Darebáci

Darebáci
Kapitola I: hostinec U tří koček
Sir Roger Bacon nikdy na svých cestách nepoužíval honosný kočár, ba ani se neoblékal do šatů, které přísluší šlechtici, řka, že ho k tomu váže slib, který kdysi dal v klášteře, kde trávil nějaký čas jako laický bratr.
Já si ovšem myslím, že to byla spíš jeho skromnost a snaha nebudit pozornost. Ostatně je třeba přiznat, že jeho poslání téměř vždy vyžadovalo diskrétní jednání.
Příběh, který mi vyprávěl, začal v hostinci U tří koček. Sir Roger tam přijel těsně před polednem. Slunce pálilo a tak si sedl na předzahrádku pod rozložitý dub na prostou roubenou lavici a vděčně přijal korbel vcelku slušného piva.
Ještě ani pořádně neuhasil žízeň, když se po cestě od severu přihnalo pět jezdců. Už na první pohled nebudili dobrý dojem, Nezastřižené vlasy jim trčely na všechny strany a ani jejich tváří se již dlouho nedotkla břitva ba co hůře, ani mýdlo!. Na jejich šatstvu bylo také vidět, že je neudržované.
Seskákali z koní a ještě se ani neusadili a už se hlučně dožadovali obsloužení. Bledou děvečku, která přispěchala, zahrnuli nadávkami a výčitkami, že je líná jako šnek. Chudák holčice měla co dělat, aby honem vyhověla všem jejich požadavkům.
Hluk přilákal i majitele hostince, který k nim přišel a zdvořile se jich ptal, jestli když si tak poroučejí, mají i peníze na zaplacení.
Možná by i jemu odpověděli hrubě, ale dva urostlí pacholci postávající za ním u dveří se sukovicemi, je od toho odradili.
Jeden z mužů, patrně jejich vůdce, sáhl k pasu a vyndal z váčku několik mincí a praštil s nimi o stůl. „ Tady máš! A teď jídlo a pití rychle sem! Kdyby by to nestačilo, tak mají u mě tyhle stříbrňáčky ještě spoustu bratříčků!“
Hostinský rychle mince shrábnul a zalomil se uctivě v pase: „ Jistě vážené panstvo, vše tu bude v cuku-letu.“
„ A taky vytáhni ze sklepa lepší ročník a ne tyhle patoky!“. Muž uchopil pohár a celý ho vylil na zem.
„Ano, pánové, dostanete, to nejlepší co mám.“
Sir Roger neviděl sice kolik muž hostinskému dal, ale zřejmě to bylo hodně, když ten se začal chovat tak servilně. Vskutku se také před nimi brzy ocitl velký džbán vína, z něhož si chlapiska také hned nalili.
Jejich řeč se po chvíli stala halasnější a řeči směrem k děvečce byly obhroublejší.
Sira Rogera, který seděl na druhém konci zahrady ve stínu si nevšímali. Zato on je bedlivě pozoroval. Byla to vpravdě podivná banda!
Ve váčku měli podle jejich slov spoustu peněz, ale oblečení téměř úplné hadry. Také to jejich halasení je podivné, vždyť toho tolik zatím nevypili, myslil si. Přestože si zatím bylo marno láma si hlavu, co to vše má znamenat, přece si sir Roger posunul meč tak, aby ho mohl rychle použít.
Nějakou chvíli se nic nedělo, ale pak od jihu přijel kočár.
Ačkoliv měl erb na dveřích zakryt, přeci jeho bohaté zdobení, jakož i krásní hřebci tvořící zápřah dávali jasně najevo, že vůz patří někomu z vyšší šlechty. Sluha sedící vzadu ihned poté co vůz zastavil, hbitě seskočil, otevřel dvířka a vyklopil schůdky.
Ačkoli o sobě sir Roger tvrdil, že žije v celibátu, přec z jeho poznámek, které mu občas unikly, jsem usoudil, že tomu tak není, a že není lhostejný ke kráse žen.
A zde vystoupila z kočáru snědá mladá dáma ohnivé krásy, která se v Evropě často nevídá a které sir Roger vídal v Orientu, když tam byl na jedné velmi nebezpečné cestě.
Ladně kráčela ke dveřím hostince, kde se ale zastavila, jakoby tato prostá místa nebyla hodna doteku její botky. Tam už stál majitel, aby přivítal tak vzácného hosta. Dívka se však k němu jen nahnula a na cosi se zeptala. Z jeho výrazu bylo vidět, že ho položená otázka překvapila, ale vzápětí již začal horlivě ukazovat tak razantně, že z dálky připomínal trochu obtloustlý větrný mlýn.
Dívka pokývala na znamení, že porozuměla a odcházela zpět ke kočáru. Ty odrbance okázale ignorovala, ale přece se Baconovi zdálo, že směrem k nim nenápadně kývla. I na Bacona vrhla zvědavý pohled.
Nesmírně graciézním pohybem nadzvedla podolek k sukně a nastoupila zpět do kočáru.
Sotva v něm zmizela, kočí popohnal koně a vyjeli stejným směrem odkud přijeli.
Hospodský brblaje přišel k siru Rogerovi, aby poklidil prázdnou misku od jídla.
„Na copak se ta slečna ptala, že vás to tolik překvapilo,“ nedalo Rogerovi, aby se neoptal.
„Hraběnka de Graaz,“ opravil ho hospodský, „ ptala se, kde je tu brod.
Jenže cesta ze zámku sem vede kolem řeky, nemohla ho minout.“
„Třeba neví, že tam je.“
„I když vychází jen velmi zřídka, je tu už dva roky a krom toho, když to neví ona, ví to určitě kočí. A vůbec, odkdy se panstvo samo obtěžuje se na něco ptát, když na to má slouhy? Bůh ví, co to mělo znamenat. Tohle panstvo je náramně divné. Říká se o nich, že jsou to čarodějníci. Betty ze zámku, tvrdí, že jí prý hraběnka uhranula slepice. Zatracená cizinka, kterou hrabě přitáhl z křižáckého tažení odněkud z tramtárie.“ a zbožně se pokřižoval.
Sir Roger přes rameno hospodského uviděl, že ta pětice má najednou jaksi naspěch a pakuje se k odjezdu. Kývl a řekl: „ Támhle ti se chystají odjet.“
„Jen ať jedou, zaplatili dost a o takovou nezvedenou chásku tady moc nestojíme, budu rád, když budou pryč.“
Ale jejich peníze se ti hodí co? Myslel si v duchu sir Roger: Copak se to tady u všech ďáblů děje? Co tohle má všechno znamenat?
A už v tuto chvíli se rozhodl, že tomu všemu musí přijít na kloub.
Mezitím co takto uvažoval, čtveřice došla ke koním, zatímco jejich vůdce zamířil pod dub. Sjel Bacona pohledem, ale jeho prosté oblečení v něm vyvolalo dojem, že je to někdo nezajímavý. Obrátil se tedy k hospodskému a vtiskl mu do ruky ještě několik mincí. Naklonil se k němu a i když mluvil potichu, přec Bacon zaslechl: „ Zapomeňte že jsme tu byli, jinak….!“
„Ó pane, sem přijde spousta lidí, kdo by si je měl pamatovat,“ odtušil hospodský.
„Tak je to dobře,“ na to chlap. Temně zachrochtal, což asi měl být smích, otočil se a vydal se k svým druhům. I oni odjeli směrem odkud přijeli, totiž na sever.
Bacon si s touhle podivnou situací, které byl svědkem ještě chvíli lámal hlavu, ale nakonec si řekl, že dokud nebude vědět víc, tak nic nevmyslí. Vstal i on, zaplatil a vydal se za kočárem. Nejprve jel po tvrdé prašné cestě, kde nebyly žádné stopy kol vidět, ale to nepotřeboval. Až teprve když vjel do lesa, cesta se tam rozdvojovala. Sir Roger poslechl svou intuici, která ho jen málokdy zklamala a opravdu. Neujel ještě ani čtvrt míle a v malé prohlubni, kde bylo trochu bláta, uviděl zřetelné čerstvé otisky kol. Pobídl tedy koně k rychlejší jízdě.
Pronásledování netrvalo ostatně dlouho. Jen o kousek dál v nehlubokém úvozu stál kočár, trochu nahnutý na stranu. Dva muži právě táhli dívku ven z vozu. Sir Roger Bacon zakřičel svůj válečný pokřik, tasil meč a nasadil koni ostruhy. Vtrhl na místo jako uragán. Jednoho z mužů, který držel hraběnku, proklál ještě za jízdy, zatímco druhý ji pustil a hledal spásu v útěku. Bacon ho dojel a ťal ho shora do ramene. Vzápětí mu kolem hlavy prosvištěl zrádně vystřelený šíp. Nedbaje nebezpečí, divoce se rozhlížel, kde jsou jeho další nepřátele, ale uslyšel již jen vzdalující se dusot kopyt.
Vrátil se tedy ke kočáru. Kočímu na kozlíku trčel šíp přímo z hrudi a přibodl ho ke kočáru, zatímco ten druhý ležel na zemi v tratolišti krve. Dívka na zemi byla v mdlobách. Živůtek jejích šatů byl roztržen a z úbělu bělostné krajky se draly ven její ňadra. Bacon nesmírně cudně položil ruku na její hruď a byl spokojen, když ucítil sice slabý, ale přeci jen jasný tep jejího srdce. Došel ke svému koni, sundal butilku a nalil opatrně dívce trochu pálenky do úst. Otevřela oči a rozkašlala se.
„ Přepadli nás. Nejdřív přinutili kočího zastavit a pak ho zabili. Toho vzadu hned nato. Mě chtěli taky zabít, ale nejdřív prý si semnou všichni užijí. Přijel jste v pravý čas, děkuji vám. Jste můj anděl. Ale už jsem vás někde dnes viděla ne?“
Ano, madam tam v té hospodě, jak jste se ptala na cestu.“
„Mohl by jste mi prosím přinést jiné šaty, mám je vzadu v té truhle.“
Bacon byl v mžiku zpět.
„Necháte mě chvilku o samotě?“
Bacon se bez odmlouvání odvrátil. Ostatně po malé chvilce ho zavolala sama: „Prosím pojďte mi pomoct, ty háčky vzadu si nedokážu zapnout.“
Byla to frapantní situace a Bacon statečně zápasil se záludností této části dámské toalety, ale nakonec se svého úkolu zhostil dobře.
Aby přehlušil ticho, zeptal se:„Tušíte, proč vás napadali?“
„Možná ano, ale to je trochu dlouhé a nezvyklé vyprávění a já vás pane neznám.“
„To nevadí, berte to jako zpověď, jsem v jistém slova smyslu duchovní osoba.“ A vida, že se trochu zalekla, dodal spěšně: „ ale nebojte, nejsem fanatik a jsem otevřen novým vědám.“



Kapitola II. Vyprávění hraběnky de Graaz
„Pojedete semnou na kozlíku, a cestou mi vše povíte,“ řekl hlasem, který nepřipouštěl odmluvy. Mrtvé naložil do kočáru, svého koně přivázal dozadu, z vaku vyndal teplý plášť a nabídl ho dívce, která ho s vděčným pohledem přijala. Vyjeli. Cestou dívka vyprávěla:
„Jmenuji se Diana, příjmení neznám. Ještě když jsem byla malé dítě, dostávala jsem záchvaty, během kterých jsem upadala do strnulosti a mluvila cizím hlasem. Dozvěděl se o tom muž jménem Abdul Alzahred, učenec, který se zabýval magií. Přišel za mými rodiči a dal jim mnoho peněz, odvedl si mě k sobě a začal mě zaučovat jako své medium. Také mě naučil číst a mluvit několika jazyky a i jinak mě vzdělával. Během křižáckých válek byla i mezidobí, kdy spolu muslimové a křesťané žili v míru. Právě tehdy se hrabě de Graaz seznámil s mým učitelem a získal si jeho důvěru. Fascinovali ho seance, během kterých mě můj pán uváděl do spánku, a já pak mluvila o událostech budoucích. Nakonec neodolal, vyslal své žoldáky, kteří se mě zmocnili a Alzahreda umučili. Pak si mne hrabě jako zajatkyni odvezl sem domů. Nějaký čas jsem se s tím, že mě takto získal násilím, nemohla smířit, ale nakonec jsem se podvolila osudu.“
Bacon tohle znal. Mnoho mužů, kteří se s ideály v srdci vydávali na Východ, zde pak během bojů o Svatou zem přicházelo o své iluze a ve vlně násilí a krve ztráceli víru v Boha.
„Když jsme se sem nastěhovali, začali se brzy ozývat hlasy, že nesezdaný muž a žena žijí ve společné domácnosti. Místní biskup dokonce navštívil hraběte a hrozil mu, že ho exkomunikuje z církve. Tehdy hrabě zajel někam do města a přivezl padělaný oddací list, který potvrzoval, že jsme byli oddáni již v Jeruzalémě. Ale stejně nebyl klid, mnoho lidí mě tu nenávidí, protože jsem cizinka.“
Jak sir Bacon zaslechl to známé jméno, v duchu vrátil ke své cestě na Východ, kde měl navštívit právě tohoto učence a pokusit se od něj získat jistou knihu. Ale tehdy, když se mu konečně podařilo zjistit, kde bydlí, našel ho mrtvého a jeho knihovnu vyrabovanou. Jen násilím se nyní odpoutal od svých hrůzných vzpomínek a zeptal se:
„A co měla znamenat ta vaše cesta do hostince?“
„Hrabě mi po poslední seanci řekl, že jsem ve snu mluvila o tom, že tu cestu musím podstoupit a potkat svůj osud. Sama jsem netušila, co to všechno má znamenat, ale věřila jsem tomu, že pokynů shůry je třeba poslechnout.
Hrabě se díky své zálibě v alchymii a nákupu okultních knih musel prodat podstatnou část svého majetku. V poslední době často odjíždí pryč. I když semnou ze služebnictva nikdo moc nemluví, přec jsem zaslechla postraní řeči, že prý jezdí na sousední panství za bohatou vdovou madam Leuren. Kdyby se mě zbavil a oženil se s ní, vyřešilo by to jeho finanční problémy.“
Když dívka domluvila, bylo chvíli ticho. Sir Bacon přemýšlel o tom, co právě vyslechl. Znělo to jistě hodně pravděpodobně a on si již v duchu dával dohromady některé možnosti. O rozporech se takticky rozhodl v tento okamžik nezmiňovat.
Dojeli opět k hostinci, kde jim majitel udiveně vyšel až na cestu. Oči mu málem vypadly, když uviděl hraběnku sedět na kozlíku jako obyčejnou venkovanku. Sir Bacon mu několika větami vysvětlil, co se stalo a pak už se stále ještě s hraběnkou na kozlíku vydal do vesnice. Ves byla opravdu velká a měla i vlastní kostelík a faru. Bacon u ní zastavil a ze dveří hned vyšel mladý muž a jeho první pohled padl na ženu: „ Vy? Co zde pohledáváte? Vy cizí čarodějnice!!“
Náboženský fanatismus a nenávist z jeho slov by se dala hojně čepovat. Sir Bacon seskočil z kozlíku, obešel koně a postavil se před kněze, čímž přitáhl jeho pozornost.
„A vy jste kdo?“ zeptal se ho mladík arogantně.
Sir Roger vyňal ze záňadří papežskou listinu, která nabádala všechny světské i duchovní osoby zastávající úřad jakékoliv úrovně, aby mu byly nápomocny při jeho konání.
V Římě sice teď již vládl jiný papež, ale listina stále účinkovala. Kněz rázem změnil tón svého hlasu: „Promiňte milosti. Co pro vás mohu udělat?“
Bacon mu měl chuť říci, něco ostřejšího, ale pak si to rozmyslel, aby nesnižoval jeho důstojnost před prostými sedláky, kteří se zatím v hojném počtu srotili kolem.
„Tuto mladou dámu přepadli lapkové. Zabili její dva sluhy a asi by zabili i jí, kdybych se k tomu náhodou nepřipletl. Dva z těchto lotrů jsem dostihl a ztrestal na místě. Na vás je, aby jste se sluhům postaral o křesťanský pohřeb a ty dva lotry nechal zakopat za vesnicí do jámy jako potulné psy. “
Kněz se otočil k vesničanům a poručil tomu, co stál nejblíž: „ Ty, zaběhni pro Hermana.“
„Já jsem tady, pane,“ ozvalo se a mohutný hrbáč si prorážel cestu davem. Bacon se k němu otočil a podal mu peníze, které našel u mrtvých lupičů: „ Snad to bude stačit a kdyby ne, zbytek vám doplatí hrabě de Graaz.“
Bacon pak otevřel dveře kočáru a ukázal na mrtvá těla.
Kněz pohotově poručil dvěma mládencům: „ Ty a ty, pomozte odnést těla zatím do márnice.“
Sir Roger tím považoval celou záležitost za ukončenou, ale aby celé události dodal ještě trochu lesku, prohlásil všeobecně do davu: „Pan hrabě jistě ocení vaše poctivé služby.“
Pak se otočil k hraběnce: „ Nasednete madam?“
„Nevstoupím dovnitř, dokud to tam nebude pořádně vyčištěné!“
Bacon se tedy vyhoupl k ní nahoru, pobídl koně a vyjeli.

Kapitola III. Sídlo hraběte de Graaz
Bacon se znovu pohroužil do svých myšlenek a v duchu děkoval osudu, že ho přivedl do těchto míst, neboť jest patrno, že je tu reálná možnost, že dokončí úkol, kterým byl již dříve pověřen, ale zatím se mu ho nepodařilo splnit. Aby přerušil opět ticho, znovu požádal Dianu, aby něco vyprávěla o místu, ke kterému se nyní rychle blížili.
„Hrabě mi nasliboval krásné sídlo, ale místo toho mě přivedl na místo, které vypadá proti palácům v Orientu spíše jen jako kurník. Když jsme se sem nastěhovali, byl zprvu nadšen ze sezení, které semnou prováděl. Ale jeho nadšení brzy opadlo. Patrně mu seance nepřinášely výsledky, které očekával, nebo nebyl tak zkušený jako Alzahret. Pravda je i to, že jsem se seancím podrobovala jen nerada a nedobrovolně. Postupně tedy stále více času trávil ve své laboratoři, kterou nechal přestavět z bývalé konírny, ale vracíval se odtud velmi rozmrzelý, neboť velké dílo se mu stále nedařilo. Také dlouhé hodiny studoval knihy a snažil se najít zde cestu….“
V této chvíli Diana své vyprávění přerušila, protože se již přiblížili k hraběcímu domu.
Byl to spíše jen velký statek postupně přestavěný, obehnaný zdí a příkopem. Zdi však byly nevysoké a i příkop vypadal spíš jen jako mělký rigol, který by byl případným útočníkům jen pro smích.
Padací most, přes něj vedoucí, také svědčil o tom, že již dávno nebyl vytažen, jsa obrostlý svlačcem.
Projeli bránou na dvůr a Bacon s kočárem zastavil před jedinou patrovou a trochu výstavnější budovou. Hbitě seskočil z vozu a pospíšil k dámě, aby jí nabídl pomocnou ruku. Ve dveřích se zjevil starší již notně proplešatělý muž oblečený po pansku.
Pokud byl překvapen tím, že vidí Dianu naživu, tak to nedal na sobě znát i když se s ní přivítal poněkud chladně. Přistoupil k Baconovi a zeptal se stroze: „ Kdo jste, pane a co se stalo?“
Tady by žádná listina nebyla nic platná a Bacon ji ostatně neměl ani v úmyslu použít. Představil se a celou událost podal jen co nejstručněji: „Vaše žena byla cestou v lese přepadena. Náhodou jsem měl stejnou cestu, ale na místo jsem dospěl bohužel až ve chvíli, kdy vaši sluhové byli mrtvi. Nicméně to nejcennější co máte, vaší manželku se mi povedlo zachránit.“
„Hm, no jistě, ano, děkuji vám. Jste statečný muž. Pojďte dál a přijměte mé skromné pohoštění.“
Už ve vstupní hale bylo jasné, že majitel domu byl voják, který na východě strávil část svého života. Bacon obdivoval nádherné nástěnné koberce hýřící barvami, jakož i další vybavení. Byla tu i velká knihovna s mnoha svazky, ale Bacon tušil, že ty nejcennější má hrabě uschovány jinde. Hrabě trochu roztál, protože mu chvála dělala dobře.
„Přivezl jsem si tohle všechno před dvěma lety z křížové cesty.“
„Shodou okolností jsem tam v tu dobu také dlel,“ nadhodil sir Bacon.
„Nepamatuji si, že by tam mezi námi v tu dobu byli nějací Angličané.“ Hrabě viditelně znervózněl.
„Byl jsem tam jen velmi krátký čas a ne jako bojovník, ale jako soukromá osoba.“ Tímto neutrálním vyhlášením se Bacon opět takticky vyhnul nutnosti lhát.
Ozvalo se zaklepání a dovnitř s uctivou úklonou vstoupil sluha a cosi hraběti zašeptal. Ten se obrátil k Baconovi: „ Je tu cosi, co musím neprodleně vyřídit. Prosím omluvte mě. Jistě máte již velký hlad a v jídelně tamo je pro vás již připraveno pohoštění. Jakmile to vyřídím, budu vám opět dělat společnost.“
Jen co zatím zaklaply dveře, Bacon místo toho, aby přešel do jídelny, přistoupil k oknu a podíval se ven. Jak správně vytušil, štolba právě do stáje zaváděl ještě neodsedlaného koně, což potvrzovalo, že kdosi přijel na návštěvu a Bacon tušil kdo. Otevřel dveře a nakoukl do vstupní haly. Muž právě vcházel do dveří vpravo a i když ho Bacon viděl jen krátce, ihned v něm poznal vůdce bandy, s kterou se dnes již dvakrát setkal.
Ačkoliv si uvědomoval, že při tom může zde v hale být kdykoliv přistižen a že je to velmi nerytířské, přeci jen přišel ke dveřím a přiložil k nim ucho. Nezaslechl jediný zvuk. Opatrně tedy dveře otevřel a ocitl se v malém salonku, z kterého vedly dveře do další místnosti. Znovu se u nich zaposlouchal a tentokrát uslyšel nejprve trochu nezřetelné hlasy. Mluvili tam dva muži a o něco se přeli. Jak stoupalo jejich rozčilení, zvyšovali i hlas a slova se stávala srozumitelnější: „…… A já vám říkám, že od té doby, co jsme tam na východě na váš rozkaz zamordovali toho araba, tak se nás drží smůla. Však nás taky před smrtí proklel. Té jeho hatmatilce jsem sice nerozuměl, ale dodnes když si vzpomenu na ty jeho hrůzně vyvalené oči a zlobu v hlase, mám husí kůži.“
„Jsi pověrčivej jako stará baba Grunne.“
„Jen než jsme vás a tu mladou čarodějnici dostali sem do Evropy, přišel jsem o polovinu mužů. Nejdřív to byla bouře, co jich pár spláchla do moře. Pak se na nás v horách přiřítila lavina a vlky jsme měli celou cestu v zádech…“
„Nebýt jí, nikdy by jsme se dovnitř do jeho domu nedostali. Jen ona zajistila, že byl sám doma a vpustila nás dovnitř. A to všechno? Byla to jen náhoda, nepřízeň osudu. Ale o tom jsi mi jistě nepřijel vyprávět. Tak co tu děláš, když máme dohodu, že se budeme setkávat jen mimo dům? Jestli jsi mi přijel říct, že to přepadení v lese se nezdařilo, tak toho už jsem si stačil všimnout, když se mi vrátila živá a s ní návdavkem ten záhadný cizinec. Zbabělci! Bylo vás pět na jednoho!“
“Měl byste také vědět, že i ona nám dala nějaké peníze, aby jsme naopak zabili vás. Ale i my máme svou čest a krom toho jsme si říkali, že by jsme se s ní mohli konečně trochu pobavit. A neměl by mě nazývat zbabělcem ten, kdo tam tehdy jen stál a díval se, když jsme toho chlapa rdousili.“
To už ti dva na sebe křičeli tak, že to bylo slyšet po celém domě.
„Ale moje peníze jsi bral, co kmáne?“
„Už těch urážek bylo dost!“
Vzápětí se ozval třesk zbraní, které se střetly. Kolem Bacona proběhl sluha. Ignoroval zřejmou skutečnost, že tento poslouchal za dveřmi, otevřel je a zůstal zděšeně stát mezi nimi. Sir Bacon přes jeho záda uviděl ty dva, jak spolu divoce bojují. Poráželi drahocenný nábytek a ječeli na sebe jako šílení: „ Ty lotře, odvážil jsi se vztáhnout ruku na šlechtice, budeš pykat.“
„Na to nemáte dost sil, vyšel jste zatraceně dávno ze cviku.“ Posmíval se mu druhý, „ Co tohle? To je novinka, kterou neznáte.“
Muži zmizeli Baconovi z dohledu, ale místo další rány se ozval jen tupý úder znamenající jen jedno, pád těla na zem. Sir Roger postrčil sluhu, který stále stál zkoprněle ve dveřích, dovnitř a viděl hraběte ležet bezvládně na zemi. Ten druhý s mečem se potácel proti nim. Levačkou si držel bok a zpod prstů mi crčela krev. Sluha jakoby se probudil, zděšeně vyjekl a uskočil do rohu. Sir Bacon položil ruku na jílec meče, ale již nebyl třeba, aby tasil. Chlap pustil zbraň, křečovitě se chytil stolu a sesul se na kolena. Když k němu Bacon přistoupil, trochu se pohnul, ale vzápětí mu klesla hlava a jeho tělo se svezlo na zem. Místnost se rychle začala plnit lidmi. Mohutný muž, zřejmě správce, je rázně rozrazil a pánovitě se ptal: „ Co se to tu stalo.“
Nečekal na odpověď a nahnul se nad hrabětem. Prohlídka trvala jen okamžik. Pak vstal, zavrtěl hlavou a smekl.
Jako první se za ním ozval sluha stojící v rohu, s tváří bělejší než jeho paruka: „Pane, když jsem sem přišel, tak tady ten právě napadl pana hraběte, bili se a pak…..“
„ A vy jste kdo? A proč jste nezasáhl. Vidím, že máte také meč.“ Otočil se správce na Bacona.
„Přijel jsem s hraběnkou. Jsem tu cizinec a v tomto domě jsem sotva chvíli. Netušil jsem, co je předmětem jejich sporu a nehodlal jsem se do toho míchat. Předpokládal jsem, že pan hrabě jako šlechtic bude chtít hájit svou věc sám.“
„Dobrá, vy dva odneste toho lotra dolů do stáje, hraběte do jeho ložnice a já to půjdu oznámit paní.“
Nebylo toho ale zapotřebí. Diana doprovázena dvěma sloužícími vstoupila dovnitř. Lidé jí uctivě ustupovali. Když uviděla obě těla ležet na zemi v krvi, jen si přiložila ruku k ústům a skácela se v mdlobách do náruče dam, které tvořily její doprovod.
Ihned ji začaly ovívat a strčily jí pod nos flakonek s čichací solí. Diana se velmi rychle vzpamatovala a odcházela podepírána z každé strany jednou z žen.
Sir Bacon vyšel za nimi. Nikdo si ho nevšímal, všichni se motali kolem mrtvých těl. Jedna z komorných se mu pokusila přibouchnout dveře budoáru před nosem, ale jeho noha ji v tom zabránila.
„Jak se opovažuje pane?“
„Musím s madam nutně mluvit.“
„Ne, ona teď potřebuje klid.“
„ To nebyla prosba.“
„Chcete snad dovnitř vniknut násilím?“
„Jen když to bude nutné a budete mi nadále překážet.“
Bacon, který se většinou k ženám choval velmi rytířsky, věděl, že tentokrát musí být tvrdý.
Služebná ustoupila, a když kolem ní procházel, zasyčela nenávistně:
„ Barbare! Násilníku!“
Zastavil se před Dianou, která seděla v pohodlném křesle a nevypadala příliš zdrceně. Služebná se postavila vedle něj a tvářila se jako bohyně pomsty.
„Musím s vámi mluvit o samotě.“
Gestem ukázala služebným, aby opustily místnost a pak mu naznačila, aby si sedl. Chvíli byli ticho, když se rozmýšlel jak nejlépe začít.
„Slyšel jsem vše. Hrabě podplatil tu bandu, aby vás přepadli a zabili, ale i vy jste jim dala peníze, aby oni naopak zabili knížete.
Vaše přání se teď splnilo, ale nevím, jestli si uvědomujete, jak to bylo pošetilé.“
„Pokračujte,“ to sdělení na ní zaúčinkovalo jako živá voda.
„Příbuzní pana hraběte se na vás totiž teď sesypou jako supi. Najmou právníky a ti brzy vyšťourají, že oddací list je padělek. Nebo poukáží na to, že dosud nemáte děti. Podle našich zákonů, je totiž možné manželství, z kterého nevzešel potomek, prohlásit za neplatné a to i zpětně. Sama jste říkala, že vás tu nenávidí, takže vás odsud vyženou nejspíš jako žebračku.“
Jak mluvil, Diana se na něj dívala se stále vzrůstajícím děsem.
„Ale to je nemožné, tohle si já nešťastnice nezasloužím.“
„Zasloužíte si jen to, co jste si sama nadrobila tím, že jste nejdříve podle zradila svého dobrodince a vydala ho do rukou vrahům. Pak jste plánovala nechat zabít i svého rádoby manžela.“
„Zacházeli semnou jako s věcí, Jako bych byla kus nábytku:“
„Mnoho žen, a vy to musíte vědět také, je na tom hůř. Mají hlad a žijí v nuzných chatrčích. Jejich muži je bijí a ony jim musí být po vůli podle libosti. Vy jste si žila v klidu, nepoznala jste bolest ani hlad.“
Sklopila hlavu a Bacon věděl, že jí má přesně tam, kde ji chtěl mít a tak pokračoval dál: „ Mohu vám pomoci, ale nejdřív potřebuji já něco od vás.“
„Co chcete? Mám vám také dělat médium? Nebo chcete víc?“ v jejích slovech byl jed a pohrdání.
„Ne, potřebuji knihu, kterou vlastnil Alzahred. Je to asi dvacet pergamenových listů v deskách pošitých černým sametem. Rohy jsou chráněny stříbrnými ozdobami. Vím, že tady ta kniha je.“
Slabě kývla na znamení souhlasu, vstala a vedla ho domem. Alchymistická laboratoř se vybavením nijak nelišila od těch, které měl Bacon možnost vidět. Jediný rozdíl snad byl jen v tom, že zde vládl přísný pořádek. Diana přešla ke stolu a sáhla pod desku. Ozvalo se klepnutí a zespoda vyjela tajná zásuvka, ve které ležela kniha. Diana ji vzala a podala Baconovi: „ A teď chci vědět, jak mi pomůžete získat hraběcí majetek.“
„Neslíbil jsem vám, že vám pomůžu získat zpět bohatství, ale dva dny jízdy odsud je ženský klášter. Abatyše je moje známá, když se u ní přimluvím, můžete tam dožít v klidu.“
„Vy jste se zbláznil. Co to bude za život?“
„Mohla by jste skončit i na pranýři.“
„Lháři, podvodníku, zrádče!“ z očí ji vyšlehly dva ohně. Bleskově sáhla kamsi do záhybů svých šatů, vytáhla štíhlou dýku a chtěla bodnout, ale Bacon byl rychlejší. Vykroutil jí dýku z ruky a zahodil jí do kouta. Zhnusen, ji hrubě odstrčil, vyšel z laboratoře a zabouchl za sebou. Došel do stáje, osedlal svého koně, knihu uložil do vaku a vyjel.
Už se stmívalo, když dojel k brodu. Sesedl a pozoroval vodu, aby uklidnil svou rozjitřenou mysl.
Protože byl zasvěcen do esoteriky, nemohlo mu nepřijít na mysl, že tohle není náhoda, ale výsledek toho strašlivého předsmrtelného prokletí. Ale jako správný křesťan tyto myšlenky rychle zapudil.
Nyní tedy konečně díky božímu úradku vlastnil onu vzácnou knihu, kuli které podstoupil nejedno nebezpečenství. Přemýšlel:
Jeho původním úkolem bylo dopravit knihu do Říma, ale teď tam seděl na stolci nový papež, starý a dogmatický muž, díky němuž již na hranici shořely mnohé vzácné rukopisy.
Bacon se rozhodl, ano, zná muže u kterého bude rukopis v bezpečí. Pobídl koně a vyjel.
Kapitola IV. Epilog.
O několik dní později když dlel ve městě u svého starého přítele, dostala se tam zpráva o strašné smrti hraběte de Graaz a sebevraždě jeho manželky, která si zdrcena žalem nad smrtí milovaného chotě, vzala si sama život.
Zbylé dva lapky Bacon již nikdy neviděl a o jejich osudu se nedozvěděl, ale vzhledem k tomu, že asi dva měsíce po událostech, které zde popisuji, byla polapena banda lupičů, kteří sužovali tamní kraj a všichni byli popraveni, tak kletba mudrce Alzahreda nejspíš dostihla i je.