SKŘÍTEK PÁBITEL

Kapky špinavé vody ztěžka dopadaly na hladinu rozčeřeného rybníka ve stínu lip. Selky s pronikavým smíchem nabíraly tu životadárnou kapalinu, i když v posledních letech trochu kalnou, do dlaní a ihned ji znovu a znovu prudce rozhazovaly kolem sebe a máčely si tak své, už tak dost promáchané, šaty. Hladinu už ani tak nezdobily kruhové obrazce, jako spíše výtvor nějakého šíleného fanouška deskriptivní geometrie. A děvčata se neustále smála, přestože věděla, že doma bude výprask. Ale bylo horké odpoledne, stín na rybníce balženě chladil a hlavně - bylo po práci.

Celé té nádheře, reji kyprých ženských tvarů ve vlhkém, tudíž přiléhavém oblečení, závojům plavých vlasů v rozpuštěných copech, širokých úsměvů a o té nebeské hudbě, co mi tehdy zněla v uších, ani nemluvím; celé té nádheře jsem přihlížel se svým přítelem na rameni.

„To je pošušňáníčko, co?“ povídá Ferenc a potáhne si z dýmky. (Říkám mu Ferenc, protože to bylo první jméno, které mi přišlo na mysl, když jsme se poprvé seznámili. Tehdy tvrdil, že žádné jméno nemá a je mu jedno, jestli do smrti mít nebude.)

„Jo, je to hezký. V životě sem neviděl tolik bab pokopě.“ „Nejhezčí ženský ze vsi, to ti garantuju, brachu. Koukej támhle na tu... No, támhleta, s těma krátkejma vlasama... Šmarjá, kolik jich tady vidíš, který maj vlasy jak malej kluk?“ Soustředil jsem se na jedinou z nich. „To je kus, co? To je ta nejkrásnější co znám. A blondýna!“ Vykřikl Ferenc, až jsem se musel podivit, že ho dívky neslyšely a nerozprchly se ve své odhelné kráse někam do rákosí. On na to nedbal a pokračoval v zapáleném hovoru. „Pořádně se na tu ženskou dívej. Máš to? A teď si, brachu, představ takovouhle nádheru s koňským ohonem až na zadek. Ještě minulej tejden jsme z ní měli všichni jazyk na vestě, jen jsme zahlídli tu nádhernou kadeř. Ale to by jí nesmělo rupnout v bedně! Naposledy nám ty jazyky na vestách visely, ale z úplně jinýho důvodu, páč to jsme ji viděli, jak si to drandí na kole přes náves a ty svoje zlatý poklady má přivázaný pod sedátkem. Ty vlály. Však taky doma dostala nářez na holou. Jedna radost. Ale taky jeden velkej smutek! Do posledního chlapáka sme brečeli jak želvy. Víš co je to želva?“ a potáhl si z dýmky. „Větší zvíře si, brachu, neviděl! Já mám teda strach z velkých zvířat, ale ne z koček, ale třeba z velkejch psů. Ty já fakt nemusím. Ale želva, to je něco. Dvoumetrová potvora! Na vojně na mě jedna skočila z palmy, div nezamáčkla to mý slabý tělíčko do sněhu. Nebejt doře školenej v sebeobraně, tak už tady s tebou nejsem a ty nemáš takovýhodle kapesního průvodce. He he.“ A naposledy si potáhl z dýmky, protože mu došel nabitý tabák.

To bylo poprvé, kdy si přiznal svůj vzrůst. Znali jsme teprv týden, ale jakoby to byly celé roky. Kde se vzal, tu se vzal. Už sedm dní se cítím jako v pohádce. Jako ve snu. Pravda, Ferenc není právě chlap jak hora, ale svým duchem rozhodně přesahuje slavnou Ajfelovku, u jejíhož základního i posledního kamene byl přítomen jako capart, tak rychle ji prý postavili. Není to ani čtrnáct dní, co skončila válka, a já tady vysedávám s novým přítelem, místo toho, abych pospíchal domů a pohřbíval rodinu. Ale co nevidět vyrazím, přísahám!

A jak jsem byl tak zahloubaný do své situace, dostal jsem nápad takřka geniální. Vyskočl jsem a slavnostně ze sebe vypravím „Ty, Ferenc…“ ale nic z toho jsem už nedopravil, protože po takovém hloubání člověk obvykle nevnímá okolí a já se najednou viděl, jak stojím nad úrovní našeho úkrytu, Ferenc nikde a jako na frontě proti sobě stojíme já, válečný invalida, a desítka obnažených žen, spíše dívek. Výstřel nepadl. Ale rána to byla obrovská, když jsem sebou v mdlobách praštil o zem. Už jsem neslyšel, jak se dívky s jekotem rozprchávaly po okolí. Probral jsem se až navečer na stejném místě.

„No co to bylo, brachu? Takhle nám zkazit čumendu! Na vojně bych tě nechal zpráskat jako psa.“ „Promiň, Ferenc, já…“ „Kašlu na tvou vomluvu! Vomlouvej se doma mamince, ale ne mně tady! Seš chlap, tak si to nech pro sebe! Nebudeš tady fňukat!“ Takového jsem ho ještě neznal, ale nemohl jsem jinak, než skleskle uznat, že má pravdu, nic lepšího mě v tu chvíli nenapadlo. A do toho se přidala ta bolest hlavy! Sám se divím, že jsem tehdy tu šlupku přežil. Za války se lidem rovnou ustřelují kedlubny! A zrovna mě to musí jen škrábnout!

„Jde se,“ zavelel Ferenc. A šlo se. „Vojna člověka naučí poprat se se životem.“ To říkal vždycky, když jsem usínali ve stozích shrabaného sena. „Ještěže sou ty žně, jinak by nebylo, čím se přikrejt. Když tři roky zpátky uhodily červencový mrazy, Tonda z Maletic, jak šel k ránu z hospody se zastavil u cesty, že si zapálí viržinu a ani si neškrtnul! Na místě zmrzlej jak psí tento! Smrt je parchant, však to víš sám. Jednoho si vezme bez varování a nad někerým může roky máchat tou svou kosou naleštěnou, dokud si neumane. Za humnama bydlí bábi Šrumlová, a té je, suchý z nosu, už hodně nad stovku a ráno co ráno si namaže pod kolenama a běhá pro mlíko do kravína. Ale to bych ti mohl vyprávět až do rána. Co sem znal, tak nejvíc náš praděd, ten byl tak ukecanej…“

Zbytek jsem neslyšel. Nepadl jsem tentokrát do mdlob jako odpoledne u rybníka, ale únavou z jeho vyprávění mi klesla víčka. Zvláštní. Nikdy mě jeho povídání tolik nevyčerpávalo jako dnes.

Ráno vyskočím svěží ze sena a Ferenc nikde. Poslední dobou mizí nějak často. Teď to bylo naposled. V kapse u kabátu mi po něm zůstala fajfka. Takže to nebyl přelud. Co bych pak celý týden dělal, kdybych ho nestrávil s Ferencem, jak jsem mu říkal od doby, co se mi poprvé objevil na rameni. Aha, na rameni. Co to se mnou bylo? Já jsem se přátelil s trpaslíkem? Ti přece neexistují!

Vyrazil jsem do vesnice sehnat něco k snědku. V krámě jsem si uvědomil, že nemám ani vindru. Nebyli ale na mě zlí, když jsem jim obratem za kus chleba a špeku nabídl odřenou fajfku, jedinou památku kamaráda. Vojna tě naučí poprat se se životem, řekl jsem si a vyšel ze dveří. Jak jsem se podivil, když se po návsi proháněla čerstvě ostříhaná blondýna na kole a pod sedátkem jí vlály dva copy dlouhé až do nebe!

A zase mě začala bolet hlava.