První směna

Aranka si ještě jednou zkontrolovala železničářskou uniformu a pak vykročila na perón. Zkušebka může začít. Byla na sebe tak pyšná. Jako první v rodině dodělala maturitu. Táta byl automechanik, máma pomocná kuchařka ve školní jídelně. Brácha se jen poflakoval po ulici a mladší ségra teprve dokončovala obchodní akademii. 

Učitelé na ni na základce hleděli s jasným předsudkem. Nemá cenu se snažit, stejně skončí na dávkách, jako její rodiče. Nikdy to nechápala. Máma s tátou přece každý den chodili do práce. Co znamenalo, že jsou na dávkách? Často se jich na to ptala, ale táta se vždycky strašně vytočil, tak to časem vzdala. Bála se, že jestli se zeptá ještě jednou, tak jí flákne. 

Arančin dnešní úkol byl vypravovat vlaky, řídit dopravu, komunikovat s ostatními stanicemi a psát příslušnou dokumentaci. Přišlo jí, že je toho hodně. Neposere to? Zatímco procházela potemnělým perónem, myšlenky jí vířily hlavou. Vypadalo to, že stanice je úplně prázdná. Že je tu dnes sama. Ale jedna z laviček na peróně prázdná nebyla.

Jak se blížila, obrysy obou postav dostávaly jasnou konturu. Pak si všimla dvou holohlavců v těžkých botách. Měli na sobě srandovní kšandy a trička s nápisy jakýchsi kapel. Už asi tušila, o koho půjde. Skinheadi. Náckové. Nebo snad pankáči? Trochu se jí to pletlo. 

“Kam si to štráduješ, ty šmudlo černá?” křikl náhle jeden z chlápků.

“Takový vlak, to je železa, co,  more?” doplnil ho druhý ve snaze vypointovat vtip. Žádný smích se však neozval. Bylo ticho. Aranka mlčky prošla kolem nich a jen cítila tíhu pohledů na svých zádech. Lavička zapraskala. Oba náckové asi vstali, napadlo ji.

Ruka na rameni. 

“Kam jdeš, ty špíno? Mluvím s tebou.”

“Pánové, co si to dovolujete? Nic jsem vám neudělala,” pokusila se Aranka o asertivitu.

“Jak, dovolujeme? Kradeš nám, bílým Čechům, práci, kurva! Tak drž hubu o tom, kdo si co dovoluje, ty štětko!”

Arance vyschlo v krku. Tohle je špatné. Má je teď poučovat o tvorbě HDP,  nebo se na celou debatu radši vykašlat?

“Hej, Konrád, na druhou stranu, pořád lepší, když cigán dělá, než kdybychom na něho museli vydělávat. Já respektuju černotu, co rube, i kdyby to bylo kopání kanálu,” překvapil najednou druhý holohlavec Aranku svým názorem.

“Jak respektuju? Co respektuju? Buzerante, slyšíš se? Negry nemůžeš vole respektovat!”

“Jasně, kurva. Takže ty bys byl radši, kdyby tady ta indočeška šňupala toluen a ty bys jí ze svého platu dával na hmotku, vole?”

Pánové se dostali tak do varu, že si ani nevšimli, že Aranka se postupně od místa konfliktu vzdalovala. 

“Pyčo, to odvoláš. Chlap, co řekne, že respektuje negry, pro mě není člověk. To je žid.”

“Já jsem žid, vole? Posloucháš se, cos zrovna řek´?”

Nocí se zablýskla ocel  nože. 

“No tak, pánové, nechte toho!” vyděsila se Aranka. Ale působilo to, jako kdyby velvyslanec v kravatě poslal protestní nótu dvěma tygrům, kteří trhají zebří mládě.

“Drž hubu!” zařval jeden z chlápků, ale to už mu hrudí projela střenka lesklé dýky. A znovu. A ještě jednou. Maso čvachtalo a z nápisu Krátky proces  zbylo jen k. Napadený nelenil a rozřízl útočníkovi jedním sekem břícho. Kde se v něm vzalo tolik energie, když byl dvakrát bodnut? Asi síla ideologie. Dlažba perónu se začala kropit čerstvou krví, jako když dojíš struk. Oba zápasníci v chrapotu upadli. 

Aranka, dbalá pokynů na včerejším školení, zavolala záchrannou službu a pustila se do poskytnutí první pomoci. Ani jednoho z vlastenců však už nezachránila. A i kdyby, být zachráněn Romkou, to by byl pro ně doživotní cejch. Do hospody by nemohli ani vkročit, na stadionu by jim dali do huby a ze strany by je možná nevyškrtli, nicméně rozhodně by neměli šanci kandidovat.