Klavír

Chodila jsem kolem toho domu často. Stál v ulici, která vedla od centra směrem k Pařížské universitě. Byl to veliký dům s nájemními byty. Lehko by se ztratil mezi ostatními domy, ale nebyl zase tak přehlédnutelný. Většina turistů kolem prošla bez povšimnutí, ale my, kdo jsme tudy chodili denně, jsme věděli čím byl ten dům zvláštní.
Ráno, když jsem chodila do práce zastavovala jsem se u něj a poslouchala, ulice byla většinou ještě prázdná, jen občas tudy projelo nějaké auto.
Zastavila jsem, zavřela oči a poslouchala. Byl to ranní rituál nejen pro mě, ale pro spoustu jiných lidí. Někdy nás tam pod okny stálo víc. Mladí i staří.
Klavír. Hrál tak krásně. A každý den jinou píseň, v sobotu i v neděli, ve svátek i o Vánocích.
Pořád. Hrál, ale nikdo nevěděl kdo. Nikdo nikdy neviděl v okně žádnou postavu, nebo snad z domu někoho vyjít. V oknech byli závěsy a bylo vždy otevřené.
„To snad Pánbůh sám Paříži vyhrává.“ smál se jeden pouliční malíř. Možná, ale Bůh mistr. Říkala jsem si.

Jednoho krásného rána, když se nad věže Notre dame opět vyhouplo slunce, šla jsem znovu kolem tohoto domu. Ticho. Žádný klavír nehrál, žádná líbezná hudba nenaplňovala potichlou ulici. Za celou tu dobu to bylo poprvé.
Okno bylo zavřené. Zaváhala jsem. Nikdy jsem neviděla, že by někdo do domu vcházel, snad byl prázdný až na to třetí patro.
Přišla jsem ke dveřím a zkusila vzít za kovanou kliku. Dveře se otevřely.
Uvnitř byl chlad. Chodby byla cítit plísní a na zdech vysely zašedlé pavučiny. Pomalu jsem stoupala po schodech nahoru. Zastavila jsem se ve třetím poschodí.
Velké dřevěné dveře byly pootevřené. Dostala jsem strach, ale má touha přijít té věci na kloub byla silnější. Vešla jsem dovnitř.
V bytě bylo teplo. Na zemi byl natažený zažloutlý koberec. Byt měl tři místnosti do jedné z nich, někdo zapomněl nasadit dveře a tak bylo vidět dovnitř.
Uprostřed pokoje stál nádherný černý klavír. Kolem se válely papíry popsané notami a na vedlejším stolku stála láhev vína. Zůstala jsem stá na prahu a rozhlížela se.
Váhala jsem zda vstoupit. Najednou jsem dostala strach. Chtěla jsem se otočit na odchod, ale.
„Co tu chcete, kdo je to?“ za mnou stál muž. Spíše stařec a díval se někam za mě.
„O-o-omlouvám se. Já nechtěla jsem, ale...“
„Jdete pryč.“ odbyl mě a stále se díval někam za mě. Podívala jsem se do jeho očí, byly prázdné a šedé. Byl slepý.
„Jistě.“ řekla jsem a propletla se kolem něj. Vyběhla jsem otevřenými dveřmi, ale v půlce schodů jsem se zastavila. Ze shora se ozvala rána a tupý výkřik. Otočila jsem se a utíkala zpátky.
Vběhla jsem do bytu a uviděla starce, jak leží vedle klavíru a kolem jeho hlavy je rozlité červené víno.
„Pomohu vám.“ Sklonila jsem se k němu a sesbírala ze země střepy.
„Vy jste ještě tady?“ zasípal. Pomalu se postavil na nohy a sedl si za klavír.
„Kdo jste?“zeptal se.
„Promiňte, neměla jsem sem chodit, už půjdu.“řekla jsem a zvedla se k odchodu.
„Ne.“ zašeptal. Otočila jsem se zpátky. Díval se do míst kde tušil, že stojím. Natáhl ke mně ruku.
„Máte příjemný hlas, už dlouho jsem neslyšel, mluvit někoho tak krásně.“ řekl a usmál se.
Zaváhala jsem.
„Posaďte se prosím.“ Ukázal do míst kde stála jedna malá klavírní židlička. Vzala jsem si ji a posadila se kousek od něj. Bylo ticho. Jako by si mě prohlížel, i když nemohl. Cítila jsem nervozitu, ale ne odpor. Snad proto, že mi přišlo nesmyslné, aby někdo, kdo tak krásně hraje na klavír, byl zlý.
„Poslouchám vás jak hrajete každý den.“ řekla jsem. Nepromluvil. Jenom se díval.
„Ach. Hm neznám Paříž už od svých dvaceti let. Řekněte mi, je pořád Seina tak špinavá?“
Musela jsem se usmát.
„Ano pořád.“ řekla jsem.
„Hm. A jaký je Notre dame?“
„Krásný, denně ho navštíví spousta turistů, ale neztratil své kouzlo.“řekla jsem.
„A co Eiffelovka?“
„Taky, i když Notre dame se to nevyrovná. Když nad ním ráno vychází slunce je to nádhera. A ty zvony, zní jako zpěv andělů.“ rozbásnila jsem se. Usmíval se. Potom zavřel oči a nadechl se.
„Otevřete prosím okno.“řekl. Vstala jsem odhrnula závěsy a starý rám zapraskal. Místnost naplnil letní vánek a trochu mi pocuchal vlasy. Podívala jsem se z okna ven. Byla odsud vidět Eiffelovka. Tyčila se nad Paříží jako velký stožár. Mě se nikdy nelíbila.
Uslyšela jsem za sebou tóny klavíru. Hrál krásně, ještě krásněji než kdy jindy. Otočila jsem se a viděla slepého starce jak se sklání nad klavírem a tiše se usmívá.
Seděl tam vedle něj. Krásný černooký mladík. Díval se na mě. A usmíval se.
Ze snění mě vytrhl pláč. Muž si opíral čelo o ruce položené na kolenou a plakal.
„Co se děje?“ zeptala jsem se. Zvedl ke mně uslzené slepé oči.
„Ach, kdybych tak mohl hrát na věky.“ zavzlykal.
„Ale vždyť můžete.“ řekla jsem. Přišla jsem blíž a přiklekla si k němu. Vztáhl ke mně ruce a já mu podala ty své. Měl hebké teplé dlaně, které smáčely slzy.
„Všechno mi vzali, to co jsem miloval.“ zavzlykal.
Vylekalo mě prásknutí dveří a rychlé kroky. Do bytu vtrhli dva muži. Přišli ke mně a odstrčili mě od staříka.
„Co tu chce.“ vyštěkl ten jeden.
„Je to návštěva.“ odpověděl mu klidně muž. Mladý asi třicetiletý muž na mě vrhl ostrý pohled.
„Kdo by k tobě chodil na návštěvy.“ utrhl se na něj. Potom chytl starého muže za ramena a zvedl ho ze židle. Stařík nevzdoroval. Jenom se třásl. Nevěděla jsem co dělat. Bušilo mi srdce a cítila jsem se bezmocná.
„V nemocnici už jsou připravení tak pojď, Gerard ti sbalí tašku.“ potom se otočil na mě.
„A vy zmizte nebo to nahlásím policii.“ Zůstala jsem tam stát, bezmocná vystrašená.
Mladík se odebral do pokoje a za chvilku byl zpátky s cestovní taškou.
„Neslyšela jste otce, zmizte!“ vyštěkl. Vyběhla jsem z bytu a utíkala dolů. Utíkala jsem celou cestu až domů a při tom plakala, tak moc mě ho bylo líto.

Od té doby už se z oken klavír neozýval. Viděla jsem jak si ho odváží nějací kupci, ten nádherný nástroj, který mě těšil každé ráno.
Pořád chodím kolem toho domu a vzpomínám na starého, slepého muže, který miloval Paříž, i když ho všichni kolem zklamali.