Čmáranice

„ Když budeš chtít, počmárám pro tebe nebe,“ zašeptal jí do ucha po první společné noci. Usmála se na něj a přikývla. „ Až budu chtít, řeknu ti to.“

Dívala se upřeně na zem a cítila, jak ji pálí oči s pocitem, že místo řas má malé střípky skla. Cítila se prázdná. Žádná radost, bolest, strach, žádný pocit. Nic.
„ Ten růžovej svetr taky?“ Neslyšela. Byla daleko, v soukromém vesmíru jen pro dva lidi bez zpátečního lístku.
„ Ptám se, jestli ten růžovej svetr taky?“ Lída jí šermuje před nosem kusem textilu. Zvedne oči a má pocit, že na ramenech nese tíhu celého světa.
„ Ten mi…dal mi ho k narozeninám, loni,“ polkne slzy a popotáhne nosem.

( „ Všechno nejlepší k narozeninám, lásko.“ Předal jí dárek. Netrefil velikost, ale ona byla ráda, že si vzpomněl. O měsíc později jí vyčetl, že svetr vůbec nenosí a za další dva měsíce ji obvinil z nevěry jenom proto, že si ten hnus oblékla.)

„ Nechci ho… Ne…já… nevím! Nevím!!“ Sestra se na ni dívá a ona cítí její soucit. Stydí se před ní a zároveň ji nenávidí. Nenávidí za svoji slabost.
„ Vezmi mi jen to nejnutnější, abych …,“ hlas jí selže. Křečovitě sevře přikrývku. Není schopna vstát, není schopna myslet.

( „ Zůstaneš doma, protože s tebou chci trávit víc času,“ řekl jí, když chtěla jít na sraz s kamarádkou. Uznala, že má pravdu. Přece ji miluje. Nikam nešla. On odešel o dvě hodiny později na fotbal. „Musíš mi dopřát víc volnost,“ usmíval se, když ji v bytě zamykal.)

V ústech má sucho. Dívá se na dvě obrovské tašky, které do sebe polykají její věci. Uvažuje, kdy se všechno zkazilo, kdy vkročila do prázdna. Otírá si slzy, které jí na tvářích malují řasenkou cestičku. Dneska se po dlouhé době nalíčila. Pečlivě rozetřela make – up, obličej si poprášila pudrem a rty vykroužila tužkou ostrou jako nůž. Cítila se jako šaman provádějící tajný rituál a srdce jí bušilo jako splašené, protože se bála, že přijde a uvidí co nemá. Bylo to jenom soukromé kouzlo, které ji mělo vrátit na začátek všeho, kouzlo, ke kterému se uchylovala poté, co jí dokázal lásku.

(„To se maluješ pro něj, co?! Ty kurvo, já tě miluju a ty takhle!!“ Slíbil jí, že počmárá nebe. Počmáral. Její obličej. Pěstí. A to ani nemusela chtít.)

Nechce odejít, ale ví, že musí. Musí. Kvůli sobě i kvůli němu. Lída ji vezme za ruku. Propukne v hysterický pláč. Opouští ho a zároveň opouští sama sebe. Jde nikam a bojí se, o sebe, o něj.

(„Když mě opustíš, zabiju tebe a pak sebe, já nežertuju. Miluju tě, to přece víš, tak mě netrap!! Všichni jsou proti nám, ale neboj se. Nás nerozdělí!!“ Tehdy se začala bát. Opravdu bát. V noci pak s brekem volala sestře.)

Vyjdou před dům. Uloží tašku do auta. Čeká, že se jí uleví, ale ten správný pocit nepřichází. Je jako chycená v pasti. Neklidná, roztěkaná, rozbolavělá. Na těle i na duši. Zakloní hlavu a podívá se oblakům do tváře. Vytáhne z kapsy rtěnku a zkusmo udělá čáru. Nebe zůstane čisté, nepopsané.

„Měla jsem to vědět,“ pomyslí si hořce. „Měla jsem to vědět už tenkrát.“ Jenže nevěděla.