Útěk samé před sebou...

Seděla tiše ve svém malém pokojíku a přemýšlela. Přemýšlela nad vším, co ji trápilo. Nad všemi, kteří jí kdy ublížili. A především nad těmi a nad tím, co jí ubližuje a trápí teď. Bylo toho na ní opravdu moc. Proč jí nikdo nebere takovou jaká je? Proč jí nechal být ten, na němž jí tolik záleželo? Pro se od ní poslední dobou všichni odvracejí a nastavují jí záda? Proč?! Protože se nechtějí zabývat jejími problémy? protože je její problémy otravují? Otravuje je ona samotná? To, žejí to pohlcuje na tolik, že už to není ani ona? Taková jakou jí všichni znali a brali?! Ale ona byla přesvědčená o nich, o tom, že oni jsou ti, o které se může opřít až jí bude nejhůř...Ti, kteří jí podrží a ne se od ní odvrátí, protože jim bude těžký její smutek a trápení. Ani netušili, co tímhle vším způsobili. Jak moc jí přidali podnětů k černým myšlenkám a k přemýšlení. Jak čas plynul její problémy se jí začínaly zdát nepřekonatelné. Čím více nad tím přemýšlela, tím více se to horšilo. Ale to nešlo. Nešlo nad tím nepřemýšlet...nechat to jít...vždyť ona je tu...teď a tady. Mělo by být proč tu být. Avšak ona svůj důvod existence neviděla. Život už viděla jen jako trápení. Chtěla odejít...pryč od toho všeho..Podívala se do svého odrazu v lesklém okně. Uviděla navenek téměř dospělou dívku s uplakanýma očima, ve kterých se odrážela spousta jejích pocitů. Smutek, ztraceno, prázdno...ano...i prázdno. V té směsici pocitů se vyjímala i prázdnota. Chvilku se na sebe mlčky dívala a došlo jí, že i kdyby utekla kamkoli, sama před sebou neuteče. Sama před sebou se nikam na tomto světě schovat nemůže. Její myšlenky se začaly ubírat jiným směrem. Začala hledat chybu sama v sobě. Začala hledat způsob, jak naložit sama se sebou a v tu chvíli si všimla nůžek ledabyle položených na stolku, jak včera vystřihovala se sestrou malé kvítky do jejího pokoje. Zjevila se jí před očima ta chvíle sesterského souznění a na tváři se jí objevil lehký úsměv. Ano..sestru má tolik ráda, ale i na ní si vybíjí své nálady. Vzpomněla si jak ji seřvala jen protože udělala kvítek jinou barvou než sama chtěla. Opět se zhnusila sama sobě a pohled jí sklouzl znovu na nůžky na stole. Chvíli je mlčky pozorvala. Pomalu vstala a přešla ke stolu. Vzala nůžky do ruky a hlavou jí začaly proudit další myšlenky. Otevřela nůžky a přiložila si je k zápěstí. Ano, tohle je ten způsob. Způsob, jak uteče sama před sebou...sama před všemi..(Začala pomalu jemně přejíždět po svém zápěstí ostžím nůžek)...ale...je to srabáctví. Nechá tu sestru, rodiče...ale ani ti jí už nerozumí...(přitlačila na nůžky)...Jaké by to asi bylo, kdyby ztratila zábrany, kdyby ji opustil strach? Její ruka už začínala červenat a tak zabrala pořádně...tělem jí projela štiplavá bolest a ze zápěstí se jí spustili první pramínky teplé krve...cítila každou kapičku, která opouštěla její tělo. Stou bolestí cítila zároveň i úlevu. Úlevu a smutek. Ale už nikdy...nikdy nic a nikdy více...tento pocit jí dal klidné vědomí...