Arabská dýka

Arabská dýka.
Když se tak probírám zápisky dobrodružství z cest, o kterých mi vyprávěl sir Roger Bacon, často si vzpomínám na mnohé večery, které jsme spolu trávívali nejen v jeho pracovně, ale i v kuchyni. Sir Bacon se velmi často pustil do kuchtění sám. Říkal, že na cestách, kdy byl často odkázán sám na sebe, ve vaření posléze nalezl zálibu. Jeho kuchařku, paní Gordon-Wilkinsnovou, to zprvu přivádělo k mdlobám, říkala, že je to nehodné šlechtice, ale nakonec se smířila s tím, že na ní zbylo jen mytí nádobí a úklid.
Jednou nebyl příliš spokojen s ostrostí nožů a tak odkráčel, aby se po chvíli vrátil a přinesl si velký nůž podivného zahnutého tvaru. Tato, již na první pohled strach nahánějící zbraň, vzbudila můj zájem a tak jsem vstal a přistoupil blíž. Nástroj to byl opravdu nezvyklý. Sir Bacon si všiml mého pohledu a tak dál krájel pažitku a k tomu začal vyprávět:
…………………………………………………………………………..
Poté, co se mi i díky náhodě podařilo vyřešit případ podivného úmrtí mnichů v jistém klášteře, získal jsem papežovu důvěru a on mě opět povolal ve velmi nezvyklo dobu. Dal mi políbit Rybářův prsten a pokynul mi vlídně, abych povstal: „ Není třeba omluv, já sám jsem trval na tom, abyste se dostavil v co nejkratším čase.“
Odešel ke stolu, chvíli se probíral papíry na něm položenými, až posléze vzal jeden list a podal mi ho řka: „Zde čtěte!“
Palavena LP ………..
Já ponížený služebník boží v Palaveně, obracím se na Svatou stolici s nanejvýš poníženou prosbou o pomoc ve věci, s kterou si nejsem schopen poradit. V naší malé obci se od jisté doby dějí velmi podivné věci, za kterými tuším temnou ruku Satanovu. Lidé tu bez zjevné příčiny propadají šílenství, tančí a zpívají, chodí jako smyslů zbavení, a nebo naopak upadají do úplné letargie, nic, co se děje kolem nich nevnímají, jen sedí a hledí před sebe, aby pak usnuly tvrdým spánkem, jakoby celý den těžce pracovali. Vkládám tuto záležitost do vašich rukou a doufám ve vaši prozřetelnost, s kterou jistě shledáte mou věc naléhavou.
Domnívám se, že to vše je dílem jedné místní mladé čarodějnice a žádám o brzké vyslání vyšetřovací komise a její přísné potrestání.
V nejvyšší úctě váš oddaný služebník a pastýř boží
NicoloValitali .
Když jsem dočetl, papež se na mne podíval a otázal se: „ Nuže? Jaký je váš názor?“
Dodal jsem si odvahy a řekl: „Dovolil bych si odhad, že toto psal nějaký velmi horlivý muž, který ve všem vidí ruku ďábla, i když příčina může být zcela jinde. Na jednu stranu žádá vyšetření událostí, na druhou nám tu již podsouvá řešení. Domnívám se, že je vůči té dívce nějak osobně podjatý. “
„Skvělé, skvělé! To je přesně totéž, k čemu jsem dospěl i já. Opat Duncan opravdu nelhal, když psal, že jste muž velmi bystrého úsudku. Měl bych tento dopis předat inkvizičnímu výboru, ale mohu ho pozdržet s tím, že jsem se musel věnovat jiným záležitostem. Proto se co nejdřív odeberete do Palaveny a zjistíte mi, co za tím vězí. Nyní mne omluvte, musím se věnovat dalším povinnostem.“
Požehnal mi a odešel. Jeho sekretář mi ještě vysvětlil a na mapě ukázal, kde vesnici najdu a předal pověřovací list.
U vědomí toho, že není času nazbyt, nechal jsem na ráno připravit svého koně a šel spát.
Už z dob, kdy jsem ještě dělal královského kurýra, jsem si zvykl být celý den v sedle a bez odpočinku překonat velké vzdálenosti a zatímco jiní jezdili v kočáře po širokých cestách, já jsem často mohl volit zkratku i úzkou pěšinkou.
Palavena leží v úzkém údolí na sever od Říma, ale zatímco jiným by cesta trvala jistě alespoň týden, já jsem tam dorazil již třetího dne za kuropění.
Tehdy to bylo jen patnáct malých domečků a nuzný kostelík s polorozpadající se farou. Slezl jsem z koně a zaklepal. Hodnou chvíli se nic nedělo, ale posléze se zevnitř ozvalo nevrlé: „ Co je? Co se děje?“
„Když otevřete, tak se to hned dozvíte.“
Místo odpovědi zarachotil klíč v zámku a malou mezerou ven vykoukl starý zamračený muž. Když viděl, že nejsem obyčejný vesničan, změnil se jeho zakaboněný výraz na zvědavý: „ Co si bude pán přát?“
„Jsem sir Roger Bacon, přijel jsem z Říma a přeji si mluvit s otcem Valitalim.“
„Ano, ano, hned ho zavolám, račte mít malé strpení.“
Odběhl a za chvilku se ve dveřích objevil mladý muž, podle mého odhadu sotva vyšlý ze semináře. Ještě ve dveřích si ve spěchu upravoval šat. Trochu překvapeně si prohlížel můj cestovní oděv.
„Odpusťe, čekal jsem spíše někoho z Tovaryšstva Ježíšova a rozhodně také ne tak brzy. Nemám, čím bych vás pohostil.“
Vyndal jsem ze záňadří pověřovací listinu, kterou mi předal papežův sekretář.
„Toho nebude zapotřebí, nejsem zde, abych hodoval, ale pracoval.“
Zcela úmyslně jsem volil strohý tón, protože mi bylo jasné, že je hned zkraje zapotřebí vyvolat patřičný dojem.
Sotva mladý muž uviděl papežovu pečeť, změnila se jeho nedůvěra v poníženost. Horlivě se ukláněl a zval mě dál.
Prošli jsme úzkou temnou chodbou do jídelny. Kamenné stěny byly jen hrubě omítnuty a sálal z nich chlad a vlhkost. I nábytek tu byl jen velmi starý.
Usedli jsme k prostému stolu a sluha nám přinesl mísu s chlebem, plátky sýra a k tomu džbán mléka. Ještě než se odšoural, vydal jsem mu pokyny k ošetření mého koně.
„Nemohu vám nabídnout více, je to tu takové…. Chudobné!“
Znova jsem jeho omluvu odmítl jen mávnutím ruky, ale cítil jsem, že tento mladý muž měl patrně jiné představy o své službě bohu a uvnitř to cítí jako příkoří.
Měl jsem na paměti papežovu připomínku, že je nutno postupovat rychle a tak jsem se hned začal hned během jídla vyptávat: „Přistupme hned k věci, otče. Podivné chování, o kterém jste psal, jste zaznamenal u všech obyvatel této vesnice?“
„Já vlastně nevím, je tu sice jen hrstka lidí, ale jsem tu zatím jen krátce, ještě nevím, kdo je kdo.“
„Tak to zkusím jinak. Postihuje to muže i ženy, i děti?“
„Děti? Nevím. Nač ty otázky? Jsem si jist, že vím, kdo to všechno má na svědomí…..“
Zarazil jsem ho rázným gestem: „ Na to také dojde. Ale musíme postupovat systematicky. Věřte, že mám pro své otázky důvod. Pozoroval jste to ve dne? Nebo v noci? Pravidelně?“
Nebylo mu to po chuti a rozmrzele odpověděl: „ Nevím, nemám čas všechny pořád sledovat, víte?“
„Dobrá a co ta mladá čarodějka?“
Jeho tón hlasu se ihned změnil: „Ano! Ta její matka, to je také zcela jistě čarodějnice. Vaří kouzelné lektvary a ta mladá, ta je určitě ve spojení s ďáblem. Chodí nedostatečně oblečená a ukazuje lidem obnažená ramena a nohy. Dělá obcésní gesta. Nedávno, když jsem ji za její nevázané chování pokáral, na mě dokonce vyplázla jazyk, otočila se, vyhrnula si sukni a… promiňte, nemohu to ani vyslovit!“
V duchu jsem se musel usmát, ale naoko vážně jsem prohlásil: „ Ano, tohle velmi přísně vyšetřím, to vám slibuji. A co podivní tvorové? Náhlé bouře? Nezvyklé úkazy?“
Díval se na mě jako na blázna. Ten mladík neměl o démonismu ani ponětí a nerozuměl mým otázkám.
Sotva jsem se trochu najedl, dolehla na mne únava, a oči se mi sami zavíraly.
„Na chvíli si odpočinu a pak budu pokračovat.“
Ani tohle se mu moc nelíbilo, asi si představoval, že hned začnu stavět hranici, abych na ní tu malou uličnici postavil, ale odvedl mě do skromně zařízeného pokoje a ukázal na prosté lůžko: „Nebyl jsem připraven na váš příjezd tak brzy a tak vám nemohu nabídnout nic lepšího.“ mírně se uklonil a odešel.
Zabalil jsem se do deky a jen jsem položil hlavu na polštář, hned jsem tvrdě usnul.
Spal jsem mnohem déle, než jsem si přál a tak, když jsem otevřel oči, bylo už pozdní odpoledne. Vstal jsem a přešel do kuchyně, kde sluha právě cosi kutil Když mě uviděl, zeptal se: „ Bude si pán něco přát? Otec Valitali dlí na modlitbách.“
Nechal jsem si přinést umyvadlo s vodou a zrcadlo a trochu se upravil a pak jsem si nechal vysvětlit, kde kdo bydlí. Nezabralo to mnoho času, opravdu zde bydlelo jen několik rodin.
Jestliže již z Říma jsem odjížděl víceméně přesvědčen o tom, že zde v této vesnici nejde o žádné ďábelské rejdy, ranní rozhovor s mladým knězem mě o tom jen utvrdil.
Sběr bylin a využití jejich léčivých vlastností je známo již od pradávna a je mnohem účinnější než pouštění žilou nebo krystýry, kteréžto metody jako léčebné propagují někteří lékaři. Znalosti o využití bylin jsou předávány z generace na generaci většinou po přeslici. Mnoho hlupáků pak léčivé účinky připisuje kouzlům, což v sobě skrývá velké nebezpečí a bylinkářky, většinou osamělé ženy, jsou tak často terčem zloby.
Samozřejmě jsem si to přes náves namířil do kopce na konec vesnice k malému domečku a zaklepal na dveře. Otevřít mi přišla žena asi třicetiletá, na jejíž tváři bylo vidět, že prošla již strázněmi života, ale stále byla krásná. „Co si přejete cizinče?“
„ Jsem Roger Bacon a potřebuji si s vámi nutně popovídat.“
Zcela úmyslně, abych jí nepolekal, jsem vynechal svůj titul.
„Dobrá, pojďte dál a posaďte se,“ zvala mne vlídně.
Místnost byla prostě, ale čistě zařízena a všude se sušily různé rostliny nebo jejich části. Krásně to tu vonělo.
„Tak povězte, co vás trápí?“
A tak jsem začal pomalu vyprávět. Její zprvu neúčastný výraz se postupně měnil na ostražitý a pak na starostlivý.
„Ten kněz je hloupý horlivý mladík a ta vaše dcerka je ještě napůl dítě a neuvědomuje si, co tím může způsobit. Umíte si jistě představit, co by se stalo, kdyby se případ dostal do rukou někomu z Tovaryšstva Ježíšova, nebo ještě hůře z řádu bosonohých Františkánů!“
V jejích očích se zračila nelíčená hrůza: „ Sic vás pane neznám, ale asi nemám jinou možnost, než vložit svůj osud do vašich rukou. Můžu vám být nějak nápomocna?“
„Ano a to velmi. Doufám s vaší pomocí a s pomocí Boží nalézt příčinu toho, co se tu děje a pak už pro mne nebude problém otce Valitaliho uklidnit a poučit. Vy také ale musíte promluvit do duše té vaší holčině.“
„Udělám vše, co budete chtít.“
„Domnívám se, že jde o nějakou částečnou otravu něčím, co způsobuje tyto stavy. Povězte! Postihlo to všechny obyvatele vesnice nebo jen někoho?
A za druhé, stavy strnulosti a letargie následují po tom veselí, nebo jde o dva samostatné jevy?“
Tentokrát bylo ihned vidět, že zkušená žena ihned pochopila směr mých otázek: „Já moc dolů do vesnice nechodím, ale tady u mě pro léky byla jen dona Maria Deskali a Florentina Inketina. Podle toho, co mi řekly, soudím, že nejprve je krátký záchvat veselosti a po něm následuje úplná otupělost. Také některé postihla přechodná slepota. Dala jsem jim něco na povzbuzení a doporučila jíst hodně okurek na očistu organizmu. Víc jsem nemohla udělat.“
„Udělala jste, co bylo ve vašich silách,“ uklidnil jsem ji, „když se podaří zjistit, co mají ty dvě rodiny společného, jsme na půli cesty objevit původ této otravy.“
Chvíli jsem přemýšlel, pak nemaje jinou možnost, vyňal jsem papežův list, položil ho a z kapsy k tomu přidal kousek olůvka.
Oči se jí rozšířily údivem, když spatřila papežkou pečeť. Zamrzelo mě, že jsem takto nešikovně prozradil, v čích službách jsem.
„Nemějte ze mě obavy. Vždyť jste podle mého jednání již musela poznat, že jsem na vaší straně. Nakreslete mi tu plánek vesnice a řekněte, kde kdo bydlí.“
Váhavě přistoupila a s velkým ostychem nakreslila na rub dopisu několik obdélníků a přitom vysvětlovala, čí je to dům. Domy těch dvou rodin od sebe byly dost daleko a taky jsem to hned rozmrzele řekl.
„ To ano, ale každý tu má malou zahrádku a kousek políčka a ta těchto dvou rodin spolu sousedí.“
„No ano! Jak já mohl být jen tak slepý. Vždyť je to jasné, musí to být v jídle. Díky!“ a sebral jsem ze stolu papežovu listinu, nyní tak neuctivě pokreslenou,
„Chtěl bych to vyřešit v co nejkratším čase a teď věřím, že jsem již na správné cestě. Určitě se u vás ještě zastavím.“
Ze všeho nejradši bych domy těch dvou rodin navštívil hned, ale když jsem šel dolů do vesnice, viděl jsem, že už se pomalu šeří. Usoudil jsem tedy, že bude moudřejší tyto návštěvy odložit na další den a zamířil jsem na faru.
Otec Valitali seděl v jídelně a večeřel. Vzhlédl a řekl se špatně skrývanou ironií: „ Omluvte mě, že jsem začal bez vás, ale zjevně jste byl velmi zaměstnán.“
„Ano, trochu jsem se poptával,“ odvětil jsem klidně.
Můj otec představený z kláštera svatého Jiří, mě naučil, že je výhodné potlačit vztek, protože pod jeho vlivem člověk dělává nejvíce chyb.
„To vaše takzvané vyšetřování! Podle mě je případ jasný a nezpochybnitelný.
Nechápu, jak sem mohl Svatý otec poslat světskou osobu. Ctím váš šlechtický stav,“ dodal rychle, „ale tyto ďábelské rejdy je třeba zarazit co nejdříve.“
Kritika Svatého otce, stejně jako jeho vyslance je těžkým přečinem. Mohl jsem ho zarazit, ale opat Duncan mi říkal: „Nikdy nepřerušuj nepřítele, když dělá chyby.“ a tak jsem mlčel a jen si v hlavě udělal poznámku.
„Viděl jsem, že jste navštívil dům těch dvou čarodějnic a celé odpoledne jste se s nimi vybavoval.“
„Vždyť jsem slíbil, že vše důkladně vyšetřím.“ odpověděl jsem.
„ Já- já jsem očekával něco jiného. Jistě vás očarovala, jinak byste tu neseděl tak klidně.“
To už bylo příliš.
„Nemyslíte mladý muži, že mi tato záležitost byla svěřena, protože mám s démonologií více zkušeností než vy? Odhaduji, že jste sotva vyšlý ze semináře.“
„Je sice pravda, že jsem byl za kněze vysvěcen teprve nedávno, ale znalosti mám. Četl jsem o tom knihu. Je tam úplně všechno.“
Vida můj pochybovačný pohled, odběhl, aby se brzo vrátil a nesl útlý svazek. Podíval jsem se na název:
Manualis pythonissam
Musel jsem se v duchu usmát. Tyto kniha nebyla ani mezi klérem uznávána za grimoár, ale přesto byla pronásledována, protože šlo o spis silně erotického obsahu. To, že se kněz otevřeně přiznal k jejímu vlastnictví, by za jiných okolností pro něj bylo naprosto fatální. Ačkoliv jsem ji znal, předstíral jsem opak a otevřel jsem ji. Musel jsem se pousmát nad titulní ilustrací nedostatečné oblečené mladé čarodějnice, sedící bokem na koštěti a vznášející se nad krajinou.
„Zajímavé dílko,“ řekl jsem neutrálně, „ale pohovoříme si o tom zítra, dnes jsem již unaven. Dejte to pryč!“ a odstrčil jsem ji od sebe.
Druhý den jsem se vyhnul setkání s mladým knězem a raději jsem oželel i snídani a vydal se nejprve k rodině Diskali.
Otevřít mi přišla stará vrásčitá žena. Když viděla pansky oblečeného muže, hned se hrbila a snažila se mi políbit ruku. Sotva jsem řekl, že přicházím od otce Vitaliho, klesla na kolena, sepjala ruce: „ Milostpane, přísahám při všem co je mi svaté, že jsme dobrou křesťanskou rodinou. Chodíme všichni pravidelně na mše i ke zpovědi, ale kněz při kázání stále jen opakuje, že prý paktujeme s ďáblem a že Diana, tedy myslím paní Satiani , je čarodějka, ale to přece nemůže být pravda, vždyť mockrát pomohla těma svýma bylinkama jak lidem, tak i dobytku a jakteživo nikomu neublížila. Taky žádný rejdy se tu nepořádaj. To bych vo tom musela něco vědít, já už jsem stará ženská a nemám na práci skoro celý den nic jinýho než pozorovat cvrkot. Tedy chci říct, vidím všechno co se děje.“
Zarazil jsem jí: „ Dobře madam, věřím vám.“
„Madam?“
„Paní…. donno Diskali. Mohla byste mi ukázat, co jíte?“
Moje žádost ji natolik šokovala, že přestala drmolit a tiše mě vedla nejdřív do kuchyně a pak i do malé temné špajzky. Byla tu uskladněna hlavně zelenina. Trocha mrkve, petržele, zelí, košík jablek. Tyhle věci jsem hned vyloučil.
Tak dál, pobízel jsem v duchu sám sebe. Dívej se, někde tady k tomu musí být konec provázku, za který zataháš a klubko už se samo rozvine.
Tak, co tu máme dál? Bochník sýra, kousek slaniny, chleba, hrnek sádla a další, patrně s medem. Jinak vymeteno..
„Jesli máte urozený pane hlad, dám vám, nač budete mít chuť. Dám vám estlivá budete chtít, úplně všechno.“
Nevěděla, co si o té kontrole jídelníčku má myslet a třásla se strachy, jak osika.
„Všechna ta zelenina je z vaší zahrádky?“
Jo, jo, my máme jen to, co si vypěstujeme. Máme jen trochu peněz, co vydělá mladej v panském lomu a my ženský za vyšívání erbů a monogramů na prádlo dámám.
Začínal jsem mít pocit marnosti, stále jsem se díval na tu trochu jídla a nenapadalo mě, co by mohlo působit jako jed.
Začalo mi kručet v žaludku. Ten zvuk jí vykouzlil na tváři úsměv, možná proto, že kručení břicha z hladu připisovala jen chudým lidem a zjištění, že se to stává i urozeným, ji rozradostnilo. Také to povolilo trochu napjaté ovzduší mezi námi.
„Pokud vám to nebude vadit, trochu jídla bych si přeci jen dal.“
Na tváři se jí rozlil šťastný úsměv: „ A co to bude urozenosti? Mám tu jen sprosté jídlo pro obyčejné lidi. Chleba a kousek sýra? Je nádherně uleželý! A plátky slaniny? Umím je krásně nakrájet tenounké! A kousek cibule? Papriku?
Nakládané okučičky?“
„Ano, to bude výtečné,“ souhlasil jsem neurčitě, stále v duchu ponořen do svých myšlenek. Posadil jsem se do kuchyně k hrubému stolu a ona na svůj věk svižně odběhla a to vše o čem mluvila, snášela přede mne, tak jako dávní pohané obětovali svým bohům.
Začala krájet úhledné krajíce a skládala je na talíř předemne. Byly z jen velmi hrubě namleté mouky a já na střídce spatřil něco černého, co mě zaujalo. Vzal jsem krajíc, rozlomil ho a podíval se na to zblízka.
Všimla si mého počínání a hned se kolem mě točila jako starostlivá kvočna a horečně vysvětlovala: „ To vzácný pane musí být nějaký kamínek, žádný brouk. My jsme čistotná rodina a já se moc dobře dívám, co dávám do těsta.“
Opravdu to na první pohled vypadalo jako kamínek, ale nebyl. V hlavě se mi mihla vzpomínka, stará, vybledlá a zasunutá mezi jinými. Pokoušel jsem se ji vyvolat, ale ona mi unikala jako hbitá srnka. Zmizela a vzápětí opět vyplula na povrch jako ploutev žraloka, která za sebou na moři zanechává bílou stopu.
„Vy k té své zahrádce máte i kousek políčka, že?“
Ta otázka mi sama od sebe přišla na jazyk.
„Ano pane, ale je to jen takovej malej štráfek támhle na kopci.“
„A taky si sami melete, že?“ ptal jsem se dál, veden onou vzpomínkou, která zatím stále byla zahalena v mlze, a jen jsem ji tušil.
„Přesně, jako by jste to viděl. Do mlejna je to pěknej kus cesty a mlynář, račte odpustit, je hroznej mizera. Z každý semletý mírky si odebírá.“
„A mohli bychom se tam podívat?“
„Jak si přejete milosti, je to sice jen kousek cesty, ale je to do strmého kopce a je to docela obyčejná zahrádka a políčko. Vy nám ho chcete vzít?“
Byla to otázka chudého, kterému se od bohatých dostává jen špatných věcí.
„Ne, ne, to opravdu ne, jen se podívám.“
Vůbec ji to neuklidnilo, ale uvázala si šátek na hlavu a smířena s neblahým osudem mě vedla ven do prudkého kopce.
Měla pravdu, zahrádka byla opravdu malá, sotva pár úhledných záhonků a kousek políčka na strmé kamenité stráni. Jen o kousek dál, co by kamenem dohodil, byla její replika.
„To je rodiny Inketinů, že?“
„Ano, nechcete se raději podívat tam? Ta jejich zahrádka je lepší, není tak příkrá.“
Neodpověděl jsem a otevřel malá dvířka, dovedně vyrobená z proutí. Minul jsem pečlivě obdělané obdélníčky, kde se krčila trocha zeleniny a přešel k obilnému políčku. Podstatná část již byla sklizena, ale na kraji ještě část klasů stála. Myslím, že si ta žena, ve chvíli, kdy jsem si začal jednotlivé klasy prohlížet, myslela, že jsem také zešílel.
Ale v okamžiku, kdy jsem to políčko uviděl, jakoby se ona zrádná mlha zvedla a já v duchu byl v čase zpět a viděl sám sebe jako novice v klášteře svatého Jiří.
Tehdy v blízké vesnici bylo několik lidí postiženo velmi podobnou nemocí a otec Duncan mi vysvětlil, že se jí říká nemoc svatého Antonína. Několik lidí tehdy neosleplo jen přechodně, ale úplně a otec mi ukázal původce této pohromy. Je to námel, černé téměř jako kámen tvrdé jadérko, které nějakým podivným přičiněním vyrůstá na zrnech obilí.
Teď jsem hledal mezi klasy a lál jsem si za svou zapomnětlivost a zabedněnost.
Netrvalo to dlouho a našel jsem přesně to, co jsem hledal. Neovládl jsem se a vyrazil radostný výkřik.
Stará žena se pokřižovala: „Už ho to popadlo taky,“ řekla a odsunula se kousek stranou do bezpečné vzdálenosti.
„Můžu si ho vzít?“ optal jsem se. Bázlivě kývla na znamení souhlasu a ještě více se schoulila v rohu zahrádky.
Když jsem s ní pak před jejím domkem rozloučil, bylo vidět, že jí opravdu odlehlo a po schodech do dveří vyběhla jako mladice, jen aby mě měla z dohledu. Myslím, že uvnitř si v duchu…. no možná i nahlas blahopřála, že to pro ni dobře dopadlo.
V dobré náladě jsem se vrátil na faru. Sluha mě přivítal tím, že otec Valitali odešel do blízké vesnice dát poslední pomazání umírajícímu muži a že mě na oběd nečekal tak brzy. K jeho zděšení jsem řekl, že se tedy obsloužím sám, vtrhnul jsem do kuchyně, popadl pánvičku a začal kuchtit. Tehdy, stejně jako dnes se mi nůž, který byl po ruce, zdál být málo ostrý. Otevřel jsem tedy zásuvku a k svému obrovskému překvapení jsem mezi obyčejnými kuchyňskými noži uviděl tento skvostný chandžár.
Na můj tázavý pohled, starý muž, který mi zvědavě nakukoval přes rameno, stejně jako před chvíli vy, odpověděl: „To je tu po předešlém faráři, otci Baltazarovi, on byl hodně scestovalý, prý dokonce nějaký čas dlel na misii u nějakých pohanů.“
Otevřel jsem špajz a ejhle! Včera mi kněz tvrdil, že je chudý a nabídl mi jen pár plátků sýra a tady je pověšena řada klobásek v řadách jak vojáci, támhle je dobře půltuctu vajec, a pěkný kus slaniny. No bylo toho tam tolik, že se to ani nedalo přehlédnout. Hned jsem hmátnul po dvou klobáskách, nasekal je na plátky, dal na pánev, přidal pět vajec a když to bylo pěkně propečené, tak jsem na to na talíři nahoru přihodil kousek zelené pažitky. Vonělo to tak, že se starému sluhovi protáhl nos alespoň o dva palce. Jestli ne doopravdy, tak v duchu určitě.
Když se Valitali vrátil, jen nechápavě hleděl už jen na mastný prázdný talíř. Udiven hledal pohledem sluhu, který, jak jsem viděl odrazem v zrcadle, na něj za mými zády dělal složitou pantomimu. Kněz jen stěží zadržoval vztek: „Vidím, že jste se už obsloužil sám. Otáčíte se tu v mé kuchyni jak byste tu byl doma, místo toho, abyste se staral o to, proč jste sem byl poslán. Byl jsem zaopatřovat umírajícího ve vedlejší vesnici a cestou zpět jsem meditoval a radil se s Bohem. Rozhodl jsem se, že vypravím do Říma, abych zde osobně přednesl celou věc Svaté stolici.“
„Skvělé! Jestli máte dobrého koně, můžete se ke mně přidat, já zítra odjíždím.“
„Cože?!“
„Ano, ještě si dnes vyřídím jednu schůzku a pak je celá věc vyřešená.“
Díval se na mě vyděšeně: „To-to není možné. Vysvětlete mi to.“
„Zatím to nepotřebujete vědět, pane. Nejdřív vyřídím tu pochůzku a pak si popovídáme.“
Vyšel jsem ven a nechal jsem ho tam stát samotného s jeho vztekem a nejistotou.
Samozřejmě jsem zamířil vzhůru k domku paní Satiani. Myslím, že mě viděla přicházet, protože sotva jsem se ocitl u dveří, otevřela je a upřela na mě tázavý pohled svých krásných černých očí.
„Dobré odpoledne, mohu dovnitř?“ pozdravil jsem.
Ustoupila od dveří, ale starostlivý a tázavý výraz z jejích očí se neztrácel.
„Dnes ráno jsem navštívil madam Diskali a měl s ní malý rozhovor a pak jsme navštívili to jejich políčko a tady je původce toho všeho,“ a s tím jsem z kapsy vytáhl klas, na kterém rostl námel. Dívala se nedůvěřivě na to malé černé zrnko, jakoby čekala něco velkého.
„Poprosil bych vás, abyste co nejdříve zašla na návštěvu k oběma rodinám. Přesvědčte je, že musí zajít na pole a vyhledat všechny napadené klasy, vytrhnout je a spálit. Také mouku již semletou by měli vyhodit.“
„To nepřichází v úvahu! S tím nebudou souhlasit, neměli by co jíst.“
„To zařídím já.“
„Chci vám věřit, ale proč tam za nimi nezajdete sám?“
„Jednak jsem cizí člověk a nejspíš by mi nevěřili. Krom toho, když vaší radu poslechnu a problémy přestanou, získáte si jejich vděk a velký věhlas.“
„ A co farář?“
„ To je můj úkol a jsem přesvědčen, že to půjde po dobrém, je to mladý horlivý kluk, ale když ne, mohu i přitlačit.“
„Jste opravdu velmi zvláštní muž,“ řekla, nahnula se ke mně a políbila mě. Protože promarněná příležitost se již nevrací, jemně jsem ji objal kolem pasu a polibky opětoval.
O mnoho později jsem se vracel na faru a vyhledal otce Valitaliho. Klečel v kostele v poboční kapli. Možná se modlil, možná byl jen pohroužen ve vlastní myšlenky. Poklekl jsem tedy vedle něho a také sepjal ruce k modlitbě. Drahnou chvíli se nic nedělo a tak jsem vstal a sedl si do lavice v hlavní lodi a čekal.
Konečně vstal, přisedl si ke mně a tiše řekl: „ Zpytoval jsem své svědomí a myslím, že jsem chyboval..“
Opravdu není nad to, když někoho necháte v nejistotě s jeho vlastními myšlenkami!
A já jsem si oddechl. Nebyl zcela ztracený ten mladý chlapec a bude stačit postrčit ho správným směrem. Začal jsem mluvit:
„ Je správné hochu, že jste zde před tváří páně, pohlédl do hlouby své duše a našel tam správnou cestu. Vždyť ta mladá dívka, je ještě napůl nerozumné dítě, které neví, co činí. Vzpomeň, že je psáno: Blahoslavení chudí duchem, nebo jejich je království nebeské.
Je to myšleno tak, že těm, kteří chybují v nevědomosti, je dopředu odpuštěno. Jste tu teprve krátce, měl byste se snažit pochopit těžký život těchto chudých vesničanů a nepohrdat jimi. Také není třeba hledat hned ve všem ďábelské rejdy. Hle, já jsem zde druhý den a vbrzku jsem přišel na původce všeho, co se tu dělo. Je to zkažené zrno, které se občas vyskytuje na klasech úradkem přírody nebo boha, jak kdo chce. To je původcem otravy, která v malém množství způsobuje ony podivné stavy, ale ve větším také dočasnou nebo dokonce i trvalou slepotu.“
Mluvil jsem na něj dál a dál a jen tak mimochodem mu připomněl i jeho prohřešky, kterých se ve své naivitě dopustil.
„Vidíte? Teď bych i já jako papežský vyslanec na vás mohl seslat těžký trest, ale chci na to zapomenout.“
„Co mám udělat, abych si tuto vaši milost zasloužil? Budu se denně modlit a kát se.“
„To jistě je dobré pro očistu vaší duši synu, ale měl byste také lidem, které jste podezříval, poskytnout něco hmotnějšího jako omluvu, to je jim více potřeba.“
„Co máte na mysli?“
„Rodinám Inketina a Diskali pošlete dobrou míru kvalitní mouky, aby mohly vyhodit tu ve které je ukryt jed. A pani Santiani jednu řadu těch klobásek, které vám ve špajzu stejně zabírají příliš místa. Pro mě pak na památku tu zdobnou dýku, která se tamo v kuchyni mezi noži válí vám k nepotřebě. Budu ji mít na památku a vždy, když se na ni podívám, zaletí mé vzpomínky k vám a vzpomenou, zda si dobře vedete.“
„Udělám, jak si přejete. Díky vám jsem prozřel a budu vás nadosmrti velebit a nosit vaše slova ve své mysli.“
„Neberte to jako nedůvěru, ale občas sem zajedu si vás pro jistotu zkontrolovat.“
„Nezklamu vás!“
Hm.. no nemusím snad dodávat, že ta kontrola, to byl jen zástupný důvod, abych se mohl vracet a navštěvovat zapadlou vesnici Palavenu a krásnou paní Santiani……….