Ráno zpívají ptáci

Seděla jsem na břehu rybníka s bradou položenou na kolenou a kouskem stébla v puse a házela jsem do vody kamínky.
Dělaly na klidné hladině krásné vlnky a jejich pravidelná žbluňknutí bylo to jediné, co bylo v tohle časné chladné ráno slyšet. Nad vodou se pomalinku sem a tam přelévala mlha a do trávy padala svěží ranní rosa. Přemýšlela jsem si o svých problémech a vypadalo to, že mě z mého zadumání nemůže nic vytrhnout.
Najednou se z nedalekého rákosí zdvihlo hejno divokých kachen a na okamžik odpoutalo mou pozornost od vlnek na rybníku. Zvedla jsem hlavu, abych se na ptáky podívala. Bylo jich málo, ale vypadali celkem vesele, přelétli mi nad hlavou a dávali o sobě hlasitě slyšet. Když se už kousek vzdálili, ozval se za mnou zpěv jiného opeřence. Otočila jsem se a očima prozkoumávala strom, od kterého zvuk vycházel, ale neviděla jsem nic než změt zelenavého listí a hnědých větví. Obrátila jsem se tedy zpátky k rybníku a zaujala svou nedávnou zasmušilou pozici.
Chvilku jsem tak ještě vydržela, ale ten zpěváček se tak snažil, že jsem se odhodlala, vstala a šla se podívat blíž. Doploužila jsem se až pod strom a pátrala po něm. Krátce jsem zapískala – jemný, ale hlasitý ptáčkův hlásek umlkl. Čekali jsme teď v podstatě jeden na druhého, kdo začne – vzala jsem to tedy do vlastních rukou a znovu jsem pískla, tentokrát tišeji. Odpověděl krátkým pípnutím a vyletěl.
Konečně jsem ho mohla vidět – byl docela maličký a ani nebyl moc hezký, dvakrát zakroužil nad stromem a usadil se zpět. Jen jsem se usmála šla jsem zpátky na břeh, abych se posadila, ale tráva už byla příliš mokrá, tak jsem se rozhodla, že se trochu projdu – navíc jsem na druhé straně ještě nikdy nebyla.
Pomalinku jsem se šourala po cestičce kolem vody a trhala vysokou trávu, kterou jsem obratem házela do rybníka. Po chvilce cesty jsem vyšla ze stromořadí, které stezku obklopovalo a uviděla nedaleko krátké molo. Na konci někdo seděl. Schválně jsem kopala do kamínků, abych dělala trochu rámus a dala o sobě vědět. Muž ale nevypadal, že by ho moje přítomnost nějak vyrušovala, či dokonce zajímala.
Zastavila jsem se kousek před molem a zadívala se na stále zamlžený rybník a siluetu mužských zad. Posunul se trochu víc doleva. Rozhlédla jsem se kolem, zhluboka se nadechla a vstoupila na dřevěnou konstrukci. Došla jsem až k němu, vyndala ruce z kapes a posadila se.
„Není ti zima?“ zeptal se tiše a já jen zavrtěla hlavou, což mohl sotva vidět, jelikož byl zahleděný daleko za rybník. Klopila jsem oči a snažila se vypátrat „cosi“ ve vodní hladině pode mnou, ruce jsem si schovávala hluboko do rukávů a byla jsem ráda, že mi do obličeje padající vlasy zakrývají slzy, které se mi začínaly koulet po tvářích.
„Promiň“ – ani nevím, jestli mě vůbec bylo slyšet, ale na tom ani tak moc nezáleželo. Zvrátil hlavu nahoru, nadechl se, zavřel oči a s rukama za hlavou si lehl na dřevěné fošny. Zvedla jsem se a rychle šla pryč. Zastavil mě až na cestě asi metr za molem hlasitý zpěv malého ošklivého ptáčka.
Podívala jsem se nahoru a na stromě přede mnou seděl - prozpěvoval si a měl radost z nového rána.
Uslyšela jsem za sebou pomalé kroky, otočila jsem se, ale jenom tak napůl. Stál tam s rukama v kapsách, hlavou sklopenou k zemi a šťoural se nohou ve dřevě. Vrátila jsem se pohledem k tomu maličkému zpěváčkovi a poslouchala, jak prozpěvuje, najednou stál za mnou, zezadu mě objal a já ho pohladila po ruce, políbil mě do vlasů a já zavřela oči. Chvíli jsme tak stáli v té ponuré ranní mlze a chladu ,až mi pak konečně zašeptal do ucha klidně a sotva slyšitelně :
„ Tak dobře, rozejdeme se…“.