Němá....

Bylo jí 17,byla krásná,ale němá.Žila v jedné malé vesničce na kraji Francie.Zde prožívala své zvláštní dětství,a teď i dospívání.Když byla malá neměla žádné kamarády.Byla uzavřená,zvláštní a tajemná,ale nebyla sama.Měla svou početnou rodinu,která se oni dobře starala a také měla své přátele,avšak ne v podobě lidské,ale v podobě zvířat a přírody.Častokrát jí zvířata a příroda rozuměla víc než lidé.Proč si ostatní děti mohli spolu hrát a ona tam musela stát sama?Nerozuměli řeči jejích velkých očí,které často hledali odpověď v lidských tvářích,jenž bohužel žádnou nenacházeli.Atak prožila své dětství odstrčená,nepochopená a v rukou přírody.Už se to stalo pravidlem,že každý večer do dlouhé noci sedávala na břehu moře a hleděla do dáli a přemýšlela o svém životě.Pohlédla na velký měsíc,který snad,také přemýšlel,jako ona nad spícím světem a tiše se chvěl smutkem i radostí nad tajemstvím dětství a mládí,jež naplňuje svět po jeho nejzazší mez,ba ještě dál,a nemůže nic říct stejně jako ona.Ale i ona měla své nejbližší přátelé-dvě malá koťátka.Jmenovali se Bonheur a Amour.Svá jména z jejích úst,však nikdy neslyšeli,ale znali její bezeslovný,tesklivý hlas a rozuměli mu lépe než slovům.Zdálo se,že nevědomou silou jakého si tušení jsou schopny chápat z dívčina trpělivého smutného pohledu její bolest,a když se k ní přitiskly,jako by se snažily ji s mlčenlivou úzkostí utěšit.Vyjádříme-li svůj duševní stav slovy,musíme na to vynaložit určité úsilí.Do značné míry je to jako překlad-není vždy docela přesný a leckdy jsou v něm i chyby.Ale její černé oči nemusí nic překládat-duše sama na ně vrhá svůj stín.Duševní stav je někdy rozšíří,jindy zúží.Někdy planou jasně,jindy smutně pohasínají.Někdy hledí upřeně jako zapadající měsíc,někdy těkají jako živý,prudký blesk.A kdo od narození nemá jiného vyjadřovacího prostředku než výraz tváře,bývá obdařen neomezeně svobodnou a bezhlavě hlubokou mluvou očí.Nemohla mluvit a proto hledala odpovědí v lidských očích a tvářích,jenž začala nacházet až v dospívání a jen u své rodiny a svých dvou koček.Odpověď nenalézala v cizích tvářích a ve všem sobě neznámém.Žila si svůj vlastní,zvláštní o řeč ochuzený,ale o mnohé obdařený život,jenž jí dávalo radost žít.Rozuměla „řeči“ zvířat.Rozuměla,protože na tom byla stejně jako oni nemohla mluvit,ale svoje pocity dávala na jevo svými gesty a pohledy.V roce 1826 ji její rodiče provdali za bohatého císaře s kterým se po svatbě musela odstěhovat do Švýcarska.Kde sice žila dál,ale zůstala úplně sama nepochopená,bez lidí,kteří jí ač sice málo rozuměli tak přesto se snažily dát jí pocit jistoty a bezpečí,který zde nenacházela.Říká se,že čas se vrátit zpátky nedá,ale ona se vrátila zpátky o 10 let do svého osamělého a uzavřeného dětství.