Zemřela. No a co?

Dost lidí mi říká, že jsem pesimista. Možná na tom kus pravdy je, přiznávám. V poslední době jsem ale překvapila sama sebe a zjistila jsem, že jsem se opravdu naučila bojovat se životem. Hezké zjištění, po osmnácti letech. Trochu pozdě, ale lepší později než nikdy, že?
Je po druhé hodině ranní, zapnula jsem počítač a zjistila, že odpolední dlouhý spánek mi nedává moc velkou naději, jít si lehnout už „takhle brzo“. Natož potom zavřít oči a spát. Zavřít oči. Zní to, jako bych měla jít zemřít. Jako bych si měla spakovat věci a odejít někam daleko a nikdy se nevrátit.
No, mám se ráda. Ne že bych nikdy nepřemýšlela nad svou smrtí. A upřímně si myslím, že každý z nás o ní jednou v životě přemýšlel…Jaké by to bylo, kdyby… A co kdyby zemřel někdo jiný?
Dřív jsem si představovala, jak mi zemřela sestra, matka, učitelka, nebo třeba jen sousedka. Možná to zní trochu brutálně, ale smrt je přece přirozená. Od mala mne vedou k tomu, že to je prostě jen konec života ne Zemi.
No, teď sedím, koukám do monitoru a mám vládu nad svou fantazií. Můžu teď dělat se svou realitou myšlenek, co budu chtít. Tak třeba. Můžu zabít kohokoliv, kdekoliv… Protentokrát zkusím nespáchat všechno na sobě, taky bych jednou mohla přežít.
Jsem zrovna na zkoušce s tancem. Na chodbě vedle zkušebny sedí tmavovlasý chlapec, který přijel na návštěvu až z Olomouce. Čeká na mne, hlídá mé osobní věci a poslouchá svou muziku. Ostýchavě vkročí do dveří a nenápadně na mne mává. Chce mi tím naznačit, že mi kdosi volá, že bych to asi měla zvednout. Normálně to nedělám, ale jen co dozní hudba, vrhám se po telefonu, na kterém je napsané, paní…….. (z důvodu anonymity nebudu sdělovat ;) ). Maminka mojí spolužačky. Dřív bych možná napsala dobré kamarádky nebo něco jinak duchaplného, ale čas letí, svět se mění a my s ním a nic už není, jak bývalo. S otazníkem v hlase se ptám na důvod telefonátu. Maminka to není. Je to samotná Jitka. „Užij si to, možná to pochopíš, možná to máš za trest.“ No, moc dobrých variant mne zrovna nenapadá, možná mohla říct něco dynamičtějšího.
Zachvátí mne pud přátelství, který jsem k ní kdysi chovala. Stále tam v srdci někde asi je. Mám zvláštní a nepříjemný pocit, rychle se převleču a s chlapcem odjíždíme směr Jitka. Vše je podivně připravené. Nikdo doma není, ale branka i dveře jsou otevřené. Pes neštěká, jen kňučí venku na zahradě. Je zhasnuto, svítí se jen v horní části domu. Přichází filmová atmosféra hororového strachu. Pomalu otevírám dveře za dveřmi. On jde za mnou. Poprvé volám její jméno. Hlas se rozeznívá po domě, ale nedostává se mi odpovědi. Jen stále tiché kňučení bodá u srdce. Vystoupali jsme po schodech nahoru a zřeli jen plamen svíčky v koupelně.
Z malé místnosti s plnou vanou temné vody vycházím s rukama na ústech. Nechci aby moje zděšení probudilo noční klid města. Kolena povolují a padám do náruče milovaného. Slzy tečou jen pomalu a něžně umívají strach z tváře.
Po pár minutách se vracím do koupelny, klekám si k vaně a ptám se na odpověď. Jitka je ale příliš daleko od našeho světa. A v umyvadle leží tři obálky. Rodiče – přátelé – ty. Hned jsem pochopila, že obálka s názvem Ty, bude pro mne. Posadila jsem se a četla řádek po řádku. Slzy smáčely dopisní papír a třepot celého těla muselo zastavit objetí. Zemřela, protože nenašla své Já, protože chtěla být člověk pro všechny krásný. Pro všechny volný a svobodný, ale i nezamilovaný, ale plný lásky, přátelství…neuměla svět skloubit dohromady. Neuměla si nazout ty správné boty a projít životem.
A proč jsem ji měla najít já? Mohla mne trestat za něco, co jsem neudělala. Nebo v srdci našla kousek toho přátelského citu. Možná se chtěla omluvit. No, život by jí to beztak nevrátilo.
Zaráží mne, s jakou lehkostí a klidem píšu řádek za řádkem. Ještě před delším nedávnem bych ronila slzy nebo bych seděla s hlasitě bušícím srdcem. Teď si vše jen pomalu s úsměvem představuji. Jak volám policii, její rodiče, jak pláču schoulena v rohu předsíně a on mne utěšuje. . . Jak o té „novině“ obeznamuji třídu. . .
Jsem klidná. Půl hodina uplynula, vypínám myšlenkovou realitu a .. jsem klidná. Kroutím nad sebou hlavou, koutkem úst se usměji na obrazovku a říkám si: „Tak myslím, že práh lítosti a zmatku jsi překročila. Teď už si se s její a svou realitou doopravdy smířila.“