Nerovný svazek

Nerovný svazek

Po nějakém čase se opět chápu pera, abych sobě ukrátil dlouhé zimní večery a případným čtenářům snad přinesl zábavu a poučení. V tomto případě jsem se ale dopustil velké chyby, která mě dodnes mrzí.
……………………………………………………………………………………
Tento příběh se týká mého přítele, jehož jméno zde není třeba uvést, ale podnikl jsem s ním cestu na kontinent a odtud i do divokého Orientu a tak se dá říci, že jsme se velice spřátelili. Občas jsem ho pak zde, ve své rodné zemi, navštěvoval. Ačkoliv již překročil mužný věk, stalo se, že vzplanul jako jinoch k mladé venkovské dívce jménem Mary. Jsa zasažen šípem Amorovým, neviděl a neslyšel, tak jak to již u zamilovaných bývá.
Je pravda, že jí byla nadělena opravdu velká krása a byla to dívka všestranně půvabná. Můj přítel vyhledával proto každou možnou příležitost, aby jí nadbíhal, vedl s ní řeč plnou poklon a lichotek, a též dával dárky.
Její drobné úsměvy a díky za dárky, které přijímala ze slušnosti a úcty k vrchnosti, si pak vykládal jako projev náklonnosti. Dodal si tedy odvahy a zašel za jejími rodiči.
Byli to chudáci, kteří celý život dřeli a tak v majetku toho muže viděli štěstí pro svou jedinou dceru. Ač je mi to tady stydno psát, nabídl jim dokonce značný obnos a tak si ji vlastně koupil, jako když kupujeme kobylku nebo jalovičku na trhu.
Zajel jsem za ním a při číši vína jsem se jako přítel pokusil vymluvit mu ten nedobrý nápad. Tehdy tasil meč a vrhl se proti mně. Jsem o nějaký ten rok starší a přec jsem si zachoval více svižnosti než on. Hbitě jsem uskočil, popadl jsem ho za ruku a využil jeho pohybu, abych ho srazil k zemi. Přišlápl jsem mu meč, když se už chystal ten blázen opět vstát a pravil: „Jestli se chceš semnou doopravdy bít, máš to mít, ale podle pravidel. Seženeme svědky a půjdeme někam na volný prostor, abys měl alespoň nějakou šanci, ale tohle už nezkoušej!“
Moje rázná řeč a klid ho myslím zaskočil, přesto vstal, oprášil si oblek a vrhl na mě nenávistný pohled.
„Zmiz z mého panství, nejsi již můj přítel,“ syčel nenávistně. Tu jsem si řekl, že komu není rady, tomu není pomoci a odejel jsem s přesvědčením, že je to navždy. Netušil jsem však pravda, že se vrátím za okolností veskrze tragických.
……………………………………………………………………………………
Věřímť, že ta dívčina nejednou noc ve své komůrce proplakala, a když si ji pak vedl k oltáři, tu se tvářila, jak by vstupovala do brány samotného pekla.
Já jsem pravda, nebyl pozván, ale dostala se ke mně zvěst, že mladá nevěsta při svatební hostině vypadla spíše jako při pohřbu. Co se dělo dál to nevím, byl jsem v té době povolán do Londýna, ale již tehdy jsem tušil, že tento nerovný svazek nepřinese nic dobrého. Následné události mi daly za pravdu.
…………………………………………………………………………………….
Bylo to asi tři měsíce po svatbě, když přijel spěšný posel se žádostí, abych ihned přijel svému příteli na pomoc.
„Je s ním zle pane, někdo ho v noci přepadl a pobodal. Leží v posledním tažení a jistě se blíží jeho poslední hodinka!“
Ač jsme se nerozešli v dobrém, přec jsem neváhal. I přes můj věk je mi stále proti mysli nechat se vozit v kočáře a tak jsem si nechal osedlat koně a vbrzku jsme vyrazili. Dům mého přítele naštěstí nebyl příliš daleko a tak jsem cestu přestál bez větší úhony, i když mi pak ze sedla museli pomoci.
Vyšel jsem do ložnice, kde můj přítel ležel bledý jako křída a u jeho postele stál vyzáblý muž s typickou lékařskou čepicí na hlavě a právě mu na ruku přikládal pijavice.
Raněný se na loži otočil, když slyšel, že někdo přichází. Na jeho tváři se objevil úsměv: „ Děkuji, že jste přijel můj příteli a odpusťte mi mou hrubost.“
„Již je vše zapomenuto,“ odtušil jsem a pustil se bezodkladně do díla, „ ale nyní se budu věnovat vašemu zranění a vy mi zatím vypovíte, co se stalo.“
Nadzvedl jsem přikrývku a viděl, že jedna rána ho zasáhla v oblasti klíční kosti, druhá pak trochu níže, ale ani ta mi nepřipadla příliš nebezpečná, protože se svezla po žebru a do těla pronikla jen mělce. Jistě si nějaký čas poleží, ale řeči o poslední hodince byly velmi přehnané.
„Jestli dovolíte, tak lékař jsem tu já,“ ozval se nevrle vytáhlý muž.
„To já jsem také a podívejte, tenhle muž už ztratil dost krve, vemte si své pijavice a zmizte.“
„ Já jsem byl pozván.“
„…. A jestli tu budete dlít ještě v příští chvíli, tu přísahám, že vás bez výčitek svědomí prošpikuji.“
S tváří zkřivenou zlobou si sebral své věci a vyrazil chvatně ven. Abych ho ještě trochu postrašil, šel jsem za ním až ke dveřím. Prudce je otevřel a rozrazil chumel sloužících, kteří naslouchali, co se vevnitř děje.
Obrátil jsem se na jednu ze starších komorných a rozkázal: „Přineste teplou vodu, čisté plátno a taky nějakou pálenku, rozumíte? Hned!“
Oslovená kývla na jednu ze svých mladších kolegyň a beze slov vyrazily. Vrátil jsem se dovnitř a usedl k lůžku a poslechl si vylíčení nočního přepadení:
„Pročítal jsem dlouho do noci nějaké dokumenty ve své pracovně, a když jsem se pak chtěl odebrat na lože, sešel jsem po schodech do chodby. Tam jsem byl přepaden. Ucítil jsem, jak mne někdo sevřel a bodl. Pokoušel jsem se vymanit, ale pak jsem dostal další ránu a upadl do bezvědomí. Vůbec netuším, kdo to mohl být, odehrálo se to všechno tak náhle.“
Skryl jsem před ním své zklamání, protože jsem očekával přeci jen trochu obsáhlejší vyprávění. Na druhou stranu přede mne osud, tak jako v minulosti již několikrát, postavil úkol, pokusit se najít pravdu.
Bez zaklepání vešla služka, nesla velké umyvadlo a přes ruku již připravené kousky plátna, zatímco ta mladší šla za ní se dvěma konvicemi. Postavila umyvadlo na taburetku, pokynula druhé, aby do něj nalila vodu a hned do ní namáčela látku a podávala mi ji. Bylo vidět, že si počíná velmi zkušeně.
Vymýval jsem rány vlažnou vodou tak dlouho, až vytékala čistá krev a požádal o pálenku. Poručil jsem příteli, aby se napil a zatnul zuby. Pak jsem trochu alkoholu nalil na obě rány. Je mu nutno připsat ke cti, že ze sebe nevydal, při této bolestivé akci, ani hlásku. Následně jsem rány obvázal, ale tak aby obvaz nebyl příliš utažen.
„Kdo sem pro všechny svaté vpustil toho šarlatána s pijavicemi? Myslím, že vy byste si s tím poradila mnohem lépe,“ oslovil jsem tu starší.
Bylo vidět, že jí tahle lichotka udělala dobře: „ To pánův bratr, pan Edward, prý k němu nikdo jiný nesmí.“
„ A kde je nyní?“
„Říkal, že tohle má na svědomí mladý pan Henry. Byl tu zase na návštěvě, ale ráno, když ho hledali, tak nebyl k nalezení. Pan Edward hned, že prý to je přiznání viny, sebral pár chlapů a jeli na jeho statek.“
„Ten Henry, to je zase kdo?“
Pohybem očí mi dala najevo, že pro další hovor by bylo vhodné najít jiné místo, kde by nemohlo naslouchat zvědavé pánovo ucho.
Vyšli jsme tedy ven. Obrátila se na mě a tlumeným šeptem vysvětlovala: „To je mladý pán z vedlejšího léna. Náramnej fešák, to vám povím. Byl pozván na svatbu a pak k nám začal jezdit pravidelně, hrával s pánem karty a šach a……“
„…… a noci trávil u mladé paní v ložnici, což?“ dodal jsem.
Podívala se na mě ublíženým pohledem psíka, kterému někdo přišlápl ocásek.
„ ……byl tam i tuto noc, co?“ přitlačil jsem.
Další ublížený pohled.
„…. A ráno, když se dozvěděl, co se stalo, tak zpanikařil a rychle zmizel.“
„Jak tohle proboha víte? Paní mě zapřísahala, že to musí být naše nejhlubší tajemství. Nikdo krom mě a tady Alice to neměl vědět!“
„Ale vždyť už jste také na světě dost dlouho, abyste stejně jako, já věděla, jak to ve světě chodí. To opravdu nebylo těžké uhodnout a myslím, že to o čem jste se domnívali, že je vaším tajemstvím, věděli skoro všichni.“
„Hmmmm,“ souhlasila neochotně, „ je pravda že pán byl jako slepý a hluchý. On když se mužský zamiluje, tak se pak chová jako blázen.“
Mohl jsem sice namítnout, že to je to jev víceméně všeobecný, nepostihující jen mužskou část populace, ale tok mých myšlenek přerušil hluk zvenčí. Přešel jsem k oknu, které vedlo na nádvoří, a viděl skupinku jezdců. Čtyři z nich vypadali, jakoby si ve zbrojnici narychlo oblékli to, co jim zrovna padlo pod ruku, zato pátý byl přepychově oděn a seděl na ušlechtilém vraníkovi. Šestý seděl na koni tak nějak podivně a já hned pochopil, že má svázány ruce a ještě je navíc připoután k sedlu svého koně. Nebylo pochyb, že je to onen mladý muž, o kterém tu již byla řeč a že honcům se podařilo uštvat svou kořist.
Odvázali ho od sedla, hrubě strhli na zem a vlekli do domu. Mládenec se nechal zcela letargicky vést. Bylo pravděpodobné, že když ho dostihli, padlo nemálo ran.
Vrátil jsem se do pokoje, abych se podíval, jak se vede raněnému. Potěšilo mě, že spal klidným spánkem.
„Co se to tady děje? Kde je doktor Webb?“ ozval se zamnou přísný hlas. Otočil jsem se. Byl to Edward. Za tu dobu, co jsem ho neviděl, mu zešedly vlasy, ale stále měl vzpřímenou postavu a energická gesta.
„Doktor se odporoučel domů. Raněného jsem ošetřil já sám. Pár dnů si poleží, ale bude v pořádku.“
„Á Bacon! Myslel jsem, že vás bratr navždy vykázal z tohoto domu.“
„Nyní ale změnil své rozhodnutí a požádal mě, abych přijel.“
„Abyste tu čmuchal, že? Vím, jaká pověst vás provází. Rád strkáte svůj všetečný nos do cizích záležitostí, ale tady vás už netřeba. Už viníka máme.“
„To ještě není tak jisté.“
„Svým útěkem se fakticky přiznal a zbytek už nám poví, až ho položíme na mučidla.“
„ Asi nevíte, že to není možné. Šlechtice nelze vyslýchat tímto způsobem bez svolení královské rady.“
„Však já už si poradím!“ a s tím se otočil a vypochodoval ven z ložnice.
Popravdě ani já jsem v této chvíli nebyl zcela přesvědčen o tom, že ten mládenec je nevinný, ale v myšlenkové konstrukci, kterou jsem si vytvořil, jeho útek měl svou logiku.
Věřil jsem však tomu, že Edward nebude brát žádné ohledy.
Měl-li jsem tedy zabránit tomu, aby byl Henry natažen na žebřík a vynuceno na něm přiznání, musím se snažit najít co nejrychleji nějaké důkazy svědčící o jeho nevině.
Vyšel jsem ven a komorné tam samozřejmě opět postávaly. Když jsem se na ně přísně podíval, tak ta starší a korpulentnější si stoupla před ty mladší, tak jako kvočna, která chrání kuřátka.
Jindy by mě to i rozesmálo, ale situace byla kritická.
„Doveďte mě k paní,“ nařídil jsem.
„Nechce nikoho vidět,“ namítla komorná.
„Bude muset změnit názor,“ odtušil jsem.
Přešli jsme na konec chodby a žena decentně zaklepala na dveře.
„Co je? Nechci být rušena!“
„Madam, je tu sir Bacon a chce s vámi mluvit.“
„Nechci nikoho vidět.“
Většinou bývám k ženám co nejvíce ohleduplný, ale teď na to arci nebyl vhodný čas.
„Je to otázka života a smrti, musím s vámi mluvit a to hned!“ a nečekaje na svolení vzal jsem za kliku a vešel.
Seděla u zrcadla, bezmyšlenkovitě si rozčesávala své dlouhé vlasy a její krásné pomněnkové oči byly zarudlé od slz. V duchu jsem si řekl, že je to spíše kuli Henrymu, ale nechal jsem si to pro sebe. To byla věru myšlenka nehodná anglického džentlmena.
Odpusťte madam mou drzost,“ začal jsem, „musím však jednat bezodkladně. Pan Edward zajal mladého pana Henryho, přivezl ho sem a chce ho vystavit mučení.“
Vytřeštila oči a rukou si ucpala ústa, aby nevykřikla. Snad se vám to bude zdát neomalené, ale jsou chvíle, kdy musí jít všechny ohledy stranou.
„Zatím vaše tajemství sdílí jen vaše komorná, ale brzo si o tom budou povídat i vrabci na střeše, takže odpovídejte mi popravdě, chcete-li sobě i jemu zachránit život. Byl u vás Henry celou noc, je to tak?“
Sklopila hlavu a kývla.
„….. a odešel od vás teprve, když začal ten zmatek kolem přepadení vašeho manžela?“
Znova souhlas.
„Tak dobrá, teď vám něco řeknu. Vím, že vaše manželství vzniklo bez špetky lásky, která si k vám našla cestu jinudy. Příliš často, ale taková láska skončí pro milence špatně a jsou za těch pár chvil, krutě potrestáni. U mě je vaše tajemství v bezpečí a pokusím se najít pravého pachatele, ale něco mi slibte…“
„Ano, ano, pane, cokoliv, jen když ho zachráníte.“ odpověděla vášnivě a já věděl moc dobře, koho tím myslí.
„Můj známý, kapitán Francis Drake, chystá dálnou výpravu a hledá schopné lidi. Když vše dobře dopadne, dám Henrymu doporučující dopis a za rok, či více až se vrátí, kdo ví, co bude… rozumíme si?“
Kývala horlivě na souhlas.
„.. a vy budete vzornou manželkou, jak jste v kostele před bohem slíbila.“
Vrhla se ke mně a chtěla mi políbit ruku, ale ucukl jsem, otočil se a ještě na odchodu mezi dveřmi dodal: „Pamatuje, že smrt upálením je opravdu nehezká.“
Komorná stála venku a špulila se.
„Vy jste zase poslouchala co?“ namířil jsem na ni prst.
Ublížený pohled. Bylo vidět, že je má perfektně nacvičené.
„Pojďte mi ukázat, kde se to přepadení odehrálo.“
Vraceli jsme se chodbou zpět, minuli ložnici pána domu a pokračovali dál. Chodba zde byla na jedné straně zděná, zatímco na druhé byla dřevěná s velkými okny. Zhruba uprostřed pak zprava dolů vedly schody tak úzké, že by je leckdo mohl i přehlédnout.
Zastavila se: „Tyhle schody si pán nechal udělat jako zkratku, když občas dlouho dlel v pracovně a tady jsme ho našli v kaluži krve. Mysleli jsme, že je po něm, ale já mám jisté zkušenosti, tak jsem brzo zjistila, že mu srdce tluče a dech má sice slabý a mělký, ale je naživu.“
Začal jsem se rozhlížet, ale ona hned pochopila, že hledám stopy a oznámila mi:
„Pan Edward nám nařídil, ať to tady uklidíme. Nic tu nenajdete.“
Ale já se nevzdával. Často se stalo, že nepatrná drobnost, která by nepozornému unikla, rozhodla o vině či nevině. Představil jsem si v duchu, jak se celá ta událost odehrála, ba nestydím se napsat, že jsem i napodoboval gesta a pral se s neviditelným útočníkem.
Komorná tam stála, jak kdyby zkameněla a nevěřícně na mě hleděla. Tato moje zdánlivě bizarní činnost, ale přinesla svůj výsledek.
Na hrotu jednoho z plíšků, které přidržují skleněné výplně, jsem uviděl malý kousíček látky. Vrhl jsem se po něm jako lovec po vytoužené kořisti.
Ukázal jsem ho ženě. Nadzdvihla obdivně obočí: „ No to teda….. už jsem si myslela, že jste se pomátl nebo vás chytil fantas.“
„Odpřísáhnete v případě potřeby na bibli svatou, že jste viděla, jak a kde jsem tento útržek našel?“
„Jistě pane.“
Matně jsem upamatoval uspořádání domu, ale pro jistotu jsem se zeptal:
„Dobrá a teď, kam dál vede tato chodba?“
„Támhle kousek dál se rozděluje. Je tam schodiště nahoru do knihovny a dolů do chodby. Chodba pak zahýbá napravo a jsou tam hostinské pokoje. Ty jsou nyní prázdné.“
„A kde bydlí Edward?“
„Na konci této chodby jsou další schody o patro výš pak soukromé pokoje pánova bratra.“
„Jak to vypadá dole?“ chtěl jsem ještě vědět, abych si udělal celkovou představu.
„Na jedné straně je kuchyň, přípravna, spíž, vinotéka a vchod do sklepa. Na druhé pak prádelna, sušárna a malá zbrojnice.“
„A východ ven na nádvoří, že?“
„Ano pane, přesně tak.“
„Věděl pan Henry o těchhle schodech tady?“
„Myslím, že ne, víte on se o tyhle věci nikdy moc nestaral.“
Měl oči jen pro dámu svého srdce, myslel jsem si, ale opět jsem si to nechal pro sebe.
Znova jsem se podíval na ten kousíček, který jsem žmoulal v ruce. Byla to látka velice jemně utkaná, jaká se hned tak nevidí a rozhodně pocházela z obleku bohaté osoby.
„Jestli dovolíte pane,“ ozvala se komorná, „ naše švadlenka by vám možná o tom kousku látky mohla říct víc.“
„Skvělý nápad,“ pochválil jsem jí, „veďte mě.“
Sešli jsme dolů a do prádelny. Dvě ženy od necek se na mě nevěřícně podívaly.
Asi sem nějaký mužský jen málokdy zabloudil a z panstva už vůbec ne. Prošli jsme do vedlejší místnosti, kde byla žehlírna. Tady, v malém koutku v rohu u okna, seděla předčasně zestárlá žena s unavenýma očima a cosi šila.
Podívala se na mě zvědavě a zároveň mezi ní a komornou proběhl oční rozhovor. Ona se pohledem ptala: „co ten tady dělá?“ A komorná mrknutím odpověděla: „neboj, tenhle bude v pořádku.“
„Našel jsem tady takový zajímavý kousek látky,“ začal jsem neutrálně a ukázal svůj úlovek.
Ostych z ní spadl, a projevil se její profesionální zájem.
„Ale tohle já znám,“ vyhrkla v zápětí, „ tohle je moc vzácná látka, a zrovna nedávno jsem jí tu měla v ruce. Jsou to sotva tři týdny, se panu Edwardovi skoro utrhl knoflíček, visel jen na jedné nitce a tak jsem mu ho přišívala. Ještě jsme tady s Alis obdivovaly tu kvalitu.“
„Víte to jistě? Mohla byste na to přísahat v případě potřeby?“( další pohled směrem ke komorné: „o co jde?Řekla jsem to správně, nebude zle?“.
A odpověď: „ pak ti to vysvětlím.“
Vyšli jsme ven a vraceli se nahoru. Následovala mě a náhle se zeptala: „Smím se zeptat, co budete dělat teď?“
„To bude záležet na tom, koho se to nejvíce týká. Pojďte semnou ať nemusíte poslouchat za dveřmi.“
Obdařila mě dalším ze série svých ublížených pohledů.
Zaklepal jsem na pokoj nemocného, a když se nikdo neozýval, vešel jsem.
Přešel jsem k loži. Můj přítel spal. Pomalu jsem ho probudil a začal se vyptávat nejprve opatrně: „Vím, že je to vaše osobní věc, ale jaký je váš vztah s bratrem?“
„On je o mnoho let mladší než já a rozhodně odjakživa nevynikal poslušností k otci a často s ním míval různé spory. Nakonec se nerozešli v dobrém a Edward odcestoval do Evropy. Kde se dlouhá léta protloukal životem to nevím, vrátil se, až když se náhodou dozvěděl, že je otec mrtev. I když semnou o tom nikdy nemluvil, doslechl jsem se, že není spokojen s tím, jak otec uspořádal své věci a rozdělil majetek. Přilepšoval jsem mu z dobroty svého srdce k jeho malé rentě, ale on to považoval za ponižující. I přesto jsme se naučili se vcelku snášet a vycházet spolu, i když ne v lásce.“
„Mám důkaz, že Henry je nevinen a tím, kdo vás v noci přepadl je právě Edward.“
Nebyl tak překvapen, jak jsem si myslel, řekl jen „ Ach!“
„Zajal Henryho, strčil ho zde do žaláře a chce na něm pomocí mučidel vymámit přiznání. Je třeba můj příteli zjednat rázně spravedlnost.“
„Věřím vám Bacone, ale jaké máte důkazy proti mému bratrovi?“
Tu část o jeho manželce jsem vynechal a vyprávěl o nálezu kousku látky, a co bylo dál. Komorná, která stála vedle mě, to vše dotvrzovala rázným pokyvováním hlavy.
„Nejprve by bylo záhodno vysvobodit toho mládence ze šatlavy a popovídat si s Edwardem, co myslíte?“ zakončil jsem.
„Samozřejmě!“ souhlasil, „zavolejte mi velitele stráží.“
Neřekl to nikomu přímo. Komorná se tedy na mě otočila a já její pohled opětoval. Chvíli jsme se tak potichu měřili, až ona to vzdala, zvedla se, načechrala si sukni a odvlnila se.
Přesedl jsem blíže k posteli, a začal kontrolovat jak se hojí rány, zda se nezanítily. Vše bylo v pořádku a já mohl být spokojen.
To už vstoupil velitel stráže. Byl to postarší muž, na kterém bylo vidět, že v žádném boji už dlouho nebyl, zato určitě holdoval dobrému jídlu a pití. Nicméně se snažil vypadat co nejvíce vojácky, a vyslechl si tento rozkaz: „Nejdřív se zastavte u mého bratra Edwarda a řeknete mu, že s ním potřebuji nutně mluvit. Pak se odeberete do vězení a na můj rozkaz osvobodíte pana Henryho. Postaráte se, aby se dal, jak náleží, do pořádku a také ho přivedete.“
Netrvalo to nijak dlouho a do místnosti se přihnal Edward: „Co je? Co se stalo? Snad se mému drahému bratru nepřitížilo?“
Vzápětí vstoupil i velitel stráže a mladý Henry. Byl to opravdu pohledný mládenec s jiskrným pohledem a rašícím plnovousem. Edward si ho ale nevšímal a plně se soustředil na svého bratra.
„Ne, k tvé smůle je mi lépe a lépe.“
„Co tím chceš naznačit?“
„Zde můj přítel sir Bacon objevil, pravou identitu toho, kdo mě napadl. Byl jsi to ty!“
Edward se během okamžiku změnil. Ze starostlivého bratra tu byl běs plný zloby: „To není pravda. Bacon, je lhář! Přece bys mu nevěřil. Nemá žádný důkaz.“
„ Důkaz tu je a potvrdí ho dvě služebné,“ řekl jsem klidně a znova vypověděl o nálezu látky a co následovalo.
„Služky?! Odkdy je slovo sluhy více než slova šlechtice? Vy všichni jste se proti mně spikli. A vy Bacone jste lhář a hlupák, který si doma pěstuje bastarda .“ Edward tím narážel na dítě Amy, které jsem se rozhodl před časem adoptovat.
Uvědomil jsem si, že jsem s obviněním přišel nevhod, navíc s jen chatrným důkazem. Měl jsem postupovat chytřeji.
Do debaty se ale vmísil Henry: „Jestli dovolíte pánové, byl jsem to já , kdo utrpěl největší újmu, když jsem byl z tohoto ohavného činu nařčen a vláčen jako poslední zločinec. Jelikož pan Edward neuznává žádné zde předložené důkazy, mám myslím největší právo vyzvat ho na souboj. Rozhodne boží soud. Ráno za úsvitu na palouku u potoka?“
„Souhlasím,“ řekl Edward stroze, otočil se a odešel.
„Budete mým sekundantem?“ zeptal se mě Henry. S radostí jsem přijal.
………………………………………………………………………………….
K tomuto souboji ovšem nedošlo, protože ráno nebyl Edward k nalezení. Předpokládám, že zmizel do Evropy, kde nalezl smrt.
Jediný otazník, který po něm zbyl, je ten, proč svůj hrůzný čin té noci nedokonal. Možná vida ve tmě bratra ležet v krvi, myslel si, že je mrtev.
Můj příběh ale přesto nemá romantický konec. Z dálné výpravy, se vrátila jen malá hrstka námořníků, ale Henry mezi nimi nebyl. O jeho skonu nic nevím.
Mary dostála svému slibu, byla mému příteli vzornou manželkou. Ošetřovala ho přepečlivě. Ze zranění se sice vzpamatoval, ale rychle chřadl. Po dvou letech zesnul. Pak už se nikdy nevdala. Pravděpodobně stále doufala, že se její Henry toulá někde po světě a jednoho dne…..