Podařený večírek?

Podařený večírek? Ano já vím. Zní to nějak divně, ale představte si to takhle.
Je jedenáct večír a vy stojíte na autobusové zastávce. Jediné světlo které svítí abyste v téhle zimě nezakopli a neskončili v kaluži jsou tři lampy. Proč zrovna tři? Protože ta čtvrtá poblikává a vy tu už čtyři hodiny sedíte a vůbec nelitujete za poslední půl hodiny, že jste se na okolím vychvalovaný večírek nedostali, protože vám nejel autobus.
Byl to divný den. Od rána mi nic nešlo a na večírek, který pořádal bratr kamarádky dnes
večer jsem se výslovně netěšila. Popravdě jsem tam nikoho neznala a tyhle zábavy mě nikdy nebavili. Dala bych ten den cokoliv, abych tam nemusela jet, ale co se dalo dělat? Nic. Musela jsem. Slib je hold slib. Oblékla jsem se. Zavolala Pavle, že jdu na autobus
a s mávnutím rukou mezi dveřmi, které nemělo cenu, protože táta pochrupoval v křesle
a sestra byla na návštěvě u známé, jsem se vydala na autobus.
„Nesnáším přestupy.“ povzdechla jsem si když jsem dopadla na zadní sedadlo v autobuse
a s pokusem nesmát se když do něj nastoupila starší dáma s dvojicí malých chlapců, kteří se praly o sedadlo jsem se otočila k oknu a pozorovala nastupující osoby, které jsem předběhla tím, že jsem na zastávce byla o půl hodiny dřív. Už tak ze zvyku. Přemýšlela jsem nad tím co tam vlastně budu dělat? Bavit se? Ale s kým a jak? Pavlínin bratr byl o dva roky starší tak jak bych si sním nebo s jeho kamarády mohla rozumět? Třeba mě vyhodí, že jeho večírek není pro mrňata. To pak budu pěkně v háji, protože nejbližší autobus mi jede v jedenáct večír. Hlavou se mi honily černé myšlenky od přepadení bezdomovcem po funebráckou Avii, která by mě vezla rovnou na patologii.
Mezitím co se mi honily hlavou černé myšlenky autobus zastavil a já s uklidněním, že mám
polovičku cesty za sebou jsem se vydala podívat na protější zastávku, abych zjistila v kolik mi to jede dál. Měli jste vidět můj zděšený výraz, který jsem měla když jsem zjistila, že onen autobus z důvodů poničení mostu dál nejede a tudíž se na večírek nedostanu. Na jednu stranu to byla úleva. Mohla jsem napsat Pavle co se stalo a že se nedostavím, ale na druhou představa, že mám na zdejší zastávce trčet do jedenácti mě děsila k zešílení. Což o to noc mi nevadila, ale co tu ty čtyři hodiny budu pro Krista Pána dělat?
S povzdechem a zároveň s úlevou jsem usedla na lavičku v čekárně, která byla necelých pět
metrů od parku, který s ubývajícím sluncem vypadal čím dál děsivěji.
„No nic to zvládnu. Vždyť je mi šestnáct.“čekala jsem, že s ubývajícím sluncem se budu bát, ale s otupělým mozkem kvůli nudě a s uvědoměním, že teď jsem mohla dělat něco užitečného jsem jen seděla a stmívání a čtyř lamp z nichž jedna jen poblikávala jsem si vůbec nevšímala. Dalo by se říct, že jsem spíše začínala usínat než vnímat co se děje okolo.
Seděla jsem tu už dobré dvě hodiny a za celou dobu tudy prošla stařenka s nákupní taškou,
kterou táhla na malém vozíčku a dva asi pětiletí kluci. Dalo by se říct, že tohle je konec světa, ale jelikož byl víkend nechtěla jsem říct něco co by byl ve skutečnosti omyl.
„Neruším? Můžu?“ ozval se nade mnou chlapecký hlas a já byla v tu chvíli vzhůru.
„Ano.“ Po nečekaném šoku jsem si sedla alespoň trochu rovně i když nebyl důvod. Onen kluk, který byl mimo jiné zřejmě z bohaté rodiny což jsem soudila ze značkového oblečení se sesypal vedle mě bez pokusu a trošku slušné sezení. Musela jsem se v duchu pousmát a s klidem jsem se opět opřela a zavřela oči.
„Také si měla namířeno na Michalův večírek?“ ozval se kluk vedle mě a já s přikývnutím řekla:
„Ano, ale nezdá se mi, že by ti vadilo, že jsi se tam nedostal.“
„Ale. To je to tak poznat? Ano co tam? Nuda a jeho otravná sestřička a její kamarádky."
Ale jak vidím tak ani tebe to nemrzí.“ řekne a usměje se.
„Nemrzí. Proč taky? Být považována za jednu z hloupých kamarádek. Dnes jsem měla štěstí, ale příště se takovým slibům raději vyhnu.“ řeknu s jakž takž zadržím smích.
„Promiň. Tak jsem to nemyslel. Jen víš většina Pavlíniných kamarádek v tom vidí jen možnost jak tam nabalit osmnáctiletého kluka.
„Bože děkuji, že je ten most v nepoužitelném stavu.“ řeknu a z jeho zděšeného pohledu pochopím, že ten tón opravdového oddychnutí musel být hodně poznat.
„Promiň.“ řeknu a omluvně se usměji.
„Teda. Neříkej mi, že je ti šestnáct. Holka jako ty a Pavla? Jak jste se poznaly?“
řekne po chvíli a přisedne si jako by nic blíž.
„Chodím s ní do třídy. Teda do stejného ročníku a teď co jsou třídy spojené se spolu bavíme. Teda snažíme se, ale po pravdě jedna druhý ani kapku nerozumí.“ řeknu a uvědomím si že za půl hodinu mi jede autobus domů.
„To mě nepřekvapuje. Pavla je úplně jiného charakteru. Jak tak na to koukám zachvíli nám to jede nechtěla by si se zítra někde sejít a dodebatovat ten povedený večírek?“ řekne
a já s úsměvem přikývnu a oba se vrhneme do autobusu, který právě přijel. A tam se domluvím na další den. Doufám, že dopadne lépe než ten podařený večírek.
Druhý den na konec opravdu dopad lépe a já se musím přiznat, že to, že ten hoch s kterým
jsem proseděla půl hodiny na zastávce mě vůbec nepřekvapil když se mi druhý den přiznal, že je Michal tedy Pavlínin bratr a že večírky má asi tak stejně rád jako já a proto se mu chtěl vyhnou. Pořádala ho totiž Pavla pod jeho jménem, aby tam nalákala hodně lidí a v tu chvíli mi došlo, že sní opravdu nikdy nebudu nejlepší kamarádka.