Lyže...volateren..labůžo

Vždy jsem měla pocit,že "hejbat se" je moje parketa.
A tak jsem se dle svých možností "hejbala".
Jako culíkatá holka jsem ráda chodila na turistické výlety,s kamarády jsem vytvářela skoropiruety na kluzišti a ani míčové hry mě nebyly cizí.Na základní škole jsem byla dokonce v družstvu házené,které vyhrávalo přebory škol.
Ze střední školy mi utkvěl v paměti výlet v zimě na chatu- tzv.lyžařský výcvik.Tenkráte jsem dostala lyže,které byly na svou dobu in,teď se jim v duchu už jen usmívám.Ale výlety do zasněženého okolí byly tak krásné,že dodneška ,když zavřu oči se mě vše vybaví.
Léta přibývala,pohyb jsem sice pořád měla ráda,ale nějak se zúžil do poněkud jiné formy.
Obstarat děti,nákupy,vyprat,uklidit,zasít ředkvičky,sklidit brambory,okopat růžičky...a tak pořád dokola.
Když robátka odrostla mámině všestranné péči,rozhodla jsem se si zakoupit kolo.
Stalo se a já začala podnikat výpravy do končin pro mě neznámých a zajímavých.K tomu jsem si pořídila fotoaparát a vše pěkné,krásné až úžasné jsem si,jak já říkám, "zavařovala".
A ,že bylo co k pokoukání.Od obláčků nadýchaných jak peřinka,barevné západy a východy sluníčka,že bych nepohrdla takovou róbou,zeleň umytá prvním jarním deštěm protkaná kosím zpěvem....
Na kole se dá jezdit poměrně všude a skoro pořád,kromě zimního času.Teda alespoň pro mě.
A tak jsem si splnila svůj druhý sen.Běžky.
Kýžený den nastal.Svírala jsem svázané běžky zn.Rubín za 500,- Kč i s botama a hrdě se cpala do autobusu,abych doma vše vyzkoušela.Skoro vše.
Nazutí obutí,zapnutí lyží,mazání,postavení se na lyže...možná i odraz.
Konečně nastal víkend a moje chvíle.Sněhu bylo dostatek,sluníčko ozářilo všechno do ledové krásy.
Jdi na to!..řekla jsem si.
Namazala jsem nejdříve svoje levé rameno voltarénem(nějak často mě pobolívá),pak lyže voskem od minus 4 stupínků do nuly,řádně jsem oblékla svoje tělo,narazila kulicha a vydala se vstříc novému počínání.
Když jsem vyšla ven,měla jsem pocit,že mě sleduje celé město.No prostě ač jsem se tvářila jak hrdina největší,pocit zda to zvládnu nebo naopak převažoval.
Lyže jsem správně nasadila,koneckonců bylo označené kam levou a kam pravou,navlékla jsem rukavice,provlékla poutkem hůlek a hurá....
35 let jsem nestála na lyžích.Ale musím říci,že jsem byla sama se sebou spokojená,jak se mě dařilo.Jenže,jakmile mě tato myšlenka prolétla hlavou...už jsem ležela na zemi.Celkem 5x.Teplé oblečení celkem dost dobře tlumilo pády,takže jsem vždy vstala nepoškozená.Až na poslední pád,ten byl přímo a tvrdě na zadní část až se mě v hlavě všechna kolečka přemístila.Ale také dobře,alespoň jsem zjistila,že žádné nepřebývá ani nechybí.
Čím déle jsem klouzala na lyžích,tím jsem byla obratnější a spokojenější.
Levá noha střídala pravou v pravidelném rytmu,radost pohledět....a já měla pod palcem svaly břišní,hýžďové...á ráz dva tři a nadýchnout...H.Kynychová by měla ze mě radost,jakou že to souhru svalů provozuji.
Když to shrnu,bylo to prostě...boží..labůžo..úžo.
A co z toho vyvozuji pro sebe?Že mě zima už nevyvede z míry a když chce vládnout, tak ať nadělí co nejvíce sněhu ,ať se mohu zase vydovádět.A Vám radím totéž