Stébla trávy

Seděla na louce, nohy zkřížené pod sebou. Kolem trsy travin s větrem. Ten vítr jí cuchal vlasy a vháněl jí je do obličeje.
Pomalu šel za ní a neslyšně si přisedl. Ani se nepohnula.
Jen všechno kolem žilo. Motýli tančili. Stromy hrály symfonii, kterou pokaždé kapky zas a znovu skládaly za deště na prašnou cestu jako na notový papír.
Vzal do prstů její vlasy a jemně jí je svázal čerstvým stéblem trávy. Plakala.
Konečně otočila hlavu směrem k němu. Jejich jména dohromady nic neznamenala. Ale ten jejich hluboký pohled toho říkal…nepočítaně.
Zadíval se na její koleno. Na látce kalhot byly stopy po několika dříve skáplých slzách. Položil na ně dlaň a nechal další dopadnout na hřbet své ruky.
Ta byla poslední.
Oba ve stejnou chvíli naklonili hlavu a opřeli se jí vzájemně o sebe. Utišil ji. Zas jenom a jedině on.
Seděli tam tak spolu dlouho, opřeni hlavami, on ruku na jejím koleni, souzněni. Všechno usnulo. Jen ti motýli tančili a stromy hrály symfonii, kterou pokaždé kapky zas a znovu skládaly za deště na prašnou cestu. Ano, jako na notový papír.
To nebyla láska. Vzal si její sestru. Vzala si jeho bratra.