Už se to nikdy nestane tatínku, přísahám!

V kolik hodin tady zavírají? pomyslel si.
Pomalu dopil sklenku vína a rozhlédl se. Cítil, že má dost, musel oči několikrát přimhouřit, aby líp viděl.
Ve vinárně, do které včera vstoupil, aby sám sobě mohl nalhávat, že chodí mezi lidi, už nikdo nebyl. Vlastně byl, sousedka vedle jeho stolu, vrátila se právě z toalety a dala o tom vědět vlnou vůně nějakého parfému. Před chvílí ještě seděla s nějakým mužem, ale ten se zvedl a odešel.
Jak jí to říkal? Lucie? vzpomněl si bez zájmu.
Nemohl si nevšimnout, že během večera na něj několikrát vyzývavě pohlédla.
Ušklíbl se.
Jó holka, se mnou štěstí neuděláš, bejvalka vám dobrou reklamu neudělala, s ženskýma jsem nadobro skončil.
Chvíli přemítal, a nakonec se usmál. Byl spokojený se svým rozhodnutím.
Nebyl dlouho rozvedený, ale věděl, že by už za nic na světě nevyměnil svobodu za manželský svazek. Scény, které se odehrávaly u soudu, měl ještě v živé paměti.

„Představte si, paní předsedkyně, chodil raději do hospody než domů.“
Zeptala ses mě někdy, proč nechci domů chodit?
„Nikdy si se mnou vážně nepromluvil.“
Copak jsi mě pustila ke slovu?
„Nenávidí moji maminku, paní předsedkyně.“
„A má ženskou.“
Jasně, Aničku Dlaňovou, bydlí na Pravé straně.
"A byl by mě bil, kdyby mohl, paní předsedkyně."
„...vaše manželství je rozvedeno!“

„Já jsem ji tady měla, to vím určitě,“ dolehlo k němu.
„A bylo v ní pět tisíc.“
Zvedl hlavu a s neurčitým zájmem se podíval za hlasem.
Ozvalo se vzlyknutí.
Lucie, jeho sousedka, divoce rozkládala rukama nad obsahem své vysypané kabelky.
Číšník stál nehybně u stolu, a bez zájmu ženu poslouchal.
„To on mi ji sebral!“ uslyšel najednou.
Když si pomalu uvědomil, že žena míří ukazováčkem přímo na něj, ztuhnul.
„Jasně, když jsem byla na toaletě, ukradl mi ji.“
Cítil, jak alkohol pomalu přestal působit. Otevřel pusu a zase ji zavřel.
Ani si nevšiml, kdy se k němu číšník postavil.
Za barem se objevil nějaký muž.
„Haló, policie...?“ ozvalo se.
„Člověče, ženská, zbláznila jste se? Nic jsem vám nesebral,“ dostal ze sebe a cítil, jak se v něm hromadí vztek.
„A taky proč? Mám dost svých peněz.“
Vytáhl peněženku a okamžitě si uvědomil, že udělal chybu. Alkohol přece jen ještě působil.
Vzpomněl si, že v ní má asi sedm tisíc, dost na těch jejích pět.
Kdo mu teď uvěří, že jsou jeho.
Tušil, že přestože nemá její peněženku, nic mu to nepomůže.
Rychle vstal od stolu.
Až příliš rychle, uvědomil si pozdě.
K zemi jej srazila silná rána.
Následující události měly rychlý spád. Byly nezřetelné, děsivé a připomínaly něco, na co chtěl tolik zapomenout.
Nevěděl, kdy policisté přijeli, nevěděl nic. Zbyla jen nezměrná prázdnota.

„Tak ještě jednou, kam jste schoval tu peněženku?“
„Proč jste chtěl utéct?“ ozval se druhý hlas rychle.
„Nic jsem nesebral, nic jsem nikam neschoval, proč mi nevěříte?“ opakoval tichým a odevzdaným hlasem.
„Člověče, s vaším trestním rejstříkem? Děláte si srandu?“ řekl posměšně první policista.
„Hele, vyklop to mladej, budeš mít klid, my budeme mít klid, o co ti jde?“ pokračoval ve výslechu druhý.
„Stejně na to přijdeme, jen později, ale potom to bude pro tebe horší, o hodně horší.“
Slova policistů neslyšel.

Slyšel jen svého zesnulého tátu, jak říká zemitým hlasem:
„Štěstí, že se toho nedožila tvoje máma. Srdce by jí to utrhlo.
Proč? Co jsme udělali špatně?“
Jeho silná a statná postava, schoulená na trojnožce u kamen, se ztrácela v zoufalé bezmoci, pomoci synovi. Svým uvězněním zasadil otci velkou ránu do jeho poctivé duše.
Položil tehdy otci ruku na rameno.
„Už se to nikdy nestane tatínku, přísahám!“

„Mohl bych jít na záchod?“ zeptal se klidně.
„No, když nám pak všechno řekneš, proč ne?“
„Řeknu, všechno vám řeknu…“
Když vyšli z výslechové místnosti, rychle se rozběhl. Okno bez mříží, na konci chodby opravdu bylo, nespletl se. Ani v počtu pater.
Hlasitá rána, doprovázená řinčením rozbitého skla, praskáním dřevěných rámů oken a pronikavými zděšenými výkřiky lidí venku, to vše trvalo jen chvíli.
Nic necítil, jeho vědomí zahalila milosrdná prázdná tma.

Když zazvonil telefon, Lucie zrovna snídala. Labužnicky slízla z horního rtu žloutek z naměkko uvařeného vajíčka a zvedla sluchátko.
„Prosím.“
„Ahoj Lucko, tady Květa. Mirek u mě nechal tvoji peněženku, prý si ji omylem dal do kapsy, když jste byli v tý vinárně. Slyšíš? Haló, haló, Lucie..., Lucko, jsi tam?“