Bez tebe to nezvládnu

"Nebude vám vadit, když si půjdu lehnout? Nějak mě rozbolela hlava."
"Ne vůbec ne, klidně si jdi odpočinout, uvidíš, udělá ti to dobře."
"Děkuji, mějte se, nashledanou."

To, že mě bolí hlava, byla jenom výmluva. Já jen nemám náladu poslouchat to jejich bezvýznamné tlachání a pomluvy. No jo, ale co by se taky dalo čekat od mé chamtivé tetičky.

Poslední dobou nemám náladu vůbec na nic. Nic mě nebaví, při všem co dělám, myslím na Štěpána a na to, proč jsme se pohádali
Taková blbost!
Neměl žádné právo něco mi vyčítat a za něco mě soudit, protože já jsem nic z toho, co mi vyčítal neudělala.
Nechápu, jak ho něco takového mohlo napadnout. Kdo mu mohl napovídat takové nesmysly a lži!
Proč?
Proč tomu věří, proč má o mě pochybnosti?
Mluvil se mnou jako bych byla ta nejspodnější a nejlacinější děvka pod sluncem!
Nechápu co se stalo! Co?

Telefon, který mi zazvoní mě vzbudí a když ho vezmu, tak se ve sluchátku ozve Štěpánův hlas:
"Ahoj, prosím, nezavěšuj!"
Naléhavost v jeho hlase mi v tom zabrání.
"Co chceš, zase mě budeš urážet?"
"Rodiče měli autonehodu a jsou v nemocnici. Doktoři nejsou moc optimističtí, a proto mi poradili, abych někomu blízkému zavolal, protože máma je na tom dost špatně. První si mě napadla ty!"
Když neodpovídám dodá:
"Přijeď, prosím, bez tebe to nezvládnu."
"Přijedu."

Obleču se a jedu za ním do nemocnice. Na vrátnici se zeptám sestry, kam odvezli jeho rodiče a jdu tam, kam mě pošle. Na chodbě není nikdo, je tady klid, šero a všechno dohromady to působí dost skličujícím dojmem.
Už přes skleněné dveře vidím Štěpána jak sedí na židli a hlavu má v dlaních. Jdu k němu, když uslyší kroky, zvedne hlavu a podívá se mým směrem. Vstane a jde ke mě. Když ke mě dojde, podívá se mi do očí. Ty jeho jsou plné beznadějě, strachu a lítosti. Pevně mě obejme a já jeho. Nedokážu se v tuto chvíli na něj zlobit, protože je naprosto zničený. Stojíme tam spolu v obětí. Po chvíli Štěpán své sevření povolí, podívá se mi do očí a řekne:
"To, co jsem ti minule řekl..." položím mu prst na ústa a s pohledem upřeným do jeho očí řeknu:
"Ššš, to teď není důležité!"
Stojíme tam spolu, ale nemluvíme, protože slova jsou v tuto chvíli nejsou důležitá.

"Pokud chcete vidět matku, tak pojďte se mnou," řekne doktor Štěpánovi a on ho následuje. Než mi zmizí z očí rozloučí se semnou očima.

Když po několika minutách vyjde, je na něm vidět, že ho pohled na matku zdrtil. Jdu mu naproti a chytím ho alespoň za ruku. Když se objeví doktor, řekne nám, že si máme jít odpočinout, že tam nyní nejsme nic platní, a že kdyby se něco dělo, tak nám okamžitě dají vědět. Po těchto slovech nás doktor nechá o samotě.
"Zůstaneš se mnou?"
Přikývnu...

(Pokračování příště)