Ela a její prázdniny

Vánoce skončily, dárečky jsou rozdány a přece pořád něco chybí. Stejně jako při pohybu ruky se zachvěje vzduch, stejně tak by se nám mela chvět srdce. Srdce lidí v čase vánočním.
,,Elo, Elo, Elo“se rozléhalo po dome.,, No tak Elo něco jsem řekla,“ tentokrát už křičela. postarší paní s tváří vrásčitou a očima úzkýma jako mívají jen šelmy.Však ano byla také predátorem, její vlastnosti o tom jednoznačně svědčily nedokázala být milá, nešlo jí to, zlá nebyla jenže nebyla ani hodná, zákeřná žena životem zahořklá, tou byla.
Dívka s tmavě černými kadeřemi se protáhla, hluboce zívla. Otevřela své velké jasně modré oči. Tenkými pažemi odhrnula přikrývku. Byla tu taková zima. Jako by se nemohlo v jejím pokoji topit všude jinde bylo tak krásně teploučko jen v jejím jediném pokoji ne. Prostě nemohlo. Topení bylo neustále vypnuté a nemohlo se zapnout, prý že je pokažené. Ale kdyby, nebylo ani náhodou, bylo naprosto v pořádku. Kolikrát si položila tu jednoduchou otázku. ,,Proč?“ Proč to všechno, proč ji její vlastní matka nemůže vystát, nemá ji ráda a to se o její lásku pokoušela mnohokrát. ,, Už jdu“ Co naplat bylo sotva 7 hodin a ona musela vstávat byly prázdniny, ale ona musela jít a pracovat.
,,Copak si myslíš?Já tu na tebe mám čekat celou věčnost?“ vztekle prskala Elina matka Karolína Křečková. ,, Mami, to se mám pohybovat rychlostí blesku?“ ,,Tak ty budeš ještě drzá?“ soptila Karolína. Ela v duchu křičela, ani kapku lásky nedostala, prostě jen byla. Byla by se i zhroutila nebýt její kamarádky, její jediné kamarádky. ,,Ach Terezko“ pomyslela si. ,,Na co to prosím tě zase myslíš nemůžeš mě aspoň chvíli vnímat?“ ,,Ale,“ hlesla Ela. ,, Tak poslouchej jedeš k tetičce do Beskyd. Je mi jedno jestli se ti to líbí nebo ne, já tu potřebuji být nějaký čas sama. A jedině ona mě napadá.“ ,, Já klidně zůstanu u Terky“ ,,No to určitě, ne!“ kategoricky odmítla.“ ,, Běž si sbalit věci za půl hodiny je tady.“

Byla to krása, stromy plné jinovatky se lesky v zapadajícím slunci. Tolik sněhu vše jako by posypáno cukrem. V dálce se tyčil velký hotel s tolika okny. ,, Tak jdeme, jdeme.“ Nohy se jí bořily do závějí, třásla se zimou, ale vydržet to musela. Pomalinku se blížily a stanula před velkými masivními dveřmi. ,,Oklep si boty“ ještě stačila dodat teta. Ela uviděla tu nádheru, zatajil se jí dech. Všechno tu k sobě až neuvěřitelně ladilo. Dřevem obložené stěny, koberce vkusně elegantní a tak měkoučké. ,,A to je tvoje?“zeptala se Ela. Tetička se rozesmála. ,,Já, já , že moje.“ Dostala další záchvat smíchu. ,,Víš, co já tu dělám?“ El jen zakývala hlavou. ,, Já tu jsem kuchařka“ Tentokrát se smály obě a od srdce. ,,Honem musíme si pospíšit, večeři musím vařit už já.“ Postraními dveřmi vklouzly do budovy a zabouchly za sebou. Nánosy sněhu nad nimi se uvolnily a spadly. El se octla v malé uličce, že se tak, tak vešla dovnitř, a to žádným cvalíkem nebyla. Nad hlavou jí svítilo mdlé světýlko a poutalo ji , nemohla od něj odtrhnout oči. ,, Jdeš nebo chceš celou dobu civět do blba?“ El se vzpamatovala úplně zapomněla na tetu a utíkala za ní. Byla to dlouhá chodba, vedla dolů do sklepa. Nikdy se jí tak nelíbilo ve stísněném prostoru. Ele přišlo, že to tu celé zná. Jenže odkud? Velké hnědošedé kameny byly zručně opracovány, ale zaspárované nebyly. Neznamená to snad, že je tu možnost tajné chodby? Než si to vše stačila promyslet byla v kuchyni. Vše se lesklo jak to vidívala v katalozích. Každičká věc zde měla své speciální místo. Velké pracovní plochy, možná z břidlice, se leskly čistotou. Ke stropu byla připevněna velká světla s modrými stínítky celému vzhledu to dávalo velice moderní nádech. ,, Koukám, že se ti to tu líbí“ pronesla tetička jakoby nic, ,, Mě se to tu taky líbilo než jsem začala pracovat.“ ,,Já tu budu dělat něco jako pomocnici, nebo myšku nádobí?“ s tím nepočítej. ,, Holka neboj, nemusíš když nechceš, ostatně jsi tu jen na prázdniny, ale kdybys mi chtěla pomoct nic proti tomu mít nebudu. Peníze dostaneš jestli ti jde o tohle. Jenže já vás mladý znám válet se na gauči, to se vám líbí, práce vám pod nos nejede.“ Ela se jen tak lehce usmála a dál to nerozmazávala, proč by. Bylo tu tak pěkně. Žádná matka co na vás řve, ať děláte co děláte, i když vy ji máte tak rádi. To bylo za tu dobu poprvé co si vzpomněla na domov. ,,Co tam asi dělají?“ ,, Já vás mladý vážně nechápu, to pořád na něco vejráte?“
Teta jí ukázala ještě několik věcí. Malý pokojíček, ve kterém měla spát. Peřiny v něm přenádherně voněly prácím práškem, voněly po kytičkách. Vedle postele byla skříňka se třemi šuplíky a velké okno s krémově bílými závěsy. Rozhrnula je a uviděla jen bílobílou. ,, Co je to za blbost? To má být tak hodně sněhu? Páni, to se mi bude bobovat. “ Byla jí také ukázána ta nejkrásnější koupelna jakou si kdy mohla vysnít. Vešla a ve prostřed místnosti viděla obří nádrž, tedy vanu, zapuštěnou do země. Kolem ní stály vyrovnány v řadě soli a pěny do koupele snad všech možných barev a hlavně nepřeberné množství svíček. V jednom rohu se krčilo umyvadlo a ve druhém vysely 3 osušky.Celá jedna stěna byla zrcadlová a v ní se leskla celá ta nádhera. Dlaždičky byly světle růžové a bílou kytičkou na každé, ta dodávala roztomilý vzhled. Možná až trošku moc něžné a dětské, ale dostatečně kouzelné. Ela byla tak unavená, že nedokázala udělat nic jiného, než se natáhnout a spát.
Probudilo ji lehké šimrání, které proklouzl zataženými závěsy, hebký voňavý paprsek světla. Žádné ranní nadávání a plísnění, žádné vyčítání. Jenom a pouze klid. A jak bylo v pokoji teploučko. Ela vyskočila z postele a už chtěla běžet dál. V tom se jí noha zamotala do prostěradla. Spadla na tvrdou podlahu a jak krásně to zadunělo. Při pádu se i mistrovsky praštila do hlavy.,, Se stává,“usmála se. Na památku se jí na hlavě vyrašila elegantní boule přesně vprostřed čela. Vzpomněla si na svůj záměr a šla otevřít okno. Zhluboka se nadechla čistého svěžího vzduchu. Nečekala ale, že bude foukat vítr. V tu ránu bylo teplo pokoje pryč a vystřídala jej řádná kosa. Dostala i dáreček pírko, sokolí pírko přiletělo od nikud, přímo jí do náruče. Položila poklad do zásuvky a vydala se najít tetu.
Našla ji v kuchyni zrovna připravovala oběd. ,,Cože? To je tolik hodin?“ ,, V první řadě snad ahoj,“ rýpla si teta, se nediv vyspáváš do 11, tak co bys čekala. Já musím mít oběd hotový ve dvanáct.“ ,,Promiň, jsi mě měla vzbudit, já bych vstala.“ ,,Neblázni,co by ses nevyspala, snad jsi tu na prázdninách. Nechceš něco k jídlu?“ ,,Jasně, co tam máš,“ zakručelo Ele v žaludku. ,,Si vyber tady,“ nestačila tetička doříct. ,,Ty vole, tak to si nechám líbit. To si můžu vzít všechno?“ ,,No“ ,, Tak to se s tím rozluč této“ ,,Tak moc si nefandi a už se do toho pusť.“ Ela měla k dispozici všechno co nechali hosti hotelu. Žádné zbytky, netknuté jídlo. A jak jí chutnalo. Tyhle prázdniny asi nebudou promarněné, myslela si Ela. Možná věstí i lepší časy a taky že ano.