Nedokončený obraz

Nedokončený obraz.
Když se sir Roger Bacon konečně usadil na svém rodném sídle, často mě zval ke svému stolu a pak ještě dlouho do noci vyprávěl o svých cestách po celém světě, během nichž prožil nejednu zajímavou příhodu.
Když jsem tak sedávali, můj zrak často se zastavil na obraze krásné mladé ženy, který byl však nedokončený. Sama vznosná postava té sedící dámy byla téměř dokonale vykreslená, leč pozadí bylo jen naznačeno.
Sir Bacon vbrzku zaznamenal tento můj zájem a vyloudilo to úsměv na jeho tváři.
„Vy by jste asi chtěl vědět, proč mám tento nedokončený obraz pověšen na tak významném místě své pracovny? Dobrá, vidím vaší zvědavost a tak vám o tom budu vyprávět.
…………………………………………………………………………………
Jel jsem tehdy do Florencie na pozvání samotného Leonarda da Vinci, který se nějak dozvěděl o výzkumech mého předka a požádal mě, zda by směl nahlédnout do jeho zápisků, protože mimo malování o něm bylo známo, že se všelijakými pokusy a vynálezy též zabývá.
Když jsem přibyl do domu, kde sídlil, byl jsem přivítán jeho sluhou. Sám mistr však, jak mi bylo řečeno, dlel právě u jednoho vyznačeného měšťana, který si přál od něj získat podobiznu své ženy. Vyptal jsem se tedy na cestu a jelikož jsem toto krásné město již v minulosti navštívil, neměl jsem problém označený dům najít. Zaklepal jsem na zdobené dveře a poté, co jsem se představil, sluha odkvačil do domu, aby se přeptal, zda mě může uvésti.
Chápal jsem to, světem se potuluje všelijaká cháska a opatrnost je tedy na místě. Ostatně netrvalo dlouho a vrátil se hluboce se klaníc a omlouvajíc zdržení. Uvedl mě nahoru do bohatě zařízeného pokoje, kam oknem prosvítalo odpolední slunce. Na sedátku tam seděla velmi mladá krásná žena a aby se nenudila, držela v ruce vyšívání a obratnými prstíky vedla jehlou barevné stehy. O kus dál, blíže světlu sám mistr měl před sebou na stojanu rozpracované dílo. U něho pak stál jeho učedník, pozorujíc ho, a tak jak bylo zvykem, připravoval třením barvy a podával štětce.
Velký Leonardo nejprve několika tahy dokončil část malby a až poté odložil paletu a štětec a radostně mě uvítal s tím, že netušil, že místo písemné odpovědi si přichvátnu a přivezu žádané svazky.
Vstal, pokynul učedníkovi, aby pokračoval a spolu jsme poodešli. Tu mě vyzval bych vyprávěl o své cestě. Když jsem viděl dychtivost v jeho očích, nemohl jsem nevyhovět a přiznám se, že jsem se dosti široce rozpovídal. Leonardo stál zády k místnosti a tak jen já jsem viděl, jak na sebe dáma a učedník hledí horoucími pohledy. Tehdy do místnosti vstoupil její manžel a láska v jejích očích ihned pohasla. Sklopila zrak opět k vyšívání a horečně předstírala zaujetí.
Byl to již starší muž s odulým bříškem, který patrně značně hodoval alkoholu. Ostrý pohled, úzká ústa a špičatý nos jakoby dávaly tušit popudlivou povahu. A opravdu, hned jak vešel, začal se rozčilovat. „ Co tohle má znamenat? Co tady dělá v mém domě cizí člověk, kterého jsem nepozval? A proč obraz maluje tenhle holobrádek? Nechci obraz od nějakého začátečnického mazala!“
Viděl jsem, že slavného mistra se tato slova nemile dotkla, i proto, že rozčileného manžela doprovázeli další tři muži, podle jejichž vzhledu, dalo se soudit, že jsou šlechtického původu. Přinutil se však ke klidu:
„Omlouvám se, to je má chyba. Toto je sir Roger Bacon, který přijel z Anglie na mé pozvání a já netuše, že ve chvíli jeho příjezdu budu pod vaší střechou, dal jsem příkaz sluhovi, aby ho ke mně neprodleně poslal.“
Mužíka to však nijak neuklidnilo a naopak dál pokračoval v lamentacích: „Angličan? Nenávidím cizince. Tihle divoši ze severu měli zůstat uzavřeni za Hadriánovým opevněním a nevylézat mezi civilizované lidi. A tenhle mladík, který tu tak nestydatě přímo před mým zrakem civí na mou zákonitou ženu, ať okamžitě vypadne, nebo zavolám sluhy, aby ho spráskali jako psa!“
Mě osobně se takové urážky nemohly dotknout. Již mnohokrát se mi vyplatilo zachovat chladnou mysl tam, kde by jiný již přešel k odvetě. Navíc jsem respektoval to, že jsem opravdu v cizím domě bez svolení majitele.
Díky tomu jsem si uvědomil, že on není doopravdy tak rozčílen, jak předstírá, ale že je to divadlo, pro jeho doprovod, kterým chce ukázat, že on si může dovolit vyčinit i tomuto slavnému muži.
Zatímco mistr zůstal klidný, jsa si vědom, že tento mužík je jen červem u nohou velikána, mládenec přec měl více horkou hlavu. Prudce vstal, takže převrátil stojan a už- už se hnal vpřed, maje ruce sevřené v pěst. Tu však Leonardo, na svůj věk velmi hbitě se pohnul, pevně ho uchopil za rameno a řekl : „NE!“
Bylo to řečeno tak rázně, že se chlapec skutečně zastavil a pěsti napřažené před sebou svěsil podél těla. Uvědomil si, že doprovod toho vzteklého staříka by ho snadno přemohl a pak by to s ním velmi špatně dopadlo.
Leonardo jedním pohybem vyndal obraz z držáku stojanu a řekl: „Pojďme přátelé!“
Stařík ač dobře o hlavu menší mu zastoupil cestu: „ Tak počkat, počkat! Ten obraz je můj!“
„Dokud obraz není zcela hotov a zaplacen je můj.“ řekl mistr hlasem, který nepřipouštěl odpor. „ dal jste na něj zatím jen směšnou zálohu. Pošlu sem sluhu pro stojan a bravy. Taky vám vrátí tu almužnu, kterou jste mě zatím uctil. Sbohem.“
Ačkoliv jsem o tomto muži mnohé slyšel, nyní jsem na vlastní oči poznal, jak je to velký muž. Měl chování hodné vladaře!
Však se také pod vlivem jeho rozhodného hlasu, nikdo neopovážil mu odporovat a i zlostný mužík před ním ustoupil tak, jako malý psík před královskou dogou.
Vyšli jsme ven a teprve když jsme byli na ulici, obrátil se Leonardo nejprve k mladíkovi. Rázně mu podal obraz a řekl : „ TY! Nauč se sebeovládání, které sluší prostým mužům před bohatci, jinak brzo skončíš v šatlavě nebo v rukou kata!“….. „také se nauč lépe skrývat své city.“ dodal již mnohem smířlivěji.
Myslím, že v té chvíli netušil, jaká prorocká slova pronáší.
Pak se otočil ke mně a začal se omlouvat za tento politováníhodný incident, kterému jsem musel být nechtě svědkem. Odbyl jsem to jen mávnutím ruky.
I když jsem mnohé prožil, a nejsem žádný prosťáček, přes stačila malá chvilka, která mi vnukla úctu k tomuto muži.
Když jsme se vrátili do jeho domu a on vydal potřebné příkazy sluhovi, sedli jsme si společně a já vybalil zápisky svého předka, který se v klášteře, kde měl klid, věnoval studiu mnoha vědním oborům. Některé části jsem překládal z angličtiny, další pak můj předek ukryl pod tajné písmo, aby tak skryl před zraky mnichů plody své práce, neboť někteří takovou činnost naivně považovali za dílo samotného ďábla. Zde jsem alespoň povšechně vysvětloval význam jeho pokusů s křišťálovými skly vybroušenými do tvaru čočky, které správně seřazeny, ukazovaly věci vzdálené, nebo naopak prostým okem neviditelné.
Nepřekvapilo mě, že Leonardo, znalý věci, pokládal mi otázky nanejvýš zasvěcené a tak zbytek dne trávili jsme hovorem, přerušeným jen trochu večeří, která byla popravdě trochu skromnější, než jsem zvyklý. Nijak mi to však nevadilo, neboť Leonardo mi naopak ukázal zápisky ze svých bádání, které jinak přede všemi přepečlivě skrýval. Tu viděl jsem nakreslené dítě ležící dosud v lůně matčině, obnaženou paži bez kůže, nákres kostry ptačího křídla, od kterého tento génius odvodil stroj, který podle jeho slov prý i člověka dokázal unést a ve vzduchu udržet a další úžasné věci. Nemohl jsem než znova a znova žasnout nad obrovských rozsahem vědění tohoto gigantického génia.
On však, tak jak je pro mudrce časté, naopak velmi skromně přiznával, že jeho duch je příliš nestálý a často odbíhá od jedné myšlenky k druhé, aby tu prvou nechal nedokončenu. Též se přiznal, že své malířské vlohy využívá spíše k výdělku, ale jinak si váží právě svých výzkumů, kterým by nejradši věnoval veškerý čas. Ještě když tma padla na město, tu nechali jsme zapálit svíce a dlouho do noci rozprávěli.
………………………………………………………………………………..
Jsem zvyklý vstávat velmi časně a tak jsem již za kuropění byl na nohou, zatímco da Vinci dosud dlel na svém loži. I služebnictvo bylo v kuchyni, kde připravovalo snídani, když někdo dosti neurvale zabušil na dveře. Váhal jsem zda mám probudit mistra nebo zajít pro sluhu, ale když bušení nejen neustávalo, ale jeho intenzita se zvyšovala, uvolil jsem se jít otevřít sám.
Před dveřmi stál velmi důležitě se tvářící muž se znakem města na kabátci, který všem dával najevo, že jde o úředníka. Vedle něj pak další čtyř muži v kyrysech ozbrojeni halapartnami. Jakmile mě spatřil hned začal přísně spatra: „ Hej, kdo jste vy a kde je mistr Leonardo?“
„Ještě spí, co mu chcete?“
„Dnes v noci byl ve svém domě zavražděn obchodník s látkami. Přišli jsme pro mladého učedníka pana da Vinci Carla Sineliho. Tři důvěryhodní občané, poté, co se tu strašlivou novinu dozvěděli, dostavili se na radnici a zde vypověděli, že tento mladík se již včera se chystal tohoto muže napadnout. Je tedy důvodně podezřelý, půjde s námi, bude vsazen do vězení a vyslechnut. Bude-li odmítat, pak i právem útrpným přinutíme ho, aby se přiznal.“
To už i Leonardo da Vinci, který patrně uslyšel hluk, vyšel ze svého pokoje, přišel vedle mne a ptal se po příčině té podivné návštěvy. Muž mu to zopakoval, i když vzhledem k jeho věhlasu, podstatně uctivěji.
„Je to celé nesmysl“ zareagoval, „ mládenec celou noc trávil pod touto střechou, za to vám ručím já i můj přítel zde.“
„Přec však, když jste tvrdě usnuli, mohl se vyplížit z domu, aby dal průchod vzteku. O jeho výslechu již bylo rozhodnuto. Chcete se snad vzpírat právu?“
I za této situace, zůstal mistr klidný: „ Dobrá tedy, ale pokud jste přijali výpověď těch tří pánů, pak jistě přijmete i mou a zde mého urozeného hosta a pak bude neprodleně propuštěn na svobodu.“
Chlapec byl povolán. Úředník mu zopakoval obvinění a pak se ho ujali dva knechti. Vzali ho mezi sebe a pevně ho drželi, ač se nijak nevzpíral, jen vrhal na všechny okolo vyděšené pohledy.
Tohle divadlo, tak jako v každém městě, přilákalo mnoho čumilů a tak mi mistr letmým dotekem naznačil, abychom se vrátili do domu.
„Dovolil jsem si sire předpokládat, že mne, jen co se převléknu, doprovodíte na radnici a potvrdíte, že ten nebohý chlape je nevinen. Nicméně se obávám, že tu nejsem příliš oblíben, neboť mnoho lidí mě má kuli mým výzkumům nejen za podivína, ale i za čaroděje. Tudíž bude více věříno těm třem pánům a mladík půjde na mučidla. Útrpný výslech těžko vydrží a pak jistě přizná, i to co neprovedl.“
Chvíli neklidně přecházel po světnici a pak se náhle ťukl do čela: „Ale jsem já to hlupák. Vždyť sám osud vás v tuto chvíli sem přivedl! Však jsem vás toužil poznat nejen kuli zápiskům vašeho předka, ale i kuli tomu, že jsem slyšel mnohá slova chvály na to, jak obratně jste si vedl při vyšetřování případu těch mrtvých mnichů. Ačkoliv to mělo být tajemství církve, přec vbrzku o tom šla po celé Itálii zvěst. I když se známe jen krátce, přec cítím ve vás přízněnou duši a šlechetnou povahu. Budete ochoten vmísit se do věci?“
Mé srdce se naplnilo pýchou, slyšíc slova chvály od tohoto muže.
„Jistě! I když nevím, budou-li ochotni naslouchat cizinci v této zemi. A nejen kuli přátelství s vámi, ale i jen proto, aby spravedlnosti byl dán průchod a pravý viník byl po zásluze potrestán. Vydáme se na cestu a vy mi během ní povíte něco více o tom zlostném mužíkovi.“
Netrvalo to dlouho a byl připraven. Vyšli jsme a on se hned bez pobízení dal do řeči: „ Ten muž navenek obchoduje s látkami, ale ve skutečnosti půjčuje za lichvu, ač to křesťanství zakazuje. Je naprosto nemilosrdný při vymáhání. Proslýchá se, že jeho sluha- bývalý zápasník, prý již nejednomu dlužníkovi hřbet řádně zvalchoval. Dokonce snad i svou krásnou manželku získal jen díky odpuštění dluhu jakési rodině.
Zatímco ve dne obchoduje, večer, snad aby slunce nevidělo jeho černé skutky, věnuje se lichvářství. Půjčuje jen někomu, hlavně pánům. Odporný člověk. Tu objednávku jsem přijal jen proto, že mě docházely peníze a on jich nabídl mnoho.“
Myslím, že v tuto chvíli jen starost o jeho mladého učedníka mu zbránila, aby uviděl možné řešení. Tuto úvahu ale nechal jsem si v tuto chvíli pro sebe, protože od myšlenky k jistotě je velký kus. Stejně tak jen pouhá slova muže, který je tu cizí, by nikoho nepřesvědčila, na to bude třeba více.
Sotva jsme stanuli před radnicí, zastavili nás dva muži podobně vyzbrojení jako ti co si přišli pro Sineliho. Po chvilce dohadování nás vpustili. Sluha nás zavedl do místnosti, kde seděl úředník tvářící se nadutě. Vyslechl, co mu Leonardo řekl a pokynul písaři, aby výpověď zapsal. Já pak jen přidal svůj podpis.
Pak, ale došlo k překvapení, když nám sdělil. „Pořád je to ale jen vaše výpověď stvrzená tímto cizákem. Proti vám je jiná, která ho označuje za viníka a pochází od tří šlechtických synků.“
Tu už i mě došla trpělivost a vyňal jsem ze záňadří prsten, který mi svého času věnoval sám papež, abych jím prokazoval, že pracuji v jeho službách. Na trůně zástupce Páně již sice seděl jiný muž, ale prsten stále působil.
„Poznáváte ho?“ řekl jsem ostře.
Úředníkovi se při pohledu na klenot s rudým kamenem rozšířily oči údivem a nerad přiznal. „ Ano.“
„Tak mě nechte jednat a třeba se mi vše podaří objasnit a najít pravého viníka.“
„Dobrá“, odvětil neochotně, ale hned dodal: „ Jsme svobodné město. Tady platí jen naše zákony. Dávám vám lhůtu do zítřejšího rána. Pak dám průchod právu podle našich zvyků.“
Pak ještě posměšně dodal: „Stejně nic nevymyslíte a kluk bude mučen a pak bude viset.“
„Souhlasím. Do zítřka,“ odpověděl jsem rázně, otočil se a bez pozdravu odcházel.
Sotva jsme byli na ulici, popadl mě Leonardo za ruku a naléhavě řekl: „Věřím vám, že vše dopadne dobře, sire Bacone!“
Já jsem však v tu chvíli takovou důvěru v zdárný konec neměl, ale nechtěl jsem velkého mistra již tak rozrušeného, ještě dále zatěžovat chmurnými myšlenkami odpověděl jsem tedy neutrálně: „Půjdeme teď do domu zavražděného, promluvíme s vdovou a prohlédneme si to tam.“
Naštěstí to bylo jen kousek cesty a tak jsem nemusel odpovídat na další naléhavé otázky.
Do domu jsme byli vpuštěni okamžitě, jakmile nás sluha poznal a uvedeni do salonu k mladé dámě, která již byla oblečena tak, jak zvyk velí, do černého.
Povstala a podala nám ruku, pravíc: „Děkuji, že jste mi přišli projevit svou soustrast i když vás mistře včera můj nebohý manžel urazil. Bylo mi to velmi nemilé, ale on byl tolik prchlivý….“
Protože moje školská latina je trochu kostrbatá a liší se od té hovorové nářečné, požádal jsem da Vinciho, aby předával má slova.
„Je dáma ochotna odpovědět na několik otázek?“
„Ano, ale chci znát důvod.“
„Víme, že mladý Sineli je nevinen a doufáme, že se nám tuto jeho nevinu podaří prokázat.“
Prudce vzhlédla a v jejích očích se na malý okamžik radostně zablesklo, pak se však ovládla a tak jak mrav žádá, sklopila opět oči: „ Ano, odpovím na vše, ptejte se.“
Uklonil jsem se a začal: „ Nejprve se nám pokuste říct, co bylo poté, co jsme odešli z domu.“
„Můj manžel často pracoval dlouho do noci a tak mám ložnici jinde, ale slyšela jsem vzrušený hovor. Nevěnovala jsem tomu pozornost, bylo to u nás časté, můj muž byl v tomto velmi temperamentní. Pak návštěvníci odešli, slyšela jsem je na schodech. Jsou staré a dřevěné. Manžel večeřel jako vždy v pracovně a já v jídelně. Pak jsem se odebrala na lože, ale nemohla jsem usnout. Někdy už nad ránem, se mi zdálo, že slyším někoho přicházet. Znova hlasy. Je to běžné, lidé k nám v obavě, aby nebyli viděni, často přicházejí i ve velmi nezvyklou hodinu. Tehdy jim otevíral manžel sám. Dál nic nevím, znova jsem usnula a probudili mě, až když mi přišli oznámit tu strašnou zprávu.“
„Ale víte, co bylo dál?“
„Ano, ta hrůza! Ještě nyní je mi jen při té myšlence mdlo.“
Chvíli se odmlčela, jak sbírala síly.
„Ornel, to je ten silák, slyšel z pracovny mého muže nějaký podivný hluk, hned tam vyběhl, ale dveře byly zavřené. Tušil nejhorší a tak došel pro sekeru a dveře vypáčil. Sotva vstoupili dovnitř, uviděli manželovo tělo ležet vedle stolu v tratolišti krve. Probudili mě. Nevěřila jsem té strašné zprávě, ale když jsem vše viděla, omdlela jsem, a tak dál už nic nevím. Prý mě odnesli do mé ložnice a zde mi přivolaný ranhojič musel přiložit pijavice, aby mne přivedl k životu.“
„Pomůžete tomu milému mládenci?“ zeptala se nesměle.
„Jste ochotna to, co jste nám teď tady řekla, zopakovat před soudcem a odpřísáhnout na bibli svatou?“
„Jistě, nemám důvod lhát. Však sluhové to též dosvědčí.“
Pak na mě pohlédla, čekajíc odpověď na otázku, kterou prve položila, ale já už jsem byl myšlenkami zcela jinde. Ona si to vyložila špatně a její hlava klesla na hruď a rozplakala se.
Uvědomil jsem si svou netaktnost a chlácholivě řekl:„ Udělám vše, co bude v mých silách. Smím ještě promluvit s tím sluhou, co nesl snídani a prohlédnout pokoj?“
„Jistě! Čiňte co je nutno. Budu se modlit a doufat ve spravedlnost boží.“
Oceňoval jsem její horlivost ve víře, sám však vím, že té spravedlnosti je mnohdy třeba řádně vypomoci.
Sluhu, staršího, již prošedivělého muže jsme zastihli v kuchyni.
Leonardo k němu zahovořil: „ Dobrý muži, potřebovali bychom znát odpovědi na několik otázek.“
Myslím, že ho to příliš neuklidnilo, protože jeho pohled těkal z jednoho na druhého a byl stále bojácný.
Ujal úkolu pokládat otázky a da Vinci mi v tomto zcela přenechal iniciativu.
„Vy jste šel s Ornelem do pánovy pracovny?“
„Ano, ale ty dveře jsme museli vylomit, jináč to nešlo.“
„Jistě, udělali jste jen to, co bylo v té chvíli nutné a správně. Co jste viděli?“
„Pán ležel v krvi na zemi, dýku dosud zabodnutou v hrudi. Přistoupil jsem k němu, ale hned jsem viděl, že už mu není pomoci, že je mrtev. Víte já bejval ve vojsku jeho výsosti a tak jsem už nějakou tu mrtvolu viděl.
Pak nakoukla služka a začala strašlivě ječet. Vyběhla ven a křičela tu zprávu na celou ulici. Seběhli se lidé. Místnost byla najednou plná. Měli jsme co dělat abychom se vytlačili zase ven.“
Jen jsem souhlasně pokýval hlavou. Zhruba tak jsem si to představoval.
Muž, když viděl jak mu pozorně nasloucháme, se osmělil a pokračoval : „Víte co je zajímavý? Že jako první tu byli ti dva mládenci, co tu měl pán včera jako hosty. Vlítli dovnitř jak vichr a dělali hroznej zmatek. Všiml jsem si toho, protože jsem se bál, že budou chtít něco ukrást. Odpustěj, oni někteří páni jsou nenechavý stejně jako straky.“
„Je chvályhodné, že i v tak pohnutém okamžiku jsi střežil pánův majetek. Zmíním se o tvé snaze paní a ta tě jistě odmění.“
„Opravdu?“ úplně zjihl, „To by jste byl vašnosti, opravdu šlechetnej.“
A hrnul se, aby mi políbil ruku. Rychle jsem ucukl a řekl: „Dovedeš nás do pánovy pracovny? Potřebujem se tam trochu porozhlídnout. Budeš tam s náma a budeš dohlížet, že se nic neztratí.“
„Jasně, jasně a u vás já nemám obavy. Vy jste pánové úplně jiná sorta.“
Šli jsme po stejném schodišti jako předešlého dne, ale pak jsme uhnuli doleva. Dveře byly otevřené a nesly jasné známky od ran sekerou. Krev z podlahy již byla odstraněna a jen mokrý ovál, na drahým dřevem vykládané podlaze, dával tušit, kde tělo leželo. Pracovně vévodil psací stůl. Na kterém byla navršena změť papírů. I šatstvo z mohutné truhly stojící v rohu bylo vyházeno
„Byl tu takový nepořádek vždycky?“
„Kdepak, pán byl pedant. Všecinko mušelo být na svým místě, jináč bylo hned zle! Ještě jsem neměl čas to uklidit. Musel jsem toho moc zařizovat. Nebudete na mě žalovat?“
„Naopak, bylo velmi moudré, že jste místo činu nechal takto v původním stavu.“
Když to sluha uslyšel tato slova, nadmul se pýchou jako holub.
Já si v té chvíli svým vnitřním zrakem představil celou situaci: Přichází vrah. Pán, ho zná a tak ho bez prodlení pouští dovnitř. Proč nezaútočil už ve dveřích? Chce za každou cenu získat knihu, kde jsou zapsány dluhy, a neví kde je. Jdou dovnitř. Pak pod záminkou, ověření správnosti účtů si vrah nechá ukázat knihu. Jakmile ji však lichvář ukáže, muž zaútočí. Jenže v momentě, kdy dokoná své strašné dílo, uslyší dupot sluhy na schodech. Nemůže uniknout a tak propadne panice a dveře zavře. Co dál? Když sem ti dva pak vtrhli. Krom mrtvého nikoho neviděli!
Rozhlédl jsem se kolem sebe. Na první pohled zde nebylo místo, kam by se mohl vrah schovat. Kam tedy zmizel? A přece! Truhla na šatstvo byla dostatečně velká, aby pojala muže menší postavy. Bylo to možné? Ano!
Byl to zoufalý riskantní čin, který vyšel díky tomu, že dovnitř vtrhli lidé.
A co kniha? Získal vrah ten zlořečený předmět? Vyrval ho snad z ruky chladnoucímu tělu?
To ale nebylo v tomto okamžiku důležité, protože vše, co jsme se zatím dozvěděli, nedokazovalo nevinu Sineliho. Bylo třeba najít něco, co by mi umožnilo ukázat na pravého viníka.
Musím zde poznamenat, že přestože Leonardo da Vinci jak malíř a vynálezce byl vskutku geniální, v těchto chvílích mi nijak nepomáhal a musel jsem spoléhat zcela na sebe.
I když zde touto místností již prošlo mnoho lidí, přec jsem doufal, že se mi podaří najít nějakou maličkost, která mi ukáže cestu. Přesvědčil jsem se, že důkladná prohlídka míst, kde došlo k zločinu, často přinese své ovoce. Další věcí pak je ten správný předmět poznati, což je věcí intuice.
Uvolnil jsem tedy svého ducha a zdánlivě bezcílně procházel pokojem, převracel papíry ležící na stole. Chtěl jsem otevříti zásuvky, ale ty byly uzamčeny. Sluha to viděl a hned vysvětlil: „Klíček od zásuvek jak psacího stolu, tak i sekretáře tamo měl pán vždy u sebe. Nosil je na řetízku na krku. Než byl odnesen do márnice, sňal jsem je a předal donně. Mám pro ně zajít?“
Jen jsem zamítavě mávl rukou. Byl jsem už značně rozladěn, protože jsem stále nic nenašel. Nakonec jsem prohlédl i lůžko a letmo nahlédl do truhly.
Už jsem ji chtěl opět zavřít, když se mi zazdálo, že jsem zahlédl mezi šaty na dně cosi zalesknout. Nahnul jsem se ještě blíž a opravdu! Ležela tam náušnice, s malým šestihranným diamantem. Tyto klipsny byly v současnosti velkou módou mezi místními mladíky a já si uvědomil, že jsem ji už někde viděl, ale nemohl jsem si vzpomenout, kde a u koho, ale mé srdce již jásalo a já se v tuto chvíli kál za svá rouhačská slova o boží spravedlnosti.
„Pojďte sem!“ zavolal jsem. Leonardo i sluha přichvátli ke mně.
„Pohleďte,“ ukázal jsem na klipsnu.
„Dosvědčíte, že tato náušnice byla mnou nalezena zde v této truhle v místnosti, kde došlo k vraždě, aby tento důkaz nemohl být zpochybněn.“ Oba kývli na souhlas a já teprve poté ji vyňal. Přitom jsem v truhle narazil ještě něco. Rozbušilo se mi srdce tušením, ale vší mocí jsem se ovládl.
Dal jsem si náušnici na dlaň, abych si ji mohl lépe prohlédnout, a tu jsem viděl, že sluha, který mi nahlížel zvědavě přes rameno se náhle ulekl a dal si ruku před ústa, aby nevykřikl. Bylo mi to jasné. I on ji poznal.
Většinou se snažím s lidmi jednat mírně, ale jsou chvíle, kdy je nutno volit přísnější tón. Uchopil jsem ho pevně za rameno a naléhavě promluvil: „Poznal jsi ji, stejně jako já, ale já si nemohu vzpomenout, kde jsem ji viděl. Řekni to jméno!“
Sluha ale vrtěl hlavou a roztřásl se jako osika.
„No tak, to jméno!“ řekl jsem už velmi ostře.
„Masconi. Ten mladý Teodore, ten něco takového nosí. Byl tu včera s braty.
Ó pane, prosím, neříkejte, že jsem vám to řekl já. Je to moc mocná a bohatá rodina. Přišli sem před rokem z Benátek, prý obchodují i s berberskými piráty. “
„Ne, neboj se.“
A před mým vnitřním zrakem se opět objevil obraz z včerejšího dne, kdy se ten stařík před těmi mládenci naparoval a urážel Leonarda.
A právě v té chvíli mě napadla myšlenka v prvé chvíli tak bizarní, že jsem ji už chtěl zavrhnout, ale pak mi to nedalo, podržel jsem jí a začal domýšlet.
Bylo by to vůbec možné? Ptal jsem se sám sebe a čím déle jsem si to v hlavě rozebíral, tím se mi to jevilo jako reálnější.
Abych se mohl podívat na to, co jsem tušil nalézt v truhle, potřeboval jsem, aby sluha na chvilku odešel.
„Byl by jste tak laskav a přinesl na tento náš cenný nález nějakou vhodnou krabičku?“ teď když jsem se uklidnil, opět jsem mu vykal.
„Jistě pane,“ a s tím odkvačil.
Jen co byl za dveřmi, hrábnul jsem nedočkavě na dno truhly a opravdu!
Bylo to neuvěřitelné, ale kniha tam byla. Rychle jsem jí vyndal, rozepjal vestu a schoval do záňadří.
Leonordo zpoza mě zahlédl, co jsem vyndal a já v jeho očích uviděl obdiv a úžas. Byl to ten nejkrásnější okamžik v celé té dosavadní anabázi.
„Jak jste u všech ďáblů…“ ale to už se vracel sluha, tak rychle zmlkl.
„Paní se nechává poroučet a ptá se zda by jste s ní pojedli.“
Já jsem si uvědomil, že jsme od rána ještě neměli nic v ústech a tak jsme to s povděkem přijali. Myslím, ale že pravým důvodem tohoto pozvání, nebyla jen pohostinnost, jako spíš ženská zvědavost, jak jsme pokročili.
Než jsme zasedli ke stolu, tu jsem vskrytu do knihy nahlédl a k svému uspokojení našel zápis, který jsem tam tušil najít.
Italská kuchyně je mnohem bohatší chuťově než ta naše a také jsem si po prvním soustu uvědomil, jak veliký mám hlad. Viděl jsem, že jí dělá dobře, když vidí s jak velkou chutí jíme, ale zároveň na ni byla vidět netrpělivost, neboť konvence nedovolovala, aby se začala sama vyptávat, aniž by prozradila pravý důvod, totiž zalíbení v mladíkovi, který zatím trávil čas v městské šatlavě.
V duchu jsem se usmál, ale navenek jsem musel zachovat vážnost a tak jsem začal jakoby sám od sebe : „Když jsme vás tak netaktně vyrušili ve vašem žalu, jistě by jste ráda věděla, zda to mělo nějaká výsledek.“
Doslova mi visela na rtech.
„Dobrá, jistě pro vás bude dobrou zprávou, že jsme dosti pokročili, ale nyní, než podnikneme další kroky, potřebovali bychom se poradit s někým kdo je znalý místního práva.“
„Notář Ludzon občas pro manžela sepisoval nějaké listiny a pro něj cosi zařizoval.“
„ Mohla b jste ho vaším jménem, požádat, aby sem přišel v naléhavé záležitosti?“
„Jistě, hned pro něj dám poslat a věřím, že přijde neprodleně.“
A opravdu, ještě jsme ani nedojedli zákusek a sluha už se vracel s mohutným tělnatým mužem, který se představil jako notář Luzon. Ačkoliv jeho pohyby byly pomalejší, bystré oči svědčily o tom, že je čilého ducha.
Da Vinci se chtěl ujmout slova, ale dal jsem mu nenápadné znamení, že bych chtěl mluvit já. Jednak jsem ještě neznal jeho smýšlení a oddanost a pak jsem nechtěl, aby předčasně bylo prozrazeno něco, co jsem v tuto chvíli chtěl ještě nechat v utajení. V neposlední řadě jsem potřeboval jeho mysl vést určitým směrem a získat jistou odpověď.
Pro tento účel jsem využil toho, že jistě není znalý práva anglického a vymyslil jsem si tedy jistý precedens. Byla to faus pia- zbožná lež ve jménu pravdy a já doufal, že mi bude odpuštěno.
„Jak jistě víte z toho odporného činu byl obviněn mladý učedník zde přítomného mistra Leonarda. Tři mladíci dlící v tomto městě ho označili jako vraha. Také v tomto smyslu učinili výpověď a svědecky ji potvrdili přísahou a svými podpisy. My však jsme si jisti, že celou noc dlel s námi je nevinen. Také my jsme se dostavili na radnici a též jsme učinili výpověď a přísahu.V očích soudce je však ta naše méně hodnotná, neboť i když mistr da Vinci je velmi vážen, je to pořád jen jeden proti třem. Semnou není jako s cizincem příliš počítáno.
Nelenili jsme a podařilo se nám nalézt jisté důkazy, které by naší výpověď podpořili a mohly by tak misku vah spravedlnosti převážit na naší stranu. Nevím jak zde, ale u nás v Anglii je zvykem, že pokud stojí dvě výpovědi a dvě přísahy proti sobě, tu se obě strany dostaví k soudci a před ním pak předloží své důkazy a on pak rozhodně, která strana má pravdu a která křivě přísahala.“
„Mohl bych vědět, jaké důkazy jste našli?“ ptal se advokát zvědavě.
„To pro tuto chvíli není důležité, dokud nebudu vědět, že jim bude soudce naslouchat a spravedlivě bude vážit. Také pokud přijmete tento případ a věděl by jste vše předem, mohl by vás protivná strana vyloučit jako zaujatého jako se to u nás u soudu již několikrát stalo ( i to jsem si teď narychlo vymyslel).
Než jste přišel, myslím, že se tato krásná dáma zmínila o nějaké odměně pro vás.“
Jakmile Luzon uslyšel o penězích, hned ožil: „ Jistě, jistě. Je zapotřebí dát průchod právu a spravedlnosti. Vypravím se za soudcem a tento váš návrh mu přednesu.“
„Možná, by bylo lepší, kdyby jste to přednesl jako svůj návrh,“ vedl jsem ho dál tam, kam jsem potřeboval, „jste přeci jen učený a vážený občan tohoto města a a soudce vám spíše bude naslouchat a bude k tomu svolný.“
Pochlebování mu viditelně dělalo dobře a tvářil se jako kocour, co právě zbaštil misku smetany.
„Ano, máte pravdu, mým radám tu opravdu mnozí naslouchají a soudce na mě jistě dá více než na vás. Hned zítra za ním zajdu.“
„Je mi líto, ale musím na vás naléhat, aby se schůzka uskutečnila ještě dnes, neboť zítra by měl ten nebohý chlapec již být předán katu a posazen na žebřík. Jistě máte v srdci smysl pro spravedlnost a nemůžete připustit, aby nevinnému bylo ublíženo.“
Trochu ho to zviklalo, ale to už se do díla dala i mladá vdova, která pojedla více vtipné kaše, než se na první pohled zdálo. Vstala, objala ho a hledíc na něj vlahým zrakem, řekla: „Ó, jste tak šlechetný muž, budu vám do smrti vděčná!“
„Jistě, jistě,“ souhlasil ochotně. Otočil se a jako poslušný beránek vykročil k radnici.
Ano, takový je svět. Prosebný pohled krásné ženy a její obětí láme jakékoliv překážky!
Netrvalo to snad ani hodinu a už se Luzon vracel s tím, že se máme dostavit na radnici, kde budeme vyslechnuti.
Ženské kouzlo už pominulo a už to byl opět vychytralý advokát, který nám radil:
„Tedy pánové, nevím, co tam chcete vyprávět, ale ti tři mládenci pocházejí z velmi vlivné, zámožné rodiny. Soudce jistě jim bude stranit a spíše naslouchat. Při vší úctě k vám mistře…. „ obrátil se na Leonarda.
Když jsme vstoupili, bratři Masoniové už tam seděli. Ti dva byli ve svých křeslech v dobrém rozmaru rozvaleni, jisti si svou věcí, ale nejmladší Teo se neklidně vrtěl. Pochopil jsem, že bratřím neřekl nic o tom, že někde ztratil náušnici a jen doufal, že to nebylo na místě vraždy. Ještě po cestě jsem Luzonovi dal instrukce, ale mazaný advokát již tušil, kam mířím a tak mu stačilo napovědět.
Po nezbytném úvodu, navrhl, aby k oběma výpovědím byly předloženy důkazy. Ti dva starší hned povstali, začali rozčileně šermovat rukama, dušovali se, že mluví pravdu, zlobili, že jim není věříno, zatímco Teodore seděl a doslova se do nás vpíjel pohledem, aby vyčetl, co vše víme.
Luzon tento jejich herecký výkon nijak nekomentoval a jen podotknul, že je třeba v zájmu spravedlnosti dát slovo i druhé straně a pak, jak bylo dohodnuto, mě vyzval, abych promluvil.
„Promluvil jsem s paní domu, taktéž se sluhy a prohlédl komnatu, kde k činu došlo. Snad nebudu slavného soudce unavovat, když v krátkosti zde povím, jak podle mého k činu došlo.“
„To ale není důkaz,“ namítl soudce.
„Vše souvisí se vším,“ namítl jsem neutrálně, „smím pokračovat? Nebude to dlouhé!“
„Dobrá, ale opravdu stručně!“
„Podle všeho vrah již přišel nejen vraždit, ale i získat nějaký předmět….“
„Jaký předmět?“
„To nevím přesně pane, ale muselo to pro něj být otázka života a smrti když se rozhodl k takovému činu. Obchodníkovi nepřišlo nápadné, že host přichází v tak podivnou hodinu, znal ho, tak ho vpustil dovnitř. Vrah nevěděl, kde předmět je a tak nejspíš pod nějakou záminkou na něj zavedl řeč. Nejsem si jist, zda se mu podařilo ho získat, nebo ne, ale v každém případě mezi nimi došlo k hádce, vrah vytáhl dýku a bodl. Pravděpodobně plánoval hned utéct, ale pak sluhové slyšeli hluk a již běželi vzhůru. Tehdy nevěda co dělat, zavřel za sebou dveře, čímž získal trochu času, ale stejně se jeho pozice zdála být beznadějná.“
Viděl jsem, jak Teodore postupně bledne a začíná se třást jako osika ve větru. Již tušil.
„Tehdy mu padl zrak na truhlu. Je jediným místem v místnosti, kam se mohl ukrýt….“
„Již dosti, to jsou stále jen vaše domněnky, kterými nás tu krmíte a maříte náš drahocenný čas.“
„Ještě malé strpení,“ a kývl jsem na sluhu, aby mi podal krabičku a já to doprovodil slovy: „v truhle, která jak jsem již řekl, byla jediným místem….“
Nedopověděl jsem. Teodore to již nevydržel, cosi pošeptal bratrům, vyskočil, dvěma kroky stanul u dveří, srazil dveřníka a vyběhl ven. Bratři se hrnuli za ním.
Soudce byl viditelně zmaten a nevěděl co dělat: „Co-co se to děje? Co je v té krabičce, že se tak lekli?“
„Je to náušnice. Našel jsem ji v truhle, kde ji Teodore ztratil.“
„Chcete snad tvrdit.. ,“ soudce jen nevěřícně zíral.
„Svým útěkem se sám usvědčil, nemyslíte pane?“ vložil se do toho Luzon.
„Hm, no pravda, tak ukažte, co jste našli.“
Ukázal jsem náušnici a dodal: „ Tady učený mistr Leonardo a sluha tamo stojící potvrdí, že byla skutečně nalezena, jak jsem řekl.“
Soudce se ale stále ošíval: „ Bude velký problém nechat ho zajmout. Mohlo by to pro mě skončit velkou blamáží, nevím, nevím.“
„Myslím, že to ani nebude zapotřebí, jistě budou hledat záchranu před zákonem v útěku. Slyšel jsem, že prý vlastní velkou flotilu lodí. Jistě některou využijí. Vám pak bude stačit malá liknavost, aby jste jim útěk umožnil. Můžete ji vysvětlit svým váháním nad chatrnými důkazy, ale hlavně byste měl už konečně dát rozkaz k propuštění toho nebohého chlapce,“ radil Luzon.
Měl za ušima ten starý lišák!
„Pravda,“ chytil se toho soudce, „to je opravdu zapotřebí udělal nejprv, to ostatní počká.“
Sineli byl předveden. Netušil, proč ho vyvedli a tak když nás viděl, jeho zrak se naplnil nadějí. Sotva se dozvěděl, že je volný, padl před Leonardem da Vinci na kolena a děkoval mu, že ho i v tak těžké situaci neopustil a pomohl mu k svobodě.
Tehdy mistr skromně mě označil za pravého původce toho, že se situace v tak krátkém čase otočila. Mládenec se chystal mi dlouze děkovat a líbat ruku, ale já to razantně odmítl a šeptl : „Pojďme pryč, na to bude dost času později.“
Venku jsem naznačil, že by bylo vhodné odebrat se do domu obchodníka.
Když mladá vdova viděla Sinaliho volného, tu jen ztíží ovládala svou radost a její oči zářily štěstím. To pro mne v tuto chvíli byla velká odměna!
Usedli jsme v salonu a paní dala pokyn, aby na stůl bylo přineseno víno nejlepšího ročníku.
Vstal jsem a začal tento proslov: „ Vážená přátelé, účelu bylo sice dosaženo a tuto náš mládenec je volný, leč plná pravda vám je dosud skryta a tak dovolte abych ji tu zjevil.
Mám právo se domnívati, že včera ti tři sem přišli vypůjčit si peníze, protože se ocitli v okamžité nouzi. Později se jim však vše rozleželo v hlavě a patrně seznali, že sjednané podmínky jsou příliš tvrdé a oni je nebudou moci plnit. Též je možné, že se důvod jejich nouze by nalezl nelibost u jejich otce a on by s jejich jednáním nesouhlasil.
Tehdy se všichni tři rozhodli se muže zbavit a zničit i důkaz o lichvě. Proč byl vybrán právě Teodore nevím, snad byl z těch tří nejodhodlanější, nejodvážnější. Poté co byl vpuštěn, šel do pracovny a zde pod nějakou záminkou nechal si ukázat knihu. V momentě, kdy ji uviděl tak zaútočil. Patrně měl v úmyslu rychle utéct, ale pak uslyšel sluhy, zavřel dveře a schoval se posléze do truhly. Mám jisté podezřeni, že služka byla podplacena bratry, aby v případě, že se něco zvrtne, svým křikem přivolala je na pomoc. Ti vartovali někde velmi blízko. Vtrhli dovnitř, ale bratra zprvu neviděli, jen tělo.
Tehdy ale se jejich plán začal bortit podruhé, když do domu mimo nich vběhli i jiní. Domnívám, že Teodor nějakým způsobem dal bratrům najevo, kde se skrývá a tu oni začali dělat velký povyk, aby mohl nenápadně vyklouznout.
Buď ve chvíli kdy se ukrýval, nebo vylézal, ztratil onu náušnici, která ho pak naštěstí usvědčila.
O tom co následně udělal s knihou mi není nic známo, ale patrně ji hned po příchodu domů zničil.“
Odměnou za tento proslov byl mi nadšený potlesk.
Později k večeru když už jsme byli sami v domě Leonadrově, se mě mistr zeptal: „Vedl jste si naprosto úžasně a vaše činy dokazují, že vaše skvělá pověst nebyla marnou chválou, ba naopak. Přec mě však trápí otázka, proč jste zatajil nález knihy?“
Vyndal jsem ji ze záňadří, kde jsem ji až do této chvíle měl stále uloženu a ukázal na ní: „Jsou to nedobré peníze. Je v té knize uloženo mnoho lidského neštěstí. Mnoho lidí si oddychne, když se neobjeví na světle božím.“
„Přec však by mohla prospět té mladé vdově.“
„Toto přesvědčení nesdílím. Možná naopak by byla jen důvodem k dalšímu zločinu. Má dům, má prosperující obchod, má jistě i nějaké finance do začátku a myslím, že má nyní i lásku.“
Po těchto slovech jsem knihu hodil do krbu na hořící polena.
…………………………………………………………………………………
Co ještě zbývá dodat? Mou tézí, proč vrah knihu, kuli které ten šílený podnik uskutečnil, nakonec nechal na místě je, že slyšel lidi venku a obával se, že ho s ní někdo uvidí. Musel ji tedy nechat tam, kde byl, v truhle. Snad doufal, že se mu nějakým způsobem později podaří proniknout dovnitř a zmocnit se jí dodatečně.
Měl jsem pravdu v tom, že mladá vdova si opravdu po krátké době, kdy držela smutek, vzala mladého Sinaliho za chotě. Ten přestal malovat a vbrzku se zapracoval do obchodu, kde se ukázal být velmi zručný a tak podnik prosperoval více než dříve.
Bratři Masconi , tak jak prorokoval Luzon, opravdu se spasili útěkem na moře. O jejich dalších osudech není nic známo.
Já jsem strávil u Leonarda ještě několik dalších dní, ale pak už mě opět povinnosti volaly pryč. A tu jsem si od něj, jako odměnu a vzpomínku na tento případ, vyprosil nedokončený obraz, který nyní vidíte viset tamo na stěně……
………………………………………………………………………………….
Poznámka autora: Osud zde popsaného obrazu není znám. Podle kroniky rodu ho měl poslední výhonek rodu Baconů u sebe, když dlel v Londýně, v době, kdy do tohoto krásného města dopadly německé bomby. Má se tedy za to, že ho zničily plameny, ale je jistá naděje, že obraz zůstal zachován a bude možná někde jednou nalezen.