Všední záležitost

Příběhy Čárlího Šína-1

Všední záležitost.

Prolog: Je zbytečné se mě ptát proč a jak. Prostě to tak bylo a já na tom nic nezměním. Jednoduše mi můžete věřit, že jsem si nic nepřimyslel... a nebo taky ne – je mi to jedno. Vaše nevíra stejně skutečnost nezmění.

Kapitola I.
Říkají mi Čárlí Šín a dělám magii za prachy, ale jestli si myslíte, že nevím co s nima, tak se moc mýlíte. Mám starou káru, vyrabovaný konto, odřenou lednici a to je asi tak všechno.

A tak jsem se moc nevyptával a kejvnul, když ten chlápek volal, že pro mě má fušku.
Ten bar Ariana na periférii města, kde jsme se měli setkat, si tedy vybral bezvadně. Byla to vyhlášená špeluňka a scházela se tu opravdu vybraná společnost.
Dorazil jsem tam o trochu dřív, abych moh obhlídnout terén. Když jsem otevřel dveře, vyvalila se ven hutná směsice kouře, pachu alkoholu, přepálenýho omastku a desinfekce ze záchodků. Atmosféra to byla tak hustá, že by jeden skoro potřeboval sekeru, aby se dostal dál.
Cestu mi zastoupil otylý vyhazovač a civěl na mě vodnatýma očima. Uráčil se uhnout teprve tehdy, když jsem mu vysvětlil, že tu mám rezervovaný stůl. Navigoval mě tak, že tím směrem mávl svojí tlapou.
Sedl jsem si ke stolu a po chvilce přicupitala vycmrndlá blondýnka v kostýmu zajíčka. Jenže tenhle zajda byl alespoň po deseti loveckých sezónách.
To kráska, co se svíjela na pódiu kolem tyče, to byla jiná třída. Právě zjišťovala, že i miniaturní bikinky jsou zbytečný a začala se jich zbavovat. Zachytila můj pohled a mrkla na mě v klamné naději, že ode mne kápnou nějaký prachy. Naivka!
Podíval jsem na nápojový lístek a zjistil, že mám akorát na kafe a tak jsem si ho poručil. Ani jsem si nevšim, kdy můj zákazník přišel a sedl si naproti, ale i v tomhle prostředí jsem ucítil závan tlejícího listí, zatuchliny a hniloby. Hubený bílý obličej, dlouhé černé vlnité vlasy, štíhlé pěstěné ruce na kterých bylo vidět, že jaktěživo nedělaly. Jeho oblek, bělostná košile s fiží a zlatými manžetovými knoflíčky, v tomhle prostředí vypadaly divně, ale on se choval tak nenuceně, že nikoho ani nenapadlo udělat nevhodnou poznámku.
Poručil si baccardi a zvolna začal mluvit hlubokým hlasem: „Víte samozřejmě kdo jsem. Hrabě Poenari. Mám problém.“
To je chronická nemoc všech, kteří mě vyhledávají. Ti, kteří mě nepotřebují, se mi vyhýbají, nebo se alespoň snaží předstírat, že nejsem.
„Můžete to specifikovat?“
Místo odpovědi sáhl do kapsy, vyndal malou figurku a podal mi jí.
Už při zběžném pohledu jsem poznal, že tohle dělal špičkovej fachman. Nebyl to nějakej ledabyle uplácanej panák, ale mělo to pečlivě vyvedený obličej se základními rysy i malý černý obleček. V srdci měla figurka zabodnutou dřevěnou třísku. To bylo víc než výmluvné a rozhodně to nevypadalo jako žert nebo plané zastrašování.
„Nejsem si jist, jestli vám můžu pomoct. Možná to bude mimo mojí váhovou kategorii. Tohle dělal nějaké super profík, ale zkusím to.“
„Byl jste mi doporučen jako nejlepší v oboru,“ znělo to trochu dotčeně, „na koho se tedy mám obrátit?“
Vrhl na mě svůj uhrančivý pohled, ale to moh zkoušet leda tak na nějakého prosťáčka. Nechal toho, věděl, že mluvím pravdu a že jsem jeho jediná šance.
„Máte ponětí, kdo za tím může být?“
Opět místo odpovědi zasunul ruku do kapsy a tentokrát na stůl putovala fotka. Byla na ní mladá dívka v prvním rozpuku ženství. Nebesky modré oči, dlouhé blond vlasy až na ramena evokovaly představu víly.
Chtěl jsem si fotku prohlídnout zblízka, ale jeho ruka jí chytla a bleskově schovala. Teď už to nebyly pěstěné prsty aristokrata, ale pařáta umrlce.
Přestal se ovládat a chrčel: „Je...je tak čistá...musím jí mít...co nejdříve. Obnova krve, víte. Tomu vy nemůžete rozumět.“
Ruce se mu třásly, ale posléze se ovládl: „Týdny plánování a opatrného sledování. Hlídám jí jako nejvzácnější perlu, jako diamant. Možná si někdo všiml, že se zdržuji příliš často v její blízkosti.“
A řekl jméno známé místní veličiny Joela Happaga.
Tak Poenari dostal zálusk na jeho dceru Lilit? Bylo mi z něj na nic, ale nemůžu si vybírat zákazníky.
Happag byl místní zbohatlík a jel v tolika čistejch i černejch kšeftech, že se to nedalo ani spočítat, Měl koupenou polovinu policajtů i politiků ve městě. Tak tenhle chlápek si mohl dovolit nejvyšší kvalitu!
„Můžu si tohle vzít?“ ukázal jsem na figurku.
Přikývl, že ano. Sebral jsem jí ze stolu, nacpal do kapsy a začal štrachat v peněžence mezi drobnými, abych zaplatil.
„Ozvu se vám.“
„Ale co nejdříve!“ a v jeho hlase, jako tuk v polívce, vyplula napovrch znovu panika. „Někdo mi svěcenou vodou zničil už tři rakve.“
Úplně ztratil fazónu, ten uhlazený hrabě Poenari. Bál se, strašně se bál!
Náhodou jsem tyhle věci studoval, a tak vím, že to se svěcenou vodou je pověra. Všechno záleží jen na víře, ale bylo zbytečný mu to vykládat, když byl v takovym stavu.
Hodil jsem prachy na stůl a mrkl na pódium, kde dívku vystřídala skupinka. Už jsem byl na odchodu, když mi do kapsy strčil nějaké bankovky.
Vyšel jsem ven a nebylo mi dobře po těle, v týle jsem cítil brnění, které věštilo problémy. Nahmatal jsem klíčky od auta a doufal, že se mi podaří tu mojí kraksnu nastartovat. Povedlo se, i když se cesta neobešla bez přískoků.

Kapitola II.

Doma jsem si prachy prohlíd. Bylo to pět stováků. Hrabě, pověstný svojí lakotou, na tom musel bejt hodně zle, když mi dal tolik peněz.
Voskovýho panáka jsem vzal jen proto, abych chránil klienta před mentálním útokem. Postavil jsem ho tváří do kouta, aby mág, který ho stvořil, nemohl s jeho pomocí pozorovat terén.
V duchu probíral seznamem kolegů, kteří by přicházeli v úvahu. Abych byl upřímný, považoval jsem je všechny za břídily a nemoh jsem se smířit s tím, že některý z nich by dokázal tak parádní práci.
Nakonec jsem to vzdal, jednoduchým kouzlem jsem zapečetil okna i dveře a šel spát.
……………………………………………………………………………
Mým informátorem byl skřet Ben, ale pro jeho špičatý ksicht, mu nikdo neřek jinak než Krysák.
Našel jsem ho na smetišti v proluce mezi dvěma bloky baráků, kde se válel v kartonech od lacinýho chlastu. Byl zabalenej do dlouhýho pláště, který už byl tolikrát spravovanej, že se na něm původní látka vyskytovala už jen zřídka.
Trochu brblal, ale když jsem ho pozval na čaj s rumem, vyhrabal se ven.
Pak jsme seděli v blízkém bufetu, on si hřál svoje vrásčité ruce o hrnek a nábožně vdechoval rumovou vůni. Hlasitě usrkával čaj, poslouchal mě a kýval hlavou: „Tak ono to nafoukané hrabátko má problémy?“
Viditelně z toho měl potěšení, ale teprve potom, co jsem mu poručil repete, se rozpovídal.
V místním podsvětí ho nepovažovali ani za bytost, ale za odpad, a tak si před ním nedávali pozor. Ačkoliv na to nevypadal, byl kdysi profesorem na univerzitě a dovedl ze zaslechnutých střípků složit tu správnou mozaiku.
Měl sice spoustu zajímavých novinek, ale nic, co by se mi hodilo. Zbytek dne jsem proflákal a nakoupil nějakej proviant, jelikož moje lednička už byla skoro prázdná. Peníze z kapsy mizely jako sníh na jaře. Když jsem menáž doma uklidil, chtěl jsem zavolat Poenarimu, ale nebral to. Zkoušel jsem to to ještě několikrát, ale pořád nic, což bylo podezřelé.
Bydlel v barabizně na kraji města. Vzal jsem to po objezdu, moje auto se vyznamenávalo, a tak jsem byl na místě za slabou půlhodinu. Celý dům byl rájem pro pavouky a myši, jen sklep, kam jsem se vydal, vypadal honosněji.
Uprostřed na katafalku byla položena rakev, ve které ležel Poenari. Už když jsem přicházel blíž, věděl jsem, co se stalo.
Měl do prsou zatlučen silný dubový kolík a ústa plná česneku. Muselo se to stát nedávno. Jeho tělo ještě nezačalo podléhat zkáze a oči měl hrůzně vytřeštěné ke stropu. Všechno tu bylo rozbité, asi se zuřivě bránil.
Možná, že neznámý mstitel je ještě uvnitř, napadlo mě. Moje ruka zajela pod kabát a vyškubla malou skládací kuši. Ramínka automaticky zaklapla, ale to byl poslední zvuk, který jsem slyšel. Projel mnou výron bolesti a pak vše zahalila milosrdná tma.
Kapitola III.
Probral jsem se a hlava mě bolela, jakoby v ní vybuchla bomba. Ruce jsem měl svázány a díval se do tváře seržanta Haina.
Je hodně lidí, které nemám rád a Hain mezi nima zabírá bezkonkurenčně popřední místo. Jen když vidím ty jeho špičaté elfí uši, jak mu trčí z pod čepice a představím si tu jeho nafoukanost a aroganci, už se mi dělá zle. On ke mně chová podobně vřelé city, a tak být tam sám, asi by mě dodělal a pak to napsal jako nutnou sebeobranu. Jenže vedle něj stál obrovitý Ron Vangard. Počítá se sice taky k elfům, ale jeho máma si tutově chtěla užít pořádnýho kolíka a rozdala si to s obrem, protože Ron převyšoval ostatní elfy alespoň o dvě hlavy.
Naštěstí to byl můj kamarád a jen jemu jsem teď vděčil za svůj život.
Stál za Hainem a svým sytým basem do něj právě hučel: „Hele pusť ho, přece nechceš tvrdit, že zamordoval hraběte a pak se sám uzemnil."
„No to asi ne,“ připustil neochotně Hain. Povolil mi pouta a povídá: „Tak si teda poslechneme ty tvoje kecy, ale varuju tě, aby jsis snažil vzpomenout na všechno. Jestli mi budeš později tvrdit, že ses splet, nebo na něco zapomněl, tak tě vykuchám jako kuře!“
Tak jsem to na něj vybalil, i když v upravené verzi.
Ještě chvíli na mě štěkal jako vzteklej pes, ale když viděl, že ze mě už víc nevytáhne, nechal mě bejt.
Hlavu už jsem měl skoro v pořádku a tak jsem si na něco vzpomněl. Přistoupil jsem k rakvi, abych se přesvědčil. Tělo se už sice dávno proměnilo v prach, ale mezi v hlíně jsem jasně viděl bílé peříčko.
Vešel mladý policista a Hain se s ním začal o něčem polohlasem dohadovat. Využil jsem toho a peříčko se přesunulo do mé kapsy. Všiml jsem si, že na podlaze je několik dalších, zašlapaných do prachu na zemi.
Řekl jsem si, že nastala nejvhodnější konstelace na to, abych se vypařil. Nikdo proti tomu nic nenamítal.
Dorazil jsem domů, nalil si pořádnýho panáka, sekl sebou do křesla a zamáznul to dřív, než jsem se napil.
…………………………………………………
Probudilo mě vyzvánění telefonu, Bylo to strašně nepříjemný, protože bolest hlavy, která se včera zdánlivě umoudřila, se vrátila s novou energií. Měl jsem pocit, že mám v hlavě spojené ocelárny a lebka se mi v příštím okamžiku rozskočí.
Byl to Krysák Ben: „Haló? To si ty Šárlí?“
„Ne, já jsem jeho tetička, ty blbe. No, co je. Co votravuješ?“
Neměl jsem náladu na pitomý otázky, ale hned jsem byl ve střehu. Když se Krysák rozhodl obětovat niklák na telefon, musel mít v merku něco velkýho.
„Dáš mi dvacku,“ pak zaváhal,“ nebo raděj padesátku. Stojí to za to.“
„Budeš jí mít, ale musíš mi říct, vo co kráčí.“
Ošíval se: „Raděj až osobně, šéfko.“
„No tak, dám ti dvě rundy navíc.“
To ho zlomilo: „Ve městě prej je nějakej cizí šílenej ranař. Gang Jaguárů ho viděl poblíž Poenariho vily, ale podrobnosti až za prašule. Tak páčko!“
Auto tvrdohlavě stávkovalo, tak jsem to vzdal a vydal se pěšky do ulic. Udělalo mi to dobře, protože bolest hlavy se zmenšila do téměř snesitelné míry.
Docházel jsem k známému místu a viděl, že je zle. Blikající světla policejního auta a dav všudypřítomných čumilů dával tušit to nejhorší.
Dorazil jsem na místo a přes záda lidí se snažil zahlídnout alespoň něco. Můj anděl strážný Ron Vangard zrovinka hučel do davu: „Lidičky, rozejděte se, tady není nic k vidění. No tak, dejte si odchod!“
Bylo to to samé, jako přemlouvat uragán, aby se na to vykašlal a vzal si volno. Nikdo se pochopitelně ani nehnul.
Zblejsknul mě, jedním máchnutím rozrazil čumily, čapnul mě za bundu a zasyčel: „Čárlí, ty zasranej hajzlíku, co ty tady děláš?“
„Náhoda?“ opáčil jsem zkusmo.
Bez úspěchu.
„Ty mi chceš namluvit, že jseš náhodou u dvou vražd ?“
Místo odpovědi jsem se zeptal: „Krysák Ben?“ a věděl, že je to zbytečný.
„Jo“, kejvnul, „a můžu ti říct, že ten hajzl, co mu to udělal, je nějakej úchyl. Otevřel ho jako konzervu, vytáhl z něj vnitřnosti a pak ho uprostřed toho nechal umírat. Tak vybal konečně, co ty tu děláš?“
„Krysák byl můj informátor. Volal, že pro mě má důležitou zprávu.“
Krysák, že ti volal?“ ptal se nevěřícně.
„Prej, že to je bomba, ale já si myslím, že spíš potřeboval zase finanční injekci. Můžu ho vidět?“
„Není to pěknej pohled.“
Podlez jsem pásku, Ron mě vzal kolem ramen a šli jsme. Z ostatních poldů mi nebyl nikdo povědomý, ale koukali na mě hezky nevraživě. Ron je uklidnil: „To je v pořádku, kluci.“
Moc toho z Bena nezbylo. Ten šílenec ho úplně zmasakroval. Už jsem viděl leccos, ale při tomhle pohledu se mi rozhoupal žaludek.
Zvykl jsem si na to neposuzovat podle toho, jak kdo vypadá a Krysák Ben byl můj přítel a vlastně umřel proto, že mi sháněl zprávy.
Poděkoval jsem a pomalu se coural pryč.
Jakmile jsem zašel za hradbu těl z dohledu Vangarda, přidal jsem do kroku. Sotva jsem zahnul za roh, dal jsem se do běhu.
Potřeboval bych čas a klid, abych si to moh všechno rozmyslet, ale tenhle ďábelský zabíječ mi nedával šanci. Zoufale jsem doufal, že Jaguáry najdu dřív než on.
Byla to parta vcelku neškodných hobitů, kteří utekli z domovů od svých rodičů. Nechtěli už žít jako oni na venkově v krtčích norách, vydali se do města za lepším životem, město je pohltilo, sevřelo a pak jako vyvrhele vyplivlo na periférii, kde se živili odpadkama z kontejnerů. Vedla je Vanda. Byla to prý kdysi nejkrásnější a nejlíp placená kurtizána ve městě. Jenže prachy i krása byly už dávno pryč a z Vandy byla stará feťačka. Z toho společenského pádu se pomátla, chodila po městě a vykládala zmatený proroctví o konci světa.

Kapitola IV.

Jaguáři se slejzali pokaždý jinde, ale to nebyl problém, protože na tohle mi stačilo jednoduché kouzlo. Dorazil jsem do jejich rajónu a zvolnil. Bylo už na čase, nejsem přeci žádnej mladík stavjenej na takovýhle sportovní výkony. Už mě pěkně píchalo u srdce. Znamení jsem pomocí kouzla uviděl o pár ulic dál. Stopa mě vedla do polí.
Šel jsem hlubokým úvozem, podél zarostlého remízku. Nevím jestli znáte, ten pocit mravenčení a neznámého a neurčitého nebezpečí.
Vyšel jsem na kopec. Nahoře stál polorozpadlý statek obehnaný tlustou zdí. Bylo vidět, že se ho někdo v poslední době pokusil alespoň trochu zvelebit.
Náhle čas zmrtvěl a stal se téměř hmatatelným.
Proti modrému pozadí oblohy se ode zdi odlepila vysoká postava a rychle se vzdalovala pryč. Vzápětí se svět proměnil v peklo. Z domu vyrazil oslnivý sloup ohně. Výbuch mě ohlušil, žár mi ožehl obličej a tlaková vlna se mnou smýkla na zem. Ležel jsem tam a snažil se nebejt. Nevím, jak dlouho to trvalo, možná jen pár minut, ale když se to trochu uklidnilo, pokusil jsem se vstát. Tělo mě moc neposlouchalo, v uších mi hučelo a před očima se mi dělaly mžitky. Klopýtal jsem pryč. Jestli tam ta hobití parta byla, a já nepochyboval o tom, že ano, tak teď už maj jiný starosti.
……………………………………………………………….
Stál jsem v koupelně před zrcadlem a pozoroval svůj zdevastovaný zjev. Vypadalo to, jako bych se zapomněl v soláriu. Nadával jsem si, že jsem Poenarimu kejvnul, protože od tý doby šlo všechno z kopce. Z peněz, která mi dal, už mi moc nezbylo a za to jsem lítal jak pominutej, nechal si nadávat od takovýho debila, jako je Hain, a mlátit se do hlavy.
Měl bych se na všechno vykašlat, vždyť hrabě Poenari byl starej chlívák, kterej chtěl zprznit mladou nevinou dívku, aby mohl další léta lidem chlemtat krev, a hobiti: parta polodebilních santusáků.
Jó, měl bych se na všechno vybodnout a začít dělat něco pořádnýho, třeba udělat banku, sbalit pěknou kočku, jít na pořádnej tah, pak jí zatáhnout do hotelu, nechat si na pokoj posílat šampus a celej tejden nevytáhout paty. Jenže už mi to moc vlezlo pod kůži, jsem už prostě takovej blb, že toho neumím nechat. Nakonec jsem se rozhod, že to chce magii.
Vydal jsem se na cestu, prošel několik dimenzí, až nakonec jsem stál uprostřed krajiny bájného Avalonu. Přede mnou se začala zjevovat, jakoby z bronzu odlitá tvář starce Merlina.
„Proč mě obtěžuješ?“
„Prošel jsem dlouhou cestu, protože potřebuji tvou radu a pomoc.“
Vysvětlil jsem svůj problém.
„Chceš- li mou radu, tak ti říkám, nepleť se do plánu bohů!“
„Řekni mi alespoň co je to zač a kdo bude příští oběť?“
„To mi není dovoleno ti sdělit, smím ti jen říct, že další obětí bude Lilit.“ A tvář se rozplynula.
Tak tohle je celý problém magie, vždycky musíte víc dát, než dostanete.

Kapitola V.
Probudil jsem se zpocený uprostřed kruhu. Právě včas, protože svíčky už dohořívaly, kouzlo by pominulo a běda mi, pokud by mě někdo zastihl bezbranného uprostřed kruhu.
V rychlosti jsem se upravil do alespoň přijatelné podoby. Ani jsem nezkoušel nastartovat auto a vyrazil pěšky.
Happag měl vilu se zahradou na stráni za řekou, kde každej akr půdy stál tolik co já vydělám za rok. Byl parný den a tak jsem si cestou chytil taxíka a vypláznul za jízdu poslední prachy. Sice mě to trhalo srdce, ale doufal jsem, že se mi podaří z Happaga něco vyrazit.
Před bránou se poflakovali dva hoši z jeho ochranky. I v tom vedru na sobě měli černý vohozy. Vyboulený kapsy svědčily o tom, že maj tolik arsenálu, jakoby čekali armádní útok.
Vysvětlil jsem jim, o co mi jde. Opovržlivě si prohlídli můj ošuntělý zjev a pak řekli, abych se koukal ztratit, jinak že mi nakopou..
Měl jsem na ně sice vztek, ale byli schopný mě rozemlít na fašírku a tak jsem to jakoby zabalil, jenže hned za rohem jsem se vydal na obhlídku. Asi po míli bylo to správné místo.
Blízko zdi tu rostl celkem vhodně velký bezový keř. Mohl bejt lepší, ale člověk zase nemůže mít přemrštěný požadavky, že?
Hnedliky jsem se drásal vzhůru, v dostatečné výšce si vybral větev a rozhoupal se. Nejsem žádná sušinka a tak to udělalo „LUP“ a už jsem se snášel za zeď. Ani jsem si moc nenamlátil.
Čekal jsem jestli se odněkud neozve hejno vzteklejch psů, nebo výkřiky typu: „Támhle je! Chyťte ho!“ nebo něco podobnýho, ale nedělo se nic.
Zahrada byla dost zarostlá, a tak mi nedělalo problém dostat se k domu. Uvažoval jsem co dál.
Asi si řeknete, že jsem měl mít připravenej plán, jenže ze zkušenosti vím, že všechno plánování je k ničemu, protože situace se mění každým okamžikem. Nejlepším plánem je heslo. „Ono to nějak dopadne!“ a tak jsem se vydal ke vchodu a vlezl dovnitř. Uprostřed bělostné mramorové podlahy jsem vypadal jako skvrna na ubruse.
Z jedněch dveří vyšel štíhlý chlap se stříbrným tácem, v uniformě operetního generála, který nemoh být ničím jiným než majordomem.
Vyvalil se, podnos cinkl o podlahu a on vyblekotal: „Co vy tady...jak jste se sem...?“ vzápětí se vzpamatoval a zařval: „Ochranka!“
V ten moment tu byli tři maníci a už mě mezi sebou masírovali. Shora ze schodiště se ozval pánovitý hlas: „Co se to tu děje?“
Stál tam obtloustlej připlešlej chlápek v perfektním kvádru barvy pepř a sůl. Nechali mě bejt a hlásili: „Vloupal se sem pane Happpag.“
Měl jsem příležitost. Možná jedinou a poslední.
„Pane Happag, vaší dceři hrozí nebezpečí. Přišel jsem vás varovat. To co jste poslal na Poenariho, je vraždící šílenec a teď chce zabít vaší dceru.“
Podíval se na mě: „Poslyš tebe znám, ty si ta čarodějnická veš z jižní čtvrti, kterou si každej může koupit za pár šestáků.“
Na to jsem neměl odpověď a jen jsem pokrčil rameny.
„Nikoho jsem na Poenariho neposílal. Ten šašek mi nebyl nebezpečnej, takže jseš vedle, ale jestli Lilit opravdu hrozí nějaké nebezpečí, tak si s tím nelam hlavu, to zvládne moje ochranka. Takže dík za upozornění.“
Kývl na svalovce: „Hoši, doprovoďte pana Šina ven.“
Drapsli mě za ramena, div mi je nevykloubili a už mě chtěli vynýst ven, jenže pak jsme všichni strnuli. Odněkud shora se ozval strašlivý výkřik hrůzy. Pustili mě a vyrazili nahoru. Happag se po mě podíval: „ Možná jsem tě podcenil a zasloužíš si mojí důvěru. Pojď!“ a vydal se po schodech. Ještě než vylezl na pátý, doběh jsem ho, odstrčil a vyrazil směrem, odkud se ozýval dívčí křik.

Kapitola VI.

Dorazil jsem zrovna ve chvíli, kdy se ze záplavy jisker začala uprostřed pokoje zhmotňovat černá postava. Ti blbci vůbec nevěděli co se děje, a začali do ní pálit jednu ránu za druhou. Jen po nich mávl rukou a zhroutili se v křečích. Pak se obrátil k dívce, která byla skrčená na posteli. Hlas jí selhal a ona už jen chrčela. Mě úplně ignoroval. Černá slupka pukla a z ní jako motýl vystoupil bílý muž a za ním se rozepjala velká nádherná křídla. Užasle jsem se díval na tu nádhernou tvář a dokonale tvarovanou postavu. Teprve, když odněkud vytáhl dlouhý zubatý nůž, dokázal jsem se vymanit ze strnulosti.
„Anděli, proč zrovna jí, je nevinná? Proč ne mě?!“ zařval jsem, abych odvrátil jeho pozornost.
„Nevinná? Už jí měla polovina mužů ve městě. A ty, ty buď rád, že jsi Teo-ti-vava, jinak bych tě zabil už dávno.“
Hlas nevycházel z úst, ale zněl z celého prostoru.
„Anděl ! Anděl!“ smál se, „ Lucifer byl taky anděl, nejmilejší a první po Bohu- otci. Ty si myslíš, že jen on sám jediný se vzbouřil a bojoval v první andělské válce? Myslíš, že Michaelovi se podařilo všechny pochytat, aby je uvrhl do žaláře, kde jsou v mrákotách chováni k soudnému dni? Ne, já jsem Samiel!“
Využil jsem toho, že byl ochoten konverzovat. Pod pláštěm jsem si připravil kuš se šipku se stříbrným hrotem, kterou jsem měl pro všechny případy připravenou.
Zarazila se mu doprostřed prsou. Hlas se mu zlomil a zachrčel. Nebyl jsem si jist, jestli to bude stačit, a další vývoj mi dal za pravdu.
S nevídanou silou si šipku vytrhl z těla a blížil se ke mě.
„Jak si se opovážil, ty ubožáku, ty nicko, ty červe! Teď tě zabiju a nikdo už tě neochrání.“
Nevím, kam ho trefila druhá šipka, protože mě vzápětí jeho ruce sevřely ocelovým stiskem hrdlo a palce začaly tlačit na průdušnici. Pokusil jsem se rozrazit jeho sevření, ale bylo to totéž, jako chtít přetlačit buldozer. Začal mi docházet vzduch a před očima se mi dělaly mžitky. Je konec, blesklo mi hlavou.
Říká se, že člověku v takových chvílích před očima proběhne celý život, ale není to pravda.
Stisk náhle povolil a on zavrávoral několik kroků nazpět. Sesul jsem se k zemi, lapal po dechu a nevěřícně zíral na to, co se přede mnou odehrávalo.
Někde uprostřed té bytosti se rozžehlo světlo, postupně se šířilo, až ho pohltilo celého. Během té doby se transformoval. Krásná tvář se změnila v hrůzný škleb odporné zrůdy a to dokonalé tělo se zhroutilo, kůže se svrašťovala, scvrkávala a pokrývala mokvavými boláky. Byl teď uzavřen v kopuli bledého, jakoby měsíčního světla, svíjel se v nesnesitelných mukách, ječel a vyl.
Všechno to skončilo tak náhle, jako to začalo, světlo i přízrak, to vše bylo pryč. Mohl bych si i myslet, že to byla jen moje fantazie, nebýt těl strážců na podlaze a zcela ochromeného Happaga ve dveřích.
Nohy mě nějak nechtěly poslouchat a tak jsem se sunul k posteli, kde leželo bezvládné tělo dívky. Nahnul jsem se nad ní a s úlevou zjistil, že dýchá. Happag se vzpamatoval a začal řvát rozkazy. Ze všech stran se sbíhalo služebnictvo. Komorná se ujala slečny a mě si vzal do parády sluha. Sotva jsem byl provozuschopnej a vyslechl slova díků, včetně mnoha slibů, nechal mě odvézt v luxusní limuzíně.Tedy řeknu vám, v takovým fáru jsem si ještě jaktěživo zadek nevez, ale nemoh jsem to pořádně vychutnat, protože jsem byl k smrti unavenej. Nejedl jsem už ani nepamatuju, ale bylo mi to jedno. Plácnul jsem sebou do postele oblečenej a v tu ránu usnul.

Kapitola VII.

Nevím, jak dlouho jsem byl v limbu, ale když jsem vstal, vyplenil jsem lednici a pak se alespoň hodinu ráchal ve vaně. Únava z posledních dnů částečně odezněla, a tak jsem si udělal silný voňavý kafe.
Usadil jsem se ve svém oblíbeném ušáku, když někdo zvonil. Šel jsem se mrknout špehýrkou. Nikdo tam nebyl, ale do dveří mi někdo podstrčil obálku se zlatou ořízkou. Sebral jsem jí, a prohlíd zblízka. Žádná adresa, jen nádherná vůně jasmínu. Obálka nezalepená, v ní obdélník ručního papíru a na něm: Ve 20.00 v baru Ariana, stůl č. 10.
Nic víc.
Zavrtěl jsem nevěřícně hlavou, kruci, proč si všichni musej dávat rande zrovna v tomhle pajzlu?
Vrtalo mi hlavou, co to znamená Teo –ti –vava , jak mě Samiel nazval. Přehrabal jsem polovinu knihovny, než jsem to našel. V sánskrtu to znamená bůh- přítel, nebo přítel bohů. Vrátil jsem knihu na její místo, ale moudřejší jsem z toho nebyl, protože to dávalo víc otázek než odpovědí.
Celý den jsem relaxoval, lízal si rány a večer se vydal do baru.
…………………………………………………………
Vyhazovač mě doprovodil do odděleného boxu. Ve světle reflektorů tentokrát byla štíhlá černovlasá elfí krasavice.
„Je to prý dcera krále Oberona. Jestli chcete, tak vás s ní za dvě pětky seznámím.“ funěl mi do ucha.
Můj hostitel už na mě čekal. Byl to vysoký světlovlasý hranáč v tričku s krátkým rukávem. Na jednom rameni měl vytetovanou rybu, kdežto biceps na druhé ruce zdobila nějaká nestvůra.
Vypadal nejspíš jako vysloužilej korzár, nebo motorkář až na to, že před sebou neměl nějakej drink, ale obrovitý hrnek čaje ve, kterém se koupalo kolečko citrónu.
Ukázal na protější židli a řekl. „Pití je na mě pane Šin.“
To už mi dlouho nikdo neřekl, tak jsem té jeho nabídky využil a poručil si pořádný pití. Měl jsem pocit, že si ho zasloužím.
Sypal si do toho svýho čaje alespoň šestej sáček cukru, pozoroval mě, jak do sebe leju ten utrejch a pak začal: „Vzhledem k vašim zásluhám při této akci, jsme se rozhodli, že si zasloužíte jisté vysvětlení.“
„Kdo my?“ opáčil jsem.
„Prostě my. Chcete to slyšet, nebo se budeme handrkovat o slovíčka?“
Dostal mě. Věděl, že jsem zvědavost sama.
„Jak sám víte, historie se opakuje. Vy si to nepamatujete, ale někdy koncem století sestoupil z nebe Velký Král Hrůzy a svět se stal takovým, jak ho znáte dnes. Síly dobra jsou v defenzívě, téměř bych řekl, že byly zatlačeny do ilegality.
Šlo o to zabít co nejvíc černých bytostí, svalit vinu na nás, aby s námi mohli zúčtovat s konečnou platností.“
„To by mohli i tak, když jsou v převaze, ne?“
Ó, není nad zdání legitimity, práva a spravedlnosti. Nemáte ani tušení, jak králi Zla záleží právě na takových věcech!“
„A co já?“
„Neuražte se prosím, ale byl jste v této partii pouhým pěšcem, ale tím rozhodujícím, tím, který dává mat. Skládali jsme ve vás velké naděje a vy jste nás nezklamal.“
„A co za to?“
Začal se smát a poplácal mě po rameni, jako bych řekl nějaký podařený vtip.
„Ale, ale pane Šin, nejsme přeci nějací trhovci na jarmarku, aby jsme smlouvali. Můžu vás ujistit, že vaše zásluhy nebudou opomenuty.“
Vstal, hodil na stůl stovku a povídá: „Dejte si ještě drink a užijte si.“
Mávl směrem k dívce na pódiu a byl pryč.
………………………………………………………………………….
Jediná příjemná novina, která mě doma čekala, byl mail od Happaga, že mi na konto nechal převést pět tisíc. Ten můj účet už to potřeboval, v poslední době se potácel jen těsně nad nulou. Byla to pěkná suma se kterou jsem si mohl vystačit hezky dlouho, jenže nevím proč, ale nějak to ve mě nedokázalo vzbudit to správný nadšení. Představa, že si se mnou někdo hrál jak s loutkou, mě pěkně štvala, jenže někdy člověk přehrabe stoh slámy stéblo po stéblu a jehlu stejně nenajde, takže jsem to vysvětlení vzal tak jak bylo a nechal to být. Je sice pravda, že v tomhle případu mě bohové opravdu chránili, ale jinak? Jinak na mě zvysoka kašlali.
Kapitola VIII.

Ráno jsem vstal, rozhlíd se po bytě a viděl pěknej čurbes. V poslední době žiju v takovym fofru, že občas potkávám i sám sebe. Tak jsem se do toho dal, ale mojí činnost přerušil zvonek. Za dveřmi stála žena v černém. Nádherně tvarovaná postava dávala tušit krásku. Ladným krokem vplula dovnitř a než si sedla do křesla, zkusila rukavičkou čistotu.
Přehodila nohu přes nohu a musím říct, že ten pohled stál za to. Zvedla závojíček, krásný obličej, plné rty, ale slzy v očích.
„Pane Šin, slyšela jsem, že máte vynikající renomé a já potřebuji vaši pomoc. Jsem, jak už jste asi zjistil, succub, ale teď jsem se doopravdy zamilovala....
………………………………………………………………………..
Měl jsem nový případ a začal pro mě další normální den.