Jeskyně

Jeskyně. Temná a hluboká jeskyně. Nevím kde jsem se tam vzal, nebo jak jsem se tam dostal, ale byl jsem tam. Nikde nikdo. Žádné světlo. Jen ticho, tma a ozvěna. Snažil jsem se najít cestu ven. Ven z této jeskyně. Snažil jsem se najít světlo a tak jsem pátral a hledal, narážel do vlhkých a studených zdí, šplhal po římsách a potápěl se do hlubokých a ledových jezer. Náhle jsem kohosi potkal. Nevím kdo to byl, jak se jmenoval, jak vypadal - pouze mi poradil. Poradil kudy ven. Kde najdu cestu z tohoto nekonečného bludiště. Poradil mi a zase tichounce odešel. Nevěděl jsem kam šel a i když jsem nevěděl kdo to byl, vydal jsem se podle jeho rad. Pátral jsem a hledal jsem, až jsem našel - světlo. Krásné světlo. Denní světlo. Byl to konec mého pátrání, konec mého bloudění a bezvýznamného narážení do zdí. Rozběhl jsem se. Běžel jsem jak nejrychleji to šlo, když tu se náhle - jsem se zastavil. Viděl jsem světlo. Viděl jsem cestu ven. Viděl jsem přírodu za jeskyní, její krásy, její tajemství, její možnosti. Viděl jsem celý krásný svět. Po tváři mi stékala slza. Nebyla to ovšem slza dojetí, byla to slza beznaděje. Východ z jeskyně byl plný mříží. Skočil jsem na mříže a snažil jsem se je vylomit, rozbít, zničit je, snažil jsem se dostat ven! Marně. Vše bylo marné. Mříže byly pevné a já až moc slabý. Sednul jsem si s pláčem na zem a nevěděl co dál.
Nějakou dobu jsem ležel s brek na holé zemi. Poté jsme vstal s novou myšlenkou. Na co sedět zde? Na co sedět na tomto zlém místě a proto jsem se otočil a vracel se zpět do jeskyně. Nevěděl jsem co tam budu dělat, nevěděl jsem co hledám, nevěděl jsem co chci, nevěděl jsem proč to chci - ale do jeskyně jsem se vracel. Už jsme ale nepátral. Pouze jsme se toulal mezi tichými a prázdnými zdmi. Toulal jsem se a náhle si uvědomil, že mám oči zavřené. Proč? Proč jsme je měl zavřené? Já jsem je nechtěl mít zavřené! A nebo chtěl? Já ani nevěděl, že jsem je zavřel. Když bych ale šel dál a narazil na světlo, ani bych se nedozvěděl, že jsem na něj narazil. Neviděl bych ho. A to bylo opravdu to, co jsem chtěl? Nevím.
Nevím a proto bloudím dál. Oči zavřené a všude jen prázdno a ticho. Nevím kde jsem, nevím kam jdu, nevím kde jsem byl, nevím proč to dělám, ale je to tak. Půjdu. Půjdu dál a dokud nepadnu, půjdu. A až padnu? Zůstanu ležet. Zůstanu ležet, oči zavřené a budu čekat, až přijde smrt. Až přijde smrt, budu vědět kdo to je, budu vědět jak se jmenuje a budu vědět jak vypadá.