Galaktický bard

¨
Galaktický bard.

Kapitola I.


Tak to jsme my
pohrobci květinového hnutí.
Tak to jsme my
to v našich žilách koluje
220 elektrických voltů,
v očích odlesk
Woodstockých koncertů.
Tak to jsme my,
děti dunícího rocku
potomci kytarových mágů
tak to jsme my
sirotci seržanta Pepře

( Brian Roy- Květiny našich srdcí.)

Tenhle můj příběh začíná někdy v polovině šedesátých let, kdy jsem sedával po večerech doma a poslouchal na staré podkově Laxík, tedy správně rádio Luxemburg. Ta muzika, která se odtamtud linula, mě připadala jako zjevení, jako božská mana.
No a tak jsem samozřejmě žebral na rodičích, aby mi koupili kytaru. Aby se mě zbavili, pořídili mi krám za tři stovky. Jeden známej se nade mnou slitoval, nakreslil mi na kus papíru pár akordů a makej!
Jaké bylo překvapení mých rodičů, když mi to vydrželo a já každou volnou chvilku cvičil a cvičil.
Elvis, Beatles, Eric Clapton, Jimi Hendrix a další, to byli moji bozi!
V té době se jako houby po dešti objevovaly skupiny vlasatejch mládenců, kteří mlátili do kytar všude, kde to jen trochu šlo. A tak se taky objevila jedna u nás v hospodě za rohem. To se ví, že jsem u toho nemohl chybět! V zakouřeném sálku byla atmosféra hustá jako kaše a já jako uhranutej zíral na kytaristu.
Když skončili, tak už jsem to nemoh vydržet a šel jsem za ním a jestli by mi jí půjčil. Nejdřív se trochu cukal, ale když viděl, jak se na to třesu, tak podleh a kytaru mi půjčil. Rozhlíd jsem se, lidi už se rozcházeli, jen několik chlápků sedělo u piva.
Vzal jsem kytaru, hrábnul do strun. Nejdřív mi bylo všelijak, ale pak jsem se do toho vložil. Byl jsem v sedmém nebi a svět okolo pro mě přestal existovat. Nevím, jak dlouho to trvalo, ale pak jsem se začal z toho opojení trochu probírat a uvědomovat si okolí. To co jsem uviděl, mě šokovalo. Všechno v sále bylo nehybný. Hotová Šípková Růženka! Zíral jsem na to a prsty po hmatníku mi nějak automaticky klouzaly pořád dál... Preludoval jsem a vytřeštěně zíral na to děsivé a zároveň směšné sousoší. Dalo mi děsnou práci, abych odtrhl prsty od strun. Konečně se tahle bláznivá scénka jako vystřižená z nějakýho pitomýho filmu přetrhla a všechno začalo zase normálně fungovat.
Nevím, jestli si toho někdo všim, já tedy alespoň na nic takovýho nečekal, položil jsem kytaru, vzal to dozadu přes záchodky, malou zanedbanou zahrádku, kde se mi ve tmě podařilo ukopnout si palec, a přes plot pryč.
Několik dnů jsem se tý hospodě vyhýbal, ale pak mě zvědavost přemohla. Vplížil jsem se tam jako pašerák a rozhlížel se. Byla sobota odpoledne a tak tam sedělo jen pár dědků, kteří mastili mariáš a hospodskej klimbal u pultu. Vypadalo to, že je všechno v pořádku a nikdo si na nic nepamatuje, ale s koncerty byl konec. Zhluboka jsem si oddychl a mazal pryč. To se ví, že jsem se zařekl, že na elektriku už v životě nesáhnu, ale zase, jak už to v životě bývá, tak mi to předsevzetí dlouho nevydrželo.
Netrvalo to ani týden a otrnulo mi. Náhoda tomu chtěla, že jsem potkal toho kytaristu, kterej mi půjčil svůj nástroj. Začal do mě hučet, že prej jsem válel přímo božsky, a že bych si s nima moh zase někdy přijít zahrát, a že jsem prej big man a tyhle kecy. Mě to dělalo strašně dobře a začal jsem se naparovat jak kohout a už jsem se viděl alespoň v Lucerně. Když mě potom zatáh do takovýho pajzlu a dali jsme si pár piv, proložili to rumama, měl jsem pocit, že mi svět už skoro leží u nohou.
Po tom hororovým zážitku už jsem ani nevzdech, a tak jak bylo domluveno jsem za tři dny vypadl z domu a mazal přes celou Prahu do takovýho zástrkova a těšil se jak malý děcko až si zahraju s kapelou.
Skutečnost ovšem byla jiná, což je taky v životě normální. Ten kluk ke mě přišel a abych prej se nezlobil, a že si je dneska přišel poslechnout pan NĚKDO HROZNĚ důležitej, a že mi to půjčí na chvilku po skončení programu.
Odkejval jsem to a oddaně čekal. Když konečně byl konec, tak už jsem se na to třás, jak kuřák co neměl celej den v hubě cigáro.
Hupnul jsem na jeviště, navlík se do toho jak do postroje, a nejdřív potichounku začal.
Koukám kolem sebe, malou chvilku se nic nedělo, ale pak to začalo stejně jako minule. Lidi ztuhli v půli pohybu!
Jak jsem to zmerčil, bacil jsem s kytarou a uháněl pryč, aniž bych se staral, jestli se z toho transu dostali.



Kapitola II.
Do nebeských výšin,
Po spirále času,
V černé tmě jen hvězdy svítí
jak majáky poutníkům po vesmíru.
(Richard Merle: Na temném pozadí vesmíru.)

Jak jsem už vypravoval, byla tahle putyka daleko na periférii a tak to na konečnou autobusu byla pěkná dálka. Šinul jsem si to mezi vilkama, když v tom se najednou proti mně zjevili dva chlápkové. Vysoký, hranatý, na sobě dlouhý pláště i přesto, že byl červen. Měli klobouky naražený do čela, takže jim nebylo vidět do obličejů. Kdybych to neviděl na vlastní oči, řek bych, že jsem se dostal do nějakýho špatnýho filmu o mafii. Chvilku jsem se zabýval nápadem otočit se a mazat pryč, ale pak se mi to nějak nezdálo a řek si, že to pro mě vyjde nastejno a že to risknu a šel jsem dál proti nim.
Sotva se ještě víc přiblížili, tak už jsem věděl, že to byl špatnej nápad. Byla ve mě malá dušička, protože jsem si už v duchu představoval, jak vyndavají z pod pláště samopal a praží to do mě, aby mě upravili do podoby ementálu.
Pak už byli skoro u mě a v dokonalém duetu pozdravili: „Dobrý večer,“ a zeptali se, jestli jsem ten a ten. Já jen vykoktal, že jó a myslel na policajty, protože, kdo kdy tehdy slyšel o MIB?
„Nechceme vám ublížit, naopak potřebujeme vaší pomoc.“
„Pomoc,“ řekl druhý a malou prodlevou.
„Potřebujeme vás, naše královna je nemocná!“
Teď už mluvil jen jeden, zatímco druhý mu horlivě přikyvoval. Bylo v tom tolik vážnosti a naléhavosti!
„Já ale nejsem doktor.“
„My nepotřebujeme lékaře. Slyšeli jsem vás hrát, určitě jste zrovna vy ten pravej a pak taky...“ zaváhal.
„No!“ pobídl jsem ho.
Kroutil se jako malej chlapeček, kterýmu se chce čůrat a stydí se to říct: „ My máme problémy se s lidma domluvit, a když už se nám to někdy povede, tak před námi utečou.“
V hlavě se mně objevila vzpomínka na to, co jsem slyšel o různých zvrhlících, a naskočila mi husí kůže.
Oba jakoby tušili, co se mi promítá v hlavě, opět v dokonale synchronizovaném gestu vytáhli ruce z kapes baloňáků: „Prosím, věřte nám, jste naše jediná naděje!“
Zíral jsem na ně ztuhlej jak Lotova žena, protože ruce jim končili zároveň s rukávy – neměli ani dlaně, ani prsty! Uvědomil jsem si, že bych měl utíkat a ječet hrůzou, ale připadali mi spíš směšný, než nebezpečný. Sledovali dráhu mého vytřeštěného pohledu a ihned vrazili ruce zpět do kapes. Když je znova vyndali, bylo už vše v pořádku.
„Promiňte, technická chyba. Půjdete s námi.? Opravdu vás moc potřebuje.“
Bylo zbytečný hledat smysl tam, kde si logika vymkla klouby. Stejně jsem asi neměl na výběr a tak jsem jen kývl, že jo.
Zabočili jsme za roh. Na jedné straně tu byly vilky a na druhé dřevěná ohrada, za kterou bylo staré fotbalové hřiště, na kterém si jen občas začutalo pár kluků. Ti dva zabočili k dávno vyvrácené brance a já za nimi. Uprostřed husté vysoké trávy stálo na nožičkách něco šedivého. Létající talíř! Kolik já už toho o nich četl a teď jsme se vydali zrovinka ke dveřím jednoho z nich. Můžu vám říct, že zblízka nevypadal vůbec jako zázrak techniky bůhvíjak vyspělé civilizace. Byl pěkně olezlej, rezatej a barvu měl na mnoha místech oprýskanou. Schůdky byly rozviklané a uvnitř, když jsme se tam nasoukali, těsno a děsnej smrad, jako když se pálí izolace, no znáte to, né?
Sotva jsme se nacpali dovnitř, jeden z nich začal uzavírat vchod. Povedlo se mu to až na potřetí a s děsným bouchnutím. Ani start se neobešel bez problémů. Talíř několikrát prudce poskočil a tak jediný, na co si pamatuju, bylo vlnobití v žaludku, kterej poskakoval proti rytmu cukání talíře. Blesklo mi hlavou, že po mně asi bude doma sháňka, ale už bylo pozdě něco dělat.

Kapitola III.


Hrábnu do strun
a všechno se rozezní
zahraji pár tónů
a všude bude láska.
Závist a nenávist
skončí na smeťáku.
Vraždy a násilí,
odvezem do spalovny,
zbavíme se jich jednou pro vždy.
Zavřeme je do černého pytle
odvezem je do spalovny….

( Paul Santini: Všechno smetí světa)

O cestování vám toho moc nepovím. Jestli se chcete na tohle téma něco dozvědět, tak si sežeňte knížky pana Adamskyho, já nemůžu sloužit. Celou cestu mi bylo blbě, točila se mi hlava a žaludek se mi tlačil do krku.
Mysleli si, že mě to ohromě baví, když do mě hučeli věci, který bych radši neslyšel. Třeba to o neznámé cizí civilizaci, která je kdysi navštívila v jejich starověku a jak teď po ní pátrají v celé galaxii. O geniálním učenci, který přišel na možnost cestovat nadsvětelnou rychlostí na časonech (neptejte se mě co to je, já to nevím). Vyprávěli o nadšení, které u nich zavládlo, když objevili naší Zemi a jaké bylo jejich zklamání, když nás poznali lépe. O tom, jak tu hlídkují a zkoušejí pochopit náš pro ně tolik cizí svět plný násilí a válek.
Vyprávěli i o svém domově, tak někde uprostřed Mléčné dráhy, kde jsou prastaré vychladající hvězdy. Věří, že právě ta jejich planeta je oním bájným středem vesmíru, ke kterému všechny ostatní nebeské objekty- pulsary, qvarky, qvasary, rudí obři i bílý trpaslíci shlíží s úctou a vysílají k němu své paprsky signály, nebo záření.
Uprostřed toho jejich světa je postaven palác, ve kterém sídlí jejich královna. Traduje se, že ona je posledním potomkem synů pána Praplamene a v ní se prolínají všechny tyto vlivy i myšlenky všech bytostí ve vesmíru.
Jenže teď je všechno jinak, královna vlivem negativních myšlenek naší civilizace chřadne a potřebuje hodně kladné energie.
Podle toho, co mi vyprávěli, jsem si jí představoval, že vypadá jako nějaký generátor a v mezičase, když jsem zrovna nezvracel, jsem se pokoušel vysvětlit jim, že nejsem žádný technik, ale bylo to marný.
Pak se talíř začal znova kolíbat a já pochopil, že jdeme na přistání.
Byla to velká rozlehlá hala, kde parkovalo pár talířů podobných tomu našemu. Byl jsem rád, že už to mám za sebou, byli jsme tam namačkaný jako sardinky a taky se mi chtělo děsně čůrat. Nejprve jsem si odskočil a pak jsem se v jejich doprovodu vydal na obhlídku místních krás.
Můžu vám dát čestný slovo, že to tam nevypadlo nijak vábně. Všechno tam bylo ošumělý a vůbec to nesvítilo novotou, jak to vídáváme v každém, jen trochu cti dbalém sci- fi filmu. Dobrá polovina světel poblikávala, nebo byla úplně tmavá. Barva se loupala v dlouhých plátech, které se podobny gotickým chrličům v obloucích obracely k zemi. Na několika místech byly znát malé ostrůvky oprav v moři zašedlé barvy.
Šli jsme spoustou chodeb označených barevnými piktogramy, kterým jsem houby rozuměl a měl jsem spíš pocit, že bloudíme a budeme tam courat celou věčnost, když jsme náhle a bez přechodu vpadli do velkého sálu, který sestával s vysokých barevných oken. Všude okolo byla spousta předmětů a tvorů. Byl to na mě moc velkej nápor. Po té šedi jsem se najednou ocitl uprostřed šílených orgií barev a tvarů. Bylo to k zbláznění. To o čem jsem si myslel, že je to kytka nebo váza, se začalo náhle pohybovat, a naopak. Nedali mi vůbec šanci všechny ty vjemy vstřebat, protože mě táhli dál. Další a další obrovité haly naplněné něčím, co ze všeho nejvíc připomínalo psychadelický tryp.
Konečně jsme zakotvili před velkejma fíkusama zkombinovanejma s chobotnicí. Moji průvodci začali na ně chrčet a pískat a já šel málem k zemi, když dva z těch fíkusů vytáhli kořeny z míst, kde stáli a uvolnili nám průchod.
„Musíme chvíli počkat,“ informovali mě moji průvodci, „Nechcete si vzít z náma?“ a už si to šinuli k něčemu, co asi mělo funkci stolu, i když to vypadlo jako leknín zkříženej s leguánem. Můj žaludek mi s táhlým zaúpěním připomenul, že mám hlad. Jídlo si nesmíte představit jako nějaké hody – vypadalo to jako slisovaný a letlampou trochu očazený piliny a chutnalo to jen o kapku líp. K pití tu sice byly různé nápoje, ale riskl jsem jen průzračnou tekutinu, která se ukázala být tím, čím se jevila, totiž vodou. Můj žaludek s tím byl spokojen jen do té chvíle, kdy jsem a udělal tu chybu a zeptal se, co to všechno je. Když mi to začali vysvětlovat, byl jsem rád, že všemu nerozumím, nicméně i to málo stačilo k tomu, abych měl problémy udržet pozřené v žaludku.
Všechno se to zatím událo tak rychle, že jsem vůbec neměl čas nad tím přemýšlet, až teď. Jak se mi to převalovalo v hlavě, najednou mě napadlo, na co budou chtít, abych hrál, když jsem si nevzal sebou kytaru. Nakonec jsem si řekl, že je to jejich problém, protože moji průvodci už mě zase někam táhli. Chvilku jsme kličkovali, pak jsme to najednou zasekli, otočili se a já ji uviděl a věděl, že je to ONA.
Neseděla na ničem, co by se dalo nazvat trůn. Ze všeho nejvíc to připomínalo proutěné křesílko, ve kterém sedávala ráda na verandě před domem moje babička a vyhřívala se na slunci.
Určitě jí bylo zle, ať už to bylo cokoliv. Byla bílá, skoro průhledná a z toho sinavého obličeje se na mě dívali ty nejkrásnější hnědé oči, jaké jsem kdy viděl. Byly strašně, strašně smutné a já si moc přál té bytosti pomoct.
„Chtěl bych jí zahrát, ale nemám tu kytaru,“ otočil jsem se k těm dvěma, protože jsem měl najednou pocit, že je to i můj problém. Běda! Moji věrní andělíčkové strážníčkové byli fuč! Ale v hlavě jsem uslyšel hlas, JEJÍ HLAS: „Tak si jí zkus představit.“
No jó, já vím, že to byla blbost, ale co mi zbývalo jinýho? A tak jsem zavřel oči a představil si nádhernou nablejskanou elektriku, kterou svíral v rukou můj idol Jimi Hendrix na plakátě, kterej jsem měl doma připíchnutej nad postelí, a k tomu sadu těch nej Marschallů.
A zázrak se konal! Najednou jsem cítil, že jí držím v ruce. Podíval jsem se na ni nevěřícně a pak na královnu. Zdálo se mi, že její výraz už není úplně smutný, naopak, že se šibalsky usmívá.
Nezbývalo nic jiného, a já se do toho dal, hrál jako ještě nikdy před tím a děly se věci. Odevšad začaly k jejím nohám padat květy. Pampelišky, karafiáty, růže, orchideje a ještě spousta dalších. Hala, předtím potemnělá se náhle rozjasnila, ale to všechno nebylo zdaleka tak důležitý. Já se díval jen na ty její krásné velké oči a zdálo se mi, že v nich vidím štěstí.
Všude okolo nás vybuchla obrovská kakofonie jasných pastelových barev, a hala se změnila v jeden gigantický mejdan. A já hrál a hrál a díval se jí do očí, které svítily spokojeností, až se mi z toho zamotala hlava a já se poroučel do hustého trávníku, který se tam objevil místo dlažby.

Kapitola IV.

Kytara v koutě stojí
jak opuštěná žena
zhasly už světla,
temná je scéna.

Kde jsou ty časy,
kdy hráli jsme Stouny
konec je všemu
už dozněly tóny.

Shinen

Vědomí se mi vracelo pomalu. Trávník tu pořád ještě byl, ale byl to trávník na opuštěném fotbalovém hřišti, to bylo jasné. Pár metrů ode mě, jsem v šeru viděl obrys branky. Kouknu na hodinky a od chvíle, co jsem vypadl z tý hospody, uběhlo sotva třičtvrtě hodiny. Bylo to jasné – trochu jsem se líznul, tady jsem usnul a zdál se mi divokej sen. Už jsem se zvedal, když jsem rukou o něco zavadil. Byla to kytara. Ta krásná, báječná Hendrixova kytara. Díval jsem se na ní. jako u vytržení. Byla ještě krásnější než v tom snu.
V tom mě došlo, že když tu je, tak to nebyl sen! Zíral jasem na kytaru, ale v myšlenkách jsem byl u ní. Jestlipak jí moje hraní vyléčilo?
Na další uvažování nebyl čas, už byla pokročilá hodina a já musel prchat domů. To se ví, že jsem nikomu o tom, co se mi stalo ani nemuk, dostal bych se leda tak do blázince. O kytaře jsem řek, že jsem jí koupil za pár šupů v bazaru, ale moc jsem si na ní nezahrál. Přišly sedmdesátý léta, s nima normalizace a to nebyla vhodná doba na tuhle muziku a tak jsem si jí pověsil nad postel.
Je tam dodnes.
Občas jí sundám, zabrnkám si na ni a vzpomínám na královnu, na ty její krásné mandlově hnědé oči a doufám, že je šťastná.