Ďábel nemá rád konkurenci

Ďábel nemá rád konkurenci
Z případů Čárlího Šína

Kapitola I.

Ráno jsem naklusal do své kanceláře, pil jedno kafe za druhým a ze zápisníku škubal listy, muchlal je a trefoval koš v druhém rohu místnosti. Musím se pochlubit, dosahoval jsem docela slušných výsledků.
Dveře se rozlétly a dovnitř vrazil mohutný chlap, tělo samý sval měl natřené olejem tak, že se lesklo jako zrcadlo. Chlupaté vysoké boty, leopardí slipy, kovové zpevňovače zápěstí a dlouhý meč pověšený na zádech.

„Připrav se na smrt, černý mágu!“ zaječel.
Takovejch vypatlanejch blbců v těch dobách lítalo po světě stovky.
„Tak jo,“ povídám a trefil ho papírovou koulí doprostřed čela.
Zarazil se: „To bylo nějaké kouzlo?“ ale pak pokračoval, „Udeřila tvá poslední hodina černokněžníku!“

„Opravdu?“ opáčil jsem a vytáhl hodinky.
„Co je zas tohle? Ďábelský vynález? Magický artefakt?“
„Ne kapesní hodinky. Říkals, že je to má poslední hodinka.Tak si ji chci užít.“
„Nevěřím ti. Chceš mě očarovat, ale já mám zázračný amulet a jsem barbar Derek, zničil jsem už devět měst.“
„ To je zajímavé, možná bych měl pro tebe príma kšeft na asanačním oddělení. Mohl bys vyhánět lidi z domů, bourat jim je a ještě za to brát peníze.“
Nastalo dlouhé ticho. Barbar nakrčil své nízké čelo v usilovném přemýšlení. Posléze se po delší době zeptal: „ Bude taky plenění a znásilňování?“
„Plenění slíbit mohu a znásilňování nebude potřeba, ženy se ti sami pohrnou do náruče.“
Barbar se rozzářil: „Opravdu? A v širokém úsměvu odhalil trosky zažloutlých zubů.
„No jasně!“ ujistil jsem ho pevně, „ jako bych to viděl. Možná budeš mít i několik holek najednou,“ přisadil jsem si.

„Fakt jo? Hmmmmmm…“ adolence si říkal?“
„Asanace.“
„Ananasance… to si budu pamatovat,“ dumal, už zapomněl proč původně přišel. Odcházel, ve dveřích zavadil o vysokého štíhlého elegána a zcela proti svému zvyku místo toho, aby se vecpal do dveří, mu dal přednost.
Tohle byla zas úplně jiná sorta. Černé lesklé vlasy, které ale nikdy nepoznaly brilantinu, pěstěný vous, drahý oblek, kravatu úzkou jako užovka a ručně šité boty z nilského krokodýla.
Usedl, hodil nohu přes nohu, upravil si puky, manžetu rudé košile a na malíčku se mu blýskl skvostný diamant. V ruce se mu v mžiku objevil již zapálený drahý doutníček. Labužnicky potáhl a zavrtal do mě hypnotický pohled. Jenže na mě tohle neplatí, to by spíš zhypnotizoval skříň zamnou.
Tak jsme na sebe chvíli zírali, až on to posléze vzdal.
„Hm…ehm, myslím, že není třeba, abych se představoval..“
„ Vy jste…..?“
Přerušil mne rázným gestem ruky.
„No ne, já jen abych měl jistotu.“ blufoval jsem.
„Ah tak, co v jiné podobě?“ Vzduch se zavlnil a na jeho místě seděl pohledný mládenec ve šviháckém operetním lesnickém oblečku s nezbytným tralaláčkem.
„Hmm“, ocenil jsem to nenadšeně, „tohle už myslím trochu vyšlo z módy.“
„Tak radši něco jiného?“ nabídl a opět se změnil. Tentokrát tu proti mně seděl nechutný chlupatý tvor se zakroucenými rohy, který v rukou zálibně hladil svůj kravský ocas.
„Hezká kreace,“ ocenil jsem, „Máte ještě něco v zásobě?“
„UH“ , prohlásil a změnil se do původní podoby, „Trocha obdivu by nezaškodila. Předpokládal jsem, že nejlepší z Merlinových učedníků to ocení.“
„Já bych spíš ocenil, kdyby jste už konečně vybalil, co tu chcete a pak za sebou zavřel dveře zvenčí.“
Neurazil se, instituce, ke které náležel, byla zvyklá na to, že je někdo vyhazoval třeba desetkrát a oni se vraceli i po jedenácté a zdárně předstírali, že přišli poprvé.
„Je mi to trapné přiznávat, že tak mocná organizace, jako ta naše, má problém, ale je to tak. Když v roce 1999 sestoupil z nebe velký král hrůzy, vypadalo to, že vše bude v pořádku, ale velmi brzy se ukázalo, že to byla zásadní chyba, protože s ním přišlo na Zem i velké množství dalších temných bytostí a naše administrativa nebyla schopna je všechny alespoň monitorovat, natož pak řídit, nehledě k tomu, že mnohé odmítali naši svrchovanost. Začaly se tak brzy tvořit frakce na nás zcela nezávislé s vlastními plány a členskou základnou. V současné době se některé cítí být již tak silné, že ne sice zcela otevřeně, ale jasně deklarují svou nezávislost a vlastní koncepci zla.

Problém je v tom, že teoreticky by jsme je měli podpořit, ale fakticky to nelze, vzhledem k tomu, že je to konkurence, kterou nemáme rádi.
Nemůžeme tedy proti nim nic oficiálně podniknout, to bychom pomáhali silám Dobra, to by jménu naší firmy neprospělo. Je to zapeklitá situace…“
„Chápu,“ pokýval jsem, „ musíte si udržovat zlou pověst co?“
„Přesně! Proto jsem tady.Vy jako čaroděj jste uprostřed na půli cesty a jste jednotlivec na kterého se neupíná téměř žádná pozornost. Mohl by jste pro nás pracovat nenápadně.“
„Pomáhat velkému zlu potřít menší? To zní…“
„Paradoxně co?! A lákavě,“ a usmál se, ale byl to úsměv žraloka, který se už-už chystá pozřít oběť. Mé synapse se spojily a kdesi vzadu v mém mozku zablikalo varovné světélko.

„Pochopitelně budete mít veškerou naší logistickou podporu a výše honoráře není podstatná,“ vstal na znamení, že rozhovor je u konce a jakoby nečekal, že by mohl být odmítnut. Smetl neviditelné smítko ze saka a byl pryč. Tyhle snobské způsoby mě vždy pobavily.
Zůstal jsem sám jen se svými myšlenkami a převracel ten návrh stále dokola, ale stále jsem si nebyl jist, co přesně mi na tom vadí. Tak jsem proseděl zbytek dne, přehrával jsem si to zas a znova a užíral se.
Nakonec jsem to vzdal a šel domů. Na podlahu jsem nakreslil kruh, do něj pentagram a na jeho vrcholy znaky pěti géniů, vstoupil dovnitř a kruh uzavřel.
Udělal jsem krok a rázem jsem v dáli uviděl mohutné věže hradu Avalon a stál u posvátného dubu u Merlinovy jeskyně. Vařil cosi v kotlíku, kynul mi, abych si sedl a šibalsky se usmívá.

Tak jako vždy, ví víc, než dává najevo, ale dnes oproti svému zvyku jde přímo k jádru problému.
„ Takže co říkáš té nabídce?“
„Ano, zdá se to být výhodné, ale je v tom nějaký háček, jen nevím jaký.“
„A co máš v hlavě místo mozku?“ láteří a já vím, že je to jen naoko.
„Už bys je přeci mohl znát. Jistě- je to výhodné, ale pro ně. Pomůžeš jim likvidovat slabé, aby silní byli ještě silnější?“
„Možná bych to měl odmítnout.“
„To nejde,“ obořil se na mne, „ Jednak by si našli jiného, ještě většího moulu než jsi ty a jednak by jsi se stal jejich terčem a štvali by tě jak divou zvěř. Tohle je nabídka, kterou nelze odmítnout.“
Moje nálada klesla na úroveň bodu mrazu, ale Merlin mi podal číši jiskřivého španělského vína a vysvětloval dál: „ Mají tě za hloupého, tak jim ho předveď ne?!“
To víno bylo zabiják, chutnalo tak sladce, ale druhý den jsem měl hlavu jak spojené ocelárny. Vyšel jsem se projít, abych se dal trochu dohromady. Najít nějaký ten čarodějnický spolek nebo sektu provozující kouzelnické rituály, to by nebyl problém. V každé ulici by jste jich našli několik.
Nakonec jsem zakotvil ve svém oblíbené hospodě U havrana. Po několika schodech dolů a pak úzkou uličkou do malého baru, kde nehrála žádná hudba světlo tu bylo tlumené, protože ti kteří se tu scházeli, probírali záležitosti, které světlo nerado.
Pak do lokálu vplula nádherná ženská bytost, která jakoby vypadla z erotických snů mnoha mužů. Štíhlý pas, oblé boky a krásné poprsí.
Doprovázel ji naditý mládenec, který tvarem připomínal fortelnou kredenc a pravděpodobně měl i podobnou inteligenci.
Kdysi, když byla Lidie ještě malou hvězdičkou, pořídila si, jak bylo tehdy v módě, starý hrad, ale brzy přišla na to, že se po něm prohánělo nejmíň tucet duchů.

Než se mi podařilo je vystrnadit, tak jsme se tak trochu sblížili, ale ona pak dostala roli ve slavném muzikálu a mladý začínající čaroděj už jí byl málo.
Takže mě překvapilo, že když mě uviděla, hned se ke mně hnala s radostným výkřikem, vlekouc svou gorilu za sebou.
„Tebe bych zrovna potřebovala! Vlastně jsem tě hledala a počítala jsem s tím, že tě najdu v nějakém takovémhle pajzlu. Prolézáme je už celý večer, viď Maxíčku?“
„Hmm“ kývl Maxíček prkenně. Kdyby nebyl tak obrovitý, vypadal by jako pimprdlový Škrhola.
Tál jsem pod jejím pohledem jako sníh pod jarním sluníčkem.
My muži jsme sice silní, ale sotva se na nás usměje pohledná žena, stávají se z nás pitomci, kteří ztrácejí zcela soudnost.
Z normálních mužů se stávají rytíři, kteří jsou ochotni trmácet se pro svou dámu přes půl světa, zatímco ona jim doma nasazuje parohy tak velké, že by s nimi vraty neprošel. Jdou ochotni vrhnout se do boje proti tlupě nepřátel, na které ona mu ukáže svým něžným prstíčkem a nechat se s přiblblým úsměvem rozsekat na fašírku.
Ani já na tom nebyl lépe a snaživě jsem kýval a úplně zapomněl, jaký úkol mi dal Mefistoteles.
„Maxíčku, pejsánku, to je ten hodný čaroděj Čárlí Šín o kterém jsem ti toho tolik vyprávěla,“ a vinula se k němu jako břečťan.
„Ééééé“ pokusil se něco namítnout obr.
„Ale ty můj medvídku, ty už se nepamatuješ?“ doprovázela svou řeč mnoha úsměvy, hlazením a vlněním se kolem něj.
„Hmmm,“ řekl opět Max. V duchu jsem konstatoval, že má velmi bohatou slovní zásobu. Ostatně to nebylo ani zapotřebí, byl jen módním doplňkem.
Nicméně, když jsem si uvědomil, jak s ním manipuluje, ihned mi hladina testosteronu klesla na normál: „ Co to bude tentokrát?“

„Víš, když jsem kupovala svůj hrad, tak mě to, že jsem tam měla duchy rušilo, ale teď když jsem přišla do vyšší společnosti, zjistila jsem, že mít hrad bez ducha je společensky neúnosné. Nemůžu tam pozvat ani žádnou společnost, když by je o půlnoci nepřišel pozdravit duch.“ štěbetala sladce.

Jen jsem si povzdychl a pomyslel na to, že poltgajsti jsou naprosto neovladatelní a nejsou to žádná domácí zvířátka s růžovou mašlí na krku, která na požádání podávají pacinku.
„Nemohl by jsi mi je přičarovat zpět?“ ale hned si sama odpověděla „Ovšemže mohl! Vždyť jsi velký a mocný čaroděj, že jo? Bude to pro tebe hračka.“
Zamávala řasami a vykouzlila ten nejsvůdnější a všeslibující úsměv o síle 100 KW.
Já naopak zahrál totálně zamilovaného a zacukroval: „ Jistě má drahá přítelkyně, víš, že jsem hotov splnit tvé přání.“
Oba jsme byli spokojeni, jen Maxík se na mě zamračil a jeho pohled věštil nebezpečí úrazu, pokud bych se k jeho milované chtěl přiblížit trochu více. Což jsem nechtěl.
Každý z nás byl v té chvíli přesvědčen o tom, že se bude hrát podle něj, ale netušili jsme, že noty již byly napsány jinak.

Kapitola II.

Nejlepší způsob jak se dostat do problému je vyvolat ducha. Nejlepší způsob jak se dostat do velkých problémů je vyvolat více duchů.

Čárlí Šín

Ačkoliv k evokaci čaroděj nepotřebuje v zásadě nic, co by nenašel na místě samotném, vlekl jsem sebou k Lidíi kufr plný harampádí, jen abych udělal patřičný dojem.
Pohodlná asfaltová silnice končila, jak tradice velela, v malé podhorské vesnici, kde na mě před místním hostincem již čekal černý kočár tažený čtyřspřežím černých koní s kočím v černém s vysokým cylindrem.
Jakmile jsem kufr dotáhl do kočáru, kočí práskl bičem a povoz se vydal na cest plnou výmolů a ostrých zatáček, kde z jedné strany byla příkrá skála a z druhé hluboká rokle.
Hrad nebyl původně moc velký, ale Lidii se podařilo sehnat z výprodeje řadu filmových efektů a tak zvenčí vypadal impozantně. Všude samé věžičky se spoustou vlajek, zubaté hradby se ježily děly a v oknech plálo světlo, do dálky se rozléhal hluk ryčné hudby a hodujících hostů.

Lídie byla někde na natáčení exteriérů a svého Maxe měla ssebou a tak na hradě bylo jen několik služebných a já měl volné pole působnosti.
Když jsem tam byl poprvé, tak jsem se věnoval spíše půvabům paní domu, než své prácí, kterou jsem tím pádem odfláknul. Hrad jsem totiž zbavil duchů tím, že jsem jim všechny přístupy zapečetil a zabránil jim tak se manifestovat. Dalo se tedy snadno odhadnout, že pokud bych je prostě otevřel, setkal bych se s ne zrovna přátelsky naladěnou společností.
Rozhodl jsem se tedy postupovat opatrně a otevřít jen jeden vchod.
Zavrhl jsem zbrojnici, protože v ní bylo spousta ostrých předmětů i knihovnu, kde zvláště okované svazky mohly být nebezpečné.

Pro jistotu jsem si vybral odlehlou místnost zcela prázdnou a nepoužívanou.
Vytvořil jsem si osobní ochranu, našel své původní kouzlo a zrušil ho.
Bývalo zvykem, že se na jednom místě materializoval vždy jen jeden duch a tak jsem byl překvapen, když se do místnosti začaly hrnout jeden za druhým. V té chvíli jsem byl vděčen své prozíravosti, že jsem se zabezpečil.
Vedle starověkých bojovníků s dřevěnými kyji, tu byli do železa zakutí rytíři, dámy se špičatými klobouky, vysokými parukami nebo v hluboce dekoltovaných šatech. Vypadlo to se mnou bledě, protože jsem očekával, že se na mne všichni najednou vrhnou, ale oni mi namísto toho začali děkovat a velebit mě jako zachránce. Jeden přes druhého se překřikovali.

Malou chvíli jsem to nechápal, ale pak se ozval dunivý hlas odněkud z velké hloubky: „ Cítím přítomnost člověka, kterou jsem necítil již celé eony. HA! Kdož jest ten červ pozemský?
Proč již neleží v prachu u mých nohou a nelíbá lem mých střevíců? A kde od něj mám obětinu? Pojď se mi kořit, přítomnost nehmotných astrálů mě nedokázala uspokojit, ač se vpravdě tuze snažily!“

S těmihle pradávnými bohy je ten problém, že jsou příliš autokratičtí a sebestřední, takže nejsou schopni zaznamenat změny a stávají se dětinsky směšnými.
Přistoupit na jejich hru není to nejlepší řešení, ale naopak oponence se může též stát pro dotyčného fatální.
„Hm, nějak jsem přeslechl tvé jméno.“ manévroval jsem tedy.
Jsouť já velký Amon-Thot,“ zahřměl hlas, teď již mnohem blíž. Situace se stávala vážnou.

„Promiň, ale nemohu si nějak vzpomenout, že bych o tobě slyšel. Jsi snad jedním ze Starých bohů žijících v podzemních prostorách?“
„Ano, ale moji poddaní se proti mně spojili, oslabili mě a uvrhli do bezčasu. Nyní jsem se však osvobodil a hodlám se navrátit na trůn, který mi právem náleží,“ a jeho hlas rozechvíval okenní tabulky. Na nádherně upravené zahradě se začala zhmotňovat stvůra, kterou lze jen stěží popsat,
„Ano,“ řval, „chci dosednout na nejvyšší pedistal, kde mi všichni ostatní budou vzdávat hold a naslouchat mým příkazům, neboť jen já…“ Nedořekl, z čista-jasna se nad hradem zjevil černý mráček a z něho zaječel hlas: „Cože? Ty nicko!“
Z mraku vyletěl blesk a v jediném oslnivém záblesku změnil Amon- Tota v hromádku popela.

Zvedl se vítr a za doprovodu maniakálního smíchu ho rozfoukal.
Mohutná zeď hradu se rozpadla, jakoby to byla dětská stavebnice a na hradní zahradu se vřítil válečný vůz tažený čtyřspřežím černých kanců s hrozivými kly. Na voze stál mohutný muž oblečený do zbroje, která prezentovala půlroční produkci Manessmanových oceláren. Dlouhý vous za ním vlál, jednou rukou držel opratě, druhou mával gigantickým mlatem a křičel: „Chce se semnou někdo popasovat o trůn všech bohů?“

„Co tu děláš ty bečko zvětralého piva?“ odpověděl mu briskně mrak a zároveň z něj vyšlehl další blesk. Wotan však hbitě nastavil stříbrný štít a blesk se od něj odrazil zpět.
„HUF!“ ozvalo se a z mraku zbyl jen malý obláček. Wotan se zvrhle zachechtal, hrábl kamsi do hlubin vozu, vytáhl soudek, pěstí ho narazil, přiložil k ústům a chlemtal pěnivý mok, jenž mu stékal po vousech ostatně již slepený mnoha geologickými vrstvami zbytků.
Vedle něj se zhmotnila krásná snědá žena dokonalých tvarů, s jen nepatrnou tělesnou vadou- šesti rukama. Zakotvila na silákovi svůdným pohledem a zacvrlikala: „Hej, ty jseš ale silnej kluk, ty umíš s každým řácky zatočit viď?“

Wotan se jako zhypnotizovaný díval, jak se svůdně vlní a bylo opravdu na co se dívat.
„No jasně,“ prohlásil sebejistě, „Vzal bych tě na malou projížďku. Pak by jsme si mohli někde zašpásovat co?“
Její čtyři ruce nelenily a ohmatávaly Wotanovy svaly, zatímco on slintal blahem.
Slunce bylo dosunuto stranou, nebe se otevřelo a objevilo se oko v trojúhelníkovém otvoru: „ Někdo se tu pokusil zpochybnit mé božské prvenství?“ zeptalo se nedůvěřivě.

„Jehovo, starej se o ten svůj vyvolený národ pastýřů a dej nám pokoj jo?“
„Ty pasáku prsatých valkýr, ty tupá horo svalů, jestlipak víš, že tohle je Kálí, bohyně žen, které patří všem mužům a její ctnost neváží víc než pírko holubice.?“
„Impotente,“ vyprskla Kálí, „podvodníku, řezníku!“
Dírou v hradbách, kterou se přijel Wotan vpochodoval pestře ozdobený slon a za ním osm svalnatých Indů na stříbrném platu neslo nesmírně obézního tvora, který smířlivě kýval olysalou hlavou a kynul rukama ozdobenýma prsteny.

Události začaly nabírat na rychlosti. Ozval se znova rachot a zeď se probořila na opačné straně, než byl první otvor a dovnitř vplul rákosový člun s desítkou veslařů na každé straně. Na přídi stál štíhlý muž s hlavou ibise a s rukama založenýma na mohutně vypracované hrudi. Za ním na původně vzorně upravenou zahradu proudili další a další bohové a bohyně se svou ekipou.
Všichni nejprve hlásali své nejvyšší božství, čímž se automaticky dostávali do sporu se všemi ostatními.
Nadávky, blesky, prokletí létaly sem a tam. Z nebe padaly žáby, kroupy, krvavé hnáty a další svinstvo. Zem se pravidelně otevírala, aby některé bohy pohltila a jiné vyvrhla. Mezi tím pobíhali hrdinové, víly, jednorožci, draci a další havěť. Zmatek byl dokonalý, všichni bojovali proti všem. Moje jediné štěstí bylo, že jsem to pozoroval z třetího patra hradní věže a v tom tartasu si mě nikdo nevšiml, zatímco duchové zamnou se krčili v koutku a kňučeli strachy.
Kapitola III
.
Bůh je Světlo a Tmy v něm žádné není.
II. Pavlova epištola.

Chvíli se zdálo, že to nebude mít konec, protože ti bozi, kteří v boji podlehli, se vzápětí objevili znova a s novou vervou se pouštěli opět do boje.
Jen Kálí seděla opodál a oproti svému zvyku si jednou rukou upravovala manikúru a dalšími žonglovala s uťatými hlavami někoho z doprovodu bohů.
Ti trochu inteligentnější tedy začali své soky expedovat v bezvědomí do bezčasu a tak se počet bojujících přeci jen postupem času zredukoval. Ostrý záblesk a hromová rána přehlušila všechno a Slunce bylo přitaženo zpět.
„Co se to tu děje?“ ozval se přísný hlas odnikud.
Bohové rázem ustali a začali honem jeden přes druhého vysvětlovat a stěžovat si na druhé.

Z druhé strany se přivalila Temnota a sladce se zeptala: „Mohu tu být nějak nápomocen?“
„Ne díky,“ odseklo Světlo kategoricky. Začal se dělat vír, sílil, točil se stále rychleji a stahoval do svého středu postupně všechny, kteří zbyli na zahradě. Jakmile v něm zmizel poslední z bohů, úkaz zmizel a Světlo a Tma se vydaly každý jinam. Jen Kálí zůstala, seděla v rohu a senilně se smála.
Zahrada vypadala hrozně.
Tak za tohle mě Lýdie asi nepochválí, myslel jsem si.
V nouzi nejvyšší mívám ty nejlepší nápady. Otočil jsem se k dosud strachem se chvějící skupince duchů a řekl jim s tváří hráče pokeru:

„ Viděli jste to?“
„Ano, ó velký kouzelníku.“
„Zachránil jsem vás?“
Všichni horlivě přikyvovali.

„Výborně!“ zamnul jsem si ruce, „tak můžeme přistoupit k dohodě.“
Když se Lýdie za tři dny vrátila, byla velmi spokojená, když jsem jí představil dva tucty zpacifikovaných duchů. Její modré oči se rozšířily údivem a se znechucením obhlédla to, co zůstalo ze zahrady.
„Zkrotit tak velké množství duchů si milá vyžádalo moje velké úsilí. Musel jsem s nimi těžce a dlouho bojovat,“ vysvětlil jsem hladce.

„Opravdu?“ Muselo to být hrozné!“
„Ano, sotva jsem vyvázl životem,“ básnil jsem.
Jsi můj velký hrdina!“ líbla mě na čelo a Max se ani nezamračil.

Nechal jsem si od ní napsat šek a vydal se na cestu domů.
…………………………………………….
Další den jsem dorazil do kanceláře ve velmi dobré náladě.
Dveře se rozlétly a dovnitř opět vpadl barbar Derek: „ Ty prolhaný černokněžníku! Agaro-šance je projekt na zvýšení obilných výnosů.“ a mával taseným mečem

„Ne Dereku, asanace. Já ti to radši napíšu,“ vyhýbaje se svištící čepeli, popadl jsem tužku a blok. Vyvalil na mě oči a jeho meč zůstal stát uprostřed pohybu: „Ty umíš psát?“
„Jo.“
„Ale já neumím číst.“
„On už ti to někdo přečte a ukáže ti, kam máš jít.“
Derek vážně pokýval hlavou a sklonil meč.
Vstoupila další známá postava. Mefistoteles už nebyl tak elegantní jako minule. Studeně se podíval na Dereka a stroze rozkázal: „Vodval se bedno steroidů.“
Derek popadl papír a tváře se jako školáček zmizel.
„Co to mělo být Šíne?“ začal čert. Mělo to znít přísně, ale bylo jasné, že je na tom mizerně.
Vytáhl blok a četl: „ Zlikvidováno, deset hlavních bohů, dvacet tři menších, patnáct polobohů a sto dvacet členů doprovodu.

Navíc jsme se na místo dostavili až jako druzí a tudíž jsme to byli my, kdo se musel nabídnout k pomoci, která byla ostatně odmítnuta. Tím jsme se dostali do podřízeneckého postavení. To je pro tebe špatné Šine, moc špatné!“
Zacvrlikal mobil. Mefisto ho vytáhl a otráveně se ohlásil: „Prosím?“
Vzápětí se narovnal, jakoby právě spolkl pravítko.
„Ano pane! …... Jistě pane! …. Honorář platím ze svého?Ale pane!!!?
…….. Jistě, souhlasím s vámi, je to má vina …… Všichni z plánovacího dolů ke kotlům? ….. !Já taky? ……! Čert čtvrté kategorie? …. Pane, prosím NÉ! ……….. Nástup už zítra?…
Ano, rozumím. Provedu!“
Mefisto se během hovoru celý propadal sám do sebe a jeho původně snědá pleť byla v závěru křídově bílá. Vstal a vypotácel se z kanceláře.


Kapitola IV..

Jen jsem si stačil nalít panáka, hodit nohy na stůl a už tu byl Merlin. Přicházel vždy, když měl pocit, že by mé sebevědomí mohlo poskočit do kladných hodnot a hned mě začal zpracovávat: „Jako obvykle, že? Sklízíš úspěch tam, kde jsi ani nehnul prstem. Uvědomuješ si, že jsi jen malou figurkou v něčí hře?“
„A víš, že je mi to fuk? Pro mě je podstatné jen to, že jsem ta figurka, která zůstává naživu.“
„Tentokrát,“ usadil mě a vytáhl odněkud láhev červeného a v papíru zabalené uzené úhoře.
„Máš pravdu, ono je lepší nepátrat po tom, co člověka v budoucnosti čeká. Minulost již není, budoucnost je nejistá a tak pravdivý je jen tento okamžik, který právě žijeme!