Kancelář číslo osum

Bylo ospalý pondělní ráno a já jsem ve spěchu sjížděl pravidelnou dávku svých antidepresiv. Skoro jsem zapomněl, kolik mi jich můj psychiatr předepsal, jedno jsem však věděl jistě. K definitivní ztrátě rozumu jsem měl ještě daleko. Pořád jsem vnímal, že žiju. Často to za moc nestálo, ale byl jsem stále člověk. Maso a krev. Však víte.
Jako vždy se mi hlavou honilo několik scénářů, co bych mohl ten den dělat. Teď se asi hodí se trochu představit. Byl jsem A. Cooper – soukromej detektiv. Doba mi pochopitelně nepřála. Byl rok 1994 a na vzestupu byly technologie. Považoval jsem se za starou školu, ale to jen proto, abych nemusel čelit faktu, že za moc nestojím. Přesto mě neopouštěla naděje, že jednoho dne prorazím. Byl jsem blízko, opravdu blízko. Cítil jsem to.
Z ničeho nic zazvonil telefon. Zvláštní. V 5:30 obvykle nikdo nevolal. Zvedl jsem sluchátko a řekl:
„Ano?“
„Zmrde“, pronesl hluboký hlas. Hlas mě přikoval k židli. Chtěl jsem však slyšet víc.
„Ano?“ zeptal jsem znovu.
„Hraješ rád hry zmrde?“ zopakoval baryton.
„Nemyslím si“
V tom případě bys měl přestat se sázením. Dlužíš Frankiemu 1250 dolarů. Kde jsou ty prachy?
Myslel jsem, že splatnost je až 13.
Koukám, že humor tě stále neopustil zmrde. Pro ty prachy si přijdeme ve středu. Máš 48 hodin.
Zavěsil jsem. Mafie. Začínal jsem pociťovat neklid, a proto jsem opět sáhl po lahvičce s antidepresivy. Fialový zabíraly rychle. Vzal jsem si dva a zapil je vodou. Ulevilo se mi. Tak konečně jsem měl případ. Sice ne takovej, jakej bych si přál, ale v sázce bylo dost. Sázka. To slovo mi připomnělo moje nepříliš promyšlený investice. Hra. Sázka. První prohra. Porážka. Problémy. Půjčka. Zoufalost. Další půjčka. Trápení. Angína. Sebevražda.
Poslední myšlence jsem se v duchu zasmál. Pořád jsem věřil, že prorazím. Byla to jen otázka času. Asi tři hodiny jsem se snažil rozkrýt tajemství života a potom mě probralo zaklepání na dveře.
„Vstupte“ řekl jsem s dávkou mírného pohrdání.
Vešel nezajímavě vyhlížející muž. Chvíli na mě koukal a pak pokynul hlavou k prázdné židli. Gestem jsem mu pokynul nazpět, aby si sednul. Vše proběhlo beze slov. Vytáhl jsem peněženku a začal jsem si přepočítávat peníze. Polil mě pot. Měl jsem u sebe 48 dolarů a dvě prošlý kartičky do knihovny. Zdvihl jsem hlavu a zeptal se:
„Můžu vám nějak pomoc?“
„Mně už nikdo nepomůže.“
„Proč jste přišel?“
„Nevěděl jsem, na koho jinýho se obrátit.“
„Víte, kdo jsem?“ zeptal jsem se.
„Ano.“ Odvětil.
„Proč si myslíte, že vám pomůžu zrovna já?“
„Na dveřích se píše, že jste soukromej detektiv.“
„To je pravda.“ Vzdychl jsem a zvedl jsem se ze židle. Vyndal jsem cigaretu, chvíli se na ni díval, a pak jsem si ji zapálil. Několikrát jsem potáhl a poté mi hlavou bleskl jeden z mých geniálních nápadů.
„Vaše jméno?“ zeptal jsem se s předstíraným zájmem.
„Fitzpatrick. Bernie Fitzpatrick,“ odpověděl cizinec.
Koukal jsem chvíli z okna. Nic se venku nedělo. Nikoho jsem neviděl. To mě uklidnilo. Lidská rasa možná konečně přestala existovat.
„Přejděme tedy k věci. Normálně si nechám platit 10 dolarů na hodinu plus příspěvek na jídlo. Auto mám vlastní. Bohužel se vyskytly jisté problémy a já bych teď potřeboval jednorázově 1250 dolarů.“
„Nebe nezná vyvolených,“ prohlásil Fitzpatrick jakoby do prázdna.
„Prosím?“
„Pardon, přemýšlel jsem o jedné knížce.“
Asi další dvě minuty vypadal, že si připravuje kratší proslov. Proslov, který mě bude nudit tušil jsem. Jak jsem záhy pochopil, měl jsem pravdu.
„Chtěl bych se zase sblížit se svou dcerou. Manželka ode mě odešla před deseti lety, dceru vídám sporadicky. Strašně se mi vzdálila, nevím, co má ráda, co jí, jak se obléká, jak se s ní více bavit. Vyzkoušel jsem už všechno. Jsem v naprosto zoufalý situaci, ale ona je to poslední, za co stojí žít.“
Otočil jsem se a důkladně si ho prohlédl. Byl to smutný pohled. Byl to téměř identický pohled, který jsem vídával v zrcadle. Stud a porážka. Jiskra života pomalu pohasínala, ale stále tam někde byla. Po chvíli přemýšlení jsem se prohlásil:
„Budu potřebovat těch 1250 dolarů.“
„Peníze nejsou problém,“ řekl a vytáhl svazek bankovek. Musely to být tisíce dolarů. Trochu se mi protočily panenky, ale předstíral jsem klid. Myslím, že si ničeho nevšiml. Podal jsem mu ruku.
„Váš případ vyřeším. Dejte mi 48 hodin.“
„Mám vaše slovo?“
„Samozřejmě,“ řekl jsem velmi nepřesvědčivým tónem.

Fitzpatrick odešel a moje duše zase o kousek potemněla. Byl to můj první případ za poslední dva měsíce. Nedařilo se. Chvíli jsem znovu přemítal o svém životě. Když se nad tím člověk zamyslí, těch opravdu pěkných dnů je nakonec jen pár. Podíval jsem se na svou židli, sedl si a dal si nohu přes nohu. Poškrabal jsem se na hlavě, prdl jsem si a zapálil si další cigaretu. 1250 dolarů bylo blízko. Stačilo jen vyřešit případ.