Most 2.

Docela milý dívčí obličej s hluboce posazenýma tmavě modrýma očima hyzdí dlouhá jluboká jizva táhnoucí se od čela, přes pravé oko až k ústům. Jen se trpce usměje. Nebude přece skrývat to, co je. Už se s tím naučila žít. Co na tom, že ostatní jsou jiní a dívají se na ni, jako na zrůdu? Většina lidí sleduje nejdříve zevnějšek člověka, co se skrývá pod krásnou slupkou může být někdy až pekelně hořké a následné překvapení o to horší. Toho se ale ona nemusí obávat. Kdo by se s ní chtěl seznámit? Kdo by jí chtěl poznat blíže? Nikdo.

Otevře přivřené oči a mírně zvedne hlavu.
Ví, že se dívají..

Šlehne ostrým pohledem po mladíkovi, který prochází vedle ní v opačném směru. Sleduje ji. Na jeho tváři je očité překvapení, trocha úděsu, strach... Pár vteřin netuší kam s pohybem ucuknout a pak raději přidá do kroku.

Znovu se usměje.

Líbí se jí to. Děsit ostatní, kteří v ní vidí zrůdu. Lehce se kousne do rtu a zahledí do dáli na silniční most přes řeku. Pamatuje si, jak si u ní jako malá hrávala se sestrou a rodiči. Ale dnes? Kalná voda zanešená spoustou chemikálií, sinic. Bože, jaká ekologická katastrofa. Pro město nic závažného. Vždyť je to jen řeka.

Ale pro ně.

Některým byla tato dříve čistá řeka s jasně se lesknoucí hladinou příjemným místem k posezení, strávení volného parného odpoledne. Mnoho lidí zde zažilo radostné i krušné chvilky, na které nikdy nezapomenou. Jenže teď, nad řekou se stáhla černá mračna. Sama odešla, aniž by se rozloučila.. Už nikomu nedá možnost prožít u ní ty životní chvíle. Komu je to ale líto? Nikomu, teda skoro..

Většina lidí to chvíli řeší, posmutní, ale pak na to zapomene. V životě existuje přece spousta mnohem důležitějších věcí, než se zabývat pouhou řekou. Stalo se a život jde dál. Třeba někdy, když pojedou autem do práce si nepustí rádio a nezaposlouchají se do ohraných tónů, ale shlédnou zrakem dolů. Svraští obličej a začnou přemýšlet.

Nad tím, co se děje, proč..a co s tím udělat..