Sek a Zula

Dnes cítím ztrátu.

Ne bolest.

Ne lítost.

Jen ten tichý, vleklý druh prázdna, který člověka přepadne ve chvíli, kdy se rozhlédne –

a zjistí, že něco… chybí.

Že něco, co tu bylo, už prostě není.

A že není v jeho moci to vrátit zpět.

 

Tento pocit pro mě není nový.

Znám ho.

 

Poprvé přišel, když mi bylo deset.

Bulharsko, kemp, stan.

A dvě malé želvy: Sek a Zula.

 

Měl jsem je rád.

Opravdu rád.

Nosil jsem jim salát, stavěl přístřešky z mušlí a písku, pokládal je do trávy jako do bavlnky.

A pak jednoho rána – prázdno.

 

Zůstaly jen dva vyvařené krunýře.

U sousedního stanu.

Ti hluční Sasové z NDR je… snědli.

 

A já poprvé poznal, co znamená: „Krve by se ve mně nedořezal.“

 

Ten den jsem pochopil, že svět není vždy bezpečný.

Že láska k malým věcem nic neváží, když druhá strana má hlad.

Že i želva, když zmizí, zanechá v srdci stopu.

 

A i když jsem tehdy jednal –

nasypal cukr do nádrže trabanta, ukradl jim ventilky a pohřbil je slavnostně za stanem –

ta ztráta zůstala.

 

Tichá.

Neřešitelná.

Trvalá.

 

Pak se mi ztratilo kolo.

 

Moje krásné, pečlivě mazané, černě stříbrné kolo.

Umyté, naleštěné. Zamčené. Bezpečně uložené ve sklepě.

A druhý den?

Prázdno.

 

Nejdřív nevěříš.

Pak začneš pochybovat o sobě.

Pak hledáš.

Pod regálem, pod kompotem, za starou matrací, dokonce i v koupelně.

Nakonec jen sedíš na převráceném kýblu, díváš se do tmavého kouta… a přijímáš.

 

Kolo je pryč.

A s ním i kus lehkosti, vítr ve vlasech, ten tichý luxus: „jen tak vyjet“.

 

A dnes?

 

Dnes jsem přišel domů.

Tma. Ticho.

 

„Miláčku?“

Nic.

 

Vejdu do kuchyně – něco je jinak.

Není lednice.

Není mikrovlnka.

Nejsou sklenice.

 

Otevřu skříňku – nic.

Otočím se – prázdný stůl.

Obývák?

Holé stěny. Ticho bez ozvěny.

 

Jako když po želvičkách zůstanou jen krunýře.

 

A pak ji uvidím.

Obálku.

Na stole. Bílou. Těžkou.

 

„Odcházím.“

 

A v tu chvíli se to všechno vrátí.

Sek. Zula. Kolo.

 

Chci volat policii.

Nebo zakřičet.

Nebo aspoň rozbít něco, co tu ještě zbylo.

 

Ale jen sedím.

V tom zvláštním světle pozdního odpoledne.

A najednou vím, že není komu nasypat cukr do nádrže.

Není komu vrátit, co se vzalo.

 

Ztráta nebolí tím, co zmizelo.

Bolí tím, co zůstalo –

a už není, čím bývalo.