Vanesa

Vanesa se zvedla a opřela se o loket. Polštář pod její rukou se probořil, takže málem spadla zpátky. Podívala se na prázdné místo vedle sebe a po tváři se jí skoulely dvě velké slzy. Ještě před několika dny tam ležel Tom. Milovala ho a on miloval ji. Byl pro ni celým světem a nedokázala si představit, že by ho ztratila. Teď byl však pryč. Už dva dny byl tam, kde nemohla být s ním. A za všechno mohla jen jedna pitomá opilá ženská. První dvě slzy najednou následovaly další a další. Vanesa si opět lehla a schovala obličej do polštáře, který ochotně schovával její slzy. Její srdce stále odmítalo pochopit tu jednoduchou pravdu, že ten, koho tolik milovala už nežije.
Náhle se dveře jejího pokoje otevřely. „Vaneso,“ uslyšela dívka hlas své matky: „Holčičko, pojď dolů. Nemůžeš tady být pořád zavřená.“ Vanesina matka stála ve dveřích a čekala na odpověď své nešťastné dcery. Ta ale nepřišla a proto opět zavřela dveře. Vanesa slyšela, jak její kroky míří dolů ze schodů.
Plakala dlouho, až nakonec vyčerpáním usnula.
Prospala celý zbytek dne. Ve svých snech znovu a znovu prožívala šťastné chvíle strávené s Tomem, ale kdykoli si myslela, že jsou to pro ni nejkrásnější chvíle v životě, skončil sen tragicky. Naposledy viděla Toma, když se s ní loučil u branky jejich domu a přebíhal ulici. Najednou zaslechla šílené skřípění brzd a tvrdý náraz. Vykřikla a posadila se. Oknem do jejího pokoje nahlížel měsíc, jenž byl právě v úplňku. Vanesa vstala a roztřeseným krokem přešla k oknu, aby zatáhla roletu. U okna se ale zatavila a opřela ruce o parapet. Měla odsud dobrý výhled na celou ulici. Pár metrů od jejich branky viděla na silnici velkou rudou skvrnu. O pár metrů dál stál mladý muž. Dívka se na něj zahleděla. „Co může dělat venku tak pozdě? Musí být už dlouho po půlnoci,“ říkala si. Najednou se k ní muž otočil a ona mu pohleděla do tváře. Málem se jí zastavilo srdce. Tom! Její prsty se křečovitě stáhly kolem parapetu, až ji to zabolelo. Bez dechu zírala ven a nebyla schopná se jakkoli pohnout. „Tome..“ zašeptala tak tiše, že se málem ani neslyšela. Muž venku ale vypadal, že ji slyšel a jeho pohled se vyšplhal do prvního patra do jejího pokoje. Zadíval se jí do očí a usmál se. Nevěřícně na něj zírala a on se zatím rozběhl směrem k brance. Vanesa se konečně odpoutala od okna a vyběhla z pokoje. Zrak se jí zamlžoval slzami, takže málem ve spěchu spadla ze schodů. Prudce otevřela domovní dveře. Stál tam. Byl to opravdu on a smál se na ni. Bosky přeběhla těch pár posledních metrů, co je od sebe dělilo. Nezdržovala se otevřením branky, ale ,tak jako už tolikrát, ji lehce přeskočila. Ihned ji pevně objal. Přitiskla ho k sobě a nechtěla ho pustit. Musel ji od sebe odstrčit. Dívala se mu do očí a plakala.
„Jak… jak je to možné?“ ptala se mezi vzlyky: „Vždyť ty jsi zemřel!“
„Já vím, ale musel jsem se vrátit.“
„Vrátit? Proč? Zůstaneš tu se mnou?“ popadla ho za ruku a pevně ji stiskla.
„Ne, já tu nemůžu dlouho zůstat,“ zavrtěl hlavou a jeho oči posmutněly.
„Tak proč ses vrátil? Abys mě trápil? Já nechci žít bez tebe, já to nedokážu!“ křičela hystericky.
„Já tady nemůžu zůstat, ale ty můžeš jít se mnou.“
„Jít s tebou? Ale jak……?“ zarazila se. Najednou jí to došlo. Zpříma se mu podívala do očí. „Já chci být pouze s tebou, na ničem jiném mi nezáleží.“ Tom se na ni zářivě usmál.

„Vaneso? Tak, Vaneso, vstávej už konečně. Slyšíš?“ dívčina matka zkusila zmáčknout kliku. Dveře byly odemčené. Rázně vešla do pokoje a odhodila z postele peřinu. Vanesa ale v posteli nebyla. Její matka se rozhlédla po pokoji. Oblečení bylo porozházené po pokoji, batoh a boty hozené pod stolem. Nikam tedy neodešla. Pak jí padl pohled na dveře do koupelny. Vešla tedy dovnitř. Náhle se domem rozlehl zděšený výkřik. Vanesina matka se svezla na zem a jako smyslů zbavená upírala oči na vanu. V ní ležela Vanesa, obklopená vodou, kterou krev z jejího proříznutého zápěstí zbarvila do tmavě červena. Na bílých kachličkách nad její hlavou bylo krví napsané jméno. TOM.