Egyptské starožitnosti

Egyptské starožitnosti.
Kapitola I. Bedna
Kurátor Náprstkova muzea Jan Kačer se rozpačitě díval střídavě na pošťáka, který mu do ruky strkal tužku spolu s lejstrem na podepsání, a na dřevěnou bednu oblepenou řadou dodejek.
Nebylo však pochyb, že náklad dorazil na správné místo, konečná adresa
The Naprstek museum Prag
vylučovala jakékoliv pochyby. Přijal tedy nabízenou tužku a krasopisně se podepsal. Pošťák nechápajíc jeho váhání ještě pokrčil rameny, jakoby chtěl říci: „Na mě nekoukejte, já za to nemůžu.“, ale místo toho mu jen zasalutoval a nechal ho tam stát v tichém zadumání nad tím záhadným předmětem.
Po chvilce si Kačer začal bednu pečlivěji prohlížet. Podle nálepek procestovala půlku Evropy, ale na té úplně první byl odesilatel jakýsi
Franz Black
Cairo Egypt
Kačer přemýšlel, ale nemohl si vzpomenout, že by očekávali nějakou zásilku z Egypta, a že by znal nějakého Franze Blacka už vůbec ne, a to tu pracoval už skoro sedm let. Přemýšlel, jestli má bednou otevřít hned, ale pak si došel pro rudlík, odvezl ji do skladu a rozhodl se počkat na příchod ředitele.
Ten, jak bylo jeho zvykem, přišel přesně s úderem osmé hodiny. Kačer k němu hned přispěchal a o překot mu sděloval novinku. I on se podivil, když se dozvěděl, že „ přišla nějaká bedna z Egypta“.
Zvědavě si zásilku obhlížel a ťukal do ní špacírkou. Nakonec si zapálil cigaretu a povídá: „ Pane Kačer, přinesou pajcr a podíváme se, co tam je, ale opatrně. Snad tam nebudou nějaký hadi, nebo jiná havěť. Vzhledem k tomu jak dlouho to k nám putovalo, ostatně není pravděpodobné, že by tam bylo ještě něco živého.“
Nicméně když se Kačer vrátil a začal páčit důkladně přibité víko, odklidil se do bezpečné vzdálenosti. Kurátor to viděl a myslil si: „No jo, když to vypadá, že se blíží nějaká pohroma, vždycky to odnese zaměstnanec.“
Sotva dřevo zapraštělo a víko se začalo odklápět a zevnitř nevylezla žádná obluda, oba si v duchu oddychli. První pohled na obsah, ale toho mnoho neprozradil. Bedna byla plná dřevité vlny. Kačer si povzdychl, protože věděl, že je to zase na něm. Nadechl se a odhodlaně do té řezanky vnořil ruce. Narazil na něco tvrdého. Vytáhl to a užasl. Byla to nádherně vytepaná bronzová maska. Tu už ředitel Řehák stál vedle něj a dychtivě si ji prohlížel. Kačer pokračoval a po hrstech vyndával dřevitou vlnu. Jako další vylovil krásnou dřevěnou sošku ibise, následoval mohutný loketní nátepník. Tak postupně bedna vydávala své úžasné tajemství.
Ale to nejkrásnější bylo až docela vespod. Nejprve své místo opustila těžká modře zdobená váza, jejíž spodní část obtáčel nápis v jakémsi neznámém písmu a zcela na dně byl skoro metrový sádrový odlitek figurální stély. Byl na ní na jedné straně muž, který držel cosi v rukou a na hlavě měl nějakou čepici. Druhý naproti němu stál v něčem, co připomínalo neforemnou lodičku. Oba doprovázelo několik dalších menších postav.
Společně si všechnu tu nádheru vyloženou na dlouhém stole prohlíželi.
Nakonec Řehák řekl: „ Kounou se Kačer estli tam neni nějaký psaní.“
Kurátor tedy zalovil v posledních zbytcích vlny, postupně ji vyndal ven, ale
v bedně žádný dopis nebyl.
„Hmmm,“ zakabonil se ředitel, „ to je ale nepříjemná situace. Budu to muset probrat s naším právníkem, protože nevím, jestli takovou věc vůbec můžu přijmout. Co když je to kradené? Z toho by mohla pak být setsakramensky velká blamáž víme? Mimoto Egypt, ten by spíš patřil do Národního muzea, my tu máme jen expozici přírodních národů.“
Řehák chodil rozčileně sem a tam a pokračoval: „V Národním muzeu je přes Egypt profesor Pátek. Chodili jsme spolu na tenis, než se mě v Haliči stalo tohle,“ a Řehák si významně zaklepal hůlkou na levou nohu, kde to dřevěně zaznělo.
Kapitola II. Váza.
Profesor Pátek byl vysoký kostnatý muž s nebesky modrýma očima a chlaplavým hlasem, což byla památka na to, jak ho před lety zajal v poušti kmen divokých berberů a pokusil se ho oběsit, jenže pověsit metrákového chlapa na tenké větvi se neukázalo jako nejlepší nápad. Pátek od té doby nosil na krku pestrý šátek, aby zakryl nepěknou jizvu, která mu zůstala jako památka.
Vešel do skladiště a ležérně a trochu přezíravě řekl: „Tak mi to ukažte.“
Sotva však uviděl předměty vystavené na stole, jeho postoj se rázem změnil.
„No páni, to je úroda.“ řekl udiveně.
Bral do rukou jednotlivé kousky, znalecky je obhlížel a téměř se s nimi mazlil.
Když se dostal ke stéle, zamumlal: „ To je velmi zvláštní.“
„Tohle je velmi neobyčejná stéla. Tady( ukazoval) na levé straně je nepochybně zobrazen faraon, který drží odznaky své moci, žezlo a důtky a na hlavě má korunu Horního Egypta, což nám pomůže určit dobu, kdy byla stéla vyrobena. Za ním, ty menší postavičky jsou kněží a úředníci. Co je ale naprosto nevídané je to, že tenhle muž tady naproti je vyobrazen ve stejné velikosti jako faraon. Víte faraon, to byl bůh a byl vždy zobrazován větší než všichni ostatní. Tohle musel být někdo velmi vlivný, protože takovou výsadu nemá v zobrazení ani chetitský král Utapištejn. Jedná se tedy nepochybně o nějakého krále a soudě podle lodice proa ve které je zobrazen, symbolizuje to, že připlul po vodě. Mohl by to být féničan, ale nezdá se mi to pravděpodobné.
Samozřejmě, každá z těhle věciček je vzácnost sama o sobě, ale mě ještě zaujala tímhle ta váza. To písmo vypadá, jako když se kroutí hadi a nepodobá se žádnému ze známých písem, ale na druhou stranu, mám pocit, že už jsem ho někde viděl.“
„Myslíte, že to není pravé?“ zeptal se s nadějí v hlase Řehák.
„Ten sádrový odlitek, pochopitelně ne, ale to ostatní? Na první pohled myslím, že ano i když bude nutné udělat ještě podrobný odborný posudek a provést dostupné testy. Je ovšem také třeba doložit místo a čas nálezu včetně fotografické dokumentace.“
„Nic takového nemáme,“ hlesl sklesle ředitel, „nic takového u toho nebylo, jen ta nešťastná bedna. Už vidím, že s tím budou jen trable.“
„Jestli vám do toho mohu mluvit, pak by nejlepší cestou bylo, pokusit se diskrétně zjistit, jestli některý z předmětů není na seznamu ukradených z nálezů.
Bohužel je realitou, že mnohé z toho co bylo nalezeno, bylo vzápětí zašantročeno. V Egyptě je několik mocných rodů, které hroby vykrádají. Znalosti o tajných vchodech se mezi nimi předávají jako rodinné dědictví a získat jejich důvěru je velmi, velmi nebezpečné a zdlouhavé.“
Mimoděk si sáhl na svůj krk, kde ho stará jizva stále svědila.
„Na místní polici není žádné spolehnutí, je zkorumpovaná a neschopná. Ta věc mě nesmírně zaujala a tak pokud budete chtít, jsem vám plně k dispozici.“
„Kdo všechno o tom ví?“
„Jen, vy já, náš právník a tady pan Kačer.“
„Dobrá. Mohu-li doporučit, tak tohle bych někam zatím velmi dobře uklidil a nikomu se o tom nezmiňoval, dokud nebudeme vědět víc. Kdyby se to nepodařilo, asi by bylo nejlepší nechat to v depozitáři. Myslím, že by stálo zato, vydat se do Egypta a pátrat přímo tam. Co vy na to? Budeme si ovšem muset vymyslet nějakou vhodnou záminku pro cestu do Egypta.“
Ředitel souhlasně pokýval hlavou: „Ano, doktor Černík mi v podstatě radil totéž. On má nějaké známé na policejním ředitelství, kde se spojí s francouzskou Sureté a také známým Scotlad Yardem jestli to někomu náhodou nechybí. Vy se v Egyptě vyznáte, jistě tam máte i své kontakty, takže bych vaší účast vřele přivítal.“
„Dobrá,“ uzavřel debatu Pátek, „jsme dohodnuti. Dejte mi vědět a já si mezitím musím vymyslet důvod, proč opustím Národní muzeum. Nejlepší by asi byla zdravotní dovolená s tím, že mi teplý egyptský vzduch udělá dobře na průdušky.“
Chraplavě se zasmál, zvedl ze stolu svůj klobouk a s :„Poroučím se pánové.“ zmizel.
Kapitola III. Cesta.
Věci se však nevyvíjely tak jednoduše, jak by si oba pánové přáli. Na jedné straně správní rada Náprstkova musea byla nesmírně zvědavá, nač náhle pan ředitel potřebuje nutně neplánovanou dovolenou a váhala mu dát souhlas. Na straně druhé, tu byla jeho mladá manželka, které nedokázal lhát a tak když se jí se vším svěřil, ona mu hlasem, kterým se vyhlašují ultimáta sdělila, že hodlá jet s ním.
Své rozhodnutí nezměnila ani poté, co se snažil vykreslit jí cestu v v těch nejčernějších barvách.
„Hele Josef, na svatební cestě jsme byli jen v Tatrách a takovou příležitost si přeci nemůžu nechat ujít. Když pak budu vyprávět vrchní konduktérkové Ručkové z přízemí o tom, jak jsem viděla pyramidy a sfingu, tak pukne vzteky. O tohle mě přeci nemůžeš připravit, jestli mě máš trochu rád.
A těch s uzenejech arabáků se nebojím. Jen ať si na mě něco zkusí! Fláknu je parapletem, že uvidí všechny svatý.“
„Jsou to muslimové miláčku,“ odvětil trochu nepřítomně Řehák.
„To nevadí, tak uvidí toho jejich Aláha, ale desetkrát.“ zakončila bojovně svou řeč i diskuzi a s pevným odhodláním v oku se odebrala vydat služce příkazy k balení kufrů.
Obratně také vyřešila problém se zdráhající se správní radou, když jakoby náhodou potkala několik manželek členů správní rady a prohodila s nimi pár slov.
Tak se stalo, že se pan ředitel nestačil divit tomu, že náhle představenstvo obrátilo o sto osmdesát stupňů.
To pan profesor Pátek se svým uvolněním neměl žádný problém. V Národním muzeu pracoval jen externě, jelikož expozice Egypta zde byla tak malá, že byla téměř neviditelná a i na své ostatní závazky sehnal lehce záskok.
Protože dobře znal milostpaní ředitelovou, tak byv zpraven o tom, že se hodlá účastnit cesty, nijak neprotestoval, naopak si v duchu říkal, že její účast bude možná přínosem.
Když pak z direkce přišla zpráva, že v poslední době nedošlo k žádné větší zaznamenané krádeži, bylo o cestě definitivně rozhodnuto.
A tak když se dva měsíce poté, co přišla bedna, rozjel rychlík s Prahy do Berlína, seděli v kupé první třídy tři lidé místo dvou.
I když kupé bylo velmi pohodlné, teprve v Berlíně po přestupu do slavného Orient Expresu směr Paříž, poznali co je to luxus.
V Paříži ovšem paní Řeháková nedala jinak, než že se zde zdrží alespoň dva dny, aby si mohli prohlédnout Eiffelovu věž, Vítězný oblouk a pochopitelně i slavnou Monu Lisu.
Dál pak opět vlakem pokračovali do Marseille, kde už na ně čekal velký tříkomínový italský parník Monte Groso, aby je odvezl do Alexandrie. Odtud pokračovali opět vlakem do Káhiry. Tato část cesty byla asi nejméně příjemná, protože místní doprava zdaleka nedosahovala kvalit té evropské.
Cestou ti dva znova probírali vše, co se týkalo tajemné bedny a neméně záhadného dárce a tak chtě- nechtě museli do všeho zasvětit i dámu.
Ta se kupodivu ani moc nezlobila, protože jí cestovaní přivedlo do jakési euforické nálady a při pohledu na majestátně kráčející velbloudy jásala jako malá holčička, aniž tušila, co ji čeká.
Kapitola IV. Káhira
Zato profesora Pátka nic nepřekvapilo. Káhira vypadala stejně jako v době před několika lety, když zde žil v době, kdy v Evropě zuřila Velká válka. Bylo to stále totéž město plné špíny, žebráků a křiku pouličních prodavačů čehokoliv.
Na nádraží po dlouhém dohadování, ve kterém měla hlavní slovo rozmáchlá gesta, najali drožku, Kočímu se dařilo projíždět ulicemi plnými lidí všech odstínů pleti jen díky tomu, že občas svým dlouhým bičem šlehl do davu, který se před ním jen neochotně rozestupoval.
Dovezl je k hotelu s honosným názvem
- * Zlatý palác *-
Nutno ovšem říci, že i když nebyl nijak přepychový, ve srovnání s většinou ostatních podniků v tomto městě by mu patřilo jedno z čelních míst a jeho název by se tak nejevil příliš přehnaný.
Pokoje byly zařízeny poněkud spartánsky, ale bez krvelačného hmyzu zákeřně číhajícího na hosty. Poté, co se ubytovali a převlékli, sešli dolů do jídelny. Večeře byla docela chutná a i víno bylo slušné kvality a tak si poté v docela dobrém rozmaru zapálili a začali plánovat.
Slova se opět ujala rázná paní Řeháková, když prohlásila: „Zítra se jde k pyramidám. Už se nemůžu dočkat, až je uvidím!“
„Ale Růženko,“ odvážil se oponovat manžel, „ vždyť víš, že jsme tu kuli něčemu úplně jinému.“ a vyslal prosebný pohled k Pátkovi. Ten ho ovšem nepodpořil : „Myslím, že nám nic neuteče, když si zítra pyramidy prohlédneme, ostatně není to daleko, ale dovnitř nás rozhodně nepustí a ani bych to nedoporučoval, je to velmi nebezpečné. Musíme ovšem již brzo ráno, později k polednímu už je venku vedro, že je to pro Evropany, nenavyklé na takový žár, velmi nepříjemné.“
Druhý den, ačkoliv byl u pyramid již několikrát, zas ho ten pohled na obrovské do výše se tyčící monumenty uchvátil, stejně jako Řeháka a jeho manželku, kteří tento sedmý div světa viděli poprvé.
Profesor jim k tomu dodal i potřebný výklad.
Pak ještě přešli k opodál ležící Sfinze, ale pohled na ni byl pro ně velkým zklamáním. Její tvář i tělo bylo značně potlučené a celkově vypadala dosti uboze. Pak ovšem, přesně jak Pátek předpovídal, začalo sílit horko a tak se vydali spěšně na zpáteční cestu.
Po obědě se opět ujal slova Pátek. Obrátil se k madam a co nejmedovějším hlasem plným devótní omluvy pravil: „ Velice omlouvám, ale teď vás budeme muset nechat samotnou. Mohu-li vám radit, odejděte do svého pokoje a počkejte tam, až se vrátíme!“
„Co hodláte podnikat?“ odvětila poněkud popuzeně.
„Půjdeme si popovídat s jedním z největších místních překupníků. Jestli o tom někdo něco ví, pak je to dozajista on. Ukážu mu nákresy několika předmětů, které jsem pořídil před naším odjezdem, a uvidíme.“
„Půjdu s vámi.“
„Tentokrát opravdu musím vaší účast odmítnout. Jsou to muslimové a v jejich kultuře mají ženy jen velmi podřadnou roli. Nejednal by s námi.“
„Barbaři!“
Pátek si v duchu pomyslel, že i křesťanská církev dlouhá staletí takto o ženách smýšlela, ale rozhodl se tuto teologickou záležitost neprobírat.
„No dobrá, tak tedy zůstanu tady a budu si zatím číst v průvodci. Nechci být příčinou vašeho neúspěchu, ale zlobím se, je to jasné?“
Vstala a důstojně jako královna odkráčela ke schodišti vedoucímu k pokojům.
„Chvilku počkejte, hned jsem zpět, jen si něco vezmu,“ řekl Pátek.
A opravdu, netrvalo to nijak dlouho a už scházel dolů, dopínajíc si sako. Řehák pod ním zahlédl pouzdro s pistolí. Pátek odhadl směr jeho pohledu a s úsměvem to komentoval: „ Jen tak pro jistotu. Nikdy nevíte, co se semele.“
Ačkoliv byly ulice stále plné lidí i zvířat, Pátek si jimi razil sebevědomě cestu a pohyboval se tu tak jistě, jakoby tu žil celý život.
Suverénně zabočil do jedné z postraních uliček, zastavil se u nenápadných dveří a zabušil na ně zvláštní signál. Dveře se pootevřely a v úzké škvíře se objevilo zvědavé oko. Pátek se k němu nahnul a cosi řekl. Škvíra se vzápětí rozšířila a ukázalo se, že oko patří k asi patnáctiletému chlapci. Pohybem ruky jim naznačil, aby šli dál. Vedl je potemnělou chodbou do velké místnosti přecpané neuvěřitelnou spoustou všeho možného harampádí.
U stolu tam seděl nakrátko ostříhaný snědý muž kolem padesátky a cosi studoval lupou.

Konečně muž po chvilce odložil lupu a lhostejně prohlásil slušnou angličtinou: „Á rád vás vidím po tak dlouhé době. Kolik let to odkapalo do moře věčnosti? Šest nebo sedm?“
Protože tím bylo konvenci učiněno zadost, vzápětí se rázem změnil, vyskočil jako čertík z krabičky, začal Pátkovi ramplovat rukou a jásal: „ Buď vítán. Jsem ti vždy k službám. Co potřebuješ tentokrát? Mám tu nádherný iluminovaný papyrus, zaručeně pravý! Nebo něco jiného? Alkohol? Ženy?“ a mrkl na ně spiklenecky.
Pátek představil Řeháka. Muž si ho prohlédl a prohlásil: „Přítel mého přítele, je i můj přítel, buď vítán.“
„Potřebuji tentokrát informace.“
„ Zachránil jsi život mému jedinému synovi. Jsem ti navždy zavázán. Vím o všem, co se kde šustne, jen se ptej!“
Pátek vytáhl z kabely nákresy a podal mu je. Muž si je nejprve bedlivě prohlížel, ale pak zamítavě zavrtěl hlavou.
„Nic?“ naléhal Pátek, „ žádná podobnost s něčím, co bylo nedávno nalezeno tak či tak?“
Myslel tím oficiální archeology nebo vykradače.
„Samozřejmě, podobné věci byly už v minulosti nalezeny, některé mi dokonce i prošly rukama, ale ne v poslední době. Pokud vím tak jediný objev, který se nedávno podařil udělal Harward Carter, když vloni na podzim našel v King Walley nevyloupenou hrobku. Teď tam na tom stále pracují, nalezené věci postupně třídí a zapisují. Ale podle informací, které mám, nález obsahuje mnoho set položek a některé se údajně podařili už pánům objevitelům úspěšně zašantročit, když si je nechali poslat domů v bedničkách od vína. Pochopitelně se přiživil i další personál. Takže nelze vyloučit, že to nepochází odtamtud. Musel bych se zeptat přímo někoho, kdo tam pracoval nebo pracuje.“
Pochopitelně by jsi také mohl zajít za Ahlamorem, ale prý jsi se s ním nějak nepohodl.“
„Jo. Chtěl, abych si vzal jeho nejstarší dceru, jenže ta dáma vážila alespoň patnáct kamenů a vousy měla jako prorok Abrhám. Když jsem odmítl, Ahlamor to vzal jako urážku své osoby, své rodiny i celého kmene a chtěl mě oběsit. Napoprvé se mu to nepovedlo a když pak konečně našli vhodnou dost silnou větev, vlétl tam ten malej skrček Lawrence. Řval jako tur a zarazil jim to.“
„Myslíš určitě toho co mu říkají Lawrence, z Arábie, že? Jo tehdy, ho všechny kmeny doslova zbožňovaly, ale dnes mu nemůžou přijít na jméno. Mají pocit, že je podvedl.“
„Vraťme se k tomu, proč jsem přišel. Co tahle váza a to písmo na ní? Stále mám pocit, že už jsem ho někde viděl.“
„Můžu se ještě jednou podívat?“
„Jistě,“ odpověděl Pátek a nákres mu podal.
Po dlouhé odmlce se muž zdráhavě ozval: „Ale ovšem, zapomněl jsem na to, už je to víc než deset let, co jsem něco takového viděl. Je to spojeno s podivnou záležitostí. Někdy těsně před válkou se tu objevil mladík, který o sobě prohlašoval, že je vnukem slavného archeologa Shliemanna.
Tvrdil, že tento slavný objevitel Troje začal hledat neméně mystickou a bájnou Atlantidu a dokonce se mu podařilo nashromáždit některé artefakty, které z této země měly pocházet.
Ten mládenec sebevědomě prohlašoval, že se mu vbrzku podaří Atlantidu najít, ale pak se po něm slehla zem.
„Ano, pamatuji si to, četl jsem o tom v novinách. Nakonec prý to byl jen něčí žertík. Proč nám to tu vyprávíte?“ vstoupil Řehák do vyprávění poněkud neuctivě.
„Protože já jsem se s ním setkal osobně a měl jsem v ruce i takzvanou soví vázu, o kterých se psalo. Byl na nich stejný nápis jako na téhle váze. Dokonce jsem možná byl jeden z posledních lidí, kteří ho viděli živého. Přišel zamnou , ukázal mi ji, vyptával se, jestli znám někoho, kdo by mu to písmo mohl přečíst. Já jsem si vzpomněl na jednoho velmi vzdělaného muže, který zná mnoho starých tajemství. Jmenuje se Aramatin a žil tehdy poblíž jezera Birket-Qaun v malé vesnici Sanhur. Je to na jihu.“
„Ano znám to tam,“ řekl Pátek trpce, „A co ten Aramatin? Žije ještě?“
„Nevím, už tehdy to byl dosti starý muž. Tomu mládenci, co si říkal Shliemann jsem radil, aby většinu cesty podnikl po Nilu, ale on že ne, že prý má naspěch a lodí je to zdlouhavé. Má prý spolehlivé průvodce. Pak už jsem ho nikdy neviděl.“
„Děkuji, udělal jsi pro mě mnoho.“
„Maličkost. Co je to pár slov mezi přáteli?“
Byli by vyměňovali lichotky ještě dlouho, ale netrpělivý Řehák nenápadně kopal Pátka do nohy a tak se rozloučili a měli se k návratu.
Jestliže den je v Káhiře rušný, pak s přibližující se nocí ještě víc nabývá na intenzitě a stává se vpravdě hektickým. Trvalo to tedy docela dlouho, než se probojovali zpět do hotelu, kde už na ně čekala paní Řeháková, napůl naštvaná, že jí nechávají tak dlouho samotnou a napůl tonoucí v obavách, jestli se jim něco nestalo.
Když je konečně viděla ve dveřích, oddychla si a pak jim od plic vynadala.
Aby si ji usmířil, slíbil jí manžel, že jí bude při večeři vše vyprávět a na závěr neprozřetelně prozradil, že se chystají na výlet po Nilu.
Tato novinka jí rozjasnila tvář a její manžel se ani neopovážil dodat, že s ní nepočítají.
Byla totiž tak rozjetá a natěšená, že pokus zastavit ji , by se rovnal pokusu zastavit vodu z protržené přehrady.
Sešli tedy dolů a po večeři začali probírat dnešní události. Profesor Pátek se sice během řeči pokusil madam vysvětlit, že ta cesta bude velice nepohodlná, namáhavá a nebezpečná, ale odbyla to mávnutím ruky: „ Nejsem z cukru, narodila jsem se na venkovském statku a něco snesu.“
Poté co Řehák obrátil na Pátka: „ Jsem vám velmi vděčen, že jste se uvolil s námi jet. Vůbec nevím, co bych si tu bez vás počal. Víte přesně za kým tu jít. Jsme tu jeden den a už jsme udělali velký pokrok.“
Paní Řeháková příběh Shliemannova vnuka neznala a tak jí ho společně převyprávěli.
„Většinou si lidé myslí, že to byl jen něčí žertík, ale pokud vím, alespoň některé části jeho příběhu se ukázali při pozdějším pátrání jako pravdivé a nyní máme jistotu, že skutečně existoval. Je docela možné, že zahynul zde v Africe během cesty do Sanhuru.“
„A nenapadlo vás, že se možná teprve po této cestě odjel do Ruska?“
„To je pravda, tohle nás nenapadlo, ale proč by tam jezdil, když tam tehdy zuřila občanská válka?“
„Mnoho šlechtických rodů nejen v Rusku podlehlo módě sbírat egyptské starožitnosti. Mohl tam hledat další důkazy pro svou teorii o Atlantidě a byl to dobrodruh, který na nebezpečí nedbal.“
„Dobrá,“ ukončila debatu paní Řeháková, „dejme tomu, ale stále nás to zatím o moc nepřiblížilo nalezení našeho tajemného dárce a za druhé, proč nám to poslal a za třetí, nevíte ani odkud to pochází.
Cesta po Nilu mě láká i když nás pravděpodobně úplně zruinuje a vrátíme se domů jako žebráci. Neměli by jsem nejdřív zkusit ještě jiné možnosti?“
„Co máš na mysli,“ zeptal se jí manžel.
„Ten člověk ať již se tu někde hrabal v písku nebo to koupil, musel být velmi majetný, takže nebydlel v takovém pajzlu jako chudáci my. Kolik je tu takových luxusních hotelů? Pět? Šest? Stačilo by je přeci obejít podívat se, jestli někdo takový tam bydlel nejen v tu dobu, kdy asi ta bedna byla odeslána, ale také dostatečně dlouho před tím.“
„Drahá, ale to je báječný nápad!“
„Děkuji, vůbec nevím co by jste tu beze mne počali.“
„Klaním se vašemu důvtipu milostivá,“ ujal se slova Pátek, ano určitě zítra ty hotely objedeme, ale myslím, že hledat jméno Franz Balck by bylo zbytečné, nejspíš půjde o pseudonym. Spíše se zaměříme na to, jestli tu v té době nebydlel některý ze známých dobrodruhů, znám je všechny.“
„Jestli si ovšem vy dva myslíte, že mě zase necháte trčet v pokoji, tak to jste na omylu. Je to můj nápad a potřebujete nutně můj doprovod. Možná umíte jednat s všelijakými těmi vykradači hrobů a podobnými grázlíky, ale v případě sluhů, vrátných a recepčních, by jste nevěděli jak na to.“
Najali si tedy druhý den opět drožku a začali objíždět vytipované hotely.
Když zastavili u prvního, převzala paní ředitelová zcela velení.
„Nechte mě vejít dovnitř samotnou a jen se z povzdálí dívejte, jak to umíme my ženy.“
A opravdu! Pan Řehák jen s děsem v oku pozoroval, jak se jeho jinak přísná žena provlnila halou, aby posléze zakotvila u recepčního pultu, na přispěchavšího recepčního zamávala řasami a začala hladce lhát o tom, jak před třemi měsíci zde strávila několik žhavých nocí s jistým mužem, jehož jméno si bohužel nepamatuje. Tato láska ( vyprávěla dále) ale nezůstala bez následků a tak chce pro svou, ještě nenarozenou ratolest, najít otce. Kdyby ji tedy pán na chvíli půjčil návštěvní knihu, s kterou ona se uchýlí tamo do salonku, kde si snad vzpomene….. a na stůl se nenápadně posunula bankovka.
Muž se na ní ale vůbec nedíval zcela fascinován tím, jak se hluboce vzdychající dámě vzdouvá její bujné poprsí jako příboj. Nepřítomně ji podal knihu, kterou shrábla zároveň s bankovkou, věnovala recepčnímu svůdný úsměv a kývla na svůj doprovod, aby se k ní přidali.
I na dalších místech celá akce probíhala téměř stejně a profesor Pátek musel v duchu konstatovat, že jeho tušení ohledně nesmírné užitečnosti účasti madam, bylo správné.
Posléze se vrátili na oběd do hotelu, během kterého byl pan Řehák poněkud zamlklý, protože mu v hlavě stále ještě ležela ta fantastická proměna jeho drahé polovice.
Ta se naopak tvářila spokojeně, asi jako kočka, kterou nechali samotnou s miskou smetany.
Trochu trapné ticho po obědě přerušil Pátek, který otevřel svůj notes a ťukaje na zápis řekl: „ Díky hereckému talentu tady milostivé paní tu mám šest jmen. Jsou to všechno bohatí muži, u niž se předpokládá, že jejich majetek pochází z nelegálního nákupu a prodeje starožitností.“
„To je ještě nikdo neklepl přes prsty?“
„Deklarují to jako falza a mají podplaceno mnoho lidí, kteří přivřou oči. Na aukcích prodávají přes prostředníky a ceny jdou vysoko, protože všichni vědí, že jde o pravé věci. Ale to jsme odbočili.
Tahle šestice má tedy dostatečný kapitál na koupi a byla tu i v námi odhadnutou vhodnou dobu.“
„Měli bychom se o nich pokusit zjistit více,“ ozval se pan Řehák, „ ovšem s vaší pomocí,“ dodal skromně.
„To bude velmi těžké. Vzhledem k tomu že se o jejich aktivity zajímají některé policejní složky, snaží se udržet si co nejvyšší anonymitu. “
Je pravda, že za tu chvíli co jsem tu, se podařilo vypátrat dost, ale v této chvíli nevím jak dál. Navrhuji přeci jen podniknout výlet do Sanhurnu. Uvidíme, co se tam dozvíme, nebo nás během té cesty napadne jak pokračovat.“
Madam ovšem se zatvrdila a nedal jinak, než že pojede také: „Nemyslete si, že mě necháte trčet tady v hotelu a vy si poplujete pěkně po řece a budete si to užívat. Nic takového. Pojedu pěkně s vámi a nechci už slyšet ani slovo.“
Muži to vzdali.
Kapitola V. Po Nilu dolů na jih.
Měli štěstí. Loď plující proti proudu Nilu, odjížděla druhý den a tak za časného jitra stáli na nábřeží a pozorovali parník majestátně připlouvající k molu. Byl to podobný kolesový parník, jaké brázdí vody Mississippi: velká plochá paluba a na ní patrová nástavba s kajutami pro cestující. Ty ovšem byly jen pro lepší společnost, ostatní cestující se ubytovali prostě na otevřené palubě a zřejmě jim to vůbec nevadilo.
Naše trio si zaplatilo kabiny v takzvané první třídě, kde ovšem veškerý luxus byl představován úzkým lůžkem, rozpadávající se skříní a miniaturním umyvadýlkem stydlavě postávajícím v rohu. Když si paní Řeháková kritickým okem vybavení prohlédla, poprvé ji napadlo, že ten její nápad na cestování nebyl dobrý a že měla raději zůstat v hotelu, ale v životě by ji ani nenapadlo svůj omyl přiznat. Naopak zatvrdila se a řekla si, že toho bohdá nebude, aby česká žena před potížemi utíkala. Ostatně už bylo pozdě. Trojí mohutné zapískání lodní píšťaly dalo všem na vědomí, že loď vyplouvá.
Cestovní nadšení paní Řehákové však vzalo úplně za své poté, co si potřebovala odskočit na toaletu a s hrůzou zjistila, že na lodi je jediná neútulná místnůstka tvořená ohavným dřeveným prkénkem s otvorem, který ústí přímo do vody.
Rozhodla se rázně, že omezí jídlo, což jí jen prospěje, neboť v poslední době zjistila, že má problém dopnout šaty.
Když však o tři dny později je parník vysadil na přístavišti, od kterého vedla prašná cesta kolem asi třiceti bídných chatrčí, uvědomila si, že s každým kilometrem téhle cesty se více a více vzdaluje civilizaci a že bude hůř. Nechápala proč se profesor Pátek po těch strašlivých kůčách dívá s naprostou spokojeností a prochází se tu jakby byl doma v Praze.
Zastavili se u jednoho obydlí, které vypadalo přeci jen trochu lépe, zašli pod plachtu napnutou před domem, která je trochu chránila před dotírajícími slunečními paprsky a Pátek jim ukázal na hrubě přitesanou lavici a řekl: „Tady se posaďte. V tomhle domě bydlí starosta nebo náčelník, jak chcete. Musím s ním dojednat velbloudy, doprovod a jídlo. Bude to chvíli trvat.“
Paní Řeháková ho zastavila železným stiskem ruky: „ Chcete tím říct, že my všichni pojedeme na velbloudech? To snad ne! Jak se na tu obludu vůbec dostanu? Přistaví mi snad žebřík?“
„Nebojte se, jsou vycvičení, uvidíte, že je to velmi jednoduché a jízda na nich je docela příjemná, pokud vám nevadí malé kymácení.“ a než stačila otevřít ústa, aby se vyptávala dál, zmizel rychle uvnitř. Zapálila si cigaretu a probodávala svého manžela pohledy ostrými jako dýky, dávajíc mu tak najevo, že je to on, kdo za všechno může. Oba cítili, že se dostali do naprosto šílené situace, z které ale již není cesty zpátky a začali propadat malomyslnosti. Skutečnost však předčila i ty jejich nejtemnější představy. Pátek se z domu vynořil za necelou půlhodinu: „ Je to domluveno. Do setmění tu máme šest velbloudů a průvodce.“
„Na co šest?“ zděsil se Řehák, který v duchu viděl vír peněz mizející z jejich konta.
„Tři pro každého z nás, jeden pro průvodce a dva ponesou proviant. A mám pro vás dobrou zprávu, ten stařec je pořád ještě naživu. Když jsem se zmínil náčelníkovi, že jedu právě za ním hned byl ochotnější a podařilo se mi usmlouvat ho na polovinu ceny, kterou chtěl původně.“
Řehákovům to náladu nijak v tuto chvíli nezlepšilo. Když pak skutečně přišla šestice velbloudů, kteří si je zvědavě prohlíželi a na povel poklekli, takže se na ně dalo pohodně nastoupit, už se pohybovali jako ve snu. Sotva na ně nastoupili a velbloudi se zvedli a dali se do chůze, měli pocit, že sedí na rozhledně kývající se ve větru.
Poté co vyšli z vesnice, nasadili velbloudi docela slušné tempo, ve kterém pak pokračovali i po setmění. Cesta nebyla sice nijak značená, ale zdálo se, že průvodce přesně ví kam jet, protože ani jednou nezaváhal.
Jeli tak celou noc a k ránu, když se drželi v sedlech jen z posledních sil, konečně dorazili do vesnice, která vypadala ještě ubožeji než ta u přístaviště. Objeli palmový hájek a před nimi se objevil domek napůl zapuštěný v zemi.
Průvodce, přijel k Pátkovi a něco mu řekl. Ten se otočil ke svým spolucestujícím a překládal: „Aramatin žije tady. Půjdeme si s ním promluvit.“
Velbloudi si opět klekli a všichni tři když slézali, tak si uvědomili, že na jejich tělech není místo, které by je nebolelo a raději ani nemysleli na to, že je čeká ještě další jízda zpět.
Dobelhali se k domu, odkud jim vyšel vstříc muž, jehož tvář byla plná vrásek, ale měl jiskrný pohled, který svědčil jasné mysli.
Pátek ho arabsky pozdravil, ale on odpověděl bezvadnou angličtinou: „ Můžete semnou mluvit anglicky. Už dlouho jsem tu neměl návštěvu Evropanů a rád se po tak dlouhé době pocvičím. Pojďte dál, vidím, že jste velmi unavení. Hned vám nabídnu občerstvení.“
Vešli dovnitř do místnosti, ve které bylo vzorně uklizeno, a celou jednu stěnu zabírala knihovna. Muž zatleskal a hned přiběhl malý chlapec a přinesl na tácu velký džbán a pohárky. Džbán obsahoval citronovou šťávu, která je velmi osvěžila.
„Omlouváme se moudrý, že vás rušíme, ale přijeli jsme zdaleka, protože potřebujeme vaší pomoc. Toto je ředitel význačného muzea v Evropě, toto jeho krásná a statečná manželka a já jsem vědec zabývající se historii.
Dostala se nám do ruky vzácná váza na které je nápis písmen, jenž je nám neznámé, ale bylo nám řečeno, že vy byste nám snad mohl být nápomocen.“
„Máte ji sebou?“
„Ne, to ne, zdálo se nám nebezpečné brát tak vzácnou věc na cesty, ale mám její nákres a překreslil jsem i nápis.“
„Velmi moudré rozhodnutí! Můžu se podívat?“
„Jistě,“ a Pátek vyndal z torny svůj obrázek a podal ho starci. Ten jakmile se na nákres podíval, jeho výraz se změnil „ Ó, to je úžasné!“
Únava z cestovatelů rázem opadla a oni ho s napětím pozorovali.
„Ano,“ pokračoval pochvičce odmlky, „ to písmo znám. Je to prastaré písmo, které se již nepoužívá celá staletí. Píše se tu:
Toto je dar mocného vládce Atlantidy krále Gorla.
„Před asi deseti lety, nevím to už jistě, má mysl již není tak bystrá jako kdysi, tu byl mladík a ukazoval mi zobrazení sových váz na kterých byl stejný nápis. Jsou to velmi vzácné artefakty. Podle pověsti prý v nich učenci z Atlantidy uchovávali své svitky, na nichž byly zapsány všechny jejich znalosti. Pověst říká, že kněžím byly tyto znalosti zjeveny dobrými bohy, ale Atlanťané je používali jen k tomu, aby ovládli a zotročili okolní národy. Bohové se tedy na ně rozzlobili a jedinou strašlivou ranou zničili jejich ostrov. Tuto katastrofu přežila jen hrstka lidí a zbytky atlantského vědění předávala dál.“
Pátek mu ještě ukázal i obrázek stély a stařec vysvětloval: „Myslím, že tohle je zobrazení příchodu jednoho z posledních králů Atlantidy do Egypta. Jmenoval se Thwot a byl to velký mudrc. Říká se, že jeho potomci dodnes v Egyptě žijí a přechovávají staré znalosti.“
Paní Řeháková, kterou jeho vyprávění nudilo, se trochu rozhlížela po zařízení a její oči padly na velkou vázu stojící vzadu ve stínu.
„Vidím dobře?“ ptala se sama sebe v duchu, „ má ta váza ptačí zobák, namalované oči a křídla?“
Už chtěla své společníky upozornit, ale v posledním okamžiku si to rozmyslela, protože si uvědomila, že kdyby stařec chtěl, tak jim jí sám ukáže.
On si jejího pohledu všiml a nepatrným pokývnutím hlavy jí za to mlčení poděkoval. Muži zcela zaujati vyprávěním to nepostřehli.
„A co ten mladík?“ zeptal se Řehák.
„Přišel, tak jako jste přišli vy a odešel, tak jako odjedete i vy. Jen Alláh ví, kam vedly jeho kroky.
Ale teď již dost vzpomínek na minulost, už je to tak dávno, že to zavál písek pouště. Měli byste myslet na budoucnost a pořádně si odpočinout.“
Na jeho pokyn chlapec přitáhl několik koberců a deky. Řehák ani jeho manželka by nikdy nevěřili, že dokáží usnout za bílého dne na koberci na zemi, ale přesto pár minut nato, co váhavě ulehli, tvrdě spali. Jen Pátek si se starcem ještě chvilku povídal.

Kapitola VI. Zpět do civilizace.
Večer byli opět velbloudi připraveni k pekelné noční jízdě. Když pak za rozednění dorazili do přístavní vesnice, byli zcela vyčerpáni. Paní Řehákovou museli snést, protože byla napůl v mdlobách. Náčelník jim poskytl jednu z chatrčí, která se jim teď už nezdála být tak bídná a na rohožích prospali skoro celý den.
Když se druhý den objevila loď, vítali ji nadšeně, jakoby u mola zakotvila Queen Mary i když to byl jen malý parníček. Ten sice nebyl zařízen o nic lépe než ten který je vezl sem, ale potom co prožili, si užívali skutečných postelí.
Protože nyní pluli po proudu, zvládli zpáteční cestu za den a půl a když vstoupili do haly svého hotelu měli pocit, že jsou opravdu ve zlatém ráji. Na patře byla jen jediná koupelna a tak měla samozřejmě dáma přednost a oba pánové hlídali, aby nebyla rušena.
I když se cítili všichni velice rozlámaní, koupel je úžasně osvěžila. Nechali si připravit bohatou večeři, pak si zapálili a rokovali.
„Byla to setsakramentsky ďábelská cesta což? Něco takového jsem zažil naposledy když jsme šturmem hnali v Haliči na ruské pozice.
Je mi líto má drahá, omlouvám se, že jsem tě nedokázal přemluvit, abys tu zůstala a musela jsi celé to strašné strádání podstoupit s námi. Obdivuji tě, jsi velmi statečná.“
„Nemysli si, že ti to jen tak projde. Dnes si ještě pořádně odpočinu, ale zítra mě vezmeš do města na nákupy. A něco ti povím, když jsme byli tam v té poušti, tak bych vás dva nejradši rozcupovala na malé kousíčky, kdybych nebyla tak unavená, ale teď když jsme zpátky a přemýšlím nad tím, tak která žena v Praze nebo vůbec v Čechách se může chlubit tím, že jela na velbloudu a prožila takové dobrodružství? Až se s tímhle vytasím u nás v ženském spolku tak všechny puknou závistí. Tohle žádná nepřebije!“
„Krom toho máme konečně důkaz, že Atlantida existovala. To je přeci epochální objev!“ jásal Řehák a už si v duchu maloval tu slávu, kterou bude obklopen. Možná ho přijme i president Masaryk, poklepe mu na rameno a připne vyznamenání.
„Hm, nechci vám kazit radost, ale co vlastně máme?“ ozval se Pátek.
„Máme sádrovou kopii stély o které nevíme, kde je originál, máme vázu s nápisem, který žádný z evropských učenců neumí přečíst a vše víme od jednoho stařičkého araba. Umíte si představit, jak se na to budou uštěpačně tvářit ti pánové s akademickými tituly? To že nikdy nevystrčili ani nos z univerzity, nevadí.“
Řehákova tvář posmutněla, jeho kolega měl pravdu. Lákavé představy jakoby odvál vítr. Navíc si uvědomil, že přes vše co tu zjistili, nalezení odesilatele bedny se zatím nepřiblížili .
Vtom se za jeho zády ozvalo: „ Herr Rehak? Herr Rehak?!“
„Ano, tady“ odpověděl.
Byl to hotelový sluha, který mu podával dlouhý blanket: „Kabelogram pro vás pane.“
Řehák vzal papír do ruky a četl:
Bedna ukradena stop urychleny navrat nutny stop kacer praha stop
Rozklepaly se mu ruce a mlčky podal telegram manželce. Ta si jej přečetla a předala ho Pátkovi.
„Muzeum bylo vykradeno, zatímco já si tady putuju po Egyptě. To je můj konec! Budu suspendován a budu rád, když mě pak nechají v kase prodávat lístky.“
„Počkej Josef, ono se nic nejí tak horké, jak se to uvaří. Zatím nevíme nic bližšího. Však ono tak zle nebude. Vždyť jsi kolikrát žádal radu, aby ti dali peníze na pořádné zámky a nočního hlídače, takže ti nemůžou dávat žádnou vinu. A uznávám, že se musíme vrátit do Prahy co nejdříve, ale alespoň malý suvenýrek mi snad dovolíš koupit ne?“
Oním suvenýrem, který měla milostivá na mysli, byl gobelín s vyšitým velbloudem- jak jinak.
Kapitola VII. Praha-Praha!
Na zpáteční cestě se nechali přepravit do Itálie a odtud přes Švýcarsko nedávno dokončeným Gotthardským tunelem do Rakouska a pak už to bylo jen kousek do Budějovic a Prahy.
Jen co doma nosič odklidil kufry, vrhl se Řehák na noviny, které tu služka srovnala do úhledné hromádky.
Náprstkovo museum vykradeno!
hlásal velký titulek a pod tím:
Drzý lupič si odnesl jen bezcenný brak
V noci se zatím neznámý lupič vloupal do známého Náprstkova muzea. Hodil si kotvičku na balkon v prvém patře a vyšplhal tam po laně. Dveře vypáčil, sešel do přízemí a z vrátnice si vzal klíče. I když muzeum je plné cenných předmětů, pobuda si nakonec vybral z dosud neznámých důvodů bednu, ve které byly podle sdělení zřízence pana Kačera napodobeniny kultovních předmětu Severoamerických indiánů, které nechalo muzeum vyrobit pro putovní výstavu, aby originály nedoznaly úhony. Lupič byl tak drzý, že si bednu odvezl na malém dvoukolovém vozíku, který muzeu též ukradl. Ten ostatně byla nalezena o pár ulic dál. Zde bednu lupič nejspíše přeložil do malého nákladního auta a odvezl neznámo kam. Na místo se dostavil komisař Válek a nechal zajistit všechny stopy. Doufáme, že pachatel tohoto troufalého činu bude vbrzku dopaden. O vývoji tohoto případu budeme naše vážené čtenáře podrobně informovat.
…………………………………………………………………………….
„Zlatej Kačer,“ pomyslel si Řehák, „musím se postarat, aby dostal přidáno.“
Kapitola VII, Doslov.
Zbývá jen dodat, že řediteli muzea byla na příštím zasedání bez protestů odsouhlasena investice do nových zámků, dán souhlas k zaměstnání nočního vrátného a dále mu byla potvrzena definitiva. Vraceje se domů, potkal neméně rozzářenou manželku. Ta totiž poté co přijeli domů, byla postižena raními nevolnostmi. Mysle, že v Egyptě snad byla nakažena nějakou tropickou nemocí, navštívila lékaře, který ji ujistil, že je zcela zdráva a že je v požehnaném stavu. V pravý čas povila krásnou dcerušku, která dostala jméno po mamince. Rodina přežila válku, ale poté se při zhoršujících se politických poměrech přestěhovala do Ameriky. O jejich dalších osudech není nic známo.
Profesor Pátek po svém návratu dlouho v Praze nevydržel a přijal nabídku na expedici do Tibetu, kde snad dosud žije v lámaistickém klášteře.
Krátce před započetím II. světové války vypukl velký skandál kolem sira Ewar-Jonese, který v Údolí králů před lety objevil hrobku KW 27. Tehdy ohlásil, že je dvoukomorová a zcela prázdná, ale zcela náhodou se přišlo na to, že za falešnou zdí je komora třetí a ta byla nedotčená. Ewar-Jones, ale nechal vše, co zde našel, v tichosti naložit a odvézt do Anglie.
Jedním z jeho spolupracovníků byl i Čech František Černý a obsah bedny byl as jeho podíl na lupu. Proč se rozhodl darovat to Náprstkovu muzeu, není docela jasné. Snad to byl záchvat vlastenectví.
Sir Ewar-Jones byl podroben tvrdé kritice a spáchal sebevraždu. Nic z toho co odvezl se ovšem při prohlídce jeho sídla, kterou provedl Scotlad Yard, nenašlo.
Není ovšem vyloučeno, že o skrýších věděli jeho dědicové a občas něco neprodají na aukcích.
Ani lupič z Náprstkova muzea nebyl dopaden. Je možné, že služka, která tehdy pracovala u Řehákových, něco z jejich hovorů odposlechla a dala tip někomu z pražské galerky. Ten potom nejspíš uvěřil novinové zprávě, že jde o bezcenné věci a vyhodil je na smetiště, protože žádný z ukradených předmětů už se nikde neobjevil.
Za posledních šedesát let se také už nikde neobjevila ani jediná soví váza ani nápis psaný hadím písmem.
Badatelé se také dosud nedohodli, jestli Paul Shliemann byl pouhý podvodník, dobrodruh nebo opravdový archeolog. Možná, že od všeho kousek.
Dnes je proto vše považováno za pouhou legendu.