Strom

„Zkus to… Jen tak ze srandy. Zkus narazit do tepny, nebo spolykej hodně prášků. Ani se nerozloučíš a nikdo se nerozloučí s Tebou. Ty umřeš a bude ti to jedno, ale těm, co tu zůstanou, ne!“
Ty slova mi teď zní hlavou, pořád dokola, skoro si nevzpomínám, kdo je vyřknul. Přítel? Ano, přítel, kterého teď opouštím, ne však svou vinou.
Až teď si uvědomuji, jakou ta slova měla váhu, jakou váhu má život, ale ne svou zásluhou. Takhle jsem to vážně nechtěla! Já chci žít! Jen kvůli tobě, nechci tě opustit, když tě opustili jiní. Chci být s tebou…
Nesčetněkrát mi ostří zajelo pod kůži, ale nikdy jsem neztratila tolik krve jako nyní.
Když jsem žila, chtělo se mi zemřít, když umírám, chce se mi žít!

„Zkus to… Najednou pochopíš, cos udělala a budeš to chtít vrátit zpět. Už to nepůjde. Ztratíš vědomí a z rány Ti steče poslední kapka po tvém zápěstí. Ty se nerozloučíš a nikdo se nerozloučí s Tebou.“
Pomalu ztrácím vědomí, ale vinou podivného chlápka, co mě sledoval celou cestu. Proč to udělal? Neznal mne, tak proč zrovna já? Proč pro jeho potěšení umírám?
Nechci odejít takhle. Proč zrovna dnes? Proč po naší hádce? Proč jsem se otočila a utekla pryč, daleko od Tebe a Tvých slov, které mi teď zní hlavou? Chtěla bych ještě jednou, naposled, políbit Tvé rty, říct, jak moc mi na Tobě záleží. Místo toho jsem se otočila a šla tam, kde jsme se poprvé setkali, avšak ani tam jsem nedošla. Chtěla jsem navštívit náš strom, kde jsi mne spatřil, opírající se o něj. Na tu chvíli nikdy nezapomenu, seděla jsem, hlavu skloněnou a poslouchala písně ptáčků. A ty jsi přišel blíž, podals mi ruku, kterou jsem odmítla. Ale ty, než abys odešel, sedl sis vedle mne a mlčel – dlouho, snad hodinu. Znovu jsi mi nabídl své rámě a tentokrát jsem jej neodmítla.
S tebou mi bylo nádherně. Jsi pro mě míň než člověk – víc než Bůh. Držel jsi mne, když jsem padala. S tebou byl život krásnější. Byl.
Ale dnes – nová rána na místě těch zahojených.
„Zkus to… Nerozloučíš se - .“ Po těchto slovech jsem se otočila a odešla, se slzami v očích.
Nerozloučila jsem se!

Proč se tohle stalo? Nechtěl jsem, abys takhle odešla. Chtěl bych vrátit tu chvíli a místo slov tě obejmout. Nepochopil jsem, že to bylo jediné co jsi momentálně potřebovala. Bez tebe nejsem nic – míň než člověk, víc než Bůh – už ne. V Tobě byl můj život, který jsem nadobro ztratil.
Nevím proč to dělám, snad kvůli Tobě. Sedím u Tvého stromu a naslouchám písním ptáků. Vzpomínám na krásné chvíle s Tebou, jenž se již nikdy nevrátí.
Když jsem Tě poprvé uviděl, myslíc si, že sním. Sen, ze kterého se probudím a vše se rozplyne. Jak potěšující, když jsem se neprobouzel! Čas strávený s Tebou byl jako z pohádky, já byl princem a ty zakletou princeznou.
Brzy budeme zase spolu a tentokrát už navždy. Tento strom bude památkou na oba
„Miluji Tě.“

Poslední kapka stékla chlapci po zápěstí a s touto kapkou spadl i poslední podzimní list. Však nikdy víc na tomto stromě nový nevyrostl.