nulíčková. Ta vypadala nadějně?“
„Ta se rozhodla, že se vrátí do opery až zhubne. Držela teď barikádovou dietu.“
„Snad bodovou, ne?“
„Ne barikádovou. Nechala si totiž od trpaslíků zabednit dveře od špajzu a dva dny se živila koprem a mrkví ze zahrádky. Pak se tam probourala zvenčí, dokonale ho vyplenila a do konce týdne přibrala osm kilo.“
Licistráta mezitím přicházela pomalu k sobě. Část vědomí se pokoušelo ovládnout třas, ale bylo to marné. Pořád vibrovala jako struna na brumajzlu. V další části mozku si rozum přesedl dopředu a říkal jí: „Já se ti divím. Studovaná osoba a ona se pustí do takového dobrodružství.“
Dorazil nejmladší Janek Ogg s kameninovým flakónkem. Jinou nádobu by totiž tenhle nápoj nejspíš rozleptal.
Stařenka pomohla přidržet Licistrátě lahvičku u úst. Účinek se dostavil okamžitě. Licina měla dojem, že se napila vařícího oleje. Vypoulila oči tak, že jí málem vypadly a marně se pokoušela popadnout dech.
Podařilo se jí to až když jí bábi pořádně praštila do zad.
„Já věděla, že jí to pomůže, tohle zabere vždycky,“ a Stařenka se široce usmála. Na růžové planině dásní se tyčil jediný zub barvy žluklého másla jako ledovec na poušti. Její jásavý optimismus, ale nemohl nakazit Zlopočasnou.
„Je to ještě takové nedochůdče,“ namítla.
„Však ona se vybarví, když si jí vezmeme my dvě do parády, jen si vzpomeň na Magrátu. Trochu jsme na ní zapracovaly a podívej, teď dělá královnu. Jo a náhodou, s tím koštětem si při tom lítání vedla docela dobře.“
Zlopočasná byla přesvědčena o tom, že jí tyto ochranitelské sklony chybí. Přesto musela nechtě uznat, že si tohle mládě vedlo opravdu docela slušně, ale řekla: „No, nebylo to úplně beznadějné,“ aby zředila tu chválu, kterou hýřila Stařenka Oggová. Pomohla Lici vstát, vyklepala svůj plášť a dala jí ho přes ramena: „Tak pojď děvenko.“
Odcházeli. Začalo drobně mžít a na Lancre padal soumrak. Do houstnoucí tmy se ozval Stařenčin rozjařený hlas: „Hele holky, co takhle dát si ještě jedno kolečko!“