Faustovo prokletí

Z případů Čárlího Šína
Faustovo prokletí.
I.
Mnoho mých případů začalo v mé kanceláři. I když tam sedávám celé dny, nikdy jsem se nedonutil k tomu, abych tu nevlídnou ratejnu nějak zvelebil.
Mohl bych se samozřejmě sebrat a jít o dvě patra výš, kde jsem měl malý byt, ale tam na mě čekala jen samota, kdežto tady byla naděje, že někdo přijde.
Ale příběh, který vám dnes chci vyprávět, začal ve Vagonu. Říkalo se tak malému baru o dvě ulice dál. Jak se to tam jmenovalo kdysi, to už nikdo nevěděl, ani sám majitel. Byla to dlouhá úzká místnost, kde na jedné straně byl dlouhý barpult u kterého parkovali ti co potřebovali neustálý přísun pitiva. Na druhé straně byly kóje s malinkatými stolečky. Zezadu od kuchyňky sem pronikala vůně opečené sekané a přepálené cibulky.
V koutku se tam krčil Krysák Ben, ztracená existence, živící se sběrem a prodejem informací. Drobnými pacičkami objímal sklenici se svařákem. Dokázal se s ní takhle mazlit i půl dne. Přisedl jsem si a rovnou se ho zeptal, jestli už dnes něco jedl. Upřel na mě smutné, ale dychtivé oči a zavrtěl hlavou: „Ne, ale dnes nemám žádné informace.“
„Nechci ani informace, ani vděčnost,“ namítl jsem. To už nad námi stála Jess, plácla přede mně taky nepříliš čistou sklenici s pitivem, a já Benovi poručil oběd.
Ještě jsem se ani pořádně nenapil, když jsem nad sebou uslyšel lahodný baryton: „ No tohle?! Není to čirou náhodou můj starý kamarád Šín? Tušil jsem, že tě najdu jedině v nějakém pajzlu v takové společnosti.“
Samozřejmě jsem ho poznal hned.
Mladý lord Mortimer Hartl měl u mě na žebříčku lidí, které nemohu vystát, tutově zajištěné místo na bedně. Namyšlený arogantní hejsek v drahém obleku s vyšitým monogramem Oxfordu na kapsičce a pohledem modrých očí, který mu zajišťoval, že se mu ženy sami pokládaly do postele v několika vrstvách na sebe.
Hned jak promluvil, bylo jasné, že jeho hlavní vlastnost, urážet druhé, ho neopustila. Mohl si to dovolit, měl černý pás karate a studoval u proslulého profesora Fausta, který měl desetihektarový pozemek, třípatrový palác a desítky služebných, zatímco Merlin u kterého jsem býval já, bydlel v jeskyni a vařil si sám nad ohništěm.
Ben hrábnul po talíři, omluvně kývl a nechal mě tam jeho lordstvu napospas. Hartl pečlivě očistil sedátko a pak se na něj rozvalil. Vycenil na Jess chrup z reklamy: „Lahvičku toho nejlepšího červenýho, co tu máte zlatíčko!“
Pak se otočil ke mně: „Hel Faust mě požádal, abych tě našel a pozval do jeho sídla. Není to bžudna, že chce vidět takovýho nýmanda?“
V prvním momentě jsem měl chuť odmítnout, ale pak jsem podlehl zvědavosti a tak jsem souhlasil.
Vstal, obdařil mě dalším blahosklonným úsměvem, poplácal po zádech a ukázal na láhev, kterou právě Jess přinášela: „Věděl jsem, že to přijmeš, ta láhev je na posilněnou. Tak za týden u Fausta.“
II.
O šest dní později jsem se ve své staré káře blížil k zlacené bráně Faustova sídla. Z malé strážnice vyšel Lucky Luciano a jeho hoši s Thomsony 400. Lucky s párátkem v koutku úst si pozorně prohlédl mou pozvánku, pak jen mlčky pokýval hlavou a ukázal mi, abych jel dál. Na parkovišti stála Hartlova luxusní kára, a tak když ke mně přišel sluha v livreji, skoro jsem se styděl. Nahoře se k nám přidala pokojská se směšně krátkou sukénkou sotva halící její kulatý zadeček. Zavedla mě do obrovského pokoje, otočila se, poupravila bělostnou zástěru velikosti kapesníku na vyvinutém poprsí a zeptala se významně: „ Mohla bych vám být ještě nějak prospěšná?“
Poslal jsem ji pryč a naložil se do vany.
………………………………………………………………….
Nevím, jak dlouho jsem spal. Probudil mne chlad vody a zvonek u dveří. Drkotajíc zuby jsem vylezl ven, hodil na sebe župan a otevřel dveře. Pokojská s tváří May Westové, patrně uražená tím, že jsem ji odmítl, mi stroze oznámila, že večeře bude za patnáct minut a zabouchla mi dveře před nosem.
Jídelna byla bohatě zdobená. Stěny obložené gobelíny a odevšad na nás s vyčítavým výrazem shlížely zvířecí trofeje. Police a komody přeplné vázami, soškami a dalším harampádím.
Profesor Faust už seděl v čele. Se svým smolně černým pěstěným fousem vypadal jako Mefisto.
Občas si pohledem polaskal některou číšnici motající se kolem, ale všiml jsem si, že hned vždy uhne.
Hartl seděl hned vedle něj, mával na mě vehementně, abych si k němu přisedl. Po večeři Faust kývl na Hartla: „ Nech nás prosím samotné.“
Lord jen blazeovaně pozdvihl obočí na znamení údivu, ale odporoučel se.
Abych protrhnul trapné ticho, ukázal jsem na prázdné židle okolo stolu a zeptal jsem se : „Kde máte další?“
„Höwe měl nehodu, když předváděl svou levitaci ve stodvacátém patře mrakodrapu. Když vystoupil oknem, přestala mu fungovat. Caliostro měl taky nehodu. Manžel vévodkyně Alexandry je přistihl v nejlepším a postaral se, aby už nikdy podobnou potřebu neměl. Fullcaneli skončil v pařížském blázinci. Mám pokračovat?“
„Zdá se, že vaši přátele mají vysoké procento nehodovosti, což?“
„To souvisí s tím, proč jsem tě pozval.“ řekl chladně a vzápětí změnil téma: „Kdysi dávno se mi povedlo vyvléct se ze smlouvy s ďáblem. Když pak na zem sestoupil velký Král Hrůzy, pomstil se mi tím, že mne proklel. Je tu kolem mne spousta krásek, ale já se jich nemohu dotknout a mí přátelé umírají jeden po druhém. Prožívám tak peklo na zemi.“
Lhal docela dobře. Profesor Faust totiž nikdy žádné opravdové přátele neměl a to, že by se hroutil žalem nad jejich smrtí, byl už úplný nesmysl.
Také o tom, že někdo přechytračil ďábla jsem slyšel, ale nevěřím tomu. V pekle mají totiž ty nejprohnanější právníky, co kdy byli na světě.
„Prosím, zbav mě té kletby!“ řekl zlomeným hlasem.
V nějakém romantickém dojáku by tahle etuda určitě slavila úspěch a obecenstvo by uronilo nejednu slzu.
„Je vůbec možné, takové výzvě odolat? Představ si to! Postavit se samotnému Králi Hrůzy!! Neboj, já zkušený mistr tě povedu.“
Moc tlačil na pilu ten starý lišák.
Otázku, která byla nasnadě, proč je-li tak mocný, si nepomůže sám, jsem ale z opatrnosti nepoložil a ve vteřině se rozhodl předstírat, že jsem tento zjevný nesmysl přehlédl a jsem doopravdy takový ťulpas, za kterého mě považuje.
„Dobrá,“ řekl jsem napůl jakoby přesvědčen, „budu o tom vážně uvažovat.“
„Výborně!“ vstal, poklepal mi na rameno a dodal: „ Jdi si teď odpočinout a zítra se do toho dáme.“
III.
Tentokrát jsem se probudil jen pár minut předtím, než do mého pokoje vtrhla pokojská opět v miniaturním oblečku, ale tentokrát s tváří Jane Mansfeldové. Před sebou tlačila vozík přeplněný nejrůznějšími dobrotami. Její úsměv na rozdíl od toho frivolního May Westové, byl spíše posmutnělý.
Přistoupil jsem ke stolku: „Jů, toho jídla jsou tady haldy. Nevezmete si semnou?“
Viditelně zrozpačitěla.
„Nerad snídám sám.“.
Ve skutečnosti už dlouhá léta snídám sám a většinou až kolem poledne.
„Do postele mě už zvalo mnoho mužů, ale k snídani? Jsi první!“
Její smích zurčel jako horský potůček.
Když jsme dojedli, zeptala se najednou: „ Vyprávěl ti Faust svůj příběh?“
„Ano, ale rád si poslechnu tvé vyprávění už jen proto, že je příjemné sedět tu s tak krásnou ženou. Předpokládám, že ty máš nejspíš jinou verzi, že? “
„Lichotníku!“ oponovala, ale bylo vidět, že jí to dělá dobře.
„Faustova smlouva je o tom, že bude získávat výměnou za svou, duše jiných mágů. Vyhledává pro něj vhodné typy, uvede je do učení, ale moc kterou získávají, je jen zdánlivá. Tu jim propůjčuje ďábel v pozadí. Oni se jí opájejí, a jsou přesvědčeni, že jsou nepřemožitelní, a dokonalí, ale je to jen cesta nad propast, do které je pak ďábel, který jim moc odejme, svrhne. Kochá se utrpením jejich duše, při tom pádu, který pak prožívají statisíckrát zas a znova.
„Už ti také slíbil, že tě bude učit?“
„V podstatě ano.“
„Podle dodatku na patnácté straně dole písmem číslo dvě, mu smlouva končí dnes o půlnoci.“
Usmála se a vstala. Vstal jsem také, pohladil jí po tváři a ona se mi v mžiku před očima změnila v bílou holubici a vylétla ven. Přistoupil jsem k oknu, ale už byla jen nepatrným bodem na obzoru. Dole, jsem uviděl kolem celého pozemku vysokou zeď a podél ní se procházeli ozbrojení muži. Ty dva nejblíže byl Calvera a zloduch Frank celý v černém.
Přemýšlet nad tím odkud se tu vzala bílá holubice, jsem mohl, až se mi podaří nějak vyřešit aktuálnější problém. Její vyprávění znělo pravdivě.
Odmítnutí Faustovi by nemuselo prospět mému zdraví.
Zbytek dopoledne jsem se pokoušel promyslet nějaký plán. Nic jsem nevymyslel a tak jsem musel, jako již mnohokrát, počkat na vývoj událostí.
Před večeří se přiklátil Hartl a se zjevnou nechutí mi řekl, že mě Faust už čeká a on že odjíždí: „Nechápu, co na tobě ten starej paprika má. Asi se do tebe zamiloval, nebo co. Vykopl mě jako posledního slouhu!“
Pohrdání i vztek by se z něj dal ždímat na džbery.
Faust už seděl v jídelně a vítal mě: „ Tak co, kdy začneme?!“ hlaholil bodře, ale já v jeho hlase uslyšel potlačovaný spěch a jako spodní proud, kdesi dole i obavy.
„Stále si nejsem jist, jestli to zvládnu.“ vytáčel jsem se a šetřil čas jako brankář týmu, co minutu před koncem vede o branku.
„Slyšel jsem, že jsi muž mnoha schopností, máš skvělé reference.“
„Mojí nejlepší schopností je neplést se do problémů při kterých bych mohl přijít k úrazu.“
Faust už neodkázal skrýt nedočkavost a připomínal ze všeho nejvíc přetopený kotel: „ Slíbil jsem ti přeci ty moulo, že ti budu pomáhat, tak mě nesmíš zklamat! Nemůžu už čekat. Dejme se do práce, teď hned! Nebo o tobě mám rozhlásit, že jsi neschopný šašek?“
„To už jsem slyšel mockrát, už jsem se naučil s tím žít.“
Můj klid ho rozpaloval do běla: „ Musíš se stát mým učněm!“
Hlas mu rozčilením přeskakoval a ztrácel sebekontrolu.
„Tak to je mi líto, učněm jsem byl u Merlina a u něj jsem složil i zkoušku.“
Velká rafička se na sloupových hodinách stojících v čele jídelny s klapnutím, které znělo jako výstřel, posunula na dvanáctku a překryla malou.
Faust vyskočil, drapsnul mě pod krkem a palci začal tlačit na průdušnici a teď už zoufale chrčel: „Musíš přijmout mojí nabídku!“ Byl podstatně větší a těžší, a protože jsem seděl, měl výhodu.
Začaly se mi dělat mžitky před očima. Vykopl jsem nohy do obrovitého dubového stolu. Židle se zvrátila dozadu. Já, který byl na pád připraven, jsem přistál na boku, ale jeho to překvapilo, musel mě pustit a vlastní vahou přepadl přese mne.
V mžiku jsem se otočil a uštědřil mu tvrdou ránu do obličeje. Vůbec jsem v tu chvíli nevnímal, co se kolem děje a tak můj nápřah k další ráně zastavil klidný hlas: „Jestli dovolíte pane Šíne, já už si pana profesora převezmu do naší péče.“
Stála tam obrovitá nepopsatelná bytost s očima jako dva řezavé uhlíky a s kravským ocasem. Zašilhal jsem, jestli má kopýtko. Měla.
Faust zpola omámen mým direktem se na ni vytřeštěně zadíval a zvedl ruku jakoby v obraném gestu.: „Proč? Mohl bych ti přivést ještě mnoho duší.“
„To je možné, ale chápej, že kvůli reputaci musíme trvat na dodržování termínů a tys ho právě prošvihl. Krom toho se už dlouho na tebe těším. Tak pojď, čeká tě spousta zajímavých zážitků.“
Lehce objal náhle zkrotlého Fausta kolem ramen a na odchodu se otočil ke mně: „ Nerad to přiznávám, ale dlužím ti službičku, takže kdybys někdy potřeboval…“ nechal to nedopovězeno a zmizel.
Oproti dramatickému zániku domu Usherů, ten Faustův mizel tiše jako když bledne stará kresba, až jsem tam stál sám na zeleném pažitu a kousek opodál pak mé auto.
Coural jsem se k němu. Když už jsem otevíral dvířka, přilétla bílá holubice a změnila se v Jane Mansfeldovou. Stále ještě na sobě měla ty minišatičky.
„Máš vedle sebe místo pro stopařku?“
„A kam to bude, krásná dámo?“
„Mě je jedno kam, důležité je s kým a nemusíme spěchat.“
Ukázal jsem jí na sedačku, nasedl také a vyjeli jsme. Ještě nikdy mi cesta domů netrvala tak dlouho……