Košík s červenými jablky

„Pojď se najíst,“ zaznělo ze zahradního domku.
Pocítil velkou úlevu. Měl hlad a byl unavený. Pomalu se narovnal a počkal, až bolest v zádech poleví. Už tu hroudu krájím věčnost, pomyslel si a znechuceně hleděl dopředu na kus nedokončené zahrady. Za sebe se raději nedíval.

Slíbil starému učiteli ze školy, kam chodil do čtvrťáku, že dnes práci určitě dokončí. Na obzoru bylo vidět z listopadového sluníčka už jen malý kousek. Rozladěně odhodil rýč do trávy a potichu nadával: „Do prdele, já to snad nestihnu, který blbec tohleto...“

Jasně, blb jsem já, okamžitě si vzpomněl na to, že rytí zahrady učiteli nabídl sám.

Vydělám si nějakou pětku, a ještě udělám dobrý skutek, říkal si před dvěma dny. Vedlo ho k tomu prohlášení učitele ve třídě, že potřebuje o víkendu pomoc na zahradě, a že to nechce zadarmo. Okamžitě se přihlásil. Neunikly mu uznalé pohledy spolužáků a spolužaček, hlavně Jituš, nejhezčí holky ze školy.

Pro něho byly hlavní peníze na dárek k narozeninám. Jasně, dobrý skutek taky, je hlavní, ale trochu míň, dumal tehdy poctivě.

Teď ale na dobré skutky nemyslel. Myslel na to, kolik peněz si za víkend vydělal a jestli to stihne do obchoďáku, kde viděl minulý týden nádherný triko. Přesně takový, o kterém nedávno hovořili. Jen jestli mají i v neděli do osmi, odtušil v duchu znepokojeně.

K jídlu dostal teplé špekáčky s hořčicí, čtyři. A rohlíky, dva. Že tyto tlustý buřty nejí, spolkl raději s nimi, protože měl větší hlad, než si myslel.

„Tak poslouchej, dnes už tady skončíme, já už to tu nějak přes týden dodělám,“ řekl po jídle k jeho velké úlevě učitel, „a protože jsi dobře pracoval, tak tady máš...“

Trochu se mu rozbušilo srdce, ale rychle se téměř zastavilo. Na stole stál košík červených jablek. Nechápavě pohlédl na učitele.

„Co, p-promiňte, myslel jsem... já...“

„Nejíš jablka?“ zeptal se učitel a udiveně zvedl obočí.

Ty oči, ten mizera jeden starý hodný, určitě víc jak lakomý, běželo mu hlavou, když se trochu uklidnil. Odnesu si koš s jablky a nebudu si říkat, že každý dobrý skutek, bude po zásluze potrestán, pomyslel si a nahlas řekl: „Ale jó, jím, já jen jestli jich není moc, stačilo by jedno, dvě, do kapsy, víte?“

Hele, nedělej si z něho srandu, okřikl se v duchu. Fajn, ale kde teď seženu prachy na triko?

Rychle se rozloučil s učitelem a s košíkem v ruce vykročil k městu. Bylo šest hodin. Slunko už dávno hřálo země za obzorem, zahrádkářská kolonie pomalu mizela ve tmě. I cestička v trávě byla stěží vidět.

Golis, napadlo ho najednou. Jasně, Golis mi musí půjčit, rozhodl se ulehčeně. Zaplaťpánbůh za tvrdoně na matiku, vzpomněl si na poslední úkol z matematiky, který od něj Golis opisoval. Musí půjčit, jinak nespočítá okna ve třídě, pomyslel si pobaveně. Jen jestli bude doma. Golis doma byl.

„Nevytáhne paty z baráku, jak je den dlouhý,“ oznámila mu jeho máma, když ho pouštěla dovnitř.

„Nazdár šprte,“ hlaholil Golis ze záchodu, „běž dál, za chvíli jsem tam.“

Kde je jeho pokoj, věděl. Aby se dostal ke stolu a židli, musel zvládnout malou opičí dráhu. Všude v pokoji se dnes válely neuvěřitelné krámy. Asi bude pravda, že jeho máma chodí na tu skládku, vzpomněl si na fámy ve škole. Smetl ze židle nějakou kočku a posadil se.

Neměl Golise příliš v lásce, nelíbilo se mu jeho umění všechno měnit na peníze, kdy si ani jeho máma nemohla být jistá před prodejem za desátou manželku někam na východ. Spojenectví s ním mělo ale jisté výhody. Tak jak lehce peníze Golis „vydělal“, tak je uměl někdy i utratit. Drobky, které mu Golis při utrácení někdy přenechával, byly pro něj celé jmění.

„Návrat investice,“ šklebil se, když od něho v matematice opisoval.

„Tak co, prodáváš jabka?“ culil se Golis a do jednoho se s chutí zakousl. Ani si nevšiml, kudy ke stolu přišel.

„Né, jabka neprodávám,“ odvětil, „potřebuju založit, nevyšel mi kšeft přes víkend,“ vysoukal ze sebe pomalu. Proč se mi proboha potí ruce, pomyslel si rozladěně.

„Jó prachy,“ odtušil Golis a zamračil se: „všichni chcete půjčit prachy.“ Zamyšleně žvýkal jablko. Po chvíli dodal: „Ale nikdo vracet.“

Pomalu se ho začínal zmocňovat pocit, že je tady zbytečně. Někde odbilo sedm hodin.

„No nic, jdu...“

„Počkej šprte, vydrž, půjčím ti...“ přerušil ho Golis, „ale né zadarmo,“ dodal s vychytralým výrazem v obličeji.

No, to budou úroky, pomyslel si znechuceně a sedl si zpět na židli. Kočka letěla znovu ke stěně.

„Necháš mi Jitulu,“ prohodil rychle Golis.

„Cože? Jak necháš mi Jitulu…“ Zalapal po dechu. Představou, že by něco tak odporného a slizkého mělo objímat, nebo, nedej Bože, líbat tuto krásnou holku, zvedl se mu žaludek.

„Dobře vím, že s ní pečeš, nedá se přehlédnout, jak na tebe vejrá,“ dodal Golis a mlsně si přejel horní ret dlouhým jazykem.

Znovu se mu udělalo špatně. Několikrát se zhluboka nadechl a vydechl.

„Ale já...“ Obtížně hledal slova, bylo mu Jitky velmi líto. Hodinky ukazovaly půl osmé. Rozhodl se. Musel.

„Dobrá, nechám Golisi, chci pětikilo, vrátím za měsíc,“ řekl rychle, „a bez úroků,“ dodal. Cítil, jak si buřty razí cestu nahoru ke krku. Násilím polkl a mimovolně hledal příhodné místo, co kdyby...

Odkud Golis peníze vylovil, nevěděl, ale přesně o půl deváté večer zazvonil u dveří patrového domku. Upravil na balíčku mašli a čekal. Špatně mu už nebylo. Usmíval se.

Když zarachotil klíč v zámku, rozbušilo se mu srdce. Sestoupil o jeden schod dolů.

„Ahoj, už jsem si myslel, že nepřijdeš,“ řekl muž a políbil ho na rty. Udělal místo, aby mohl vejít dovnitř. Dveře se potichu zavřely.

Na schodech zůstal ležet košík s červenými jablky. Jedno se malinko odkulilo a do tmy matně zasvítil roh složené pětistovky, vložené mezi voňavé plody, o které se tajemně tříštily měsíční paprsky.