Běž...

"Prosím tě neodcházej!" vykřikla do ticha.
Stál u dveří a ruku měl z lehka položenou na klice. V ruce držel tašku se svými věcmi. Zabalil si už před časem. Ta taška ležela u dveří už pěkně dlouho. Jako němá předzvěst toho, co se jednou stát muselo.
Pohledem se setkal s jejíma očima. Viděla jeho unavený a odevzdaný výraz a hlavně bolest. Bolest, která už tam navždy zůstane. Ztratil mnoho a ona mu to nemohla nahradit. Jenomže představa že odejde, že ona ztratí to jediné, co jí ještě spojuje s minulostí, byla příliš bolestná. Ztratila by to jediné pro co se poslední měsíce držela nad vodou... Bylo to sobecké přát si aby zůstal a ona to věděla.
Pomalým krokem k ní došel, zvedl ruku a pohladil jí po vlasech.
"Prosím, nech mě jít. Bude to tak lepší. Pro oba."
Chytila jeho ruku do své, zavřela oči a po tváři jí stekla jediná slza.
"Běž," zašeptala tiše, pustila jeho ruku a podívala se mu do očí, "a dávej na sebe pozor."
"Ty taky. Hlavně ty."
Otočil se,došel až ke dveřím, otevřel je a zmizel za nimi..... Doufala, že ne na vždy...