Deset věcí, co o Tobě vím

1) Tvá oblíbená barva je fialová

 

  Chystal jsem se toho úterního rána na schůzku s klientem v části města, kde se běžně nepohybuji. Vyrazil jsem tedy s předstihem, abych si byl jist, že mi zbyde dostatek času najít správnou cestu neznámými ulicemi. Zorientoval jsem se ale opravdu brzy a napadlo mě, že se stavím ještě pro kávu, kterou jsem ráno ve spěchu vynechal ze své ranní rutiny. Zapadl jsem do nejbližší kavárny, která měla otevřeno. 

  První zvuk, který jsem uvnitř uslyšel, byl Tvůj smích, plnící celou místnost štěstím. Přísahal bych, že každé buňce mého těla v ten moment narostl pár rtů a koutky všech jejich nepřirozených mikroskopických úst se stočily vzhůru. Až pak jsem pohledem objevil zdroj onoho andělského zvuku. Pod zástěrou jsi na sobě měla fialový vlněný svetr. Fialový jako nebe za východu slunce uprostřed března, kde se ustupující měsíční paprsky mísí s teplotou rodícího se nového dne. Jak jsem stál ve frontě, čekaje, až přijdu na řadu (mléko bez laktózy, prosím), nějaká slečna přede mnou prohlásila, že se Ti hodí k očím.

  „Díky! Je to moje oblíbená barva.” Další nadpozemské pousmání.

  Tohle byla první věc, již jsem se o Tobě dozvěděl. Přemýšlel jsem tehdy, jak je jen možné, že jsi mě během zlomku vteřiny tak omámila. Existovalo snad přece jen něco jako aura, nějaká okem neviditelná energie, kterou lidské bytosti vyzařují, a která jako feromony láká kompatibilní jedince k sobě? Nevěřil jsem na spřízněné duše, dokud jsem nepotkal Tebe. 

  Ještě toho odpoledne jsem si šel koupit fialovou šálu. Cítil jsem totiž naléhavou potřebu být Ti nějakým způsobem blíž. Napůl podvědomě jsem doufal, že Tě potkám, někde, nějak, v tisícerých uličkách Prahy. Ale i když ses nikdy neposadila naproti mně v metru ani jsi mi nezamávala z opačné strany ulice, byla jsi stále se mnou, žila jsi v mých myšlenkách a nějakou drobnou část Tebe jsem neustále nosil kolem krku. 

  Od toho dne jsem na Tebe nemohl přestat myslet. Hleděl jsem na ten kousek látky kolem mého krku, jehož odstín je Ti ze všech pigmentů nejmilejší, a přehrával si dokola Tvůj smích. Představoval jsem si, že takhle nějak asi zní andělské chóry, které provázejí duše na cestě k nebeské bráně. 

  I když to nebyla ta nejhezčí ani nejbližší kavárna, ba dokonce i samotná káva chutnala přinejlepším průměrně, vracel jsem se stále zpátky. Nikde jinde jsem totiž ke své objednávce nedostal ten Tvůj úsměv. Samozřejmě mi pár týdnů trvalo odpozorovat Tvé směny. Vzhledem k tomu, že jsem podnik navštěvoval výhradně kvůli Tobě, objevovat se jen tak naslepo postrádalo smysl. Pracovala jsi pondělky, úterky a pátky ráno a středy, soboty a neděle odpoledne. Čemu se věnuješ každý čtvrtek mi bylo záhadou, a jak lákavou. Uklízíš svůj byt? Vysáváš všechny koberce a otíráš týden starý prach ze skříní a poliček? Jak asi vypadá Tvá domácnost? Zdála ses jako ten typ, co bude mít alespoň jeden květináč v každém pokoji. Máš fialové povlečení? Nebo možná pomáháš v útulku, či v domově důchodců pár ulic odsud. Snad jsi malířka a každý čtvrtek trávíš v ateliéru, přenášejíc své představy na plátna. Čtvrtky jsem se měl stále na pozoru, neboť ať jsem byl kdekoliv, existovala šance, že Tě potkám. 

  Díky tomu, že jsem ve firmě zastával poměrně vysoce postavenou pozici, jsem si mohl dovolit přicházet čas od času o něco později a opouštět kancelář dříve. V takové dny jsem sedával u malého kulatého stolu pro dva přímo naproti kavárenskému pultu s laptopem otevřeným před sebou. Velmi zřídka mne ale cokoliv, co modře zářící obrazovka nabízela, zaujalo více, než jednoduše sledovat Tebe při práci. Snažil jsem se zapamatovat si každou prohlubeň a výběžek ve Tvé siluetě, všechna gesta, která jsi opakovala, když ses doptávala na detaily objednávek, tón Tvého hlasu při každé pečlivě naučené frázi člověka pracujícího ve službách.

  „Hotově nebo kartou?”

  „Budete chtít účtenku?”

  “Děkuji, nashledanou!”

  Občas ses objevila s fialově nalakovanými nehty. Vždycky Ti pak trvalo o maličko déle umývat nádobí, protože jsi na ně byla opatrná, nechtěla sis odřít tu lesklou vrstvu barvy z konečků prstů. Přemýšlel jsem, podle čeho se asi rozhoduješ, který den se zrovna hodí pro čerstvou manikúru, a užíval jsem si, jak lidskou Tě tato má povšimnutí vykreslovala, jak pochopitelnou a dostupnou.

  Uplynuly necelé tři měsíce, během kterých jsem se potápěl víc a víc do vazkých hlubin mé oddanosti Tobě. Až jednoho sobotní rána, kdy jsem už nevěděl, co se sebou, a tak jsem se jen vznášel ve vzpomínkách na každý detail Tvého účesu z předchozí středy, jsem se rozhodl k akci a když jsem toho odpoledne vkročil mohutnými, zdobenými dveřmi dovnitř, ve spocené dlani jsem svíral kytici kosatců. 

  „Jsou překrásné… moc Vám děkuji!” Hleděla jsi střídavě do mých očí a na fialové květy ovázané tenkou bílou stužkou.

  Na Tvou krásu nemají, pomyslel jsem si. Nedokázal jsem ale sebrat odvahu vyznat Ti, že od té doby, co Tě znám, jsi bez ustání v mé hlavě, že Tě vídám pokaždé, když zavřu oči, že od jisté chvíle sám sebe přistihávám, jak se bezdůvodně směji. Místo toho jsem si jen objednal kávu a aniž bych vydal jedinou hlásku se chichotal jako dítě.

  Často jsem přemýšlel, co sis o mně tehdy musela myslet. Doufal jsem, že o mně v dlouhých telefonních hovorech a s tváří plnou červánků povídáš svým kamarádkám. Bál jsem se téhož. Vím jistě jen to, že sis mě zapamatovala, protože kdykoliv jsem přišel, očima jsi mě pozdravila ještě ve dveřích a věnovala mi úsměv dávno před tím, než jsem se dostal k baru.

  „Cappuccino bez laktózy?”

  „Jako vždycky.”

  Kavárna Zastavárna se rychle stala mým nejoblíbenějším místem. Navštěvoval jsem ji, kdykoliv to bylo jen trochu možné. V rámci Tvé pracovní doby, samozřejmě, mým útočištěm totiž nebylo místo samotné, ale hluboce utěšující atmosféra, jež jsi do něho vnášela Ty. Ode dne, kdy jsem Ti donesl květiny (zjevně to, že se staly neodmyslitelnou částí počátečních fází všech lásek, má nějaký důvod), sis nemohla odpustit věnovat mi pozornost. Ale kdykoliv jsme navázali oční kontakt, stydlivě jsi sklopila zrak. Přišlo mi rozkošné, jakou nervozitu jsem v Tobě dokázal probudit, a děsivé, jakou touhu jsi probouzela Ty ve mně.

  

 

2) Jmenuješ se Anna

 

  Naše setkání postupem času nabrala podobu skoro až rituálu. Když zvonek nade dveřmi zacinkáním ohlásil můj příchod, nebyla jsi překvapená a ani já se nedivil, když ses pustila do přípravy té správné kávy, aniž bych musel cokoliv říci. Naše drobné zvyklosti, němé pohledy a letmé rozhovory doprovázené vůní kávy tvořily dokonalou eufonii, jež bez selhání prosvicovala šedost našich každodenností, stejně jako paprsky světla pronikaly velkými skly do samotné kavárny.

  Jednoho pátečního rána však tahle harmonie přece jen selhala, klavír jako by zněl o půl tónu mimo. Stříbrná klika zaskřípala, vrchní hrana dveří rozezněla zvonek, ale místo Tebe jsem se pohledem setkal se zhruba čtyřicetiletým, nápadně plešatějícím mužem.

  „Vy jste tu nový?” trochu jsem zpanikařil. „V pátek tu vždycky bývá někdo jiný, slečna, světle hnědé vlasy, kulatý obličej…” Snažil jsem se kontrolovat svá slova. Musel jsem znít hrubě, v tu chvíli jsem ale iracionálně vinil toho muže, že mi snad vědomě brání v kontaktu s Tebou.

  „To myslíte Annu, ona má pátek ráno. Včera si ale zranila nohu. Nebojte, příští týden ji tu máte zpátky,” když jsem mlčel, dodal ještě: „Dáte si něco?”

  Vzal jsem si kávu s sebou. Měl jsem v plánu jít do práce, ale cítil jsem se tak rozladěný, že jsem jel přímo domů. Opřel jsem si čelo o špinavé okno v autobuse a sledoval jednotlivé čtvrti míhající se za ním. Přemýšlel jsem nad tím, že cokoliv, čím plníš svá čtvrteční volna, s sebou nese riziko zranění. Chodíš do posilovny? Běhat? Lézt po stěnách?

  Málem jsem přejel stanici a do zámku mých vchodových dveří jsem se celých deset vteřin snažil zasunout špatný klíč. Procházel jsem nekonečnou zahradou vlastních myšlenek. Jaký odstín fialové asi mají Tvé modřiny?

  Po několika minutách hypnotizování stropu nad mojí postelí jsem si ale uvědomil, že i toto vykolejení s sebou přineslo něco neplánovaně kouzelného. Anna. Tvá krása teď měla jméno. Opakoval jsem si tyto hlásky cestou z ložnice do koupelny, nabral jsem do dlaní studenou vodu a představoval si, jak Tvoje jméno jemně opouští mé rty, opláchl jsem si obličej a zadíval se na svůj vlastní odraz v zrcadle.

  „Dobré ráno, Anno, udělal jsem Ti snídani.”

  „Nejdražší Anno, jak jsi mi chyběla!”

  „To je má přítelkyně, Anna.”

  Dovolil jsem své představivosti cestovat dál a dál, až jsem skoro zapomněl, že ve skutečnosti Tě sotva znám. Vytvořil jsem kompletní imaginární verzi Tebe. Tvé názory, Tvé chování, Tvé preference a filosofii. Z mého chabého chápání Tvé osoby jsem vymodeloval vizi, celistvou personu. Vymýšlel jsem naši společnou budoucnost, každou konverzaci, již jsme nikdy neměli.

  „Miluji Tě, Anno.”

Když jsem se následující týden znovu objevil v Zastavárně, nemohl jsem se zbavit vzpomínek na všechny ty falešné scénáře. Naštěstí jsi tentokrát znovu stála za pokladnou, skutečná a hmotná. 

  „Dobré ráno! Cappuccino?”

  „Dobré, jo, díky. Co Vaše noha?” Vypadala jsi zmateně a já si najednou uvědomil, jak děsivě jsem musel znít. „Ach, pardon! Když jsem přišel v pátek, nebyla jste tu, a Váš kolega mi řekl, že jste se zranila.”

  „Jo tak! Už je to mnohem lepší.” Usmála ses. Já také. Ani jsem se nesnažil přestat si představovat Tvoje nohy.

  „Takže vy jste mě takhle hledal?” Kdybys jen tušila…

  „A co když jo?” 

  Anno, opustil bych pro Tebe celý svůj dosavadní život. Učarovala jsi mě, aniž bys to věděla, a nechala mě, abych se sám vypořádal se všemi těmi nepopsatelnými pocity. Jak jen mám vysvětlit, že bych se všeho bez zaváhání vzdal pro dívku, s níž jsem sotva promluvil? Zahodil bych svoji práci, svůj dům, vše, pro co jsem dřel, vše, čeho jsem dosáhl, pokud by to znamenalo být s Tebou. 

  Toho dne jsem Tě při práci nepozoroval. Cítil jsem na sobě Tvůj pohled a bál se zvednout zrak. Nebyl jsem si jistý, že kdyby se naše oči setkaly, dokázal bych se ještě někdy podívat jinam.

3) Ráda snídáš madlenky z pekárny před mým domem

 

  „Dobré ráno! Jak se daří?” Už jsi měla připravené mléko bez laktózy. 

  „To víte, pondělí, žádná sláva,” zalhal jsem. Pondělky bývaly nádherné od té doby, co jsem je mohl trávit s Tebou.

  „To mi povídejte,” zasmála ses. Cítíš se se mnou uvolněná, nebo jsi pořád nervózní? „V pondělí se mi vždycky tak špatně vstává.”

  Představil jsem si, jak Ti zvoní budík, jak se pomalu zvedáš z postele, jak Ti sklouzává noční košile z jednoho ramene. Ach, má vividní fantazie, mé požehnání i prokletí.

  „V kolik vstáváte?”

  „V sedm. Bydlím kousek odtud.”

  „To není taková hrůza.”

  „Není, ale abych si to mohla dovolit, vynechávám snídani.”

  „Ještě že tedy vstáváte do práce jen tři dny v týdnu.” Přehnal jsem to? 

  „I vy jeden! To si pamatujete mé směny?” Vypadala jsi překvapená, ale proč? Muselo Ti být dávno jasné, že sem nechodím na kávu.

  „Ale jděte, to není nijak těžké odpozorovat, slečno.”

  „Já jsem Anna,” nabídla jsi mi ruku.

  „Richard.” Nemohl jsem Ti říci, že Tvé jméno dávno znám.

  Uvědomil jsem si konečně, že bych se měl ukázat v bance. Nebyl jsem v kanceláři několik dní a přestože většinu své pracovní náplně mohu efektivně zastat z domova, vedení trvá na splnění minimálního limitu hodin prezenčně ve firmě. Spolkl jsem zbytek už studené kávy, otřel si horní ret a v zapření vlastního přání trávit v kavárenském křesle každou vteřinu se s Tebou rozloučil.

  Jméno, o co vlastně jde? Nemá žádnou vypovídající hodnotu o jeho nositeli, komunikuje-li nějakou informaci, je to úroveň kreativní kapacity rodičů jedince. Tisíce osob sdílí jedno jméno, přesto žádná jiná Anna na světě, již bych mohl vyslovit, nezanechá na jazyku tak sladkou chuť, a žádný jiný Richard neklouže z Tvých rtů tak příjemně.

  Zdál se mi tu noc o Tobě sen. Stála jsi v poli kosatců táhnoucím se, kam oko dohlédne, v bílých letních šatech. Slunce sedělo nízko na bezmračném nebi, jeho paprsky jemně hladily Tvoji siluetu a ve vlasech nevinně odpočívajících Ti na porcelánových klíčních kostech vytvářely odlesky všech barev duhy. Zdálo se skoro, jako bys zářila. Sklopila jsi víčka, pootevřela rty a zavolala mé jméno. „Richarde!”

  „Richarde!”

  „Dobré ráno. Něco jsem Vám přinesl,” položil jsem na bar před Tebe papírový sáček z pekárny. „Když tu snídani doma nestíháte…”

  „Ale to jste neměl,” usmívala ses, ve Tvých očích se leskly náznaky dojetí a já jasně věděl, že měl. „Kolik jsem vám dlužna?”

  „Vůbec nic, berte to jako laskavost.”

  „Ale jděte!”

  „Opravdu.”

  „Trvám na tom!”

  „Když jinak nedáte…Asi tolik, na kolik mne tady vyjde jedno cappuccino.”

  Tvé koutky zběžně cukly ještě o trochu výš. Budeš se takhle krásně smát jednou i v naší vlastní kuchyni? Budeš mi vařit každé ráno kávu, slíbím-li Ti, že se postarám, abys už nikdy nemusela vynechat snídaní? 

  Zmačkaný balíček, který jsem Ti přivezl, jsi schovala někam pod pult a stále se usmívajíc jsi obrátila svou pozornost k velké skleněné nádobě s kávovými zrny.

  „Zaplaceno už máte, můžete se klidně posadit.” Ani ses neohlédla, ke kterému stolu se vydám. Ach, ten náš rituál.

  Už tehdy jsem věděl, že to Ty jsi a vždy jsi byla žena mých snů, personifikace každé mé nejhlubší tužby. Zrodila ses v mých představách a teď jsi stála jen dva metry ode mě, živá, opravdová, z masa, kostí a krve, a já to stále nedokázal úplně pochopit. 

  „Richarde, počkejte!” Zavolala jsi a já se pohotově otočil zpět za Tvým hlasem. Ach, ta naše jména.

  „Ano, Anno?”

  „Děkuji. Madlenky jsou moje oblíbené.”

4) Jsi pověrčivá

 

  Pro dny, kdy jsem jel ráno nejdřív za Tebou, jsem si zřídil speciální rutinu. Budík mi zazvonil v šest čtyřicet pět, oblékl jsem si jednu ze svých oblíbených košil, připravil si rychlou snídani (míchaná vajíčka nebo dva plátky celozrnného chleba se salámem), umyl si obličej, vyčistil si zuby o trošku precizněji než jindy (přestože jsem jejich sklovinu měl velice záhy opatřit čerstvým nátěrem tmavě hnědého nápoje), do brašny jsem bezpečně uložil laptop, zápisník a svůj diář, ujistil jsem se, že mé vlasy vypadají skvěle, a stříkl na sebe právě tak akorát parfému. Pak se zbývalo jen přesvědčit, že v kapsách saka opravdu mám telefon, klíče peněženku i cigarety a akorát jsem stihl autobus v sedm dvacet, který mě odvezl přímo k Tobě jen pár minut po osmé. 

  Běžně jsem dodělával pracovní úkoly, na které jsem se v kavárně nezvládl soustředit, dlouho do noci, byl jsem tedy rád za každou minutu spánku. Jednoho takového rána, myslím, že to bylo úterý, jsem se ale z neznámých důvodů probudil už okolo šesté. Pár minut jsem se pokoušel znovu usnout, ale bezúspěšně, a jelikož jsem se cítil docela odpočatě, roztáhnul jsem závěsy a začal svůj den. 

  I když jsem záměrně nespěchal, byl jsem už před sedmou v botách a svém černém podzimním kabátě u dveří. Než abych zíral dalších dvacet minut na bílou stěnu v chodbě, napadlo mě, že vyrazím dřív a pár stanic se projdu. Pečlivě jsem za sebou zamkl a rozešel se podél silnice, zatímco mě do obličeje bodal mrazivý vítr a já počínal pomalu ale jistě litovat svého rozhodnutí praktikovat dnes ráno pěší turistiku. 

  Zrovna když jsem kolem ní procházel, zabrzdil hned na druhé zastávce můj autobus a já se tohoto příslibu trochy tepla, byť dočasného, chopil. To znamenalo, že jsem ke kavárně dorazil více než patnáct minut před otevřením. Nechtěl jsem stát u dveří a čekat na Tebe. Jednak by mi pravděpodobně mrazem odpadly ušní lalůčky a jednak si neumím ani představit, jak obsesivně by to na Tebe působilo. Raději jsem přešel na protější chodník, zapálil si cigaretu a rychlými kroky se pohyboval ulicí nahoru a dolu. 

  Natáhl jsem do plic dávku kouře, když se Tvůj fialový svetr objevil za rohem. Spěchala jsi, snad i proto sis mě nevšimla. Přemýšlel jsem tehdy, že dorazit ani ne deset minut před osmou bylo trochu pozdě. Na kraji chodníku ses v rychlosti rozhlédla, vlevo, vpravo, vlevo, a vykročila jsi na silnici.

  „Do prdele, to je den!” Zaklela jsi a já se musel pousmát. Přes cestu Ti v tu chvilku totiž přeběhla černá kočka.

  Jak já miloval tyhle uzoučké chvilky lidskosti, kdy ses stala něčím skutečným, přesahujícím jen mou představu. Na moment jsem mohl nahlédnout do Tvé osoby, pár krátkých vteřin jsem byl svědkem Tvého běžného bytí, Tvých akcí, když si myslíš, že jsi sama. Poskytla jsi mi takový drobný důkaz, že nejsi jen má vyfabulovaná dokonalost.

  Toužil jsem Tě poznat. Och, Anno, přál jsem si rozplynout se ve vzduch, nechat Tě mne nadechnout, okysličovat Tvé překrásné tělo. Dovol mi být paprskem slunce pronikajícím mezírkami v žaluziích do Tvé ložnice, nech mě stát se Tvým stínem, následovat Tě, kamkoliv se vydáš, tiše pozorovat každý Tvůj krok, zrcadlit každé stažení svalu, uctívat Tě jako Bohyni od úsvitu do soumraku a v noci Tě pohltit.

  Začal jsem onen dřívější autobus stíhat častěji. Většinou jsi přicházela zhruba ve stejnou dobu, jako já, nebo jen chvilinku po mně, a já tak vypadal jen jako náhodný kolemjdoucí. Nikdy sis mě nevšimla. Kdyby ano, ztratila by tato rána svou krásu, Tvou přirozenost. Ve dny, kdy jsi nestíhala, jsem se snažil čekat pokaždé na jiném místě a nikdy jsem na sobě neměl svoji fialovou šálu. 

  Občas bylo těžké odolat potřebě na Tebe zavolat. Měla jsi na sobě černou sukni až skoro ke kotníkům a černé podpatky. Musela jsi mrznout. Přebíhala jsi zrovna přes silnici, když Ti podklouzla noha a upadla jsi na studený asfalt. Chtěl jsem se k Tobě rozběhnout, zvednout Tě ze země a slíbat z Tebe všechnu bolest. A byl bych to udělal, zahodil bych pro Tebe své anonymní potěšení, kdyby Ti trvalo jen o vteřinu déle vrátit se na nohy. Šlo mi totiž vždycky jen o Tebe, Anno. To Ty jsi byla od začátku mým štěstím.

  „Zdravím, Richarde!” Pozdravila jsi mě to ráno, když jsem vešel dovnitř.

  „Dobré ráno, Anno.” Předal jsem Ti sáček s madlenkami. Po dlouhém přemlouvání jsi povolila a přijímala je jako laskavost.

  „Zdáte se dnes myšlenkami jinde.”

  Jak bych také mohl nebýt? Došlo mi totiž, že kdybych Tě toho rána upadnout neviděl, nikdy bych to byl nezjistil. Začal jsem si uvědomovat, kolik toho o Tobě, má drahá, nevím. O jaké množství Tebe přicházím pokaždé, když s Tebou nejsem. Anno, řekni mi o sobě všechno a nevynechej ani tu nejbanálnější maličkost. Kolik mi toho zatajuješ? Kolik bych mohl vidět, kdybych Ti jen mohl být nepřetržitě nablízku?

  „To nic, nějaké pracovní starosti. Však to jistě sama znáte.”

  Znáš to, Anno? Pověz mi o všem, na co myslíš. Řekni, co Tě trápí, co Tě dělá šťastnou? Sdílej se mnou svá nejhlubší přání i nejtemnější noční můry. Řekni, spíš na zádech? Kolik kroků je to z Tvé ložnice do koupelny? Kdy jsi měla naposledy sex?

  Potřebuji Tě. Všechny části Tebe, každý detail, celou Tvoji podstatu, každou vteřinu Tvého dne. Nechci být součástí Tvého života, chci se jím stát celým, chci se v Tobě utopit, chci existovat v mezerách mezi Tvými kostmi a být živ jen z tlukotu Tvého srdce. Jsi tím, co dýchám, jsi prostor i čas, jsi celá má realita a smysl mého bytí.

5) Čteš Viewegha

 

  „Richarde, dobré ráno,” usmála ses na mě.

  „Zdravím. Vyspala jste se dobře?”

  To ráno ses zdála klidná, nespěchala jsi, přišla jsi včas. Byl jsem rád, že se Ti dobře vstávalo. Celá jsi zářila. Podal jsem Ti madlenky, poděkovala jsi a odměřila kávová zrna do mlýnku.

  „Slečno, kde tady máte toalety?” Ozval se starý ženský hlas za mnou.

  „Támhle za rohem.”

  „Kde? Nemůžu je najít…”

  „Počkejte, ukážu Vám je,” odpověděla jsi s úsměvem a protáhla ses kolem mě. „Vydržte moment, Richarde, hned se vrátím.”

  Počkám, Anno. Bude to jen chvilička. Neměj strach, až se vrátíš, budu tu pořád stát. Bylo vidět, jak i Tebe štve, že nás ta babice vyrušila. Taky bych tu s Tebou nejraději stál až do konce času. Kéž by jen tyhle naše mikro rozhovory trvaly věčně.

  Zmizela jsi za roh a já zatím očima skenoval prostor. Prohlížel jsem tlumená žlutá světla visící ze stropu, chudou nádobu nadepsanou tlustým fixem „Dýška” a rostliny přetékající z barevných květináčů. Na pultu za barem ležel Tvůj telefon, klíče a tmavě hnědá kabelka, se kterou jsem Tě ráno viděl přicházet. Byla otevřená a nenápadně z ní vyčuhoval roh knihy. Natáhl jsem se, stačil jen kousíček, a svazek povysunul. 

  Neměl jsem v plánu narušovat Tvoje soukromí, šlo mi jen o tu knihu. Chtěl jsem zjistit, čím si krátíš volné chvíle. Cítil jsem tehdy někde vzadu v hlavě, že bych asi neměl překračovat tuhle hranici, mé zájmy byly ale zcela nevinné, chtěl jsem Ti rozumět, a hned, jak jsem byl schopen přečíst název, jsem knihu vrátil a zpátky a jen poslušně čekal. Měl jsem možnost Ti tehdy vzít telefon, mohl jsem v tašce najít Tvoji peněženku, platební kartu, okrást Tě nebo z dokladů vyčíst Tvou adresu, rodné číslo, příjmení. O nic z toho jsem se ani nepokusil, Anno, vidíš? Ať tento fakt slouží jako důkaz mých čistých úmyslů. Andělé všedního dne, říkal jsem si, jaká náhoda. Vždyť Ty sama jsi mým andělem. 

  „Omlouvám se, hned Vám připravím tu kávu.”

  „Přece se nic nestalo.”

  V e-mailové schránce se mi hromadilo stále více úkolů a s každým dnem stráveným civěním přes monitor na Tebe namísto odpovídání a zpracovávání se schod mezi doručenou poštou a odvedenou prací zvyšoval. Tušil jsem, že čím déle to takhle vedu, tím více už tak úzká šance, že tyhle resty někdy doženu, mizí v mlze. Přesto všechno jsem se ale nedokázal soustředit, jména klientů mi splývala v nekonkrétní mlhu a cifry jednotlivých částek opuštěly své pozice a v mém bizarním vnitřním světě se rovnaly do linie Tvých ramen. 

  V kanceláři, bez rozptýlení v podobě Tvé siluety nad mou obrazovkou, jsem dokázal věnovat pozornost zdlouhavé robotě bankovního poradenství o něco efektivněji. I tak jsem ale v hlavě různě otáčel a pečlivě uchovával onen titul, který mi poskytoval možnost poznat aspoň drobné zákoutí Tvého náhledu na svět. 

  Otevřel jsem novou záložku v prohlížeči, napsal jeho název a už po pár minutách hledání jsem narazil na knihkupectví, které mělo zrovna knihu skladem. Hned jsem si ji rezervoval a začal odpočítávat minuty, než budu moci z banky vyběhnout ven do světa, který nějakou nádhernou náhodou sdílím s Tebou, a pojedu si Anděle všedního dne vyzvednout jen několik ulic od mého domu.

  Kéž bych si na posteli pod stínidlem lampy mohl číst Tebe, Anno. S každým slovem na stránce jsem si představoval i tok Tvých překrásných, tmavě hnědých očí z řádku na řádek, každý otočený list jako by pod mými svíraly i Tvé prsty. V hlavě mi slova přednášel Tvůj jemný hlas. Samotný obsah byl pro mě tehdy během onoho prvního čtení vedlejší, vše, na co jsem myslel, bylo, co sis asi říkala, když jsi četla, co já teď. Líbil se Ti tenhle či tamten slovní obrat? Zdála se Ti předchozí kapitola slabší? Čteš si ve vaně? A když jsem knihu s těžkými víčky zavřel, usínal jsem s představou, jak spolu nad sklenicí vína probíráme, jak jsme se i my našli právě v ten správný čas na správném místě.

6) Zůstáváš v kavárně ještě dlouho po zavíračce

 

  „Zdálo se mi o Vás,” přiznal jsem Ti jednoho večera.

  „Opravdu? A copak?”

  „Držel jsem Vás za ruku.” 

  Nervózně ses zasmála a začervenala se. Ta Tvá překrásná, nevinná neklidnost. Přál jsem si naklonit se přes bar a držet Tě. Pojď ke mně blíž. Nech tenhle příšerný kus nábytku zmizet, jen nám překáží. Obtoč své paže kolem mých ramen a rozpusť se v mé náruči jako kostka cukru v kávě. Líbej mě, Anno. Líbej mě, jako by nebylo žádné zítra. Propoj svoje rty s mými. Ach, netoužím po ničem víc, než po Tvých měkkých ústech, po teplu Tvé blízkosti. 

  „Vy máte tedy sny, Richarde!” 

  Proč jen stojíš tak daleko! Neboj se, Anno, skoč a chytím Tě. Co Tě jen drží zpátky? Proč ještě nejsi má? Volám na Tebe, natahuji ruce, máchám kolem sebe v zoufalé snaze zachytit lem Tvých šatů a přitáhnout Tě k sobě. Už Tě nikdy nepustím, má drahá, nikdy Tě nenechám jít. Přitisknu si Tvá líce na prsa a budu Tě chránit. Stanu se Tvým štítem, Tvým majákem a Tvým úkrytem před bouří. Budeš jen má a já jen Tvůj, v našem vlastním malém světě zapovězeném komukoliv dalšímu, Anno, vždyť my nikoho dalšího nepotřebujeme.

  „Vždy ty nejkrásnější, jsou-li o Vás.”

  Sklopila jsi pohled k zemi a odspěchala pro pár hrnků odložený u prázdného stolu. Jsi tak rozkošná, i podívat se mi do očí ses styděla.

  Anno, svět je natolik ošklivý, tak šedý a plný utrpení, co v něm děláš Ty? Kde se v něm vzala má láska k Tobě? Jak může takový upřímný, nadpozemský cit existovat v tomto opovrženíhodném prostředí? Když jsem s Tebou, všechen smutek, každá drobná starost mě opouští, jako by se najednou rozzářilo slunce a já byl obklopen plexisklovou stěnou bezpečí. Dokud mám Tebe, nic na mě nedosáhne, nic mě nemůže zranit. Cokoliv mi život přinese ustojím, cokoliv přijde, zvládnu, jen pokud při tom budeš po mém boku. Nebojím se budoucnosti ode dne, kdy jsem našel Tebe.

  Za velkými okny kavárny už dávno zapadlo slunce a pouliční osvětlení modelovalo na silnicích protáhlé groteskní stíny. Zůstal jsem sedět jako poslední, a když se plíživě přiblížila devátá hodina, sklopil jsem laptop a pomalu se zvedl od stolu.

  „Na shledanou, Anno.”

  Přál bych si spočítat Tvé vlasy, násobit a sčítat je mezi sebou, jen abych měl výmluvu zůstat s Tebou o pár minut déle.

  „Mějte se.”

  Pomalým krokem jsem vyšel na ulici. Vdechl jsem chladný noční vzduch a rozhlédl se kolem. Můj pohled se zastavil na kousku chodníku na druhé straně silnice, přesně tam, odkud jsem předchozího rána sledoval, jak v rukavicích odemykáš kavárenské dveře. Přemítal jsem nad všemi momenty, jejichž svědkem jsem se během svých ranních chvilek libosti stal. 

  Uvědomil jsem si, jak moc Tě potřebuji, neustále. Neumím si ani představit, co mě čeká bez Tebe. Nechci nad tím přemýšlet. Nechci si připustit, že Tě jen tak nechám odejít. Co když se už nevrátíš? Co když je tohle náš finální společný den? Co když teď právě žiju poslední možnost momentů s Tebou? Byl bych blázen, kdybych nevyužil téhle neškodné šance. Bez Tebe nejsem nic, Anno. S Tebou mi patří celý svět.

  Posadil jsem se na obrubník naproti vchodu, kde jsem právě strávil pět hodin, jenž se zdály jako pouhé minuty, a čekal. Sledoval jsem malou ručičku na svých hodinkách, jak míjí devítku, ale ty jsi stále nevycházela. Zhasla jsi světla a otočila cedulku na dveřích nápisem ZAVŘENO ven. Tvá silueta se objevovala a znovu mizela za okny, čas od času ses za jedním zastavila, skoro jako bys mne spatřila, na malý moment ulpěla pohledem na postavě naproti, ale pak ses mi znovu schovala. 

  Čekal jsem celou půlhodinu. Střídavě jsem zapaloval a zhasínal jednu cigaretu za druhou, zatímco mě mráz bodal do každého centimetru odhalené kůže. Jako malé dítě jsem celý natěšený vyhlížel, kdy se mi znovu zjevíš, Anno. V šeru narušeném pouze žlutými světly z ulice jsem hleděl na to, jak opřená o bar telefonuješ. Na co čekáš, má drahá? Běž už domů, v nočních ulicích na Tebe číhá tolik nebezpečí, mám o Tebe starost. 

  Až teprve pár minut před desátou se klika pohnula. Skoro jsem již zvažoval, zda se raději nevydám domů a nepočkám na další den. Moje touha po Tobě a, přiznávám, i má paranoia, že bych Tě už nikdy vidět nemusel, ale zvítězily. Tichem noční ulice zaznělo klapání Tvých podpatků o chodník. Zamkla jsi dveře na dva západy a klíče jsi vrátila do kabelky. 

  „Co tady děláte, Richarde?” Vydala ses nejistým krokem ke mně, zatímco sis utahovala pásek kabátu. Snažila ses skrýt, jak ráda mě vidíš, skoro bych si ani nevšiml, že jsi překvapená, nebýt onoho drobného rozklepání Tvého hlasu.

  „Je mi to trochu trapné,” začal jsem a postavil se na nohy, „ale bál jsem se o Vás. Víte, četl jsem dnes u kávy zprávu o napadení nějaké ženy o dvě ulice tamtím směrem. Někdo ji slyšel volat o pomoc, čímž ji zachránil, násilníka ale ještě nenašli.”

  „To je od Vás moc laskavé, nepotřebuji ale chránit. Kromě toho, nemusíte mít strach, jdu opačným směrem.”

  Kam jdeš, Anno? Ukázal jsem směrem dolů, kudy každé ráno přicházíš. Proč se mě snažíš odehnat? Nepotřebuješ hrát nedostupnou, dávno po Tobě toužím. Vím, že se o sebe zvládneš postarat, to ale neznamená, že musíš. Otevři se mi, nastav mi svou zranitelnou část. Nezůstávej na všechno sama. Vím, jak šíleně zní, že bys měla věřit cizinci. Jsme si ale vůbec ještě cizí? Anno, to, co cítíme, je skutečné. Láska je tou nejsilnější emocí, jež je lidské pokolení schopno. Dovol sama sobě přijmout, co Ti mohu dát, nastav mi svoji duši, zboř ty vysoké ocelové stěny, které jsi kolem sebe vystavěla, snad aby Tě nikdo nemohl zranit, a pusť mě dovnitř. Se mnou Ti žádné nebezpečí nehrozí. Dovol mi Tě znát. 

7) Máš štěně

 

  Fenku, oříškově zbarvenou labradorku jménem Olie. Potkal jsem Tě s ní v parku jednoho pátečního večera. Kousala vodítko, které se pro malé tělíčko zdálo přehnaně široké, motala se mezi Tvými lýtky a nadšeně se rozbíhala za každým novým lákavým pachem. Vzpomínal jsem tehdy na svého štěněcího přítele z dětství, na jeho neutišitelnou radost ze života a nevyčerpatelnou studnu energie. 

  Na moment jsem se zastavil a s úsměvem se díval, jak se k Olie shýbáš a hladíš její lesklou srst. Vidět Tě šťastnou bylo jednoduše tou nejčirejší, nejčistší formou potěšení. Představoval jsem si nás dva na zahradě rodinného domku, tak akorát velkého, který jsem nám postavil, sebe, jak Olie učím aportovat, Tebe, jak našemu synovi loupeš pomeranč.

  Pak jsem se ale přinutil znovu rozejít, ač to vyžadovalo veškerou mou sebekontrolu. Nechtěl jsem riskovat, že bys mě zahlédla. Vypadala jsi tak spokojeně, nemohl jsem narušit tenhle moment. 

Záleží mi na Tobě, chci, aby ses cítila dobře. Dopřál jsem Ti tedy tenhle relax. Chvilku o samotě venku se psem jsi nepochybně potřebovala, dnes ráno ses zdála tak nešťastná, lámalo mi to srdce.

  „Dobré ráno, Anno. Jak se daří?”

  Tvůj obličej jako by zalila hustá, neproniknutelná mlha neštěstí, všiml jsem si hned, když jsem prošel dveřmi. 

  „Dobrý den, co si dáte?” Vyhýbala ses mi pohledem.

  „Vždyť to dobře víte,” rty jsem stočil v úsměv, snad jsem doufal, že bude sdílet nakažlivou vlastnost zívání, „Cappuccino, mléko bez laktózy.”

  „Tak to bude sedmdesát korun, hotově nebo kartou?” 

  „Snídání,” zasmál jsem se. Ty ne.

  „Já už dnes jedla,” odmítla jsi papírový sáček. „Hotově nebo kartou?”

  „Kartou.”

  Ach, má Anno, co jen Tě tolik trápí? Kéž bych mohl veškerou Tvou bolest vzít na svá bedra, kéž bys už nikdy nemusela trpět, vše bych snesl raději, než znovu vidět Tvou překrásnou tvář neschopnou úsměvu. Kdybych jen mohl Tvé štěstí vykrvácet.

  Můj oblíbený stůl byl toho dne obsazený. Není dnes náhodou třináctého, pomyslel jsem si. Na mém místě seděla nějaká žena, podobně stará jako Ty. Jen mi připomněla, jak moc jedinečná jsi, Anno, i v porovnání s jinými Tobě blízkými. Proklínal jsem se, že jsem nedorazil hned ráno, stihl bych tak přijít ještě před ní a mohl bych se posadit přímo naproti Tobě, jak to dělávám vždy. Snad by se mi povedlo Tě rozveselit. Vybral jsem si ale jiný stůl, odkud jsem na Tebe mezi dvěma vázami stále viděl. Alespoň malé ujištění. 

  Přinesla jsi mi tácek s šálkem kávy a stále se vyhýbala mým očím, snad abych v nich nevyčetl, jak moc jsi zraněná. Trhalo mi srdce Tě takhle vidět. Svou náladu jsi přenesla i na mě, nemohl jsem se ani soustředit na své vlastní údery do klávesnice. Místo toho jsem jen upřeně sledoval, jak přebíráš a připravuješ objednávky běžných zákazníků. Usmívala ses na ně, zářila jsi krásou jako kdykoliv jindy. To jen přede mnou jsi neudržela kamennou tvář, to jen pro mne ses nepřetvařovala. Musela jsi také cítit naše propojení. Tvé slzy jsou mými, tak jako i Tvá radost. Nemělo smysl, abys přede mnou předstírala, že jsi v pořádku. Nejsem Tvým zákazníkem.

  „Anno, mohu pro Vás něco udělat?” Zeptal jsem se když jsem odpoledne odcházel. Bolelo mě opouštět Tě v tomhle stavu, v práci se ale i tak objevuji poslední dobou jen sporadicky a dnes je mě třeba.

  „Nechte mě být, Richarde.” Tentokrát jsme navázali oční kontakt. Jen na moment, ale dost dlouhý na to, abych ve Tvém pohledu viděl onen bolestný strach.

  Beze slova jsem odešel. Nejdřív jsem totiž nechápal, čeho se bojíš. Až teprve v kanceláři mi došlo, co se Ti muselo honit hlavou, jak zranitelná ses musela cítit. Neumíš přede mnou skrývat své pocity a nejsi na to zvyklá. Bojíš se otevřít, bojíš se důvěřovat. Anno, nejspíš jsi v životě tolik vytrpěla, že ses uzavřela do sebe. Má malá, zlomená dušičko. Ze mě nemusíš mít strach, raději bych zemřel, než Ti ublížit. Prosím Tě, svěř mi své srdce, svou důvěru, své tělo, a já Ti slibuji, že je budu opatrovat jako nejkrásnější z růží celého světa, ochráním Tvé křehké okvětní plátky, uložím Tě pod skleněný poklop, budu Tě zalévat svou láskou a zařídím, aby se ke Tvým kořenům už nikdy nic zlého ani nepřiblížilo. Se mnou jsi v bezpečí. 

  Cítil jsem se příšerně. Jak jsem Tě jen mohl opustit, když jsi mě nejvíc potřebovala? Pořád tvrdím, že bych pro Tebe udělal cokoliv, a pak takhle selžu. Nezasloužím si Tě, vím to, jsem ale bezradný. Jsi celý můj život, vše, po čem jsem kdy toužil. Zbývá-li byť jen ta nejužší šance, že bych svůj zbývající čas mohl strávit po Tvém boku, nikdy se nevzdám.

  Odhlásil jsem se z počítače a beze slova odešel. Proběhl jsem kolem recepce a zastavil se až v autobuse. Nevěděl jsem, co mám v plánu, vždyť už bylo dávno po čtrnácté hodině. V kavárně Tě nenajdu. Představa bezcílného procházení celé čtvrti mi ale byla mnohem milejší, než vtíravý pocit, že nedělám nic, že si Tě nechávám utéct. 

  Vystoupil jsem a intuitivně se rozběhl ke kavárně. Opřel jsem čelo o jedno ze studených oken a v rychlosti prozkoumal interiér. Bezúspěšně. Jak jsem se zastavil, jako by mne dohnaly všechny myšlenky, které šly stranou, když jsem spěchal pro Tebe. Mé srdce se rozbušilo v rytmu kopyt splašeného koně, mé dýchání se vymklo kontrole. Posadil jsem se na špinavý chodník, všechno mi bylo jedno, a položil hlavu do dlaní. Co si jen počnu? Jak Tě mám najít? Chtělo se mi křičet, řvát do všech koutů světa, že takovou hroznou chybu už nikdy neudělám, že už Tě nikdy neopustím. Nepřál jsem si nic víc, než vrátit se zpět do toho rána. Objal bych Tě, opřel Tvoji hlavu o svou hruď a držel Tě. Řekl bych Ti, že se nemáš čeho bát. Ukázal bych Ti bezpečí, klid, nabídl bych Ti komfort. „Všechno bude v pořádku, Anno, opři se o mě, držím Tě, neublížím Ti.” Místo toho jsem Tě ale zklamal a nevím, zda existuje způsob, jak to odčinit. Dokud je tu však naděje, udělám všechno pro to, abych Ti ukázal, co pro mě znamenáš.

  Sebral jsem veškerou sílu, jež ve mně zůstala, a rychlým krokem se vydal směrem dolů ulicí. Jediné vodítko, které jsem měl, bylo, že tudy přicházíš. Co jsem mohl dělat, než to zkusit? 

  Hodiny jsem zběsile prohledával ulice. Sám nevím, co jsem si myslel. Proklínal jsem se, že jsem si neřekl o Tvé telefonní číslo, o Tvoji adresu. Tolik by mi to ulehčilo moji úzkost. Nikdy jsem se necítil hůř, hlavou se mi honily ty nejhorší scénáře, zatímco jsem nahlížel do každého bytu v přízemí v beznadějném doufání, že Tě v jednom z nich snad objevím.

  „Olie, ke mně! hodná holka.” 

  Zastavil jsem se. Ten hlas bych poznal kdekoliv, žádný jiný na světě nepromlouvá k mojí duši tak, jako ten Tvůj. Do očí se mi nahrnuly slzy. Nikdy jsem nebyl věřící, teď jsem ale děkoval všemu božstvu za tuhle šílenou náhodu. Smála ses. Byla jsi v pořádku. Konečně jsem si uvědomil, o co mi celou dobu šlo. Nebylo to omluvit se, nebylo to něco Ti dokázat. Středobodem mého vesmíru je jen a jen Tvoje štěstí, Anno.

  Otřel jsem si tváře a vydal se zpět, odkud jsem přišel. Bylo už příliš pozdě vrátit se do práce, jel jsem rovnou domů. Tu noc se mi znovu zdálo o Tobě, o nás. Plakala jsi nad malým psím hrobem a já Tě držel, utěšoval.  

8) Piješ lungo

 

  „Dobré odpoledne, Anno.”

  „Dobrý den,” Tvé koutky klesly. Copak jsem Ti snad znovu připomněl, cokoliv Tě předtím trápilo? Och, Anno, nechci, aby sis s mojí osobou asociovala své bolesti, jen to ne. 

  „Neměli bychom si už začít tykat?”

  „A neměla by tykání nabízet žena?”

  „Když Vy se příliš ostýcháte!”

  „A nebo zkrátka nechci.”

  „Ale prosím Tebe, vždyť se už známe takovou dobu.” 

  „Mluvím vážně.” Tak Ty mluvíš vážně? Anno, Aničko, Andulko, nezdá se Ti směšné mne od sebe tolik odhánět? Nejsi už přeci jen trošku stará na tyhle hry, jimiž děvčata provokují kluky? Na co předstíráš? Proč se snažíš držet si mě od těla? 

  „Udělej mi radši tu kávu.”

  „Snad jsem se vyjádřila jasně. Netykejte mi. Ani mě neznáte.” Jak, že Tě neznám? Jak můžeš něco takového vůbec vypustit z úst! Copak pro Tebe tyhle poslední měsíce ani trochu neznamenaly? 

  „Cappuccino. Bez laktózy,” nevěděl jsem, co Ti na to říci. Opravdu, Anno, to jsem Ti úplně jedno? Proč jen jsi tak chladná. „Chci Vás poznat. Jak pijete kávu?” Dodal jsem, když jsi moji objednávku zapisovala do počítače.

  „Lungo,” tak suše Tvůj hlas ještě nezněl.

  „No vidíš, hned Tě znám lépe. Kartou.”

  „Běžte se posadit.”

  Anno, má nejdražší, stála jsi ke mně zády, i tak jsem věděl, že se usmíváš. Přisunul jsem se ke stolu, na nějž jsem položil svůj laptop. Ani dnes neudělám mnoho práce. Sledoval jsem Tě, jak do mého hrnku kreslíš pěnou tvar, zatímco jsem trpělivě čekal na svou kávu, na Tvou štíhlou paži nataženou přede mnou, na ten drobný výběžek Tvého světlého zápěstí. Mé silné prsty se kolem něho bez problému obtočily hned, co jsi přede mě položila tácek.

  „Pusťte mě, Richarde!”

  „Anno, jak jen můžeš tvrdit, že Tě neznám?” Začal jsem tiše. Nemohl jsem Tě nechat v té iluzi, že se o Tebe nezajímám. Jak moc ses mýlila. Jsi to jediné, po čem jsem celý život toužil, a neodpustil bych si, kdyby ses cítila nedoceněná. Nikdy jsem se nepovažoval za romantika, je-li romance ale to, co je potřeba, abych Ti dokázal, jak moc mi na Tobě záleží, jsem schopen velkých gest. Dovol mi být Tvým andělem všedního dne, musíš přece věřit v osud, který nás svedl dohromady. Nemyslíš, že by bylo pošetilé odmítat, co nám bylo předurčeno? 

  „Hned mě pusťte!” Snažila ses vyvléknout z mého sevření, bála ses toho, co přijde. Měla si strach ze své vlastní zranitelnosti, z toho, že se přede mnou už nemůžeš skrývat.

  „Pustím, vyslechni mě ale,” konečně jsi pochopila, že jsem silnější než Ty. „Anno, jsi to nejkrásnější, co mě v životě potkalo. Jsi hvězdou, co mi ukazuje cestu temnotou mých vlastních myšlenek. Jsi všechno, co jsem si vysnil, manifestace mých tužeb a chlapeckých doufání. Nemůžu na Tebe přestat myslet, provázíš mě každou vteřinou mého života, aniž bys o tom věděla. Vidím Tě v tvářích všech žen, které denně míjím, a v noci, když celý svět tiše sní, slýchám Tvůj smích. Cítím, že patříme k sobě. Čeká nás překrásná budoucnost, tak už před tím konečně přestaň utíkat!”

  „Richarde…”

  „A znám Tě, Anno. Znám tón Tvého hlasu, poznal bych ho mezi všemi ostatními na světě, znám Tvé směny, znám Tvou oblíbenou barvu i jak Ti ladí k očím. Znám Tvé pohyby, zažité stahy Tvých mimických svalů i gesta rukou. Vím, že čteš moderní romány, že nestíháš snídat, že chodíš spát pozdě a ráno nestíháš. Vím, že piješ lungo. Znám Olie a vím, jak moc šťastnou Tě dělá. Nech mě Ti taky přinést štěstí.”

  „Pusťte mě, prosím…” Tvůj hlas byl najednou o mnoho tišší, klidnější. Uvolnil jsem stisk své ruky a ty ses mi okamžitě vytrhla. Zůstal Ti po mně přesně padnoucí náramek červených otlačenin.

  „Pořád si myslíš, že Tě neznám?”

  „Jděte domů,” řekla jsi vážně. 

  Beze slova jsem se zvedl, sebral svůj notebook a odešel. Srdce nakresleného pěnou v kávě stejně, jako jsi to dělala vždycky, jsem se ani nedotkl. Zcela mne přešla chuť. Vyšel jsem do mrazivé zimní ulice. Co mi zbývalo? Bez jakékoliv známky soucitu jsi mě vyhodila, vyslechla sis mé upřímné vyznání, podal jsem ti svoje srdce a ty jsi ho v pěsti rozdrtila v prach. 

  Nikdy to nepochopím. Jak se mě, do prdele, můžeš vzdávat? Nezasloužíš si mě, nezasloužíš si moji lásku, moji oddanost, moji empatii. Uhasil bych pro tebe i Slunce, Anno, kdyby sis to přála. A k čemu mi to všechno bylo? Řekni, k čemu? Chci, abys byla šťastná, miluji Tě jako nikoho, sakra, cítím k Tobě emoci všech emocí, nejhlubší tužbu, jíž se nic na světě nerovná.

  Doufám, že budeš litovat, jak jsi mě vyhodila. Jsi to totiž ty, kdo přišel o nejvíc. Budu se každý večer věrně modlit k Vesmíru, k Bohu, k Ďáblu, že si dnešní den do konce svého života vyčítáš, že si nepřeješ nic víc, než vrátit se zpět do vteřin, než se za mnou zabouchly dveře. 

  Aničko moje, vždyť já vím, jak je to těžké. Rozumím Ti. Nevěříš mi, nevěříš, že bys mohla být šťastná a tak mne od sebe raději odeženeš, raději nepoznáš, co bys mohla mít, než abys čelila možnosti mne někdy ztratit. Bojíš se, že Tě zraním tak, jako Ti ublížili jiní. Já ale nejsem jako oni. Nikdy bych Tě neopustil, nikdy bys už nemusela na všechno být sama. Nikdy, nikdy se nepřestanu snažit dokázat Ti, že jsme si předurčeni.

  Padl jsem na kolena přímo na ulici. Vidí mě někdo? Koho to zajímá! Na ničem už nezáleží, co mi teď zbývá, než vyškrabávat drobečky naděje ze skulin mezi dlažebními kostkami? Naděje umírá poslední, Anno. Slibuji Ti, že dokud dýchám, dokud mé srdce buší a v žilách mi proudí krev, nevzdám se Tě. 

 

9) Jsi nevděčná

 

  Probudil jsem se v propoceném včerejším oblečení a s příšernou bolestí zad. Ani nevím, jak se mi předchozího večera podařilo usnout, dorazil jsem domů a střídavě plakal a křičel a bušil do zdí a polykal proudy etanolu. Rozložila jsi mě, zbořila všechny mé jistoty, vše, co pro mě bylo důležité, až jsem zůstal zhroucený, rozpadlý, nic víc než hromádka bolavých kostí. Nedokázal jsem chápat, jak jsi mě jen mohla takhle sprostě vyhnat, naprosto ignorovat city, které jsem ti odhalil.  

  Ráno moudřejší večera, Anno, ale jak jsem tak ležel ve své tiché místnosti, nevěděl jsem o nic více, než minulé odpolene. Moje ložnice jako by se pomalu plnila těžkým, jedovatým plynem, jenž se obtáčel kolem mých končetin, tahal mě k zemi, připevňoval k posteli, ležel mi na hrudi jako Sisyfův balvan, vnikal mi ušima, ústy, nosními dírkami do hlavy, rozostřoval mé vidění a mlžil myšlenky. Musel jsem vstát, než mě úplně pohltí. Chybíš mi, Anno, byla jsi každé ráno tím, co mne stavělo na nohy, můj štít před vlastní mizérií. Teď se topím, topím se, zatímco stojím v plamenech. 

  Přetočil jsem se na bok. Cítil jsem každou svoji kost, každý stahující se sval. Natáhl jsem se pro telefon, rukou jsem se jej snažil nahmatat na nočním stolku. Zvedl jsem si obrazovku před obličej a postupně přijímal jednotlivé informace, které na mě v šeru zapečetěném tlustými závěsy zářily. Zaprvé, je 10:38. Nenastavil jsem si budík. Zadruhé, mám sedm procent baterie. Nedal jsem si na noc telefon nabíjet. Zatřetí, zmeškal jsem tři hovory od šéfa. Je pravda, že to není za poslední dobu poprvé, co jsem mu nezvedl telefon. Srdce se mi nápadně rozbušilo. Vždycky se mne chopila úzkost, když jsem se probudil takhle zmatený. Rychle jsem do telefonu zadal čtyřmístný PIN a svlékaje ze sebe zmačkanou a napůl rozepnutou košili vytočil číslo svého nadřízeného.

  Vyhodili mě z práce, Anno. Byl jsem jedním z nejvýše postavených pracovníků a oni si přesto dovolili mě vyhodit. Často jsem tam nechodil, pravda, byl jsem ale přínosem pro firmu, pracoval jsem tu deset let. Deset celých let, co jsem obětoval, a pro co? Aby se mě jen tak zbavili při první příležitosti, skoro bezdůvodně?

  Co na tom ale sejde. Raději bych denně jen posedával naproti baru, naproti Tobě, než bych se znovu objevil v té zatuchlé kanceláři, i kdyby to znamenalo, že do konce života nebudu mít na víc než kůrku od chleba. Nesrovnatelně více mne trápilo, že jsem zaspal Tvůj ranní příchod. Bylo pondělí a už teď jsem přišel o celé dvě a půl hodiny, kdy jsem mohl být s Tebou. To jediné mě zvedlo zpět na nohy. Co se stalo, stalo se, pořád jsi mou nadějí, mou zářivou hvězdou, stále jsi má Anna. Běžím za Tebou, jistě si říkáš, kde vězím. Neměj strach, hned budu u Tebe. Nic se nestalo. Neboj se, lásko, nezlobím se. Rozumím Ti. Odpouštím Ti. Jen buď mou a všechno bude dobré, všechno bude jako dřív.

  Svlékl jsem ze sebe zbytek svých šatů, zatímco jsem hledal, jakým autobusem se k Tobě dostanu nejrychleji. Jede za dvanáct minut. Uspěchaně jsem si prohrábl vlasy, nastříkal na sebe skoro příliš parfému a bojuje s knoflíky na košili si nazul boty. Ani jsem se neobtěžoval nosit s sebou laptop, mou kamufláž jsi stejně dávno odhalila a pracovat už ani nemohu. V kapsách mne tížily jen klíče, telefon, peněženka a cigarety.

  Jízda se zdála tak dlouhá, jako by se táhla přes kopce a údolí několika týdnů. Už jsem si přál být s Tebou. I když ty šmejdy z práce nepotřebuji, nějak na mě začal doléhat fakt, že jsem se stal nezaměstnaným. Musím uznat, že ztráta jistého pocitu finančního zabezpečení mnou otřásla. Ach, budoucnost na mne ale nic nemá, Anno, pokud v ní jsem s Tebou. Sledoval jsem vteřinovou ručičku na svých hodinkách, snad jsem doufal, že ji pohledem popoženu. Spěchejte, hloupé sekundy, jedu za svou milou!

  Stiskl jsem těžkou kliku a jen, co zaskřípaly panty a rozezněl se zvonek pověšený nad vstupem, už jsem strkal obličej dovnitř a očima sondoval v prostoru, hledal Tvůj pohled. Místo Tvých tmavých očí na mne od pultu hleděly jiné, zcela cizí. Kde jsou Tvá velká kukadla, Aničko? Kam ses mi poděla? 

  „Dobrý den, co to bude?” Přivítalo mě s úsměvem to nové děvče. 

  „Cappuccino, mléko bez laktózy, prosím. Kartou.” 

  Posadil jsem se nejdřív ke svému tradičnímu stolu, pak jsem se ale přesunul na místo více vzadu s výhledem spíš na vstupní dveře než bar. Těžko se mi sledovalo někoho jiného, jak dělá pohyby, které bys měla dělat Ty, připravuje mi kávu stejně tak, jako to vždy děláváš Ty, a dotýká se náčiní, na kterém by teď měly být Tvé konečky prstů. Její srdíčko v kávové pěně bylo mnohem horší, než to Tvé, takové kostrbaté, nahnuté a nerovnoměrné. Káva byla příliš kyselá a úsměv té ženy křivý a neupřímný. 

  Seděl jsem s lokty opřenými o desku stolu několik následujících hodin. Žádná práce na mě nečekala, neměl jsem tedy, kam bych jinam šel, i když žádné štěstí mne dnes ani tady nevítalo. Zákazníků bylo málo, tak jako ostatně pokaždé v těchto dopoledních hodinách, kdy každý zaměstnaný člověk už do práce dávno odešel a žádný ji ještě neopustil. To teprve kolem druhé se začátkem odpolední směny přicházejí lidé. 

  Občas, když zvonek nade dveřmi oznámil příchod nové tváře, zvedl jsem oči od textu na zažloutlé stránce dalšího Viewegha. Pak jsem se ale v zeleném, nepohodlném křesle opřel a na chvíli zavřel oči, nechávaje všechny zvuky zmizet v dáli. Rád jsem se čas od času ponořil do takového hraničně meditačního stavu, opustil jsem na pár momentů fyzické bytí a utřídil si myšlenky. Představoval jsem si, jak z hlavy vynáším všechen nepořádek, jak bohatě napěněnou houbičkou drhnu vnitřek své lebky a pak jak postupně procházím, organizuji a uklízím jednotlivé myšlenky, jako by byly složkami s papíry, které je ještě potřeba důkladně pročíst nebo vyplnit.

  Tvé oči, Tvůj smích, Tvá přítomnost v mé budoucnosti, to všechno poslední měsíce okupuje každou polici v mé vnitřní kartotéce. Dnes mi v hlavě ležela ještě jedna, na kterou se mi vůbec nechtělo sahat. Byla těžká, špinavá a ulepená a na jejích plastových deskách stálo verzálkami „URGENTNÍ!”

  Píše se v ní tolik zlého, Anno. Tolik co kdyby, tolik myšlenek, které nechci mít. Co když jsi najednou tolik odtažitá, protože sis našla někoho nového? Nebavím Tě, nestačím Ti? Pokaždé, když se této nekončící, všude se roztahující hromady listů dotknu, srdce se mi propadne hluboko hrudním košem, jako by se snažilo utéct, stáhnout se do stínu a zneviditelnit, schovat se za žebry čemukoliv, před čím mne tyhle mé temné spisy varují. Přesto se jich ale nešlo zbavit, ať jsem se snažil, jak jsem chtěl. Vím, že bych je měl prolistovat, takhle se budou pouze dál hromadit, hnít a šířit kaz celým mým vnitřním světem. Jsem ale příliš slabý na to, abych se dokázal tváří v tvář postavit byť jen představě Tvojí absence. Jsi má, jsem Tvůj, patříme k sobě jako sůl a pepř. Tak kde jen vězíš? 

  S dalším pohybem dveří jsem znovu otevřel víčka. Spatřil jsem Tebe. Světlo brzkého zimního odpoledne tam venku lemovalo Tvoji siluetu jako andělská záře, jako zlatá aura plnící celou místnost nadějí. „Jsem tady, mí malí, není se čeho bát,” hlásila energie, kterou jsi s sebou přinesla. Byl jsem si v tu chvíli jist, že nemůžeš být běžným člověkem. 

  S úsměvem jsem na Tebe zamával. Teď bych tu neměl být, Anno, nečekala jsi mě. Máš radost? Vidíš už konečně, kolik pro mě znamenáš? Přísahal bych, že jsi mě musela zahlédnout. Dívala ses mým směrem, byl jsem si jist, že přímo mně do očí. Tvoje tvář ale potemněla, jako bys rysy své lásky, toho, v něhož doufáš, nenašla.

  Měl jsem chuť zavolat Tvé jméno, rozběhnout se k Tobě a přivinout Tě k sobě. Zastavila mě jen myšlenka, že najdeš-li mne nevyhnutelně sama, bude to překvapení mnohem příjemnější. Zároveň jsi zrovna dorazila do práce, musíš v klidu převzít směnu, spočítat kasu, obléct si zástěru. 

  Právě jsi dorazila, proč? Kde jsi byla, Anno, proč sis přehodila pracovní dobu? Vždyť víš, jak oddaně na Tebe vždy čekávám. Chtěla ses mi vyhnout, ty hloupá? Jsi snad tak zbabělá, že se radši úplně schováš, než abys konfrontovala pocity, které ke mně cítíš? Přiznej si to a přestaň se už bránit.

  Ne, to nemůže být pravda, taková Ty nejsi. Andulko, Ty krásná, čistá dušičko. Třeba to ani nebyla Tvá volba, třeba si směnu potřebovala změnit ta neschopná žena, co mne ráno obsloužila. Jen sis mě nevšimla, lásko, proč bys mě také měla potkat u tak vzdáleného stolu? Ach, nemůžu se dočkat, až sem Tvá očka konečně zabloudí, už skoro vidím Tvůj úsměv, když si konečně uvědomíš, že ani dnes jsem Tě nezklamal.

  Čekal jsem trpělivě. Snažil jsem se soustředit na vlastní myšlenky, stále jsem ale musel otevírat oči, abych se ujistil, že náhodou nestojíš přímo přede mnou. Ach, tak jsem si přál procitnout z denního snění a najít Tě ve svém dosahu, pokáždé jsem ale zůstal zklamán, až jsem se konečně vykašlal na doufání a jednoduše hleděl před sebe. 

  Podruhé můj proud myšlenek narušil otravný pištivý hlas patřící ženě, která se posadila ke stolu přímo vedle mého. V ruce držela komicky miniaturní, sytě červenou kabelku a její dlouhé, falešně opálené nohy vratce balancovaly na vysokých podpatcích. Za ní poslušně následoval černovlasý muž ve zcela nově vypadající kožené bundě, který se usadil hned naproti své společnici zády ke mně. Ač mne kolektiv, v němž jsem se znenadání ocitl, ani trochu netěšil, neboť jsem si toužil v klidu a hlavně tichosti užívat jen Tvou vzdálenou přítomnost, uvědomoval jsem si, že jejich volba pobývat zrovna v mém okolí neodvratně přivede k zadním stolům i Tebe. Nebude to již dlouho trvat, než se zpoza rohu objeví Tvá štíhlá silueta. Budeš jim muset přinést ten stejný dřevěný tácek, který už dlouhé hodiny ležel zapomenutý na stole přede mnou. Projdeš kolem mě. Vizualizoval jsem si, jak radostí upustíš hrnečky, jak shrbená z podlahy sbíráš ostré střepy, ty posly předpovězeného štěstí.

  V duchu jsem si přál, aby si onen pár objednal nějakou rychle připravitelnou kávu. Myslel jsem, že budu-li nucen čekat byť jen o minutu déle, než se za rohem ozvou Tvé kroky, samou touhou prasknu.

  Zcela jsem ztratil kontrolu nad vlastním mimickým svalstvem, v žilách jako by mi místo krve proudily ohňostroje a celé mě vědomí bylo potřeba k tomu, abych se udržel v křesle a neskočil Ti do náruče vyraziv Ti přitom z rukou oba plné šálky. Soustředila ses zodpovědně na svou chůzi.

  „Anno!” Zavolal jsem, když jsi konečně položila nádobí před zákazníky. Ani ses neohlédla, nezastavila se. Stal jsem se snad pouhým vzduchem? Skoro jsem tomu na moment i uvěřil. Když jsi mne bez známky pozornosti míjela a plynulým pohybem sebrala ze stolu můj prázdný hrnek, na jehož dně tlela už hodiny zaschlá káva, zkusil jsem to znovu: „Počkej! Tak slyšíš?” 

  Vyskočil jsem na nohy, byl jsem ale příliš konsternován na to, abych se k Tobě skutečně rozběhl. Vážně jsi mě ignorovala? Neměl jsem snad ani vztek, neexistují slova, jež by dokázala popsat, co jsi mi provedla.

  Všechny oči v místnosti se posměšně obrátily ke mně. Sevřel jsem čelisti tak silně, že se mé stoličky div nerozsypaly v prach. Když jsem zaslechl uširvoucí hlas té blonďaté krávy, nemohl jsem se už udržet a vší silou jsem praštil do stolu.

  „Co všichni čumíte?” Zařval jsem tak nějak do prostoru a hosté konečně obrátili svou pozornost zpátky k vlastním bezvýznamným životům. Složil jsem se do křesla a jednou rukou si zakryl oči. 

  Ty svině. Ty děvko. Co si o sobě, do prdele, myslíš? Nikdy jsem si nepřál nic víc, než tvoje štěstí a drobeček tvojí lásky, a co dostanu? Jak si můžeš vůbec dovolit mě takhle shazovat? Nejsi beze mě nic. Dal bych ti celý svět, dal bych ti jistotu, zázemí, náruč, kam se vracet. Miloval bych tě bezmezně a bezpodmínečně až do posledního úderu srdce, stál bych při tobě vždy a ve všem, spolu bychom byli nedotknutelní. Dýchal bych pro tebe, Anno, zemřel bych za tě. Jsi hloupá, pokud věříš, že ještě někdy najdeš tak upřímnou, nefalšovanou lásku, takovou oddanost a věrnost, jako jsem ti nabídl já, aniž bych žádal cokoliv na oplátku.

  Dobrou hodinu jsem takhle seděl, probodnutý a krvácející. Myšlenky husté a temné jako dehet mi plnily hlavu, lepily se a nemínily odejít. Topil jsem se v té olejové kapalině, snažil jsem se nadechnout, místo toho jsem jen polykal víc a víc jedu, kterým jsi mne bez soucitu otrávila.

  Skoro jsem vyběhl ze dveří, snad aby pomalu padající sníh zchladil mé hořící čelo. Neohlížel jsem se po tobě. Nezasloužíš si to. Poprvé od našeho prvního setkání jsem si nepřál zůstat s tebou ani o minutu déle. Šero proděravěla modrá záře z mého telefonu, podíval jsem se na čas. Osm minut po šesté. Odjel jsem domů.

  Praštil jsem do vypínače a moji ložnici zalilo tupé žluté světlo. Sesunul jsem se do neustlané postele. Ty krávo, to sis se mnou celou tu dobu jenom hrála? Měla jsi tohle v plánu? Když ses na mě tak hezky usmívala, těšila ses pokaždé na to, až mě budeš moci zesměšnit? To jsem pro tebe byl celé dlouhé měsíce jenom nějaká volnočasová zábava? 

  Zakřičel jsem do ticha místnosti a rychlým pohybem se zvedl na nohy. Rozepnul jsem si pásek a odhodil ho na podlahu někam k hromadě včerejšího oblečení. Pustil jsem do pozadí televizi. Snažil jsem se mělkými zvuky předstíraného smíchu a blikajícími světly obrazovky udusit ten hlas, zoufalý a vykřičený, jenž po tobě tolik dychtil. Z lednice jsem vytáhl poloprázdnou láhev ginu a nalil si vrchovatou sklenici. Nezasloužíš si okupovat tolik prostoru v mém vnitřním světě. 

  Místo toho, abych utopil své ambivalentní city, topil jsem sám sebe. Ocitl jsem se hluboko pod hladinou temného oceánu mojí touhy. Chybíš mi stejně, jako mi chyběla vlastní matka, když mi bylo sedm a zmizela za dveřmi mého pokoje. Dobrou noc, Ríšo. Mami, přijdeš ještě? To víš, že jo. Marně jsem na ni čekal, marně se modlil k Bohu, že tmu dětského pokojíčku znovu naruší trojúhelník světla z chodby. Věděl jsem, že je hned ve vedlejší místnosti. V mém malém, dětsky zranitelném srdci jsem se ale cítil tak osamělý, tak hladový a opuštěný. 

  Neopouštěj mě, Anno. Vrať se. Nenávidím tě za to, co jsi mi provedla, ale miluji Tě pro to všechno, co mohlo být. Vážně si chceme tuhle šanci, jakkoliv nízkou, nechat ujít?

  Potřebuji Tě v té nejčirejší, nejnevinnější formě. Toužím Ti přát dobrou noc, líbat Tě na čelo, probouzet se vedle tepla Tvého těla. Chci Tě milovat ve chvílích, kdy nedokážeš milovat sama sebe, nechat se unášet Tvým hlasem. Potřebuji Tě způsobem, kdy chci jen existovat vedle Tebe a nic víc ani míň. 

  Umlčel jsem televizi a oblékl si kabát. Ještě není pozdě, nikdy není pozdě. Ještě Tě stihnu. Ještě nás zachráním. Zrovna, když jsem doběhl na zastávku, přijel můj autobus. Na nebeská znamení jsem nikdy nevěřil, ale také jsem nikdy nemyslel, že najdu někoho, jako jsi Ty. Cesta do Zastavárny snad nikdy nebyla delší. 

  Skoro celou cestu od stanice jsem běžel, zastavil jsem až na začátku dlouhé ulice, kterou jsem vždy ráno procházel sem a tam, když jsem na Tebe čekával. Z dálky jsem totiž rozeznal Tvoji postavu. Akorát jsi zamykala dveře. Nejdřív jsem ucítil neodolatelnou, hluboko zakořeněnou tendenci rozběhnout se k Tobě. Pak se mi ale jako obrovská, ledová vlna vrátilo to odpoledne. Tvůj namyšlený výraz, když jsi mě míjela, tvá záda vzdalující se ode mě, když ses přede všemi tvářila, jako bych byl cizí. 

  Váhavě ses rozhlédla kolem, v zasněžené tmě sis mě ale nevšimla. Zastrčila sis ruce do kapes a rychlým krokem, to asi proto, že jsi na sobě i v tomhle počasí měla jenom svůj tenký kabát, se rozešla dál ode mě. Když jsi zmizela za rohem, pomalu jsem se přiblížil k zeleným dveřím, přesně těm, za kterými jsi mě jen několik hodin zpátky připravila o všechnu životní jistotu. 

  Okolím zavládlo ticho, jen jednou za čas sem z hlavní silnice dolehla ozvěna projíždějících vozidel, a mně nezbylo nic, než Tvoje stopy ve sněhu. 

  Šel jsem ve Tvých šlépějích. Nahrazoval každý jeden otisk Tvé boty vlastním, snažil se kopírovat Tvoje kroky. Před každou zatáčkou jsem na moment zpomalil, abych se ujistil, že se nedržím příliš blízko. Tvá cestička mě dovedla až před jeden ze starých šedivých domů. Už jsi musela být uvnitř. 

  Sledoval jsem, jak se za jedním z oken v druhém patře rozsvítilo slabé světlo pronikající skrze tlustou látku tmavých závěsů. Dovolil jsem si věřit, že jsou ve skutečnosti fialové. Stál jsem a čekal, v té chladné, vylidněné ulici, dokud jas znovu nezhasl. Představoval jsem si, jak ležíš v posteli, jak máčíš voňavý polštář svými slzami a vyčítáš si, že sis mě nechala utéct.

10) Bojíš se mě

 

  Celou noc jsem očima sledoval odlesky ulice na stropě. Vzpomínal jsem na naše první setkání a hrudní koš mi ztěžkl ztrátou. Přehrával jsem si, jak znělo mé jméno v barvě Tvého hlasu. Ve stínech jsem viděl tvoji mizející siluetu. Prožíval jsem znovu a znovu tu zradu, cítil jsem tu pachuť zpochybnění celé vlastní podstaty v ústech a slyšel tvoje vzdalující se kroky. Najednou jako by mým stěnám narostly široké rty s posměšně zdviženými koutky a obrovské oči soudící můj každý pohyb. Hlasy ze všech koutů světa najednou šeptaly moje ponížení a celý vesmír upřeně sledoval, jak klesám k samému dnu. Až teprve první paprsky vycházejícího slunce rozpustily tuhle noční můru bdělosti a já konečně zavřel víčka.

  Spal jsem mělce a neklidně a když jsem se kolem poledne probudil, měl jsem pocit, jako bych neusnul vůbec. Čas ale na nikoho nečeká, takže i když jsem neplánoval stihnout tvoji ranní směnu v Zastavárně, takovou slušnost už si totiž nezasloužíš, nezbývalo mi, než začít další den. Potřeboval jsem, abys věděla, jak moc jsi mi ublížila.

  Našel jsem ještě nějaké čisté oblečení a přitom vzpomínal na představu, která se mě zmocnila jen před několika týdny. Viděl jsem Tě ve svém bytě, v teplákách a nenamalovanou, jak sbíráš naše společné prádlo z podlahy. Och, Anno, ani nevíš, jak moc mi chybí tahle naděje na sdílenou obyčejnost.

  Hleděl jsem v zrcadle nad umyvadlem na svůj odraz. Očima jsem zkoumal mužnou linii svého nosu, svých čelistí, díval jsem se do svých potemnělých očí. To ty osobně jsi jim sebrala tu jiskru, kterou díky tobě měly. Jsi na sebe hrdá? Ve vteřině jsi mě proměnila v nic víc, než fragmenty všeho, čím jsem jednou byl. Snad ti to stálo za to smítko sobecké hrdosti.

  Vystoupil jsem tam, kam jsem poslední měsíce jezdil s tak natěšeným srdcem. Ostrůvky sněhu roztroušené po moři městské šedi se třpytily v malátném slunci brzkého odpoledne a láska se najednou tvářila jako něco stejně pomíjivého a nejistého, jako počasí. 

  Pomalým krokem jsem minul ty mohutné dveře do pekla. Není snad zažít absolutní štěstí a být z něj pak násilně, bez varování vytržen mučením mnohem horším, než vyhlídku na naplnění každého svého přání nikdy nepoznat? Letmo jsem nahlédl dovnitř. Představil jsem si na vteřinu, jak by vypadala má realita, kdyby se tehdy náhody osudu uspořádaly jen o malinko jinak. Kdyby můj klient nepotřeboval zrovna finanční poradenství. Kdybychom se sešli někde jinde, někdy jindy. Kdybych nedorazil o tolik dříve, kdybych se cestou ztratil nebo kdyby mou pozornost upoutaly nějaké jiné dveře. A co kdybys na sobě ten den neměla svůj fialový svetr? Náš příběh by možná začal nějak úplně jinak, možná by nezačal vůbec. Nebo jsou lidské životy už předem vepsané ve hvězdách, co se má stát přijde a nezáleží na tom, jak moc se snažíme dosáhnout pohádkových konců? Tolik co by kdyby, která nikdy neprozkoumáme.

  Stála jsi zase za barem, zrovna jsi mluvila s nějakým zákazníkem. Myslíš si, že mě dokážeš vyměnit, ty kurvo? Zná tě tak, jak tě znám já? Poznal ty nejtajnější zákoutí tvojí duše, ty, které se sama příliš bojíš prozkoumat? Stojí taky tak blízko nad propastí emocí, které jsi v sobě potlačila, a modlí se k tobě i přes to všechno každou noc jako ke středověké ikoně?

  Zastavil jsem se až před tvým domem. Ve dne působil jinak, zdál se být úplně obyčejný, stejný, jako všechny ostatní široko daleko. Skoro jsem až nemohl uvěřit, jak všední je najednou tvá realita. Vždycky ses mi zdála tak jedinečná, tak speciální. Tvůj život mimo kavárnu mi byl tajemstvím, něčím, co jsem toužil zmapovat, fantazijním světem plným mimořádnosti a nezaměnitelnosti. Teď jsem ale začínal chápat, že ve skutečnosti jsi zcela obyčejná, na chlup stejná, jako ty bezduché hromady biologického odpadu, které potkávám každý den, plná nedokonalosti, schopná odporně zraňovat. Nejsi ztělesněním ráje, nejsi nic, než další dočasná přítomnost. Zapálil jsem si cigaretu, opřel se zády o šedou omítku a čekal.

  Dříve, a nebo později, sám nevím, jak dlouho jsem tam stál, ses najednou zjevila v mém zorném poli. Poznala jsi mě podle šály? Ať ti fialová barva navždy připomíná to všechno, co jsme jen a jen tvojí vlastní vinou nikdy neměli.

  „Richarde?”

  „Anno.” Stála jsi tak blízko, přitom dál, než kdykoliv předtím.

  „Co tu chcete?”

  „Máš ty vůbec představu, co jsem pro tebe všechno obětoval? Vyhodili mě z práce, ale jediné, na co jsem i přesto dokázal myslet, bylo tvoje štěstí. Věděl jsem, že ať se stane cokoliv, dokud budeme spolu, ani trochu na tom nezáleží.”

  „Jak jste vůbec věděl, kde-” uprostřed tvého čela se vyrýsovala hluboká ustaraná vráska. Konečně nějaký upřímný pocit.

  „Pšš, tiše, Anno…”

  „Tohle není v pořádku, vy-”

  „Drž už konečně hubu! Jsi tak neuvěřitelně nevděčná. Vždycky jsem se k tobě choval jenom dobře a k čemu mi to celé bylo?” Vykročil jsem tvým směrem a ty jsi couvla o dva kroky vzad, disharmonický tanec lovce a kořisti. Bojíš se mě? „Řekni, co víc bys ještě chtěla? Myslíš si, že existuje někdo lepší? Že máš na víc?”

  „Jestli se ke mně přiblížíte, zavolám policii,” po tváři ti tekly slzy a v jedné ruce jsi svírala telefon tak křečovitě, až tvoje klouby zbělaly.

  „Každou buňkou svého těla ti přeju, abys do smrti litovala toho, co jsi mi provedla.” Když jsem tě míjel, ustoupila jsi mi z cesty a tvůj pohled jsem na sobě cítil až k úplnému konci ulice. 

  Hned za rohem jsem ze sebe serval tu odporně fialovou látku a nacpal ji do koše. Ledový vzduch mi pronikal za krk a celé tělo poséval bouličkami husí kůže. Ani tu zimu jsem už ale necítil. 

  To ty potřebuješ mě, ne naopak. To tvůj život je beze mě neúplný. To ty jsi přišla o mě. Nastoupil jsem do autobusu. Copak bych vůbec chtěl trávit zbytek života s někým, jako ty? S někým věčně nespokojeným, ať dělám, co dělám? S někým, pro koho můžu obětovat každý zbyteček sebe, a stejně to nebude dost? S někým tak nepřístupným, s někým, kdo nerozumí sám sobě? Nejsi připravená na moji blízkost, na závazek, který s sebou nesu, ale ani na štěstí, které jsem ti s otevřenou náručí nabízel. Nikdy jsem nechtěl, aby ses pro mě změnila. Přál jsem si jen trochu ochoty přizpůsobit se naší lásce. Snad víš, že jediný důvod, proč jsi přišla o tohle blaho, jsi ty sama. Spěchal jsem zalidněnou ulicí. Čeká mě skvělá budoucnost. Dokážu takové věci, které si nedokážeš ani představit, a až uvidíš moje jméno v žebříčku 30 pod 30, až mě za rok, za deset, potkáš na ulici a poznáš, jak skvěle se mi daří, budeš mě ještě prosit, abych tě vzal zpátky. Mám toho tolik před sebou, Anno. Mám tolik plánů. Zabouchl jsem za sebou dveře od bytu. Všechny tyhle plány, tyhle představy o budoucnosti, cokoliv, co jsem pro sebe naordinoval, co mi hvězdy předurčily, ale bylo s Tebou.

  Zhroutil jsem se na podlahu, jako by ze mě něco, někdo, ty, precizním, skoro neviditelným řezem na šíji vytáhlo celou páteř. Naposledy jsem vydechl. Proudění krve se zastavilo. Rigor mortis znehybněla moje svaly. Maso se trhalo od kostí. Klouby povolily. Hromádka ztrápených ostatků se v sérii dutých klepnutí rozsypala po podlaze. Jsem asi neskutečný sobec, ale Ty jsi pořád všechno, co na tomhle celém zkurveném světě chci.