Melodie

Něžné prsty se lehce dotýkají černobílého úsměvu klavíru. Každý z jemných doteků probudí tón, jako paprsky slunce probouzejí svět. Každý tón vyjadřuje myšlenku vzlétne a v mírném tanci melodie se spojuje s ostatními. Vznáší se jako něžná křídla motýlů. Létají světem a každá bytost obdivuje jejich barevnou a křehkou krásu. V každém z nás ty tóny něco vzbuzují. Štěstí, vzpomínky, lásku či smutek. Přesto budí pocity a zanechávají dojmy, jako letmé stopy na písku v pláži. Některé okamžitě smyjí slané vody slz, jiné zůstanou s pocitem smíchu, otisknuté hluboko v písku lidské duše.
Jen občas se zkušené ruce zastaví, aby si dopřály klid v neutuchající práci. Jen občas se zastaví s myšlenkou na budoucí melodii, jež se jejich pohyby chystají právě stvořit. S něhou myšlenek splétají tóny štěstí a lásky bez pomyšlení na vlastní klid. Jako rozbouřené moře se mysl snaží zastavit boj se smutkem. Neví odkud přichází, ani jak vznikl, ale bojuje, snaží se žít. Pro jiné skládá štěstí, ale pro sebe nedokáže najít mezi klávesami ty správné. V černobílém světě hudby vidí šedě. Svět bez barev a pokryt deštěm. Přesto v něm zkušené oči občas dokáží najít letmý záblesk barev duhy.
Jako v rytmu mnoha srdcí vyjma toho vlastního se prsty opět pohybují po klávesách. Jako píseň udávající život se melodie proplétá dušemi ostatních. Ne však tou jeho. Jeho melodie mluví slovy mnoha lidí, které potkal, miloval i nenáviděl, nemluví však za něj. Neví jak vložit svá slova mezi ostatní. Jak vyjádřit pocit šedosti v něm s paletou plnou oslňujících barev.
Myšlenky se ustálily, stejně jako pohyb rukou, v klidnou hladinu. Skoro jakoby se snažily usnout za zvuku příjemné ukolébavky. Zprvu bouřlivá a monumentální melodie se stala klidnou až skoro něžnou. Prsty už jen velice zřídka a téměř bázlivě hladily bílé a černé klávesy. Tóny zaznívaly jen občas a teskně. Svět opět zšedl a melodie se chýlila ke svému konci. Uvědomovala si to stejně, jako si stařec uvědomuje nadcházející čas a s hlavou sklopenou mezi ramena…odešla.