Já a Ty

Zase jsi to udělal. Jako bych to netušila.
„Miláčku odpusť mi to, ale necháme to na víkend, volal producent a budeme ve středu hrát v Londýně, miluju tě!“ napsal jsi mi. Pochopitelně. Miluješ mě, ale co mám říkat já, ani pomalu nevím jak vypadáš, ty krátké rozhovory, které spolu máme, mi nestačí, začíná mi připadat, že si mi vzdaluješ. Už tři týdny jsme se neviděli, jediný kontakt mám s tvými špinavými košilemi co mi posíláš každý týden domů a to nepočítám dopisy od fanynek. Jsou jich stovky, třídím je do krabic, aby si se v tom vyznal až přijedeš.
Připadá mi až nemožný, že jsme kdy spolu normálně žili. Jak jsem mohla být tak hloupá?
„A co si čekala, žiješ s rockovou hvězdou.“ řekla mi matka. Díky mami, to vím taky, ale ještě pořád s ním žiju, spím s ním, peru mu, vařím, tak snad na něj mám ještě právo.
Když jsem tě poznala, byl si úplně obyčejný dvacetiletý kluk. Pracoval si jako každý, chodil v devět domů. Chodili jsme do kina, na večeře, kupoval si mi kytky. Ne to už teď není.
„Promiň lásko, zítra hrajeme tam a tam můžeš mi vyprat tu černou košili a vyžehlit ji děkuju, půjdu teď za klukama, musíme ještě něco dořešit.“ Ach ano tak ty řešíš naše společné žití. Máš vždycky vypráno a navařeno. Ustlanou postel, ve které čekám já někdy i celou noc.
Ale co bych se rozčilovala, já tě přece miluju.
„Každá by dala kdo ví co za to, aby jí miloval.“ řekla mi kamarádka. Jo to nejspíš a dělala by pro něj taky každá to co já? Asi si ty patnáctiletý slečínky ani nedokážou představit co to je.
Štítili by se vzít do ruky tvoje propocený fusekle, ale v posteli by tě chtěly i když chrápeš.
Jak jsme byli bláhový. Když tahle někdy ležím sama a čekám na tebe, vzpomínám na to jak jsme tady leželi spolu, v tom našem kamrlíku. Byla jsem ochotná vzdát se luxusu, ve kterém jsem vyrůstala a jít s tebou do té tvé „vybílené“ kotelny, kde kape voda z trubek a po posteli se nám prohání pavouci. Ano byla a za to všechno mi stačilo usínat v tvém náručí.
Spali jsem vedle sebe, byla nám zima. Dívali jsme se do stropu a snili o tom jak si pořídíme velký dům s bazénem v Hollywoodu jak budeme pořádat zahradní párty, jezdit na exotické dovolené. Jak budeš slavný a napíšeš mi písničku. Jak budeme šťastní a nikdy se neopustíme.
Už je to pět let a co z toho máme. Místo velkého domu v Hollywoodu bydlíme tady, mezi těmi čtyřmi stěnami, místo vyhřejvanýho bazénu se chodíme koupat na chodbu a místo steaků na zahradní párty večeříme párky z konzervy v neděli i s chlebem.
Nemáme nic. Teda vlastně já nic nemám. Ty si spíš v luxusu a jíš drahá jídla, ale já?
A když přijedeš, pomilujeme se a pak mi zase zmizíš v davu křičících fanynek.
Ach ano je to tak.
„Mohl by si mi dát nějaké peníze na opraváře, nebaví mě pořád dávat pod ty trubky kýbl.“
Prosila jsem tě.
„Jo počkej za měsíc budeme mít spoustu peněz.“ To slyším pořád.
Spousta peněz. Nikdy jsem nic podobnýho neviděla. Jistě, hlavně, že máš to co jsi vždycky chtěl…slávu.
„Miláčku koupím si elektrickou kytaru!“ přiběhl jsi za mnou. Měla jsem radost už jenom za tebe i když mě z toho brnkání bolela hlava a já se nemohla učit, ale ty si byl šťastný.

Měla jsem odejít už tenkrát. Moc mi to ublížilo a já doufala, že to byl jen nějaký špatný sen.
Seděl si na posteli a chystal si věci já seděla u stolu. Vidím to jako dneska.
„Kde mám ti texty ku*va!“ zařval si.
„Nekřič na mě!“ vyjela jsem. Moc to bolelo, snad ani ne tak ta facka od tebe jako to jak si za sebou práskl dveřmi, celou noc jsem brečela. Roztrhala jsem všechny naše fotky a sbalila si věci.
Vrátil si se až druhý den odpoledne.
„Promiň!“ objal si mě a dal mi stříbrný prstýnek. A já ti odpustila.
Ani bych už nespočítala, ty naše hádky, stupňovalo se to čím dál tím víc. A já na sobě čím dál tím častěji nalézala stopy po tvých rukou. Měla jsem modřiny, ale koupila jsem si dobrý pudr, nikdo nic nepoznal.
Čekala jsem celé noci, ale ty ses nevracel. Přišel si třeba za tři dny s výmluvou, že si byl nakoupit.
Asi si byl s děvkama, to nevím. Nespali jsme spolu už dlouho nechtěla jsem a ty si to po mě taky nechtěl.
Stala se ze mě služka nic víc. Byl si hrubý a často si se mnou nepromluvil celý den.
Cokoliv jsem udělala bylo šptaně. Vyžehlené košile jsi roztrhal jenom proto, že na nich byli kočičí chlupy. Plakala jsem, ale tak aby si to neviděl.

Odešel jsi třetího dubna v šest ráno. Nechal jsi mi tu všechno co mi tě připomínalo.
Od našich vzpomínek až po tvé texty, které už jsi nedopsal, byly plné žalu.
Odvezlo tě černé auto. Na pohřeb přišli všichni, všichni které by si tam chtěl mít. Přátelé i fanoušci. Všichni plakali a já? Já taky, ale nechtěla jsem.
Nechali zahrát tu vaši, tu co si mi zpíval v noci do vlasů i když o ní nikdo neměl ani tušení.
Mohlo to dopadnout jinak, kdybych u tebe našla to svinstvo dřív.
Heroin.
Náš byt jsem prodala, vždycky jsem ti říkala: „Tahle smradlavá komůrka je příšerná!“
Ale teď už vím, že to pro mě byl palác, jenom když si tam byl ty.
Denně ti chodí dopisy od fanynek, pořád je třídím do krabic, i když vím, že už je nikdy nebudeš číst.