Černá věž

Černá věž.

Ten den byl sir Roger Bacon v dobrém rozmaru. Popíjel své oblíbené červené víno a přidal mi ke krásně opečené kachničce i příběh:
Už od mládí v mém těle kolovala horká krev a duch toužil po dobrodružství. Brzy jsem tak opustil rodný dům a dal se do královských služeb jako posel.
Dva roky jsem křižoval naší zemi a poznal mnoho zajímavých osobností, pak mne však život v sedle omrzel a já zatoužil po poznání. Vzpomněl jsem si, že kdysi se můj vzdálený prapředek uchýlil do kláštera a tak jsem následoval jeho příkladu a vstoupil jako laický brat do řádu svatého Jiří, abych se zde věnoval studiu věd. Vzhledem k tomu, že jsem nesložil řeholní slib, jsem občas opouštěl zdi kláštera, neboť už tehdy jsem měl trochu mlsnější jazyk a klášterní strava, kterou nám připravoval kuchař, byla hanebná.
Dobrácké hospodyně mi pak při prodeji daly navíc k dobru nejeden recept a tak se brzy zdmi kláštera linuly tak omamné vůně, že mnozí bratři neodolali a přišli ochutnat.
Při jedné takové pochůzce do vesnice za nákupy z nedaleké chalupy vyběhla postarší žena a vida mou kutnu, volala na mě, abych si pospíšil blíž. Když jsem přispěchal, ukázala na vchod.
„ Je tam zle pochroumaný pán, právě jsme ho přinesli z lesa.“
Vstoupil jsem tedy, a na lůžku uviděl bezvládně ležícího muže. Oblečen byl v jezdecký úbor z kvalitní jelenice, s klopami vyloženými těžkým sametem. U jeho hlavy stál jiný muž, podle obleku nejspíš místní ranhojič. Otočil se na mne, nevrle se ušklíbl a krátce zavrtěl hlavou na znamení, že dny raněného jsou již sečteny a on se vydá brzy na cestu za svým pánem na nebesa. Přistoupil jsem blíž. Viděl jsem, že je zle pohmožděn a že jeho horečnatý pohled bloudí po světnici. Asi nechápal, kde je, ale když mne uviděl, pokynul mi, abych přišel až k němu.
„Vím, že je konec,“ vyrážel ze sebe úryvkovitě, „musím se vyzpovídat svatý muži.“
Bylo zbytečné mu vysvětlovat, že nejsem vysvěceným knězem. Byl jsem tam a musel jsem tuto poslední službu převzít. Ostatně stejně nebylo zbytí. Raněný muž mne křečovitě uchopil za ruku a nic na světě by ho myslím v té chvíli nepřinutilo, aby mne pustil.
„Nechte nás o samotě, ten muž se chce vyzpovídat,“ otočil jsem se na lékaře.
Pohrdlivě našpulil rty: „Lépe by mu bylo, kdybych mu mohl podat ještě nějaké léky.“ ale otočil se a vykráčel hrdě ven.
„Bylo tam spousta zlata,“ začal muž a těžce dýchal, „tam ve sklepě té černé věže… bylo nás tam pět…oslepilo nás, zešíleli jsme….ale já nebyl první, kdo tasil meč, přísahám! Všechny jsem je pobil…. všechny.. tolik krve! Vystřízlivěl jsem a zděsil se. Nasedl jsem na koně a pryč.. , pak.. už nevím…..bojím se! Cítím, jak se brány pekla otevírají.. můžete mi otče pomoct?“
Začal jsem se nahlas modlit, ale nedořekl jsem ještě ani první větu, když se jeho tělo naposledy pohnulo a on vypustil duši. Opatrně jsem vyprostil svou ruku z té jeho a zatlačil mu oči. Veden zvědavostí, chtěl jsem zjistit, co je zač. Vytasil jsem jeho meč. Byla to kvalitní ocel, ale žádný erb nebo něco takového. Dobrá, účelná zbraň bez zbytečných okras. To dýka, kterou měl u pasu, to byla jinačí práce. Jemně cizelovaná rukojeť a úzká do čtverce vybroušená čepel. Připadalo mi to jako hračka, tehdy jsem znal jen v Anglii používané široké tesáky a teprve po letech jsem poznal v Itálii, jak nebezpečnou zbraní umí být stillet.
V šatech u sebe měl ten člověk krátký dopis:
Posílám ti drahý Christene mapu, kterou jsem náhodou nalezl a o kterou jsi mne žádal. Znám tu starou pověst a nechci s tím mít nic společného. Nalož s ní, jak uznáš za vhodné.
Henry
Prohlédl jsem si pečeť. Byla poškozená a tak byly vidět jen tři meče v jednom šikmo lomeném poli štítu.
Ve váčku u pasu měl trochu drobných mincí. Vysypal jsem je na stůl.
Zajímavé na nich bylo, že krom několika zlatek, to vše byly peníze mě neznámé. Vtom dovnitř vstoupil lékař. Když mě viděl nad mincemi, jen se ušklíbil : „ Tak vida! Vy jste mi ale povedný mnich. Sotva nemocný zavře oči a už ho šacujete, místo toho, abyste se za jeho duši pomodlil.“
„Jen jsem chtěl zjistit, co je zač.“ ohradil jsem se.
„To určitě,“ pravil pohrdlivě, nahnul se nad stůl, vybral si jednu zlatku a se slovy: „Beru si jen, co mi patří, rozumíte? Teď zajdu za starostou a vy tady něco nechte, ať mu mohou vystrojit důstojný pohřeb.“
Teatrálně se otočil a bouchl za sebou dveřmi.
To jeho jednání se mi vůbec nelíbilo, ale otec převor mne učil, že je třeba potlačit hněv, pod jehož vlivem člověk dělává mnoho chyb a je lepší se ovládnout a jednat s chladnou myslí.
Vešla žena, která mě prve volala. Zeptal jsem se jí: „Kde jste toho muže našla, dobrá ženo?“
„Asi dvě míle odsud na pěšince, která začíná tady na záhumenku a kde končí ani nevím. Chodíváme po ní jen málokdy, je to divné místo, z kterého mi po celém těle naskakuje husí kůže. Náhodou jsem tam šla a uslyšela jeho volání.“
Vyndal jsem ze svého váčku drobnou minci a podal jí ženě. Udělala děkovné pukrle: „ Jste svatý muž, děkuji.“
Kývl jsem, otevřel dveře a vyšel.
……………………………………………………………………………………
Sotva jsem se vrátil do kláštera, ihned jsem vyhledal otce představeného. Ten si pozorně vyslechl můj příběh a dal mi laskavě ruku na rameno: „ Milý hochu, zachoval ses jako pravý křesťan a nemusíš mít v tomto směru žádných výčitek. Tvé pohnutky byly čisté a Bůh jistě shlédl na tvé počínání přívětivě.
Co mě však trápí je to, že duše těch zavražděných nebožáků jistě nemohou dojít klidu a jsou připoutány k tomu zlatu. Však se k němu váže dávný příběh. Pojďme do knihovny.“
Cestou mi pak otec Duncan vyprávěl: „Kdysi v dávných dobách ve zdejším kraji žil mladý rytíř, který se tuze zamiloval do krásné dívky Vivien. Jezdíval za ní, vyznával se ze svých citů, ale dívka byla nesmírně pyšná na to, že je obletována mnoha mládenci a tak ho stále odmítala. Jednu, nemoha již ovládnout žár lásky, ji uchopil do své náruče a začal líbat. Dívka se však zuřivě bránila. Tehdy ho posedl sám ďábel, dopustil se na ní násilí, pak zabil ji i celou její rodinu a statek zapálil, aby zakryl svůj hrůzný čin. Ale všichni věděli, kdo je pachatel a tak i jeho rodina ho zavrhla. Tehdy se obklopil stejnými psanci, jako byl on, usídlil se v polozbořeném hrádku uprostřed Devonských močálů a vyrážel odtud loupit a přepadávat. Místní vesničané se dohodli, že tomu udělají přítrž. Počkali si poblíž jedné cestičky, kudy rytíř se svou družinou jezdíval, naházeli na ně rybářské sítě a když pak byli bezmocní, všechny je ubili. Rytířovi uťali hlavu a tu pak nabodli na návsi na kůl a lidé ze širokého okolí se jezdili dívat, aby se přesvědčili, že je s ním opravdu konec. Podle pověsti prý hlava na kůlu ještě dlouho divoce koulela očima a snažila se na čumily křičet nadávky. Říká se také, že rytíř ještě než zemřel, tak ten naloupený poklad proklel.“
Opat vzdychl: „ Obávám se, že jsme byli příliš zahleděni do sebe a nebrali tuto starou pověst na vědomí, domnívajíc se že jde o výmysl, ale z tvého vyprávění je jasné, že to místo je rejdištěm nečistých sil a je třeba ho najít a vysvětit, aby k něčemu podobnému již v budoucnu nedošlo. To bude nyní tvůj úkol.“
„Ale otče… „ pokoušel jsem se namítnout, ale on mě rázným gestem zarazil.
„Již jsem se rozhodl. Jsi muž čistého srdce, který je předurčen k velkým činům, o tom jsem pevně přesvědčen.“
Vzdal jsem to a ponořil se do chmurných představ, nad tím, jak jsou cesty osudu někdy křivolaké.
„Někde tady,“ pokračoval převor a začal se hrabat ve svitcích, „… tu mám starý nákres. Jeden z našich mnichů byl tím krajem tak fascinován, že se snažil ho zmapovat. Je tu jen část slatin, ten muž svou práci nedokončil. Je to nebezpečný kraj, o kterém nikdo nemůže říci, že ho zná dokonale. Vlivem dešťů, se totiž může místo, které bylo ještě včera pevné, změnit v zrádnou bažinu, stačí jen jeden chybný krok a je konec. Jen ten rytíř a jeho ďábelská družina tamtudy po hatích projížděli tryskem.“
„Jak se vůbec jmenoval?“ napadlo mě se zeptat, abych přerušil ten chmurný a nelákavý popis.
„Byl tak nenáviděn, že jeho jméno bylo vymazáno ze všech kronik. Proč?“
„Jen mne napadlo, jestli ten mrtvý nebyl nějaký jeho příbuzný.“
„Ano, máš pravdu, až bude čas, podíváme se do knih na rodové erby, anebo až se vrátí bratr Charles z Vatikánu, tak nám poradí, on se na tyto věci specializuje a je živou encyklopedií.“
Rozbalil velký arch a vážně se do něj zahleděl. Nakoukl jsem také, ale moc jsem toho neviděl: „Hmm, nechci být kritikem, ale ta mapa se mi zdá být poněkud nedodělaná a žádný hrad nebo něco takového, tu nevidím. Pročpak ji vlastně ten váš kartograf nedodělal?“
„Myslím, že při své cestě po močálu, přecenil pevnost nějakého místa.“
To bylo pro nadcházející výpravu velmi povzbudivé.
Otec se zahleděl ke stropu, jakoby tam hledal inspiraci, pak nervózně zabubnoval prsty na stůl a pokračoval: „Ano, teď si uvědomuji, že je to velmi nebezpečné místo a nemohu tě tam poslat samotného. Přemýšlel jsem nad tím, který z bratrů by ti mohl dělat doprovod a nakonec jsem došel k tomu, že vhodný není nikdo a tak se toho budu muset ujmout sám. Alespoň trochu zhubnu….. „ a poplácal si na vystouplé bříško.
Ctil jsem jeho věk i postavení a tak jsem si netroufl proti tomu protestovat. Ostatně myslím, že by mi to stejně nebylo nic platné.
Já jako laický bratr jsem si na cestu samozřejmě vzal běžný oděv, ale překvapilo mě, když opat se též objevil v úboru horala. Vida můj udivený výraz, pokrčil rameny a řekl: „Myslel jsem, že tohle bude praktičtější a nenápadnější.“
Vzhledem k tomu, že měřil víc téměř šest stop, je myslím možno slovo „nenápadný“ z popisů jeho osoby vyškrtnout.
Vyšli jsme. Do vesničky to z kláštera bylo opravdu kousek. Tam jsem uhnul k známému domku a nedalo mi velkou práci najít úzkou stezku vedoucí do hloubi lesa. Ušli jsme asi jednu míli a dorazili na místo, kde byly ve vlhké hlíně dosud viditelné četné otisky kopyt a také spousta ulámaných větviček. Bylo snadné si domyslet, že právě zde kůň shodil svého jezdce. Ale kam se ztratil kůň? A kde jsou koně těch druhých, o kterých mluvil?
Šli jsme tedy dál a les se v těchto místech stával hustším a temnějším. Mokrá hlína se nám stále častěji lepla na boty. Bylo to nepříjemné, ale zároveň nám otisky kopyt ukazovaly, že jdeme správným směrem. Navíc houštiny kolem vlastně ani nedovolovaly odbočení. Pak ale les náhle zřídl a dále už byla mírně zvlněná krajina porostlá jen nízkými keříky. Místo to bylo velmi pochmurné, ale zároveň i čímsi fascinující. U jednoho z posledních stromů postával šedý valach a klidně se popásal. Když nás uviděl, zvědavě po nás zašilhal.
Za ta léta, co jsem dělal jízdního posla, jsem se naučil, jak s koňmi zacházet.
Přišel jsem k němu z boku, pohladil ho nejprve po hřívě, pak poplácal po pleci a dělal, jako když kontroluji sedlo, které mu sjelo trochu bokem. Po očku mne pozoroval a zůstával klidný. Vzal jsem ho tedy za uzdu, odvedl ke stromu, kde jsem ho přivázal. Chtěl jsem prohledat sedlové brašny, ale otec představený mě přerušil: „ Pojďme, už je skoro poledne a já tu nechci strávit noc. Na to bude čas, až se budeme vracet.“
Ale právě v té chvíli se mi zdálo, že jsem na cestě, odkud jsme přišli, uviděl nějaký pohyb. Něco se tam mihlo. Otočil jsem se tím směrem, ale už jsem nic neviděl. Možná bych se i kousek vrátil, ale na naléhání svého představeného, který už se mezitím vydal dál a volal na mě, jsem se otočil a šel za ním.
Cesta nám teď šla mnohem pomaleji. Tady už byl opravdu močál a bylo nutno vážit každý krok a zkoušet pevnost povrchu dlouhým klackem, který jsme si prve ulomili. Už jsem se pomalu vzdával naděje na úspěch, když jsme vyškrábali na jeden homolovitý kopeček a jen kousek od něj jsme uviděli trosky jakési budovy. Mezi pobořenými zdmi se jako ošklivý černý prst tyčila černá věž, která byla na rozdíl od zbytku stavby velmi zachovalá. Abychom se k ní dostali, museli jsme se několikrát brodit ve studeném mazlavém marastu a opatrně zkoušet každý krok vpřed. . Bylo to velmi namáhavé, ale nakonec jsme přeci jen stanuli na pevné zemi a vystoupali nahoru. Začali jsme přes popadané kameny hledat cestu dovnitř. Otec představený, sice při přelézání trochu funěl- pravda, ale počínal si hbitě jako opravdový horal. Vysvětlil to prostě:
„ V mládí jsem hodně lozil v rodném Skotsku……. za děvčaty…“ a spiklenecky se usmál.
Posléze jsme se ocitli na malém nádvoří sevřeném ze všech stran troskami budovy. Snad ponurost toho místa, nebo tušení blízkosti tragédie, která se zde odehrála, způsobilo, že mé srdce jakoby někdo sevřel chladným stiskem a já měl opět pocit, že někde na kraji svého zorného pole vidím jakýsi pohyb. Namlouval jsem si, že to způsobila moje zjitřená fantazie. Přímo před námi zel otvor do černé věže jako ústí samotného pekla.
Po točitých schodech jsme sešli dolů a hledali jsme mrtvá těla, ale žádná tu nebyla. Nebyly tu ani známky boje, ani krev.
Otec Duncan, ale tomu nevěnoval žádnou pozornost a vyndal z malého tlumoku u boku flakonek se svěcenou vodu, a modlitební knížku. Nalil ji do kropenky a drže v jedné ruce knížku, začal z ní předčítat a zároveň kropil systematicky celý prostor.
Byl tak do celé akce zabrán, že neviděl, jak se na něj shora řítí jakási černá postava. V slabém paprsku, který se pronikal shora, se mu v ruce zaleskla dýka.
Velké štěstí bylo to, že já jsem stál těsně pod schodištěm a mé reflexy byly dost rychlé. Jediný hmat a zbraň se válela v prachu. Čemu jsem ale nemohl zabránit, bylo to, aby ten útočník velkou silou nenarazil do otce a společně nepadli na zem. Zpuchřelá prkna pod nimi zapraštěla, ale útočník jakoby to nevnímal. Bušil do otce představeného a jako smyslu zbavený ječel:
„ To zlato je moje, jedině moje a nepatří těm dvěma levobočkům Jen já jsem pravým synem rytíře Romelta!“
To už jsem ale byl u něj a vší silou ho praštil klackem. Zaječel něco nesrozumitelného, pustil svou oběť a ohnal se po mně. Otec Duncan se rychle odkutálel stranou. Další prudký útočníkův pohyb už podlaha nevydržela, on se propadl kamsi do hlubin. Z černočerné tmy se ozvalo jen temné žbluňknutí.
Duncan vstal, oprášil svůj šat, zvědavě se podíval do temného otvoru, pokřižoval se a prohlásil chladnokrevně: „ Hmm, měl to do pekla trochu blíž.“
Já jsem zatím z kouta vyhrabal zbraň. Byla to ta, kterou jsem viděl u zraněného muže: „Tu dýku znám.“
„Na to bude čas později, nejdřív musím dokončit vysvěcení tohoto proklatého místa.“
„Je to tu nebezpečné.“
„Ale synu, čelit nebezpečí a ďábelským nástrahám je přeci můj celoživotní úkol!“ odpověděl prostě. Přesto na mé naléhání ustoupil alespoň do kouta, kde se zdála být podlaha ještě pevná.
Byl jsem z toho celý nesvůj a v hlavě mi probíhalo mnoho myšlenek, ale naštěstí obřad netrval už nijak dlouho.
Když jsme vyšli ven, nesmírně se mi ulevilo a měl jsem pocit, že jsme tam strávili celé věky, i když slunce bylo stále ještě nad obzorem. Odcházeli jsme mlčky, ponořený každý do svých pochmurných myšlenek.
Cesta zpět, k místu, kde jsem zanechal koně, už byla mnohem snazší a rychlejší, protože jsme pracně nemuseli hledat pevná místa. Přesto jsme tam došli v době, kdy už se stmívalo.
Ani jednomu z nás se nechtělo procházet tím lesem v noci.
„Měli bychom zůstat tady. Cestou by potmě někdo z nás mohl zakopnout a zranit se. Nebo bychom mohli zabloudit.“ nadhodil otec Duncan.
Souhlasil jsem, na svých cestách jsem mnohokrát trávil noc pod širým nebem, ale otec představený mě dělal starosti. Jakoby mi četl myšlenky, řekl: „ Taky jsem býval mladý a spával leckde a krom toho mě před nočním chladem chrání vrstva sádla.“
Otec si k mému údivu počínal jako zkušený táborník. Vyndal z váčku křesadlo, hubku a rozdělal oheň. Sehnat suché chrastí nám zabralo trochu času, ale pak už oheň vesele praskal a naše nálada se hned zlepšila. Sedli jsme si, opřeli se o kmen mohutného platanu a mě to nedalo, abych se nezeptal na to, co mě tížilo: „Otče, jak to že tam nebyli žádní mrtví, žádná krev ani zlato?“
„Nejspíš ten muž na prahu smrti byl již v deliriu a spojil nějaké vzpomínky z různých dob a různých událostí. Ale já jsem ti vlastně ještě nepoděkoval. Zachránil jsi mi život. Jsem navždy tvým dlužníkem! “
Jeho vysvětlení bylo sice přijatelné, ale nemohu tvrdit, že by mne uspokojilo. Také jeho díky, mě na chvíli přivedly do rozpaků.
Zadíval jsem se do ohně a náhle se my myšlenky sami spojily a začal jsem vyprávět: „ Ta nezvyklá zbraň patřila tomu mrtvému muži. Byl to asi ten, který je v dopise nazván Christenem Myslím, že tím, kdo na vás zaútočil, tam v tom sklepení, byl ten venkovský lékař. Bylo to asi takhle:
Když toho zraněného přinesli z lesa, zavolali k němu toho ranhojiče. Jestli hned poznal, kdo to je, nevím, ale nejspíš ano. Nestačil ho ale ani prohledat, ani od něj něco vyzvědět, protože jsem se k tomu nachomýtl já. Proto také mou přítomnost nesl s takovou nelibostí. Dále se domnívám, že jeho nedobrá povaha mu dovolila nenápadně naslouchat, když se mi Christen zpovídal a sotva jsem odešel, vrátil se, přečetl si dopis a vzal onu dýku. Nevěděl ovšem, kde Černou věž hledat, ale jistě tušil, že se tam někdo z nás vypraví a tak cestu do močálu střežil a když viděl, že procházíme, následoval nás z povzdálí. Nejspíš čekal, že půjde jen jeden muž s kterým si snadno poradí, a tak byl nemile překvapen, když viděl dva. V momentě, kdy jsme sestoupili do sklepa, pochopil, že jeho naděje na domnělé zlato se ztrácí. V záchvatu marnosti propadl šílenství a napadl vás, protože odhadl, že jste nebezpečnějším protivníkem.
Nevím, jestli jeho přesvědčení, že jen on má nárok na majetek dávného loupeživého rytíře, je nějak oprávněné. Ale o tom nám třeba více řekne bratr Charles.“
„Rogere,“ zvolal Duncan, „ máš opravdu úžasný dar z nebes. Teď vidím, že všechny nitky tohoto zapeklitého případu jsem měl před očima, ale nedokázal jsem je spojit tak jako ty. Už vím, jak se ti odměním! Napíši ti doporučující dopis Svatému otci do Vatikánu. Tam je zapotřebí takových bystrých a udatných mužů jako jsi. Neměl bych to tu říkat, ale s papežem jsem se setkal jako mladý chlapec v semináři. Ba kolovala v našich žilách tehdy horká krev a provedli jsme nejednu neplechu.“

Co ještě zbývá k příběhu dodat?
Když za několik dní přibyl do kláštera bratr Charles, přednesl jsem mu znova celý příběh tak, jak jsem si ho sesumíroval.
Zamyslel se a odpověděl mi: „ Jméno toho zavrženého rytíře je neznámé. Tehdejší kronikáři byli opravdu důslední.
Erbů podobných tomu, který mi tu popisujete, je vícero, ale domnívám se, že jde o znak zde žijících Grimelů. O tom, že by byli nějak příbuzensky spjati s Romeltem, mi není nic známo. Rytíř toho jména žil podle kronik až o generaci později, než se měl odehrát ten příběh, a tak s tím nemůže mít nic společného. Ostatně podle záznamů to byl bohabojný muž, který více času trávil v modlitebně, než někde na kolbišti. Také mi není známo, že by se kdy oženil a měl následníky.“
Brzy nato mi opravdu otec Duncan připravil doporučující dopis a já jsem opustil klášter svatého Jiří a vydal se do Vatikánu, vstříc dalším dobrodružstvím.
…………………………………………………………………………..
PS: Tento příběh dějem předchází povídce „Případ mrtvých mnichů“, i když jsem ho napsal mnohem později.